Historie CLL
Celý koncept CLL byl silně ovlivněn sovětským neurofyziologem Nikolajem Bernsteinem[1]. Nešlo přitom ani tak, o to, že on by CLL koncept vytvořil, ale byl to právě jeho výzkum, který nakonec pomohl tento koncept vytvořit. Ústředním bodem Bernsteinovy práce byl koncept „stupně svobody“. Tvrdil, že lidské tělo je složeno z mnoha kloubů a svalů, z nichž má každý unikátní možnosti pohybu. A nervový systém buď aktivně organizuje, anebo naopak omezuje tyto části těla tak, aby výsledkem byl co nejoptimálnější, a energeticky nejúspornější, pohyb. Jinými slovy řečeno, díky různým omezením tu i onde je pohybový vzorec časem velmi plynulý. Co to znamená v praxi? Například když si budeme vědomě kontrolovat pohyb našeho těžiště, pak bude náš pohyb stabilnější a úder či kop mnohem silnější, než když těžiště bude v době kopu či úderu mimo a my se tak budeme muset soustředit jak na udržení rovnováhy, tak i na co nejsilnější úder. Sladěním jednotlivých svalových skupin a zapojení odpovídajících kloubů, kde v jednom okamžiku nenecháme provést pohyb v kloubu v plné délce, zatímco jinde ano, nám umožní zasadit úder silně, rychle a přesně.
Dalším důležitým Bernsteinovým objevem bylo tzv. „opakování bez opakování“, což se dá vysvětlit tak, že spíše než aby student „donekonečna“ opakoval jeden konkrétní pohyb, je lepší jej dostávat do stále dalších a dalších pohybových situací s novými omezeními, čímž si postupně vybuduje velmi robustní pohybový systém, který bude schopen se vypořádat prakticky s jakoukoliv změnou. Uvedu konkrétní příklad – když někdo bude cvičit kop pouze v dobře osvětlené místnosti, na čisté a rovné podlaze, a poté se dostane ven na mokrou trávu, led, štěrk či jakýkoliv jiný nerovný povrch, pak bude mít (obrovský) problém takový kop aplikovat ve skutečném boji. Nicméně pokud součástí jeho výcviku budou různá omezení (viz ony tři dříve zmiňované kategorie omezení), pak bude nakonec schopen kopat kdykoliv a kdekoliv.
Dr. Bernstein tak definoval tři základní fáze v učebním procesu:
- Na počátku postupně omezíme studenta v jeho pohybu, aby nedělal hromadu zbytečných pohybů, které k výkonu té, které techniky nejsou potřeba. To je fáze, kdy se klade důraz na správné technické provedení té které techniky.
- Poté studentovi představíme drily/hry s různými omezeními a necháme na něm, aby sám přišel na to, jak stále onu techniku provést dostatečně technicky správně v rámci svých individuálních omezení (vysoký, malý, tlustý, starý, neohebný….).
- A nakonec přidáme omezení, nejčastěji různého prostředí, které se blíží tomu, kde se student bude nejčastěji pohybovat.
Učení je emotivní
„Vesmír je změna. Život je názor.“
Marcus Aurelius
Základní principem CLL přístupu je názor, že kontext je klíčový. Bez znalosti kontextu se naučíme techniky, které ve skutečnosti nebudeme umět efektivně použít. I proto je důležité studovat historii a pochopit v jakém prostředí a proč ta která technika vznikla. Konkrétní příklad je například čínský systém Taiči čchüan, kde v současné době je již jen velmi málo lidí, kteří jsou schopni rozebrat jednotlivé pohyby „na prvočísla“ a poté i vysvětlit jejich původní aplikaci v boji. Proto až příliš často lidé studující Taiči fakticky jen máchají rukama dle předepsaného způsobu, ale o jejich aplikaci do boje nemají žádnou představu…. A určitě bychom našli podobné příklady i v jiných bojových uměních…ano i v džúdžucu…
Různá prostředí, ve které ta, která technika, či ten, který pohyb vznikl, velmi ovlivnila jeho formu. Například v některých školách můžete vidět provádět techniku tak, že student zvedá vysoko nohy a pokud neznáte kontext (tj. v čem ta technika vlastně vznikla), bude vám to připadat divné, až směšně. Jakmile se však dozvíte, že tento styl boje (Tenšin Šoden Katori Šinto-rjú) se vyvinul v prostředí, kde bylo nutné se přizpůsobit specifickým podmínkám, jako jsou rýžová pole, již vám pohyby začnou dávat mnohem větší smysl. Nebo další příklad – kung fu styly z Jižní Číny, které jsou známé svými nízkými postoji a nesrovnatelně menším množstvím technik kopů, protože terén, kde vznikaly, je spíše hornatý. Naopak styly ze Severní Číny, kde jsou široká pole, jsou charakteristická rychlými kopy a prací nohou. Styly boje z Filipín, kde je hustá džungle, mají zase pohyby, které jsou velmi krátké a na blízkou vzdálenost. Jen pro úplnost – v takovém případě hovoříme o zeměpisném omezení prostředí (kontextu).
Pak tu máme třeba politický kontext, kdy například vojenská invaze výrazně ovlivnila lokální systémy boje (viz korejské taekwondo, kumdo, hapkido ovlivněné japonským karate, kendo, džúdžucu), anebo naopak politika izolacionismu a neustálých válek ovlivnila organizaci japonských korjú, kde se vše uchovávalo v tajnosti, protože dnešní soused spojenec se mohl snadno zítra stát sousedem nepřítelem. Je to sice mimo rámec tohoto cyklu, ale velký vliv mělo také Čingischánovo nebo Napoleonovo tažení, díky nimž se upravila taktika boje dokonce celých armád.
Nu a pak tu je samozřejmě vliv prostředí, kdy například japonské džúdžucu bylo původně vyvinuto primárně pro boj ve válce, zatímco koncem 19. století se výcvik již přenesl hlavně na tatami, což vedlo ke snížení počtu zranění při výcviku, zvýšení počtu dynamických hodů a strhů, ale i zvýšení důrazu boje na zemi. A odklon od tradiční výukové metody prostřednictvím kata (sestav) k randori (sparringu).
A právě ono využití tatami při výuce významně rozšířilo počet zájemců o džúdžucu/džúdó, protože se snížil počet zranění. Masivní rozvoj poté vedl k zařazení džúda na olympijské hry, a to následně zpětně ovlivnilo strukturu i směrování džúda (se všemi těmi novými pravidly, které směřovaly hlavně ke zvýšení sledovanosti a již méně k dalšímu zefektivnění systému).
Právě tento kontext je skutečně nutný znát, protože když vám někdo bude tvrdit, že studuje tradiční džúdžucu a pak vám bude ukazovat techniku v sedě – páku na kotník, aby následně plynule přešel do jiné páky, bude vám hned jasné, že tu něco neklape. Samuraj v plné zbroji na bojišti bude totiž opravdu dělat vše proto, aby dobrovolně nešel k zemi, zvláště když zem bude rozmoklá několikadenním deštěm či krví nepřátel…a když už tam bude, tak se sakra rychle bude snažit vstát a zneschopnit nepřítele třeba dupnutím na kotník, místo nasazování páky, kde navíc potřebuje obě ruce….
Prostředí velmi ovlivňuje i vaše vnímání a chování. Například když se procházíte ve dne vaším bytem/domem, jde o zcela jiný pocit, než když tak budete činit potmě v noci, a jinak v situaci, kdy ještě navíc uslyšíte podezřelé zvuky.
Pokud bychom tedy shrnuli tuto část, tak je potřeba si plně uvědomit, že prostředí, ve kterém trénujeme velmi ovlivňuje, CO a JAK se budeme chovat, když to bude skutečně potřeba.
Takže je rozhodně rozdíl, když člověk cvičí dvě hodiny denně hru na piano ve svém pokoji, kde ho nic a nikdo neruší. A po řekněme dvou tisících odehraných hodinách vám bude připadat, že jeho hra je lehká, svižná a prakticky dokonalá. Pak ale toho samého člověka postavme před publikum do koncertního sálu s nasvíceným pódiem a pianista velmi pravděpodobně ztuhne, protože ačkoliv na piano hrát umí, ve „skutečném prostředí“ nikdy předtím nehrál, a tak jde pro něj o zcela nový zážitek. Proto je klíčové postupně sbližovat jak dovednosti, tak i podmínky prostředí tomu, ve kterém se člověk nakonec má/může ocitnout. V opačném případě dopadne jako onen pianista, který je poprvé na jevišti.
A pak tu máme poslední chybějící ingredienci, a tou jsou emoce. Ty jsou měřeny dvou hlavních kritérií:
- Míra vzrušení – jde o úroveň vzrušení na psychické úrovni. Jde o intenzitu s jakou danou situaci prožíváte. Tato intenzita kolísá mezi stavem, kdy jste klidní a uvolnění, a stavem, kdy jste nervózní až panikařící.
- Zabarvení – jde o hodnotu, jako té, které emoci přiřadíte. Může být pozitivní (potěšení, radost), negativní (agresivita, smutek) či neutrální (nuda, překvapení).
Obojí si určujeme sami a obojí se může významně lišit, pokud změníme prostředí (viz předchozí příklad s pianistou). Představte si například obyčejnou chůzi. Ve dne budeme asi klidní, ve tmě pravděpodobně ostražití až nervózní a pokud uslyšíme v noci ještě nějaké zvuky, pak třeba i vystrašení.
Anebo chůze po dřevěném hranolu. Pokud je položený na zemi, vše je v pohodě. Pokud jej zvedneme metr nad zem, budeme nervózní a pokud jej zvedneme do 100 m výšky, budeme pravděpodobně velmi vystrašení (minimálně já bych zcela jistě byl). A jediný rozdíl v chůzi a jeho vnímání jsou právě naše emoce.
Koncept CLL toto bere v úvahu a uvědomuje si, že pokud dokážeme výcvik postavit tak, abychom měli převážně pozitivní emoce, pak i naše motivace se dále učit bude silná. Ale pokud bude výcvik sestávat z obávaných aktivit, pak i naše motivace bude klesat, protože se budeme bát zranění, selhání, zostuzení atd. Podle některých odborníků by výuka a drily měly být postavené tak, aby je studenti dokázali zvládnout se 70% úspěšností. To je dostatek na udržení motivace, ale zároveň je tu i prostor pro zlepšování.
Jak tedy emoce ovlivňují naše chování?
- Významně působí na naše soustředění, kdy příliš mnoho emocí nám neumožní se soustředit na důležité věci, jako například po bitvě u Gettysburgu v roce 1863 bylo z 27.574 nalezených mušket až 90 % stále nabito, přičemž přibližně 12.000 z nich obsahovalo dvě nebo více střel v hlavni. Tento jev je často přičítán právě onomu intenzivnímu stresu a psychickému tlaku, kterému byli vojáci vystaveni během bojů. V extrémních situacích mohli vojáci opakovaně nabíjet své zbraně, aniž by si uvědomili, že z nich nevystřelili, což vedlo k jejich vícenásobnému nabití.
- Rozhodovací proces, který je úzce svázán s naším emočním stavem. Pokud se cítíme v ohrožení, velmi pravděpodobně nebudeme riskovat a naopak, v případě pocitu bezpečí budeme mít více času situaci zanalyzovat a případně i nějaké riziko na sebe vzít.
- Míra vzrušení může ovlivnit o naše jednání s okolím. Nervózní člověk či vystrašený člověk se bude chovat k ostatním zcela jinak, než člověk uvolněný a klidný.
Právě proto je potřeba s emocemi ve výcviku počítat a postupně se s nimi seznamovat.
[1] Nikolaj Bernstein (1896–1966) byl ruský neurofyziolog a jeden z významných představitelů v oblasti studia motoriky a pohybového učení. Je známý svými teoriemi o kontrole pohybu a motorických dovednostech, které měly vliv na rozvoj moderní neurovědy a biomechaniky. Bernstein zkoumal, jak centrální nervový systém ovládá pohyby a jak se lidé učí nové motorické dovednosti. Jeho práce zahrnovala analýzu variability pohybů a koncepty jako “motorická variabilita”, které zdůrazňují, že i při vykonávání stejného pohybu mohou existovat rozdíly v jednotlivých provedeních. Jeho teorie a výzkum přispěly k lepšímu pochopení motorického učení a rehabilitace. Bernsteinova práce je stále citována a studována v oborech jako je sportovní věda, fyzioterapie a neurologie.
