Život je neustálá změna
Marcus Aurelius kdysi řekl „Vesmír je změna; život je to, co z ní plyne“ a tato velká pravda je přítomna ve všem, co vás napadne. Je proto logické, že musí být zapracována i do výcviku. Představte si studenta bojového umění, který všechny svoje techniky provádí v klimatizované, perfektně osvětlené a čisté tělocvičně s lidmi, kterým plně důvěřuje. Může občas polevit v pozornosti, protože ví, že sparring partner počká, až opět zvedne svůj střeh, či se zvedne ze země, když by například uklouzl. Časem se tak původně sebeobranné techniky mění v jakýsi obskurní tanec, kdy kolem sebe dva studenti poskakují, vydávají u toho rádoby bojové pokřiky kiai a jakmile jeden zaútočí, druhý počká, dokud není technika plně provedena a pak poslušně padne na zem. Úroveň emočního vzrušení obou cvičenců je nízká. Zabarvení emocí bude vždy pozitivní, protože je to hra, všichni jsou kamarádi a nikdo nikomu ve skutečnosti nechce ublížit. A pokud trénujete proto, že chcete být s kamarády, užít si trochu fyzického pohybu i legrace, pak je taková forma tréninku absolutně v pořádku. Asi tušíte, že pokud bychom měli nacvičovat skutečně sebeobranné kombinace, pak se atmosféra i emoce výrazně změní. Ostatně k tomu původně sloužily sestavy korjú kata, kde sice oba znali sekvenci pohybů, ale ta byla vykonávána čím dál intenzivněji, až se nakonec blížila svou rychlostí, intenzitou i silou reálnému útoku. Jeden korjú mistr to velmi trefně popsal jako „snažíme se zabít jeden druhého, ale přitom se nezranit.“
A pokud cílíte na sebeobranu, pak trénink, kde nejsou emoce vás zcela jistě na sebeobranu nepřipraví. Víte, přitom nejde jen o ty emoce, ačkoliv ty jsou klíčové, ale jde také o to, co se děje s vaším tělem i tělem útočníka. Ne vždy se zachová tak, jak jste plánovali, takže „kombinace 8 technik“ je vhodná maximálně tak na nějakou ukázku pro veřejnost, ale zcela jistě ne k výuce sebeobrany. Musíte se naučit doslova zapnout svou agresivitu „z 0 na 100“ a udělat vše pro to, abyste se ubránili, musíte se naučit improvizovat, pokud se útočník zachová jinak, než jste plánovali nebo třeba, když jste se netrefili, uklouzli jste, zakopli jste….
Právě proto se říká, že „žádný trénink je lepší, než špatný trénink“. Ostatně fakt, že v současné době máme až tři hlavní odnože (bojové umění, bojový sport, sebeobrana) původně jedné oblasti lidského konání (bojové umění) svědčí o tom, že NĚCO není opravdu v pořádku. Možná to zní tvrdě, ale uvědomte si, že bojová umění tu byly především k boji o vlastní život. Ať již na bojišti, nebo někde v temné uliččce. Pak jsme tomu dali nějaká pravidla (abychom se navzájem nezranili), vypustili/upravili některé techniky (abychom se opět navzájem nezranili), nebo jsme se místo co nejefektivnějšího zabití útočníka soustředili na duchovní rozvoj…a najednou tu máme něco, co se dříve sice zvalo bojovým uměním, ale dnes je to již zcela něco jiného…upřímně řečeno netuším co, ale jsem si jistý, že to již není umění boje.
Naučit se bojovat, podobně jako například jízda na kole, vyžaduje určitou (postupně se zvyšující) rychlost, intenzitu, jinak se nikdy nenaučíte všechny jemnosti zatáčení, brždění nebo zrychlování. A dokud se nerozjedete, můžete si přečíst tunu knih a shlédnout stovky hodin instruktáží jízdy na kole, ale tím se jezdit nenaučíte. Právě proto je potřeba do výuky bojového umění přidávat čím dál více stresu/omezení, abyste se nakonec dokázali co nejvíce přiblížit realitě.
Jsme si vědom faktu, že někteří jsou členy klubu bojových umění především kvůli partě. A o samotné cvičení skutečně sebeobrany moc nestojí. Kdyby ta samá parta šla hrát nohejbal, tak by jim to ani nevadilo, protože, jak jsem řekl, jim jde o lidi, nikoliv to, co se v klubu vyučuje. A to není špatně, pokud ovšem učitel neříká studentům, že studují umění boje. Už slyším, některé reakce, že bych neměl být tak radikální, ale zkuste to na jiném příkladu – klub vaření a oni si tam místo skutečného vaření budou jen hrát a žonglovat s vařečkami. Je to klub vaření? Jak by na ně pohlíželi skuteční kuchaři? Je to tedy fakticky o tom přiznat barvu a upřímně uznat, že sice cvičíme v kimonu a používáme cizí názvy a hýbeme se…nějak, ale bojové umění to fakt není….
Tady neexistuje nějaké “šedé vysvětlení”, střední cesta, kompromis. Buď jde o boj se vším, co k tomu patří (emoce, bolest, chaos…), anebo to boj není. A zatímco toto je (snad) každému jasné, úloha emocí ve výcviku je často podceňována, protože buď instruktor neví, jak je do výuky začlenit, nebo žije v mylném přesvědčení, že emoce ve skutečném boji jen zesílí dovednosti, které se člověk naučí. Ve skutečnosti však emoce dovednosti spíše degradují. Proto jsou v reálném boji funkční techniky založené na hrubé motorice (tah a tlak) a nikoliv té jemné či komplexní. Najednou zjistí, že si žádnou techniku nevybavuje, že není schopen komunikovat, že nevnímá své okolí, či že se dokonce pomočí či pokálí…To vše je výsledkem běžné reakce těla na velký stres….na který však nikdy netrénoval.
I proto je klíčové poznat a naučit se pracovat s vlastním strachem. Mnoho lidí si myslí, že strach je projev slabošství, ale jde o přirozený pud, díky kterému jsme přežili veškeré nástrahy evoluce. Strach nám dává vědět, že je něco nebezpečného a že se musíme mít na pozoru. Čím větší strach pak máme, tím méně jsme na takové nebezpečí připraveni. Jen o tomto by se dalo napsat mnoho článků, takže to shrneme – emoce musí být součástí výuky technik obrany.
A abychom emoce nějak vyjevily, je důležité postupně zvedat sílu provedení techniky. Pokud například obránce zvládne techniku útoku se silou 50 %, navýšíme ji na 75% a pak nakonec na 100 %. Pak ji uděláme ještě stresovější a dáme útočníkovi nůž, přidáme více útočníků, snížíme viditelnost, omezíme hybnost obránce (např. jednu ruku mu přivážeme k pasu jako simulaci zraněné ruky), unavíme obránce nějakým fyzickým cvičením, než na něj vyšleme útočníka atd. atd. Pokaždé, když zvýšíte náročnost se úroveň vzrušení/emocí obránce zvedne. A klesne poté, co je schopen situaci zvládnout. Takže je čas opět zvednout náročnost atd. neustále více a více. Pro názornost si uveďme konkrétní příklad této metody:
CÍL: 5 minut nepřetržitě bouchat do těžkého boxovacího pytle
MOŽNÁ OMEZENÍ
Toto je pouze výčet pár omezení, která můžete do tréninku zapracovat. Cílem je pokračovat v útoku (obraně) i když nebudete stát na rovné, čisté, perfektně osvětlené podlaze, odpočatí a nezranění.
Vždy však musíte zvážit, jestli je stanovené omezení adekvátní jak postavě, tak dovednostem studenta. Například jedno z nesprávně nastavených omezení bude bouchat do pytle tak intenzivně, aby byl neustále v nakloněném stavu. 100 kilový chlap si s tímto omezení poradí určitě lépe než 50 kilová dívka. Výsledkem pak je (falešný) pocit vítězství u chlapa a (obrovská) frustrace u dívky. To samé se týká aktuální kondice, postavy, psychické odolnosti atd.
Vždy se tedy snažte vymyslet takové omezení, které může zacvičit 100 kilový chlap i 50 kilová holčina. Například udeřit kombinací 3 úderů co největší rychlostí. Studenti se díky tomu naučí správně navazovat jednotlivé údery a využívat přirozený pohyb těla v každém úderu. Co tím myslím? Když například začnu předním hákem, zcela přirozeně si nabiju do zadního direktu a odtud budu mít opět zcela přirozeně nabito do předního direktu či znovu předního háku (vynikající na toto je boxerský styl peek-a-boo, který proslavil například Mike Tyson). Jakmile pak začnou studenti navazovat údery na sebe, začnou přidávat do úderů sílu a to znamená, že začnou zapojovat i nohy. A najednou, bez toho, abyste jim museli „do posledního atomu“ vysvětlit, jak provést kombinaci úderů, se začnou hýbat správně. Samozřejmě chvíli to trvá, protože to chce naučit vnímat vlastní tělo (těžiště, přesun váhy, generování síly…), ale pak je to velmi zajímavé cvičení, které obohatí jak pokročilého studenta, tak i začátečníka.
Další skvělý (párový) dril s omezením je 30 vteřin se bránit kanonádě úderů, a po zaznění dalšího zvukového tónu 30 vteřin naopak pouze intenzivně útočit. Toto cvičení je vynikající i na budování predátorského nastavení mysli (a jsme opět u emocí). Soustředíte se totiž jen na to, jaké další údery a útoky podniknete. A 30 vteřin je relativně krátká doba, abyste arzenál svých technik nevyčerpali…nemluvě o tom, že skutečná rvačka není záležitostí desítek minut, ale spíše nízkých jednotek minut.
Pro zápas na zemi je vynikající zápas se zavřenýma očima (omezení vidění způsobené možným zraněním zraku nebo sníženou viditelností). Studenti najednou začnou mnohem více vnímat své i soupeřovo tělo, posuny těžiště. Začnou si více hrát s fyzikálním principem tlak a tah, zkrátka objeví zcela novou vrstvu, kterou do té doby tak nějak (snad) automaticky vnímali, ale nedokázali ji cíleně využít.
Zkoušeli jste bojovat v sedě? Staré školy džúdžucu obsahují techniky zvané suwari waza, což jsou techniky v kleče. Jakmile se dostanete do kleku či sedu, najednou musíte jinak generovat sílu do svých úderů, vaše mobilita je velmi omezena, zkrátka zjistíte, že máte problém. Nechám již vaší představivosti, jaký typ omezení může představovat právě obrana/útok v kleče/sedě.
Takže si to shrňme:
- Omezení musí mít konkrétní cíl, který přímo souvisí s prostředím, kde bude student jednou (možná) bojovat.
- Omezení musí být takové, aby bylo stejnou výzvou jak pro začátečníka, tak i pro pokročilého, pro muže i ženu, pro velkého i malého studenta.
- Připravte se na to, že studenti budou dělat chyby. Nekritizujte je za ně. Spíše si vyberte 1-2 nejvýraznější a na ně se při výuce příště zaměřte. A pak to zkuste znovu.
- Není to o dokonalé technice, ale zvládnutí (bojovat) v (jakémkoliv) omezení. Stejně tak jako při rvačce na ulici, nebude nikdo posuzovat, jestli jste stáli v učebnicovém postoji, když jste dali přední direkt (zvláště, když jste perfektně zasáhli útočníka). hodnotí se to, jestli jste po úderu zůstal stát, zatímco útočník se svíjí bolestí (nebo je v bezvědomí) u vašich nohou.
- Díky omezením se studenti naučí využívat přirozené vlastnosti svého těla – někdo má dlouhé ruce a nohy, jiný je zavalitější, a jiný zase šlachovitější a ohebnější. Všichni mohou provést skvělý direkt, ale každý z nich to udělá maličko jinak.
- Právě díky různým omezením si studenti navyknou na chaos, který zpočátku vždy budou zažívat. Přesně ten chaos, který zažijí i při rvačce na ulici, kde najednou mohou uklouznout, ve hře se objeví nůž, či útočníkovi se podaří útok a obránce bude na nějaké části těla zraněn tak, že ji nebude schopen použít. Zvítězí ten, který se co nejrychleji dokáže přizpůsobit změněným podmínkám.
Mohlo by se zdát, že v takovém případě instruktor fakticky nemusí nic plánovat. Jen si řekne, že dnes budeme zápasit slepí a pak se uvidí. Ale tak to není. Musí si sednout a rozmyslet si, jakou dovednost/situaci je chce ten který trénink naučit a jaká omezení (v kategorii student/úkol/prostředí) se na to nejvíce hodí. Vymyslet alternativní omezení v případě, že to původně zvolené nezafunguje (například i když se v tělocvičně zhasne, stále tam bude dost světla, takže původně plánované cvičení poslepu nebude možné). Pak by měl pozorovat, jak se studenti vyrovnávají s těmito omezeními a na čem bude potřeba ještě zapracovat.
Zpočátku bude možná pro instruktora náročnější vymýšlet odpovídající omezení, ale časem, s novými zkušenostmi, to bude čím dál snadnější. Budou vás napadat nové a nové nápady tak, jak studenti budou zvládat ty, které jste jim již zadali. Z vlastní zkušenosti musím říci, že to bylo zpočátku náročné hlavně na mé ego, protože jsem byl zvyklý učit tak, jak pravděpodobně vyučuje 99 % ostatních. A najednou jsem měl přemýšlet nikoliv nad tím, jak zlepšit techniku, aby ji všichni dělali správně, ale jak zlepšit výkon studenta, aby dokázal techniku uplatnit v rámci svých vrozených dovedností. Možná to zní podobně, ale není. Znovu totiž opakuji, že finálním cílem není dokonalá technika, ale dovednost aplikovat tu kterou techniku v plném konfliktu. A asi netřeba říkat, že to do tréninků vlilo novou energii, protože člověk se nejlépe učí (tvořivou) hrou, a nikoliv (nekonečným) tupým drilováním.
Extrémní směr této výukové metody říká, že vlastně nejsou potřeba vyučovat žádné techniky, že se to student naučí „tak nějak cestou“. Osobně s tím nesouhlasím, protože člověk se učí nápodobou a pokud studentovi (zvláště, pokud je začátečník) ukážu správnou techniku (tj. hlavní principy, které by měl dodržet), pak tím předejdu zranění a zároveň i zkrátím i cestu objevování a učení. Vysvětlím to blíže na příkladu. Představte si, že máme dvě skupiny lidí, které jsou umístěny do dvou pokojů. V každém je kus mimozemské technologie a orb, který tuto technologii ovládá. Nikdo z těchto lidí netuší, jak se ovládá a k čemu to vlastně slouží. Může to být bomba, nebo také mapa. Byli byste raději v místnosti, která nedostane alespoň 20vteřinovou instruktáž, co to je a jak se to ovládá, nebo v místnosti, kde to plně nechají na vás objevit ovládání i účel této technologie? Asi tuším vaši odpověď 😊 Tato metoda tedy dle mého názoru není o vynechání výuky (technicky dokonalých) technik, ale spíše o jejich redukci. Postupně zjistíte, že fakt nepotřebujete 15 různých kopů a že vám stačí jen 2-3 základní a dokážete zvládnou většinu sebeobranných situací.
V této souvislosti mi dovolte malou historickou vložku – poté, co bylo Japonsko sjednoceno, již nebylo potřeba tolik bojovat, takže různí mistři boje měli problém získat dostatek studentů. A když již nějaké získali, měli problém si je udržet (a udržet si tím i stabilní a dlouhodobý (často jediný) příjem), protože skutečně funkčních technik boje bylo jen několik a pak je již neměl pořádně co dalšího učit. Proto někteří podnikaví mistři (zcela logicky a pochopitelně) urychleně vymysleli další a další techniky, díky čemuž malý a plně funkční systém narostl v obří moloch mající i 4,500 technik…asi není těžké uhodnout, jak funkční takový systém by ve skutečném boji asi byl…
