Porovnání metod
V této souvislosti mě ještě napadá meta-studie (studie sestávající v našem případě z celkem vědeckých 164 studií), která zkoumala účinky objevovacího učení ve srovnání s výukou založenou na přímém vysvětlování. Analýza 580 porovnání ukázala, že výuka s předepsanými a jasnými instrukcemi byla ve většině případů účinnější než neřízené objevování. Nicméně dalších 360 porovnání ukázalo, že výsledky upřednostňovaly rozšířenou formu objevovacího učení před přímou výukou. Jednoduše řečeno, když necháme studenty, aby na věci přicházeli úplně sami (neřízené objevování), je to méně efektivní než výuka technik, které jsou základními stavebními kameny/nástroji. Průzkumný přístup se stává účinnějším než přímá výuka pouze tehdy, když poskytneme zpětnou vazbu, určité vedení a vedeme diskusi. Obecné pravidlo pro výuku zní: méně mluv, více se ptej a vždy naslouchej.
Krátké shrnutí metody
V zásadě tato metody výuky je tedy o tom, že pozorujete, v čem má student nejvíce problém a dle toho navrhnete dril s omezením. A pokud pak ten konkrétní typ omezení vyřeší, velmi pravděpodobně se zlepší právě v tom, v čem měl problém (samozřejmě za předpokladu, že jste zvolili správný typ omezení). Jak vidíte, není to žádná „raketová věda“.
Jedná se tedy fakticky o selský rozum, o metodu, kterou jste pravděpodobně zažili na vlastní kůži také, ale netušili jste, že se tak jmenuje. Právě proto není potřeba z ní mít obavy, že by byla příliš komplikovaná a že to znamená obrovskou změnu ve vašem existujícím výukovém procesu. Tak tomu skutečně není, spíše přemýšlejte, jak svou výuku můžete zlepšit, protože jsem si skoro jistý, že máte občas situace, kdy už nevíte, jak to vysvětlit, protože studenti danou techniku dělají stále špatně. Podívejte se na to tedy z jiného úhlu, formou zadání drilu s omezením, a problém (velmi pravděpodobně) vyřešíte.
Metoda očkování stresem
V této souvislosti mi dovolte ještě zmínit jedno důležité jméno – Donald Meichenbaum. Věnoval se tzv. metodě očkování stresem (stress inoculation process). Ten spočívá v tom, že když budeme studenta „očkovat“ postupně větší intenzitou stresu, pak bude časem odolný i vůči plné intenzitě. Podobný princip jako je očkování vůči nemoci. Tato metoda má celkem tři hlavní fáze, které jedou neustále dokola:
- Vzdělávací fáze – nestačí jen říci CO, ale také PROČ se to má udělat. Co je cílem? Za jakých podmínek, a v jakém kontextu? Právě protože lidé často dělají věci jen proto, že „to takto dělali ti před nimi“, tak se časem ztrácí pointa a pohyb se dříve či později začne hodně odlišovat od svého původního účelu.
- Výuková fáze – čas na cvičení. Již víte PROČ i CO a nyní si musíte pořádně vyzkoušet i JAK danou techniku provést/situaci vyřešit svým vlastním tělem se vším omezením, které možná právě vy můžete mít. Možná to bude (maličko) jiné, než to dělají ostatní, ale to nevadí. Nejste stejní jako ostatní, takže určitá variabilita je v pořádku.
- Zátěžový test – finální test, který má prověřit, že již VÍTE, ale i UMÍTE. V této fázi poznáte, co (právě vám) funguje a co ne. A kdy to přestává fungovat. A pak se musíte vrátit k základu, abyste si ověřili, že techniku děláte správně a že tedy problém není v technice.
Cvičení vs. vědomé/záměrné cvičení
Klíčové na tom je, aby studenti jen necvičili, ve smyslu nedrilovali, ale vědomě cvičili. Platí, že cvičením se člověk nezlepšuje. Ale vědomým, záměrným cvičením (tedy vědět PROČ, CO i JAK) se člověk zlepšuje. Jsem si vědom toho, že nad tím pravděpodobně teď kroutíte hlavou, jako že to je snad jasné, ALE…
….víte například přesně jaké principy demonstruje každá vaše technika?
….víte proč máte přesně ty techniky na jeden pásek a druhé na jiný? Jinými slovy, jak je váš systém postavený? Co je cílem zvládnout na konci každého technického stupně?
….víte, proč některé techniky na sebe navazují tak, jak navazují a jiné se spolu necvičí?
….víte, jaké jsou varianty technik a v čem konkrétně se liší z pohledu těžiště, načasování a vzdálenosti?
Víte, jedna věc je perfektně provést techniku a druhá je nejen ji provést, ale i rozumět principům, na kterých je technika založena. Protože v jinak jste jen skvělí napodobitelé…ale přitom hlavním cílem (dobrého) senseie není vychovat své klony, ale studenty, kteří perfektně systému rozumí a budou schopni jej posunout na další úroveň.
Omezení ve výuce – drily, které s bojovým uměním (ne)souvisí
Co je zajímavé na této metodě, je i fakt, že můžete studentům zadat takové omezení, které na první pohled nemusí vůbec souviset s bojovým uměním. Vzpomínáte si na film Karate kid, kde měl Daniel-san umývat okna („Wax on, wax off“ / „Nanášíš vosk, stíráš vosk.“). Umývání oken auta se může zdát jako zcela nesouvisející aktivita s bojovým uměním karate, avšak později se dozvíme, že jde o skvělý cvik na naučení se správného pohybu při blokování úderu.
A podobné drily můžete vidět například ve starších filmech s Jackie Chanem, kde například stát na jedné noze a držení misek s vodou v rozpažených rukách, také nepřipomíná kung fu, avšak když víte, že tento cvik skvěle rozvíjí rovnováhu a sílu paží i celého trupu, pak vám to začne dávat smysl. Proto se neobávejte navrhnout i drily, které nemusí připomínat bojové umění. Vaším úkolem je zlepšit konkrétní dovednost studenta a pokud pomůže, že „se postaví na hlavu a bude se pak odstrkovat ušima“, pak to klidně do výuky zahrňte. Upřednostňujte tvořivost před nudou.
Omezení ve výuce – zjednodušení vs. rozložení
Pokud máme naučit studenta nějaký komplexnější pohyb, je nutné jej buď zjednodušit, a/nebo rozložit tak, aby student pochopil základní myšlenku a teprve poté budeme přidávat zpět náročnost. Pojďme si to však vysvětlit podrobněji:
- Zjednodušení – to zahrnuje procvičení celé techniky, ale ve zjednodušeném módu. Zjednodušený dril umožní studentovi provést techniku na úrovni jejich aktuální dovednosti. A jak se bude jejich dovednost zlepšovat, můžete začít přibližovat techniku reálnému provedení (tj. v reálné konfliktní situaci). Například:
- V boxu omezíte údery jen na přímé direkty. Mohou použít tento typ úderu z jakékoliv vzdálenosti, na jakékoliv pásmo, z jakéhokoliv úhlu, ale musí použít jen přímé direkty.
- Nebo omezíte Prostředí tím, že studentovi řeknete, že se musí svou zadní nohou neustále dotýkat stěny, jako kdyby byl připoutaný ke stěně.
- Rozložení – rozebrání nějaké komplexní dovednosti „na atomy“, abychom studentovi umožnili se naučit i komplexní dovednost. A zatímco je komplexní pohyb procvičován v oddělených sub-dovednostech, student se postupně učí je složit do jednoho komplexního pohybu. Například:
- Student se nejdříve naučí, jak správně zavřít pěst a jak ji zapřít vůči nějakému odporu, například stěně, podlaze či boxovacímu pytli.
- Poté zkusí (do boxovacího pytle) lehce udeřit a zkoumá, jestli dokáže udržet pěst pevně zavřenou i zarovnanou tak, aby nedošlo ke zvrtnutí v zápěstí
- Poté zkusí dát úder z nějakého postoje a pracuje na zapojení celého těla
- Poté zkusí dát údery v pohybu kolem pytle s tím, že mění vzdálenost i úderové pásmo
Tyto dvě metody vám umožní naučit studenta prakticky cokoliv. Například pokud se student má naučit obloukový kop na střední pásmo (mawaši geri), v tradičním pojetí byste mu řekli, aby se soustředil na to, že zvedne koleno kopající nohy a otočí se podél své vertikální osy. V CCL metodě mu dáte k noze překážku a řeknete mu, aby kopal přes překážku, které se nesmí dotknout. V obou případech má udělat to samé, ale v tom druhém to bere jako herní výzvu, zatímco v tom druhém jako (suchou/nudnou) instruktáž, jak musí fyzicky zapracovat se svým tělem.
Používejte obě metody tak, jak uznáte za vhodné. Žádná z nich není lepší/horší než ta druhá. Ale co je pak důležité, po tréninku se zamyslete, která fungovala lépe a hlavně proč. Pomůže vám to příště zvolit vhodnější pro tu kterou zlepšovanou dovednost, ať neztrácíte čas zkoušením opět obou metod. Jako instruktoři však buďte připraveni na to, že ne vždy zvolíte správné rozložení či zjednodušení techniky a v tom případě zastavte výuku a navrhněte lepší. Není problém přiznat, že to, co jste navrhli, nefunguje a rozhodně to nedávejte za vinu studentům.
Pokud vidíte, že i ve zjednodušení stále nejsou schopni techniku provést perfektně, pak ji zjednodušte ještě více.
Cílem je na konci udržet náročnost na 60-70 % tak, aby studenti většinou uspěli. Pokud budou neúspěšní příliš, budou frustrováni a ztratí o výuku zájem, což samozřejmě instruktor nechce. Snažte se proto každý trénink skončit s tím, že (alespoň něco) studenti nakonec zvládnou. To povzbudí jejich motivaci příště to zkusit ještě více.
Formy naučení, prověření i aplikaci technik
Existují různé způsoby jak techniku 1. naučit, 2. vyzkoušet a 3. aplikovat. Krok první – tedy naučení techniky tu již popisujeme, takže se pojďme podívat na zbývající dva kroky – nazkoušení a aplikace. S tím souvisí i tzv. zátěžové texty, které se někdy chybně zaměňují za plno kontaktní sparring. Zatímco plno-kontaktní sparring je nejčastěji přítomen ve sportovní formě, který má jasná pravidla (kam mohou a kam nesmí útočit) a který má i odpovídající chrániče (které zmirňují potenciální zranění), pak zátěžový test sice také používá chrániče, ale hlavně proto, aby ochránil útočníka a umožnil obránci použít techniky v plné síle. Ten může útočit fakticky kamkoliv chce, aby útok zastavil a situaci začal kontrolovat.
V obou případech dochází k zastresování, ale v případě plno-kontaktního sparringu se například nemusíte bát kopu mezi nohy (protože to zakazují pravidla), nebo, že by se ve hře najednou objevila zbraň. Krásný příklad je třeba kendo, kde se často jede v plném kontaktu a na to jsou uzpůsobené chrániče (helma, hrudník, rukavice). Jsou však definovaná přesná místa útoku (hlava, břicho, krk, zápěstí), takže nemůžete seknout do nohou, či do bicepsu. Tím pádem, ačkoliv půjde o plno-kontaktní souboj, se sebeobranou to nemá příliš společného.
V tradičních džúdžucu školách se používaly dvě hlavní fáze výuky – naučení techniky izolovaně a následně její aplikace v katě. Až donedávna jsem upřímně řečeno vůbec netušil, o co ve skutečnosti v katě jde. Viděl jsem dva lidi v kimonu, kteří s vážnou tváří předvádí tu či onu katu a celé se mi to zdálo domluvené, neustále se opakující a…popravdě řečeno nudné. Jenže poté, co jsem začal číst a překládat knihu Ellise Amdura „Kořeny stále proráží skálu“, která v češtině vyjde buď ještě letos, anebo počátkem příštího roku, jsem zjistil, že jsem o tom měl velice mylnou představu. V katě máme dvě role: šitači (仕太刀, „útočící meč“) a uketači (受太刀, „přijímající meč“). Zatímco šitači je „služebně mladší“ student, roli uketačiho většinou zaujímá senpai či dokonce sensei a jeho úkolem je nejdříve zaútočit pomalu a s nízkou intenzitou, aby šitači měl čas si uvědomit, kam a kdy se má hýbat, kdy má spustit svou obranu/útok, jak má sladit vršek a spodek těla jako reakci na útok atd. A jakmile toto zvládne pomalu a s nízkou intenzitou a silou, uketači postupně zvyšuje jak intenzitu útoku, tak i sílu. Takže na konci učebního procesu útočí naplno, protože již ví, že šitači takový útok dokáže zvládnout. A poslední fáze výuky je tzv. „rozbití katy“, kdy uketači zpočátku zaútočí tak, jak je v té, které katě zvykem, ale v určitém okamžiku změní buď cíl útoku (místo hlavy zaútočí na břicho), anebo dokonce zaútočí zcela jinak a úkolem (již zkušeného) šitači je tomu se rychle přizpůsobit tím, že plynule „přepne“ z jedné katy do druhé. Jeden starý mistr tuto fázi výuky kdysi vyjádřil velice trefně takto: „Snažíme se zabít jeden druhého – ale pokusme se přitom navzájem nezranit“.
Nejčastější chybou v dnešní době je fakt, že se kata cvičí jen „na půl plynu“ a hodnotí se spíše ladnost pohybu a sehranost obou studentů, než dovednost aplikovat techniku i v plném kontaktu, který se již velmi blíží reálnému boji. Právě díky upřednostňování estetiky před funkčností obsahují mnohé systémy bojových umění (bohužel i tradiční školy) hodně technik, které jsou sice hezké na pohled, ale svou funkčností patří spíše do říše filmu než reálného uplatnění. Klasickým příkladem je například situace, kdy útočník (pomalu) zaútočí a obránce provede (mnohem rychleji, než kdyby tomu bylo ve skutečnosti) 4-8 pohybů (!!!), kterými útočníka zpacifikuje…jsem si jistý, že další příklady si dokážete najít již sami.
Asi se mnou budete souhlasit s tím, že Usain Bolt patří mezi nejrychlejší lidi na světě. Na 100 metrů dokáže běžet 2x rychleji než běžný člověk. Při svém tréninku se soustředí především na svou reakci hned poté, co zazní výstřel ze startovací pistole. Podle oficiálních záznamů je schopen vystartovat v čase 0.104 vteřin po výstřelu. Průměrná rychlost běžného člověka je přitom 0.250 vteřin. Takže můžeme tvrdit, že v ideálním případě je až 2,5x rychlejší než běžný člověk. Přeneseno do světa sebeobrany, kdyby takový člověk byl podobně rychlý, tak je schopen udeřit 2,5 rychleji, tedy dát asi 2-2,5 úderů na každý úder běžného člověka. Nikoliv 4 nebo 8 úderů…
Pokud se podíváme na srovnávací studie v bojových sportech, pak reakční čas a výkon není rozhodujícím kritériem pro úspěch. Například jedna studie elitních karatistů zjistila výrazný rozdíl ve vítězstvích, pokud vítěz použil techniky nohou (kopy a údery kolen) a přitom nebyli nijak výrazně rychlejší, ale jejich soupeř je neočekával. Jiná studie, která se tentokrát týkala elitních amatérských boxerů, zjistila, že průměrná aktivita je 1.4 akcí za vteřinu. Skládala se z 20 úderů, 2.5 krytů a 47 vertikálních pohybů trupem (ducking) za minutu. A zajímavé je, že elitní profi boxeři byli schopni dát jen o 0.41 více úderů a měli i větší poměr úderů ze zadní ruky (0.38). Avšak nikdo z nich nebyl 2x rychlejší než jejich soupeř.
Navíc je nutné vzít v úvahu fakt, že měření rychlosti se většinou dělá v prostředí, kde nikomu nejde o život, zatímco na ulici to bude pravděpodobně pomalejší, protože takový boj je neuvěřitelný chaos, vyčerpání, kde řešení konfliktu je na míle vzdálené samurajským nebo akčním filmům. Právě proto se podobné demo ukázky, kde útočník vypadá po prvním úderu jako po mozkové mrtvici, zatímco obránce jedná jako kdyby v sobě měl Redbull, „mentální masturbace“, kdy se uspokojí pouze ego obránce, ale realita je zcela jiná.
Soutěžení, sparring, kumite, randori je relativně nová forma praktikování bojových umění. Dříve se lidí učili bojovat proto, aby bojovali…a přežili. Jenže s ubývajícím množstvím válek se objevila snaha alespoň nějak zachovat techniky boje a zároveň poskytnout možnost ventilace přebytečné energie mladých. Boj za předem domluvených podmínek (tedy sportovní utkání) je jedna z těch lepší forem, jak stále dostat člověka pod tlak a naučit jej adaptovat se náhle změněným podmínkám. Ale je důležité si uvědomit, že to stále nelze zaměňovat za reálný boj, jak se možná někteří snaží věřit. Stát v UFC kleci je zcela jistě velmi stresující záležitost, ale není to stejné jako stát na ulici, kde nevíme, jestli není soupeř/útočník ozbrojený (většinou ano), jestli je sám (většinou ne), jestli bude bojovat nečistě (vždy ano), jestli nás chce jen postrašit, nebo zabít.
