Džúdžucu (柔術) – Starobylé samurajské umění boje beze zbraně 1/2

Napsali ctihodný T. Lindsey a Kanó Džigoró [Předneseno 18. dubna 1888]
Přeložil z japonštiny: Alexej Gorbyljov

Předmluva překladatele

Autory tohoto článku jsou Kanó Džigoró, zakladatel Kódókan džúdó, a anglický misionář Thomas Lindsey. Ten působil v Japonsku v období éry Meidži jako kazatel jednoho z protestantských směrů. Článek je pravděpodobně zcela prvním popisem historie japonského umění sebeobrany džúdžucu, který kdy byl napsaný v evropském jazyce.
Text vychází z osnovy přednášky, kterou Kanó Džigoró přednesl 18. dubna 1888 v Asijské společnosti Japonska, instituci, jež sehrála významnou roli ve studiu japonských dějin a kultury na přelomu 19. a 20. století. Pravděpodobně autorem všech myšlenek a hodnocení obsažených v článku byl Kanó Džigoró, zatímco ctihodný T. Lindsey mu následně pomohl redakčně upravit text v anglickém jazyce tak, aby byl srozumitelnější i anglicky mluvícímu publiku.
Přestože byl tento text publikován již před více než stoletím, ani dnes neztratil svůj význam – jednak jako pramen k dějinám džúdžucu, jednak jako dokument vypovídající o šíři historických bádání Kanó Džigora a o jeho pohledu na původ a vývojové cesty tohoto japonského umění sebeobrany.

Překlad

V Japonsku v době feudalismu existovala různá vojenská umění a cvičení, která sloužila k výcviku a přípravě příslušníků samurajské třídy k používání jejich specifických způsobů vedení boje.
Jedním z těchto umění bylo umění džúdžucu (柔術), z něhož později vyrostlo moderní džúdó (柔道).
Slovo džúdžucu lze poněkud volně přeložit jako „umění dosahování vítězství prostřednictvím poddajnosti či pružnosti“. Původně se toto označení, jak se zdá, vztahovalo na to, co lze nejpřesněji charakterizovat jako umění boje beze zbraně, ačkoli v určitých případech byly v rámci tohoto umění používány i krátké zbraně při boji proti protivníkům vyzbrojeným zbraněmi dlouhými.

Navenek toto umění připomíná zápas, avšak svou povahou se podstatně liší od zápasu praktikovaného v Anglii, neboť jeho základním principem není stavět proti síle protivníka vlastní sílu, nýbrž dosahovat vítězství tím, že se jeho síle ustupuje.
Po zrušení feudálního systému toto umění na čas upadlo v zapomnění, avšak dnes, poté co prodělalo řadu důležitých změn a proměnilo se v systém atletického cvičení, znovu nabylo v Japonsku velké obliby. Jeho hodnota, jako metody tělesné výchovy, je dnes široce uznávána, o čemž svědčí i otevření několika škol džúdžucu a džúdó v hlavním městě Tokiu.
V tomto vystoupení podáme stručný historický přehled džúdžucu, pojednáme o různých školách, které z něj vzešly, a poté se krátce zastavíme u forem, jichž toto umění nabylo v současnosti.

Od dob feudalismu je džúdžucu známo pod různými názvy, jako jsou javara, taidžucu, kogusoku, kempó a hakuda. Z nich byly nejznámější a nejširšího užití doznaly názvy džúdžucu a javara.
Jakmile se pokusíme sledovat dějiny tohoto umění, narážíme hned na počátku na obtíž typickou pro podobná bádání — na nespolehlivost většiny literatury, která se tomuto umění věnuje.
Tištěných knih na toto téma je mimořádně málo, a přestože existuje nespočet rukopisů náležejících různým školám tohoto umění, mnohé z nich obsahují rozporné a nepřesné informace. Zdá se, že zakladatelé nových škol se často snažili přizpůsobit dějiny vlastním cílům, a z tohoto důvodu je materiálů, které by umožňovaly souvisle a jasně vyložit původ a vývoj džúdžucu, velmi málo.

Ve starších dobách byly znalosti historie i samotného tohoto umění výsadou učitelů jednotlivých škol, kteří tyto informace předávali svým žákům jako jakési tajemství, aby jim dodali zdání posvátnosti.
Kromě toho také izolace jednotlivých provincií, jež byla důsledkem feudálního systému Japonska, bránila užším kontaktům mezi učiteli a žáky různých škol, a proto si tito lidé z generace na generaci předávali a věřili rozporným a často si navzájem odporujícím verzím dějin tohoto umění. Je rovněž třeba poznamenat, že zájem žáků těchto škol směřoval spíše k dosažení úspěchu v praktickém zvládnutí tohoto umění než ke znalosti dějin jeho vzniku a vývoje v naší zemi. Když se obrátíme k počátkům džúdžucu, jak lze očekávat, nacházíme různé varianty jejich popisu.
V díle nazvaném Bugei šóden (武芸小伝), které představuje soubor stručných životopisů významných mistrů různých bojových umění praktikovaných v období feudalismu, jsou podány výklady dějin kogusoku (小具足) a ken (拳), přičemž posledně jmenované slovo je považováno za synonymum slova kempó (拳法).

Autor tato umění odlišuje a chápe první jako umění chvatů a druhé jako umění dosahování vítězství prostřednictvím pružnosti. Vznik umění kogusoku je připisován muži jménem Takeuči, rodákovi z provincie Sakúšú. Uvádí se, že v prvním roce éry Tenbun, tedy roku 1532, se u Takeučiho doma náhle objevil jakýsi podivuhodný muž a naučil jej pěti metodám uchopování člověka; poté odešel a nikdo neví, co se s ním stalo dále.
O původu umění ken se vypráví následujícím způsobem. Kdysi přišel do Japonska z Číny muž jménem Čin Genpin (Čchen Jüan-pin), který po pádu dynastie Ming opustil svou vlast a usadil se v Kokušódži (buddhistickém chrámu) ve čtvrti Azabu v Edu, jak se tehdy nazývalo Tokio. V témže chrámu žili také tři róninové: Fukuno, Isogai a Miura. Jednou jim Čin Genpin vyprávěl, že v Číně existuje umění uchopování člověka, které sám studoval, ačkoli se mu nepodařilo plně pochopit jeho principy. Když se o tomto umění doslechli, tito tři muži je začali zkoumat a později v něm dosáhli velmi vysoké úrovně mistrovství.
Počátky džú, což je totožné s džúdžucu, jsou odvozovány právě od těchto tří osob, od nichž se toto umění rozšířilo po celé zemi.
V témže prameni jsou rovněž vymezeny principy tohoto umění, které ve volném překladu znějí takto:

1. neodporuj síle protivníka, ale dosahuj vítězství pružností;
2. neusiluj za každou cenu o vítězství;
3. nenech se vtáhnout do hádky, zachovávej klid a rozvahu;
4. nedovol, aby tě znepokojovaly vnější věci;
5. neznepokojuj se za žádných okolností, ale vždy si uchovávej klid.

Má se za to, že k praktickému uskutečnění těchto principů jsou mimořádně důležitá zvláštní pravidla dýchání.
V knize Budžucu rjúso roku (武術流祖録, „Záznamy o zakladatelích škol bojových umění“), což je sbírka životopisů zakladatelů různých škol japonských válečných umění, se o původu kogusoku uvádí totéž a obdobným způsobem se zde hovoří i o džúdžucu; zároveň se zde tvrdí, že jistý Miura žil kolem roku 1560.
V Činomaki, certifikátu, který učitelé školy Kitó předávají svým žákům, nacházíme stručný přehled dějin tohoto umění i výklad jeho základních principů v podobě, v jaké jsou vyučovány v této škole.
Tento text odkazuje na jiný spis datovaný do 11. roku éry Kanbun (1671). Podle něj kdysi žil muž jménem Fukuno, který studoval umění boje beze zbraně a dosáhl v něm takového mistrovství, že porážel lidi, kteří byli mnohem silnější než on sám. Zpočátku se jeho umění nijak výrazně nerozšířilo, avšak dva z jeho žáků se stali obzvlášť slavnými — byli to zakladatelé dvou samostatných škol, jmenovali se Miura a Terada.
Umění, které vyučoval Miura, se nazývalo wa (což je totožné se slovem javara), zatímco umění, které vyučoval Terada, dostalo název džú (což odpovídá slovu džúdžucu).
Doba, kdy byl Fukuno na vrcholu svého mistrovství, není v citovaném certifikátu uvedena, avšak podle datace v jiném rukopisu to bylo před 11. rokem éry Kanbun (1671).
Spis Owari meišó zue (尾張名所図会, „Ilustrovaný průvodce pamětihodnostmi provincie Owari“) rovněž obsahuje zprávu o Čin Genpinovi. Podle tohoto textu pocházel Čin Genpin z Korinkenu (Chang-čou (Hangzhou) v provincii Če-ťiang) v Číně a uprchl do Japonska, aby se zachránil před pohromami konce dynastie Ming. Srdečně jej přijal kníže provincie Owari, kde Čin Genpin také roku 1671 zemřel ve věku 85 let; uvádí se, že toto datum je vytesáno na jeho náhrobním kameni v chrámu Kendžúdži v Nagoji. V téže knize je citován úryvek ze spisu Kempó hišó (拳法秘抄, „Tajné zápisky o metodách pěsti“), v němž se uvádí, že když Čin Genpin pobýval v chrámu Kokušódži v Azabu, žili tam rovněž tři róninové: Fukuno, Isogai a Miura. Čin Genpin jim vyprávěl, že v Číně existuje umění uchopování člověka, že toto umění pozoroval a že vypadá tak a tak. Nakonec tito tři muži, vyslechnuvše tato vyprávění, toto umění prozkoumali a výsledkem bylo založení školy Kitó-rjú.

V knize nazvané Sentecu sódan (先哲叢談, „Sebrané rozpravy o moudrých učencích minulosti“), která může být v této otázce považována za jeden z nejautoritativnějších pramenů, se uvádí, že Čin Genpin se pravděpodobně narodil v 15. roce éry Wan-li podle čínského letopočtu, tedy roku 1587; dále se zde píše, že v Nagoji se ve 2. roce éry Mandži, tedy roku 1659, setkal s buddhistickým mnichem jménem Gensei, s nímž se spřátelil. Společně pak vydali několik básní pod názvem Gengen šówa šú (言言唱和集, „Sbírka básnických odpovědí Gen Gena“).
V jiné knize nazvané Ki-jú šóran (紀游小覧, „Krátký pohled na záznamy z cest“) se uvádí, že Čin Genpin přijel do Japonska ve 2. roce éry Mandži (1659).
Kromě toho je obecně známo, že Šunšui, slavný čínský učenec, přišel do Japonska po pádu dynastie Ming rovněž ve 2. roce éry Mandži (1659).
Ze všech těchto zpráv tedy pravděpodobně vyplývá, že Čin Genpin se stal v Japonsku známým až nějakou dobu po 2. roce éry Mandži, tedy po roce 1659. Proto je třeba zpochybnit tvrzení z knihy Budžucu rjúso roku, že Miura byl na vrcholu svého mistrovství v letech éry Eiroku (1558. XI — 1570. IX). Z výše uvedených údajů vyplývá, že Čin Genpin se proslavil později a že Miura byl jeho současníkem.
Existují i další zprávy o původu džúdžucu, které předkládají různé školy tohoto umění, a k nim se nyní obrátíme. Následuje podání školy zvané Jóšin-rjú.
Základy této školy položil Miura Jóšin, lékař z přístavního města Nagasaki v provincii Hizen. Proslul v počátečním období vlády šógunů Tokugawa (1603–1867). Vycházeje z přesvědčení, že mnohé nemoci vznikají proto, že lidé nepoužívají společně rozum a tělo, vytvořil několik technik džúdžucu. Spolu se dvěma svými žáky, kteří u něj studovali medicínu, sestavil 21 způsobů uchopení protivníka a později objevil dalších 51 způsobů. Po jeho smrti založili jeho žáci dvě samostatné školy tohoto umění: jeden pojmenoval svou školu po jménu učitele Jóšin, tedy Jóšin-rjú; druhý nazval svou školu podle učitelova příjmení, tedy Miura-rjú.
Další zpráva je obsažena v rukopisu nazvaném Tenšin šinjó-rjú tairjoku (天神真楊流 体力, „Tělesná síla školy nebeského ducha a pravé vrby“). Je v něm popsán rozhovor mezi Iso Mataemonem, zakladatelem školy Tenšin šinjó-rjú, a Terasakim, jedním z jeho žáků. O původu džúdžucu se zde říká následující: Kdysi žil v Nagasaki lékař jménem Akijama, který se vypravil do Číny, aby tam studoval medicínu. Naučil se tam umění zvanému hakuda, které sestávalo z úderů rukama a nohama a které se tedy, jak lze vidět, lišilo od džúdžucu, jež zahrnuje především chvaty a hody.
Akijama se naučil tři techniky hakuda a 28 způsobů oživování člověka nacházejícího se ve stavu zdánlivé smrti. Po návratu do Japonska začal toto umění vyučovat, avšak protože znal jen velmi málo technik, výuka jeho žáky brzy omrzela a Akijamu opustili. Hluboce zarmoucen tímto vývojem se Akijama odebral do svatyně boha Tenžina v Cukuši a po dobu sta dnů tam vykonával rituály uctívání.
Na tomto místě pak objevil 303 různých technik tohoto umění. Neméně zajímavé jsou okolnosti, které mu umožnily k tomuto objevu dospět. Jednou během sněhové bouře spatřil vrbu, jejíž větve byly obtíženy sněhem. Zatímco borovice stály zpříma a pod náporem vichru se lámaly, vrba se pod tíhou sněhu na svých větvích ohýbala, avšak nelámala se. „Právě takové má být džúdžucu!“ rozhodl se Akijama. Proto svou školu nazval Jóšin-rjú, tedy „Škola ducha vrby“.

DOKONČENÍ

ZDROJ: Дзюдзюцу. Древнее самурайское искусство боя без оружия (Томас Линдсэй и Кано Дзигоро), Хидэн – Боевые искусства и рукопашный бой. Выпуск 6 (Alexej Gorbyljov), str. 221-240, rok vydání 2011

Související obrázky: