Donn F. Draeger (1922 – 1982)

Úryvek z knihy Martial Musings

Napsal: Robert W.Smith

V Japonsku Donn bydlel v rozhlehlém domě v Tokiu, konkrétně ve čtvrti Ičigaja. Ačkoliv byl dům velký a kvalitně postavený, přesto se každou chvíli celý otřásal, když ho navštívil mistr neidžia Wang Šudžin a začal tam mlátit do čehokoliv, co bylo pevně ukotveno.

V roce 1961, tedy v době mého již šestiměsíčního pobytu, měl již Wang za sebou souboje s několika vysoce postavenými japonskými experty v karate, kenpo i dalších bojových uměních, a dokonce zranil i „nezničitelného“ Jona Bluminga tzv. úderem bez nápřahu (tzv. “One-Inch Punch”), za který by se nestyděl ani filmový herec Bruce Lee. Bluming se mu to pokusil vrátit tím, že mu dal poté ránu do břicha, ale jen si přitom poranil zápěstí.

Na Wangových taiči hodinách (tehdy ještě Japonce neučil jeho hlavní disciplínu sing-i, to přišlo až později) se objevovala řada vysoce postavených japonských manažerů i několik členů jakuza (mafiánského podsvětí). Když ho pak nějaký čas pronásledovali jiní „noční válečníci“ (a Wang o nich pravděpodobně ani nevěděl), jeden z jeho jakuza „kmotrů“ to zjistil, a jak mi pak řekl Donn, Wangovi pronásledovatelé „zmizeli v noční mlze“.

Během přípravy na zkoušky na 3. dan z džúda jsem v tomto legendárním domě strávil šest týdnů. Kromě Donna tu bydlel už zmíněný Jon Bluming, mladý Jim Bregman (bronzový medailista na olympiádě v Tokiu 1964), Doug Rogers (kanadský mistr těžké váhy a druhý v téže olympiádě), Bill Fuller a samozřejmě nesmím zapomenout zmínit ani naši nevrlou japonskou hospodyni, jejíž výraz byl tvrdší než Wangův úder.

Její kamenná tvář pravděpodobně souvisela s naším kanadským smyslem pro humor a vtípky, které si obyvatelé navzájem tropili – a to nevyjímaje nikoho. Hned první ráno poté, co jsem se nastěhoval, jsem se probudil a zjistil, že Donn drží šinai jen centimetr od mého nosu. O pět minut později jsem byl „zabit“ znovu – když jsem se vracel z WC do pokoje, Bluming a Fuller na mě zaútočili z obou stran s mohutným bojovým pokřikem a holemi bo.

Neustálá ostražitost proto byla nezbytností – nikdo si nemohl dovolit úplně svou ostražitost vypnout. Avšak některé žerty s přítelkyněmi, i kondomy naplněnými vodou, občas narazily na hranice vkusu a mezi obyvateli poté zavládlo krátkodobé křehké příměří. Pokud vím, nikdy to však nezašlo dál. A ani nemohlo – kdyby došlo na skutečnou rvačku, dům by to nemusel vydržet. Už tak bylo obdivuhodné, že dům přežil zemětřesení, masivní požáry způsobené americkým bombardováním v roce 1945…a občasné Wangovy rány.

Jimmy Bregman byl v domě nejmladší. Znal jsem Jimmyho už od jeho patnácti ještě z USA z Washingtonu. Po mém nastěhování do tohoto domu mě pak na uvítanou s chutí nečekaně hodil na techniku Ippon seoi nage, samozřejmě k velké radosti Donna i dalších obyvatel domu. Jimmy svůj obrovský talent více než naplnil, když přijel do Tokia, a nakonec skončil na skvělém třetím místě na olympiádě v roce 1964. Později se vrátil do Ameriky, ale velkou část svého závodního potenciálu pak ztratil po svém úrazu nohy během jednoho džudistického tréninku. Jednou, při našem společném obědě již ve Washingtonu, si Jimmy vzpomněl, co jsem mu říkal o jeho tréninku v Kódókanu v roce 1961. Prý jsem to tehdy nazval „džúdistickým šedým životem“: „Každý den jsi šel na trénink do prostředí, kde vzduch byl skoro štiplavý potem. Svlékl jsi civil a se zaťatými zuby se pokusil nasoukat do vlhkého, těžkého džúdogi, které nestihlo po včerejším tréninku úplně vyschnout. Vstoupil jsi na tatami – a první, kdo tě tam čekal na randori, byla obávaná „bestie“, se kterou jsi díky bohu včera nemusel spárovat.“
Donna jsem znal již předtím, než jsem se nastěhoval do toho domu v Tokiu a tam jsem ho pak poznal mnohem více. Naučil jsem se obdivovat nejen jeho výjimečné dovednosti, ale i ochotu a trpělivost, s níž pomáhal cizincům s jejich problémy v Japonsku. Říkalo se, že měl přes sto černých pásů v různých bojových uměních. Možná to byla pravda, ale upřímně řečeno, zní to trochu přehnaně. No, ale možná, že ne. Douglas Chadwick ve své skvělé knize The Fate of the Elephant (1992) napsal: „Netvrdím, že všechny historky o slonech jsou pravdivé – ale u slonů si toho zas tolik vymýšlet nemusíte.“

Co však vím jistě, je toto. Když mu v džúdu odešly kolena, Donn se místo postoje zaměřil na boj na zemi. Z dobrého zdroje jsem se dozvěděl, že v tom byl pak v Japonsku ve špičkové třídě. Dozvěděl jsem se také, že každý rok učil někde v horách po několik týdnů i několik nejlepších japonských šermířů. Podrobnosti se mi však nepodařilo ověřit.

Ale za zamyšlení stojí skutečnost, že Isao Inokuma, vítěz těžké váhy v džúdu na olympiádě v roce 1964, v japonské televizi uvedl, že za svůj úspěch vděčí právě Donnovu koučování – což je bezprecedentní uznání z úst japonského džúdisty.

Donn a ičigajská parta byli také k dispozici pro filmové producenty v Tokiu, kteří potřebovali cizince jako komparzisty. Velký Doug Rogers mi řekl, že už si zahrál snad všechny možné druhy zahraničních vojáků v bojových scénách.

Donnovou nejvýdělečnější filmovou rolí byla práce na sérii o Jamesi Bondovi. Ve filmu You Only Live Twice (1967) dělal kaskadéra za zjevně znuděného, a navíc i mimo svou formu působícího Seana Conneryho. K filmu tehdy Paul Nurse poznamenal: „Hollywood zase jednou zneuctil budó!“

Venku na rušných tokijských ulicích jsme chodili, povídali si a pozorovali ten cvrkot. Byly tu sny, které se nikdy nenaplnily. Donn mě například neustále přemlouval, abych se přidal k jeho výpravě za zbraněmi do Malajsie. Později jsme měli společně redigovat i skutečný časopis o bojových uměních. A ještě později jsem se měl k němu připojit jako člen fakulty na Havajské univerzitě. Nic z toho se ale nestalo, protože naše cesty se časem rozešly. Ale jednu knihu jsme spolu přece jen napsali – Asian Fighting Arts (1969), později přejmenovanou na Comprehensive Asian Fighting Arts (1980).

Napsal toho taky hodně, dokonce víc než já. Pokud vím, tak Donn celkem napsal přes dvacet knih. Hodiny denně ťukal na svůj malý psací stroj – vysvětloval, vyučoval, ukazoval cestu. Jeho knihy byly autentické, spojovaly tradici a inovaci. Jeho styl boje byl pevný a živý, ale paradoxně jeho vrozený smysl pro humor přitom v jeho knihách chyběl.

Pominu-li tedy jeho knihy, které měly „vtip a švih srovnatelný s administrativními směrnicemi námořní pěchoty“, byl však Donn vždycky veselý.

Jednou jsem na něj vyjel, že jí za chůze. C. W. Nicol ve své skvělé knize Moving Zen: Karate as a Way to Gentleness (1982) naráží na totéž. Píše se v ní, jak čtvrtý dan karate, sensei Keinosuke Enoeda, popadl za krk cizince, který jedl v dódžó banán, a posadil ho ke stolu. „You sit!“ – Enoeda se učil anglicky. „Eat. No stand. Stand and eat no good. Understand?“

Donn přiznal, že mu na tohle téma už Japonci taky něco říkali.

„A co jsi jim řekl?“ zeptal jsem se.
„Řekl jsem jim, že s nimi udělám dohodu – my přestaneme jíst na ulici, když Japonci přestanou na ulici močit!“

Donn přijímal nevázanost jako legitimní součást svého života. Jeho sprosté vtipy vždy rozveselily každou párty. Tady je jeden veršovaný vtip, který by se mu líbil, protože posluchače nachytá – myslí si, že je o krok napřed, ale stejně jako v bojových uměních, i tady jsou slova jen klam:

Byla jedna slečna jménem Tuck,
kterou pronásledoval samý smůly tlak;
vlezla do pramice, zahučela přes špici,
a do nohy ji kousla kachna.

V padesátých letech, po návratu z Koreje, byl Donn zástupcem velitele v Inter-American defense fund, který sídlil v sídle Marshalla Fielda na 16. ulici ve Washingtonu. Stěžoval si mi, jak moc se musel společensky angažovat, když pomáhal svému plukovníkovi pořádat večírky pro washingtonskou smetánku.
„Jak to snášíš?“ zeptal jsem se.
„Snadno,“ odpověděl. Svoji roli si totiž přizpůsobil a prováděl svým specifickým humorem. U vstupu, kde si podával ruce s prominenty, se Donn prý vždy jen široce usmál a rádoby mile pronesl: „Ó, paní Whitneyová (nebo jak se jmenovala), vy ubožačko mizerná, koukám že pořád ještě šlapete.“ A vždycky mu to prošlo.

Ačkoliv Donn dokázal s grácií sehrát roli diplomata, občas uměl být i příkrý. Před lety mi šéfredaktor nakladatelství Tuttle vyprávěl, jak jednou jednal o vydání jedné knihy s proslulým spisovatelem, jezuitským knězem. Seděli v kanceláři s otevřenými dveřmi, zatímco o kus dál, v rozlehlé místnosti, se Donn u stolu jednoho editora hádal kvůli nějaké úpravě v textu, kterou editor chtěl v Donnově knize provést. Donn nikdy nebral zásahy do textu na lehkou váhu a nadával jako mariňák, zatímco předváděl techniku, kterou nechtěl nechat vyškrtnout editorovou modrou tužkou. Povyk se stupňoval, až nakonec Donn udeřil danou technikou do rohu stolu, který přitom ulomil, a vykřikl: „Takhle se ta [sprosté slovo] věc dělá!“

Nedaleko, v kanceláři šéfredaktora, se laskavý malý kněz s obavami obrátil na mého přítele a zeptal se: „Neměli bychom zavolat policii?“
Červený jako řepa mu přítel omluvně odpověděl: „To nic, obávám se, že je to jeden z našich autorů. Chápete – je to umělec, a ti cítí všechno mnohem silněji než ostatní.“

Další ukázka Donnova humoru: jednou v roce 1955 na národním šampionátu v Los Angeles, během soutěže v pití horkého saké z talířku, kde soupeřil s Kotanim a dalšími velikány, mi zachránil život, když mi ukázal, jak to pít, aniž by toho člověk spolkl příliš. Stejně jako v boji byl trik v tom, že se člověk tvářil, že hodně zvedá loket, ale saké nechal sklouznout po ruce, čímž si nasákl rukáv. (Ale kdo by si toho všiml…) Chudák George Wilson, starý kamarád ze Seattlu, tenhle trik neznal. Celý večer se držel skvěle. Pak jednou mrkl, vytřeštil oči a sesunul se jako podťatý. Čtyřem z nás trvalo docela dlouho, než jsme ho odnesli do postele a druhý den ráno pak dopravili na letadlo domů.

Díky Donnovi jsem tomu osudu unikl. Jenže zůstat střízlivý, a přitom předstírat opilost mě dostalo do jiné prekérní situace. Japonci mají takový zatracený zvyk, že na každé párty nutí každého zazpívat píseň nebo přednést nějakou báseň. (Při jedné dřívější příležitosti jsem recitoval „Little Orphant Annie“ od Jamese Whitcomba Rileyho.) Když jsem se potácel po podlaze a připadal si jako Gene Kelly ve Zpívání v dešti, řekl jsem Donnovi, že zpívat fakt nebudu a že se jdu projít, dokud to neskončí.

Donn svraštil čelo. „Nemůžeš. Když neukážeš zadek, oni ztratí tvář.“ Smál jsem se jeho pokusu napodobit věhlasnou antropoložku Ruth Benedictovou a otočil se k odchodu. Chytil mě však za ruku. „Poslouchej, mně se to taky nelíbí. Co kdybychom to dali jako duet?“ Tak říkám: „Co třeba „She’ll Be Coming Round the Mountain When She Comes?“

„Pro mě za mě.“ A tak jsme to dali – za burácivého aplausu opilého publika.

Donn miloval smích. Jednou v Meidži Clubu v Tokiu jsme se tak rozvyprávěli, že číšníci a další hosté přišli k našemu stolu – ne aby si stěžovali, ale aby poslouchali. U rohového stolu hostil zástupce šéfa amerického velvyslanectví v Tchaj-peji asi tucet hostů – myslel jsem, že jsou mimo doslech. Ale o týden později jsme spolu obědvali v Tchaj-peji a on se zmínil, že se jejich skupina na naší párty dobře bavila – dokonce i u sprostých vtipů toho velkého chlapa (Bluminga). Řekl jsem mu, že to byla naše džúdistická parta expatů, a že byli vlastně tu noc ještě celkem slušní.

Donnovou další povahovou stránkou byla nadsázka. Ačkoliv jeho výzkum byl precizní a nepřipouštěl přehánění, občas přeci jen trochu přikrášlil příběh, aby zdůraznil pointu. Jeho výpravy do Malajsie a jinam měly částečně za cíl také sbírat údaje o archeologických nálezech zbraní. Snažil se je spojit s lidskou migrací. Z džungle často psal o tom, jak porazil místní šampiony ve volném boji. Něco z toho se možná skutečně stalo, ale jeho barvité líčení mě vždy poněkud znejistělo. Avšak historku o tygrech mi nikdy nevyprávěl (věděl, že starého vypravěče neošálí), ale říkal je třeba mým známým. Existují dvě verze – v jedné ho na strom zahnal tygr, ve druhé to byl jeden tygr ráno a zcela jiný odpoledne. Dodnes mi vrtá hlavou, jak mohl vědět, že šlo o dva různé tygry. I to se samozřejmě dalo přičíst jeho pohotovému smyslu pro humor.

Donn a Sir Richard Burton, legendární britský cestovatel a učenec (1821–1890), sdíleli hlubokou odbornost ve zbraních a ani jeden se nevyhýbal nadsázce. Burton nosil železnou hůl těžkou jako sloní puška, a to jen proto, aby zůstal ve formě. Oba sdíleli zájem o hoplologii. A byl to Burton, kdo tomuto výzkumu dal jméno a jako první jej systematicky formuloval, a který vnímal zbraně především jako lidské historické artefakty nikoliv prostředky k zabíjení.

Donn byl prvním, kdo studoval lidské užívání zbraní v širším mezikulturním kontextu. Velmi si cenil Burtonovy knihy The Book of the Sword a v posledních letech mě požádal, abych mu poslal dotisk. (Dotisk z roku 1987 od Dover Publications je stále dostupný.) Stejně jako její autor je kniha The Book of the Sword výstřední, podivná, ale přesvědčivá. Jsem si jist, že Donn znal také Burtonovu knihu The Sentiment of the Sword (1911), neméně fascinující dílo. Burton v ní cituje arabské zdroje, které zdůrazňují přednost činu před slovem: „Přednáška je jedna, praxe je tisíc.“

Burton v ní také uvádí, že při výuce nového žáka stačí zpočátku půl hodiny studia denně, pokud ovšem není potřeba jej odnaučovat špatné návyky. Poté prý postačí tři půlhodinové lekce týdně. Takto lehký rozvrh se však zdá být v rozporu s jeho vlastní zkušeností – v téže knize totiž píše, že s cvičením meče začal ve dvanácti a někdy trénoval i třikrát denně. Tento zdánlivý rozpor ale může znamenat jen to, že později zjistil, že při správném soustředění nejsou denní dlouhé hodiny potřeba. V tomto duchu také napsal, že nikdy nenechal žáka pokračovat, když viděl, že je unavený, ale zároveň mu nedovolil si sednout, dokud si sám neřekl o odpočinek.

Burton znal i iaidó: „Zručný Japonec, který drží pochvu v levé ruce, tasí meč tak rychle, že „otevře“ protivníka od pasu až po rameno.“

Burton odsuzoval formu a rituál, pokud popírají či zkreslují realitu. „Nic není špatně, pokud to funguje,“ řekl o „správné“ formě v šermu. Poznamenal, že příliš teoreticky strukturovaný protivník často až teatrálně vykřikne: „Zasáhl jsi mou masku, záda, ruku!“ – aniž by si uvědomil, že zásah do masky by ve skutečnosti mohl projít jeho mozkem, nebo šest palců hluboko do jeho zad. A takovým šermířům odpovídal stejně povzneseně: „Zasahuji to, co je přede mnou – a s výsledkem jsem plně spokojen.“

I Donn Draeger měl v sobě jisté tajemství. Například téměř nikdy nemluvil o svých osobních záležitostech. Protože jsem se držel Chestertonovy filozofie, že „nejposvátnější věcí je schopnost zavřít si své vlastní dveře“, nikdy mě ani nenapadlo se ho na to ptát. Minulost, rodina – o tom nikdy nemluvil, ani když jsme jen tak seděli a povídali si o starých časech. A to jsme dělali často. Téměř každý, kdo zažil Velkou hospodářskou krizi, hrál „hru na chudobu“. V ní se soupeřilo, kdo měl horší dětství. Řekl jsem třeba, že když jsem byl dítě, byli jsme tak chudí, že jsme si dávali do kukuřičných lupínků vodu místo mléka. Na to Donn řekl: „Co jsou to kukuřičné lupínky?“ A já kontroval, že když byl on malý, používali na něj dětský zásyp, ale moje máma byla tak chudá, že používala Old Dutch Cleanser. A on to všechno přebil historkou, jak na Štědrý večer jeho táta neměl ani čtvrťák na dárky, tak šel do temné uličky s pistolí. Ti doma za chvíli uslyšeli jediný výstřel. O pár minut později se otec vrátil a řekl rodině, že Santa Claus právě spáchal sebevraždu.

Donnovy priority v boji se v průběhu let změnily. Zpočátku se věnoval džúdu a kendu. Po roce 1965 však džúdó ustoupilo do pozadí a jeho hlavním zájmem se staly zbraně. Jeho učitel v Tenšin šóden katori šintó-rjú, Ótake Risuke, v jednom rozhovoru (Honolulu, 2. listopadu 1981) uvedl, že když Donn před patnácti lety vstoupil do školy, byl už držitelem 5. danu v džúdó, 7. danu v kendó, 7. danu v iaidó a 7. danu v džódó s instruktorským titulem kjóši. Jakmile začal s Tenšin šóden katori šintó-rjú, s džúdem a kendem – svými předtím oblíbenými aktivitami – přestal.

Kolem roku 1966 se Donn přestěhoval do Narity, asi hodinu od Tokia, kde pak již zůstal po zbytek svého života. Hlavním důvodem přesunu byla blízkost k novému dódžó. Slyšel jsem, že k jeho odchodu mohly přispět i vnitřní záležitosti Kódókanu a zejména nový vedoucí jeho zahraniční sekce, I. Abe, se kterým měl Donn (a i další zahraniční džúdisté) problémy. Donn si však stále vyzvedával poštu, a i docházel do Kódókanu, dvakrát týdně, ale onen historický dům v Ičigaji, centrum úžasných džúdistů, kteří tam kdysi žili, už byl bohužel minulostí.

Ilustrací Donnovy vášně pro bojová umění je i příhoda, kterou mi vyprávěl jeden z jeho studentů – Kanaďan Howard Alexander. „V roce 1968 jsem jel s Donnem jako mladší člen výpravy do Indonésie studovat pencak silat. Byla to pro mě úžasná učební zkušenost. Donn a já jsme vyrazili dříve než zbytek skupiny a cestovali jsme nákladní lodí přes Hongkong, Singapur a Džakartu. Během dvanácti dnů na té lodi se Donn rozhodl, že mě zasvětí do technik kusarigama, džutte, tandžódžucu a různých gošin technik. Také jsme trávili mnoho hodin i tréninkem džódó. Cvičili jsme asi patnáct hodin denně a zastavili jsme trénink jen na snídani, oběd, večeři a pak na pár hodin v poledne, protože ocelová paluba byla tak horká, že se na ní nedalo stát. I teď, když si na těch dvanáct dní vzpomenu, bolí mě ruce a vystřeluje mi bolest do zápěstí a loktů. Jedné temné noci bez měsíce mě Donn vzal na palubu, abychom trénovali džódó. Myslel jsem si, že je příliš velká tma, protože jsem sotva viděl něco víc než jeho stín. Ale protože to byl typický Donn, tak mi řekl: „Když nevidíš protivníka, rozvine to tvůj šestý smysl a reakci.“ Netřeba říkat, že zatímco já jsem ho ani jednou netrefil, od něj jsem schytal pěkných pár zásahů.

Donn měl ženské přítelkyně, ale ty se většinou dlouho nezdržely, jakmile zjistily, že celý jeho život je zasvěcen bojovým uměním. Mám z dobrého zdroje, že byl kdysi ženatý s příslušnicí námořní pěchoty a že z toho svazku vzešel syn, ještě předtím, než se manželství rozpadlo – ale Donn o tom nikdy nemluvil.

Donn byl bojovníkem i vůči bolesti. Musel být. Pat Lineberger, jeden z jeho deši, mi vyprávěl, že Donn měl těžké alergické reakce na jakýkoliv druh analgetik. Což znamenalo, že při operacích nemohl dostat žádnou anestezii. V roce 1978, když byl v Honolulu na sérii přednášek, musel podstoupit ošetření zubního kořenového kanálku – a zvládl to bez jakéhokoliv utišujícího prostředku. Jindy ležel na operačním stole kvůli chirurgickému zákroku na palci u nohy, který ho léta trápil. Trval na tom, že nechce žádnou anestezii, a řekl lékařům, ať začnou. Doktoři byli v šoku, a protože Donn neustoupil, operaci raději zrušili. Ten bolavý palec mu později nějaký nešťastník přiskřípl ve dveřích vojenské nemocnice Tripler, když dveře omylem přibouchl. Donn pocítil prudkou bolest – a pak zcela zmizela. Se smíchem později říkal, že dveře spravily to, co měla vyřešit operace, která se nakonec nekonala.

Ale zpět k tajemství. Smrt je samozřejmě tajemstvím největším. Všichni víme, že jednou zemřeme, ale přesto si odmítáme připustit, že se to týká i nás samotných – navzdory slovům svaté Terezie: „Všichni zemřeme za pár hodin.“ V srpnu 1985 mi zavolal čínsko-americký armádní lékař z Havaje, Donnův žák. Jeho vyšetření odhalilo karcinom, který, pokud si dobře vzpomínám, již bohužel metastázoval ze střev do jater. Lékař říkal, že Donn měl podezření, že byl otráven během cesty do Malajsie. Jestli to byla pravda – a je možné, že se mýlil – už se nikdy nedozvíme. Možná to tedy bylo úmyslné, anebo šlo jen o nešťastnou náhodu v jídelníčku.

Jedno je ale bez tajemství: jak obrovský přínos měl Donn nejen pro Ameriku, ale i pro celý svět. Otevřel západnímu světu v celé jejich šíři pohled na asijská bojová umění. Byl opravdovým bojovníkem, který uměl spojit tvrdost s jemností. Uměl zápasit, rozhodcovat zápas a pak ještě ve svých knihách technicky vše do detailů vysvětlit. Byl neobvyklým Američanem – nikdy nevydělal ani dolar na svých jedinečných znalostech umění boje. Vše věnoval více než dvaceti knihám, které nám zůstaly.

Až uslyšíte jeho jméno – Donn Draeger – nepřikyvujte jen uznale – pokloňte se s obdivem a úctou.

ZDROJ: Donn Draeger (korjú.com)