Napsal: William Bodiford
Kdo nebo co je soke? Pokud lze věřit informacím na internetu, pak v anglicky mluvícím světě se japonské slovo soke stalo titulem pro osoby, které o sobě tvrdí, že jsou „velkými velmistry“ či dokonce „zakladateli“ bojových umění.
Překvapivě však tento termín není vysvětlen v nejnovějších anglicky psaných slovnících bojových umění určených pro běžné čtenáře, a vlastně ani v odbornějších knihách o japonské bojové kultuře. Zřejmě právě tato nejasnost poskytuje jistým lidem jakousi komerční výhodu, když se na něj odvolávají na konkurenčním trhu, jenž je přeplněný instruktory. Ti sami sebe propagují nejen jako vysoce postavení držitelé černých pásů, ale i jako mistři nebo dokonce velmistři. Toto anglicko-jazyčné použití je však v ostrém kontrastu s konotacemi slova soke v Japonsku, kde, pokud se vůbec používá, silně implikuje loajalitu k existujícím školám, úctu k autoritě předků a konzervativní dodržování tradičních japonských forem.
A navzdory tomu, co si mnozí na Západě myslí, japonské slovo soke nikdy neznamenalo „zakladatel“ ani „velmistr“.
Zmatek kolem slova soke se však neomezuje jen na lidi, kteří neovládají japonštinu; existuje kupodivu i v Japonsku. Tato nedorozumění vznikají proto, že v předmoderním a moderním Japonsku představuje tento výraz různé (a přesto nějakým způsobem spolu související) významy a konotace v závislosti na různých kontextech, v nichž se objevuje. V průběhu japonských dějin můžeme rozlišit několik různých vzorců užití spojených s termínem soke. Z tohoto důvodu je při popisu soke v angličtině (nebo spíše při diskusích o jeho významu) užitečné nejprve zaznamenat oněch mnoho způsobů, jakými bylo toto slovo v historických záznamech používáno. Poté lze lépe zhodnotit způsoby, jakými byl tento termín pojímán moderními autory a aplikován (nebo spíše nesprávně aplikován) i v současných situacích.
Původ slova soke
Soke (宗家) vzniklo původně z čínského mandarínského slova zongjia, které má silné rodinné a náboženské konotace. Etymologicky se píše pomocí znaků označujících rodinu, která provádí obřady předků. V čínských textech pak označuje buď členy domácnosti patřící ke stejnému klanu, nebo hlavní rodovou linii v rámci rozšířeného klanu, jehož hlava byla odpovědná za udržování chrámu předků jménem celé klanové organizace. I v japonských textech soke vždy znamenal rodinný vztah plný synovských povinností. Japonské užívání tohoto slova se však neomezovalo pouze na příbuzenské kontexty, protože mnoho druhů společenských vztahů bylo organizováno na základě jakýchsi rodinných modelů. Náboženské společnosti, obchodní podniky a učitelské organizace používaly familiární slovník a dodržovaly rituály familiární etikety. V těchto kontextech pak termín soke často naznačoval výlučnost a obchodní privilegia, s menším důrazem na formální náboženské povinnosti.
Po většinu raných japonských dějin byly výsady moci, bohatství a civilizace kontrolovány výhradně dvorem, šlechtou a buddhistickým duchovenstvem, přičemž všechny tři tyto složky se vzájemně posilovaly ve vzájemné závislosti. Jak buddhističtí duchovní rozvíjeli svou ken-mitsu formu tantry, dali vzniknout společné „kultuře tajného předávání“. Jinými slovy, buddhistické pedagogické systémy, v nichž se tantrické rituály vyučovaly prostřednictvím ústních zasvěcení (kuden) dostupných pouze členům exkluzivních linií mistr-žák, se staly normativní metodou výuky v celé elitní společnosti. V rámci této kultury se civilizační umění, kterého si nejvíce cenili bohatí šlechtici, stalo výhradním majetkem určitých rodin. Například větve aristokratického rodu Fujiwara, Nijó a Reizei, vyučovaly a udržovaly si kontrolu nad vzájemně exkluzivními systémy zasvěcování do mystérií japonské poetiky (waka).
Níže na ekonomickém žebříčku vykonávaly určené kupecké rodiny výlučnou obchodní kontrolu nad výrobou a distribucí určitých druhů průmyslového zboží, které používali aristokraté, jako je extravagantní keramika. Tyto rodiny si udržovaly své dědičné monopoly díky ochraně a záštitě místní šlechty nebo dvora.
Tyto rodiny fungovaly podobně jako korporace, v nichž jednotně působilo mnoho spřízněných příbuzenských skupin. Z členů spojených příbuzenských skupin obdržel plné zasvěcení do tajů rodinného řemesla pouze jednotlivý nástupce – obvykle nejstarší syn stávající hlavy rodiny. I když neexistoval řádný mužský potomek, ekonomická nutnost vyžadovala, aby hlavní rodová linie vždy pokračovala, protože dědičná autorita spočívala pouze v této rodině. Kdykoli to bylo zapotřebí, byl do rodiny přiveden další muž z některé z přidružených skupin, který byl určen jako dědic, jenž měl následovat hlavu rodiny. Dědic, ať už pokrevně spřízněný, nebo adoptovaný, byl zodpovědný za udržení jednoty korporativních rodin, udržení jejich obchodního monopolu a dobrých vztahů s jejich mecenáši. Ze všeho nejvíce byl zodpovědný za uchování tajných textů, speciálních nástrojů a znalostí ústních zasvěcení, které tvořily výlučné znalosti jeho rodu.
Legitimní držitelé tohoto exkluzivního učení, jak samotná hlavní rodina jako vícegenerační celek, tak i jednotlivá současná hlava rodiny, se nazývali soke. Používání tohoto termínu však bylo velmi omezené až do doby, kdy nastolení míru Tokugawů v roce 1603 vytvořilo podmínky pro rozvoj nových, propracovanějších systémů rodinných privilegií v celé zemi. Během období Tokugawa (1603-1868) v japonských dějinách, zejména v 18. století, se mnoho nových druhů uměleckých a kulturních činností dostalo pod nadvládu rodin, které vykonávaly vlastnickou autoritu nad výkonem těchto umění a činností jinými osobami. Tyto nové rodové linie, které v podstatě fungovaly jako obchodní cechy, se označovaly jako soke.
Obecná historie soke
Předním odborníkem na toto téma je japonský učenec Matsunosuke Nishiyama. Na počátku své kariéry napsal Nishiyama dvě zásadní studie o rodech soke a způsobech, jakými v tomto období japonských dějin uplatňovaly svou autoritu: lemoto monogatari a lemoto no kenkyu. Ačkoli se Nishiyama ustálil na termínu iemoto, v textech z období Tokugawa, které studoval, se slova iemoto a soke používala zaměnitelně, bez rozlišení významu. Obě slova se používala k označení hlavní linie, která uplatňovala vlastnickou autoritu nad obchodním cechem, nebo k označení osoby, která dosáhla plného zasvěcení jako současná legitimní hlava této linie.
Nishiyama uvádí několik faktorů, které přispěly k rozvoji rodových linií (tj. soke) jako obchodních cechů. Tokugawský režim vložil vládní moc do rukou horní vrstvy válečnických rodů, které si udržovaly své mocenské pozice prostřednictvím tvrzení o dědičných privilegiích a snahy prosadit přísné kodexy společenských rozdílů. Tyto nové válečnické elity ochotně přijímaly podobná tvrzení o rodové autoritě nad kodifikací a výukou uměleckých snah. Váleční vládci navíc zaštiťovali mnoho nových performativních umění a forem zábavy, které se vyvinuly nezávisle na starých šlechtických rodech, a tedy mimo jejich kontrolu. Právě učitelé těchto nových zábav – umění jako čajový obřad (chanoyu), aranžování květin (ikebana), šachy (shógi), divadlo noh, verše (haikai), zvláštní formy hudby a tance atd. – nejrychleji prosadili rodinnou kontrolu nad jejich výukou a nad jejich předváděním ostatními.
A konečně, dlouhé období míru přineslo mnoho nezaměstnaných bývalých válečníků (róninů), kteří mohli v těchto cechách hledat uplatnění jako mladší instruktoři. Zároveň konec neustálých válek podpořil ekonomickou prosperitu, která umožnila měšťanům a venkovským statkářům hromadit bohatství, které mohli utratit jako žáci těchto umění.
Existence sítě mladších instruktorů (tj. natori), kteří vyučovali jménem soke, je zásadním rysem, který odlišoval rodiny soke z období Tokugawa od jejich dřívějších protějšků. V období Tokugawa se výuka speciálních dovedností spojených s určitou uměleckou činností prodávala prostřednictvím sítí poboček instruktorů, kteří platili soke honoráře a licenční poplatky a kteří byli organizováni do hierarchické struktury podobné pyramidě, na jejímž vrcholu stál soke. Soke měl absolutní moc nad pobočkami instruktorů a nepřímou moc nad jejich studenty tím, že kontroloval, co, jak a kdy se může vyučovat, a omezoval přístup k nejpokročilejším znalostem, do nichž byl zasvěcen pouze soke.
Nishiyama označil sociální struktury spojené s tímto typem výlučné rodinné kontroly a sítěmi pobočných instinktů za systém iemoto (iemoto seido). Považoval jej za jedinečný rys japonského feudalismu, který měl silný vliv na vývoj mnoha tradičních japonských umění až do moderní doby.
Tyto umělecké linie z období Tokugawa lze přirovnat k obchodním cechům, protože vybírali peníze od každého jednotlivce, který se podílel na řemesle nebo umění jejich konkrétní školy v celé zemi. Nishiyama přehledně shrnuje obchodní práva (kenri) těchto rodových cechů takto:
- Práva týkající se technik (waza) tohoto umění, jako je právo na jejich utajení, právo kontrolovat, jak a kdy jsou prováděny, a práva na repertoár jeho osnov a choreografie (kata).
- Práva na instruktory (kyoju), na iniciační rituály a dokumenty (soden) a na udělování diplomů a licencí (menkyo).
- Právo trestat (chobatsu) a vylučovat (hamori) studenty.
- Právo kontrolovat používání kostýmů, uměleckých jmen nebo uměleckých pseudonymů atd.
- Právo kontrolovat zařízení a speciální vybavení nebo nástroje používané v umění.
- Výhradní práva na peněžní příjmy a společenské postavení vyplývající z předchozích pěti položek.
Pro téměř každé umění nebo zábavu, kterou zaštiťovala vládnoucí elita, existoval pouze omezený počet těchto rodových cechů, z nichž každý prosazoval výše uvedená práva nad každým, kdo dané umění provozoval v celém království. Nikdo nemohl legálně veřejně předvést hru, píseň, hudební skladbu nebo provozovat jiné umění, aniž by se buď připojil ke škole soke, nebo zaplatil poplatky za dočasné povolení (ichinichi soden). Uplatňování těchto výlučných práv umožnilo rodinám soke kontrolovat obrovské množství studentů napříč všemi vrstvami společnosti.
Nishiyama tvrdí, že od poloviny 18. století tyto cechy představovaly vládou regulované médium pro šíření kulturních znalostí, v jehož rámci mohli lidé zařazení do různých společenských vrstev (samurajové různých hodností, měšťané, obchodníci, kněží, bohatí zemědělci, venkovští bojovníci atd.) vzájemně komunikovat na téměř rovnocenném základě.
Nishiyamův výzkum ukazuje, že téměř monopolní kontrola nad výukou mírových umění, kterou vykonávali soke z období Tokugawa, účinně bránila šíření konkurenčních škol. Stručně řečeno, tam, kde existovaly soke, nevznikaly nové školy. Samotný vznik nových škol odmítal jakoukoli představu o autoritě soke. Z tohoto pohledu je zřejmé, že slovo soke v předmoderních japonských dokumentech by nikdy nemohlo být přeloženo jako „zakladatel“. A pojem „zakladatel“ v moderním Japonsku je ještě méně vhodnější.
Po roce 1868, kdy se Japonsko zorganizovalo jako modemový stát, vláda formálně uznala zákonná práva rodin soke (alias iemoto) na kontrolu autorských práv ke všem hudebním partiturám, divadelním hrám, učebnicím a uměleckým dílům vytvořeným členy jejich cechů. Tímto způsobem získaly termíny soke a iemoto právní definici jako označení pro novodobé představitele omezeného počtu rodin, které mohly poskytnout historické doklady o tom, že v období Tokugawa ovládaly tyto druhy obchodních cechů. Aby si zachovali svá autorská práva, museli se představitelé těchto rodin registrovat u vlády jako právnické osoby. Současně se získáním autorských práv ztratili předchozí možnost omezovat výuku nebo provozování svého umění osobami mimo svůj cech. Staly se jen jednou školou nebo skupinou vystupující mezi mnoha jinými. Mohou sice omezovat neoprávněné používání svého jména a svých historických zdrojů, ale nemají žádnou právní moc bránit konkurenci. Dnes, pokud nedochází k porušování autorských práv, může kdokoli napsat nové instruktážní příručky k čajovému obřadu nebo jakémukoli jinému tradičnímu umění. Každý může svobodně vymýšlet nové metody jejich praktikování.
Soke v bojových uměních
Používání termínu soke (nebo iemoto) v bojových souvislostech je ještě složitější. Před rokem 1868 rodiny soke, které byly organizovány do výše popsaných obchodních cechů, nikdy nekontrolovaly výuku bojových umění. To je důvod, proč v předmoderním Japonsku existovalo tolik různých linií (ryúha) bojových umění.
Kontrast mezi výukovými organizacemi věnujícími se mírovým uměním (jako je čajový obřad, aranžování květin apod.) a organizacemi zabývajícími se bojovými uměními nemůže být výraznější. Výuka některého z mírových umění byla dostupná pouze v malém počtu rodových linií, z nichž každá se organizovala do komerčního cechu se sítí přidružených poboček instruktorů dostupných po celé zemi.
Na druhé straně existovaly stovky různých linií bojových umění, z nichž naprostá většina byla omezena na jediné místo. Zatímco mnohé bojové linie byly příbuzenské (tj. předávaly se z otce na syna), mnohé jiné nikoli.
Nishiyama uvádí několik důvodů, proč se linie bojových umění nikdy nevyvinuly v systémy iemoto (neboli soke). Před nastolením míru Tokugawů představovalo rychlé získání vojenské zdatnosti podmínku sine qua non[1] každého systému výuky bojových umění. Instruktor, který tajil výuku nejpokročilejších technik jako rodinné tajemství, což bylo mezi soke, kteří vyučovali mírová umění, obvyklé, nemohl přilákat studenty. Proto v šestnáctém století studenti umění boje obvykle poměrně rychle dosáhli plného zasvěcení, po němž mohli vše, co se naučili, svobodně předávat svým vlastním studentům. Pokud někdo vydával diplomy, činil tak z vlastní pravomoci, aniž by musel platit licenční poplatky nějaké větší organizaci pod kterou by spadal jaoo by tomu bylo v případě mírových umění (chado, ikebana, shógu, apod.).
Poté, co tokugawský režim nastolil v zemi mír, se starší i nové školy bojové výuky staly strukturovanějšími, utajenějšími a vypracovaly složitější a časově náročnější učební osnovy. Studenti, kteří obdrželi diplomy, již ale nutně nezískávali automaticky vydávat diplomy sami.
Vládnoucí úřady také aktivně bránily tomu, aby jakékoli skupiny bojovníků nebo bojové školy rozvíjely organizační vazby přes hranice domén. Vládci jednotlivých domén navíc dávali přednost tomu, aby zaštiťovali pouze své vlastní místní bojové systémy, které mohli udržovat pod vlastní místní kontrolou.
A konečně, v době míru bylo prakticky nemožné, aby jedna bojová linie nebo skupina linií prokázala rozhodující převahu nad svými soupeři. Inovativní učitelé mohli vymýšlet (a také vymýšleli) nové metody bojového výcviku a zakládat nové školy, aniž by museli riskovat životy, aby prokázali svou bojovou účinnost.
Jun Osano tvrdí, že prvním bojovým uměním v Japonsku, které přijalo skutečný systém soke, byla škola Kodokan judo. Osano by svým způsobem mohl mít pravdu. Kodokan skutečně stanovil standardy nejen pro členy v rámci jedné tréninkové haly na jednom místě, ale pro všechny účastníky juda v celé zemi. Kodokan definoval umění, kontroloval udělování licencí a výuku a zřizoval pobočné školy s instruktory, kteří udržovali stálou příslušnost k ústředí. Pokud Kodokan něco neuznává jako „judo“, pak to nebylo judo. Proto neexistuje nic takového jako „nový styl judo“.
Všechny tyto prvky představují základní charakteristiky tradičních organizací soke v Japonsku období Tokugawa. Ve skutečné praxi však Kodokan, respektive jeho současného šéfa, nikdo nikdy nenazývá soke judo. Tento termín se zdá být nevhodný vzhledem k důrazu, který judo klade na modernost.
Poté, co Osano takto analyzoval termín soke, kritizuje také současné používání označení soke některými japonskými učiteli, kteří reprezentují tradiční linie bojových umění (tj. koryu). Osano tvrdí, že takové používání je nejen nesprávné, ale prozrazuje také neznalost tradiční japonské kultury.
Avšak Osanovo přísné historické chápání je pravděpodobně příliš přísné. Přehlíží právní a společenské změny v postavení soke, k nimž došlo po roce 1868. Poté, co se Japonsko začalo modernizovat, odsoudili sociální kritici organizace soke jako staré dědictví feudálního systému založeného na dědičných privilegiích, který dusil inovace a omezoval znalosti ve prospěch finančního prospěchu nezasloužilých hlav rodin, které již neměly schopnosti svých předků. Organizace soke zaznamenaly úpadek sítě svých poboček instruktorů, protože zájem o tradiční umění upadal a bývalí studenti se oddělovali a zakládali konkurenční školy. Brzy zaniklo mnoho tradičních soke, zejména v uměních založených na přímém soupeření mezi účastníky, jako jsou japonské šachy (shógi), a v méně známých formách tance a zpěvu.
S tím, jak mizelo stále více těchto nehmotných kulturních odkazů, si však moderní Japonci postupně začali znovu vážit rodin soke, které dokázaly zachovat své vlastní rodinné tradice a učit je nové generace. Bez odhodlání a vytrvalosti dědiců těchto rodin by se přímá znalost mnoha tradičních japonských umění ztratila.
Soke v moderní době
Dnes by se dalo tvrdit, že historické rozdíly mezi dědici rodinných linií z období Tokugawa, které fungovaly jako obchodní cechy (se systémem natori), a dědici lokalizovaných učitelských linií, například těch spojených s bojovými tradicemi, jsou méně významné než jejich moderní podobnosti. V obou případech zůstávají současní nástupci jedinými legitimními zdroji tradičních forem výuky umění dané linie. V obou případech současní nástupci převzali odpovědnost za uchování historických textů, speciálních nástrojů, jedinečných dovedností a specifických pověstí, které byly předávány v rámci jejich vlastní konkrétní linie.
V obou případech také současní nástupci odlišují své tradiční učení od nově založených konkurentů tím, že poukazují na to, jak jejich učení zůstává věrné cílům a formám vyučovaným předchozími generacemi.
Na základě těchto podobností mnozí současní autoři používají termíny iemoto nebo soke jako označení pro legitimního dědice jakékoli zavedené hlavní linie. Označení soke, které se používá pro současné představitele tradičních bojových umění, tedy správně označuje jejich roli jako pokračovatelů a uchovatelů určitého historického a kulturního odkazu. Nemělo by být vykládáno jako ztotožnění s komerční sítí (jak kritizuje Osano) ani jako ekvivalent „velmistra“ nebo „zakladatele“ (jak se mylně domnívají běžní lidé) a nejlépe by se dalo přeložit jednoduše jako „hlava“ nebo „vedoucí“.
Vezměme si například případ Kashima Shin ryu. Humitake Seki, současná hlava a pokračovatel devatenácté generace linie Kashima Shin ryu, ve svých knihách a článcích používá označení soke jako označení pro rod Kunii. Tento termín používá jako způsob, jak uctít roli, kterou rodina Kunii sehrála při zachování tradic Kashima Shin ryu. Až do doby Sekiho učitele Kunii Zen’ya (1894-1966) se formy bojového umění Kashima Shin ryu předávaly v rodině Kunii z otce na syna z generace na generaci. Sekiho moderní používání označení soke je pouze uznáním tohoto odkazu. Ve spisech Kunii Zen’ya a v tradičních svitcích dochovaných v rodině Kunii však slovo soke nenajdeme. Kunij Zen’ya o sobě ani o své rodině nikdy nemluvil jako o soke z Kashima Shin ryu. Pouze se podepisoval svým jménem.
Při vypisování kopií starých svitků své rodiny (tyto kopie se rozdávaly jako diplomy) však obvykle před název každého svitku přidával slova „Kunii-ke soden“. Například pokud okopíroval starý svitek s názvem „Kenjutsu mokuroku“, dal mu název „Kunii-ke soden kenjutsu mokuroku“. V tomto příkladu původní název znamená jednoduše „šermířský učební plán“, zatímco delší verze znamená „šermířský učební plán předávaný v rodině Kunii“. Pak výraz soke, který se používá k vyjádření tohoto významu „předávaného v rámci rodiny“, se zdá být naprosto rozumný. Pouze naznačuje, že techniky spojené s tímto učebním plánem byly vyučovány výhradně v rámci rodinné linie Kunii.
Pár slov na závěr k používání termínu soke
Závěrem lze říci, že je obtížné souhlasit s používáním nejasné japonské terminologie k popisu západních společenských praktik, pro které již existují dokonale přijatelná západní slova. Člověk si proto jen těžko dnes dokáže představit, že by se nějaký nejaponec mohl česky nazývat „soke“ a bral by to spíše jako (neumělý) vtip.
Současně je také obtížné chovat k tomuto termínu nějakou zvláštní úctu nebo se příliš znepokojovat jeho zneužíváním mezi samozvanými „velmistry“ a „zakladateli“. V období Tokugawa označovalo slovo soke obchodní systém dědičných privilegií, který využíval nevědomosti obyčejných lidí k finančnímu zisku. Možná tak ale, že učitelé komerčních škol bojových umění na Západě, kteří pro sebe přejímají titul soke, jsou ve svém používání historicky mnohem přesnější, než si sami vůbec uvědomují…
ZDROJ: Soke (koryu.com)
[1] Sine qua non je latinský výraz, který znamená „bez čehož ne“. Používá se k označení nezbytné podmínky nebo klíčového faktoru, bez něhož by něco nebylo možné.
