Samurajská cesta

Napsal: Dave Lowry

Typický karatista má tendenci pohlížet na svého učitele jako na novodobého samuraje – zvláště pokud je jeho učitel japonského původu. Lekce vojenského typu vnímá jako současnou verzi učednictví, které absolvovali i japonští feudální válečníci. Obě domněnky jsou však nesmyslné. Dnešní výcvik karate souvisí s metodami boje, které používali samurajové, jen okrajově. Průměrný učitel karate 21. století – ať už Japonec nebo ne – neví o samurajích ani zbla. To je fakt.

Krátká lekce historie je proto na místě. Zdá se být rozumné očekávat, že post-vojenská síla Japonska, císařská armáda, čerpala svou sílu z řad samurajů. Ve skutečnosti se však na armádu dívali mnozí potomci tradičních samurajských rodů se značnou nelibostí. Nebyli příliš nadšeni představou, že by se “obyčejní lidé” měli stát válečníky. Většina potomků samurajů proto narukovala do japonského námořnictva, které mělo mnohem aristokratičtější tradici než armáda.

Během druhé světové války byla většina japonských vojáků muži, jejichž předkové byli zemědělci nebo obchodníci. To znamená, že důstojník císařské armády, kterého vidíte ve starých kronikách, jak se s mečem visícím za opaskem chlubí, je mnohem pravděpodobnější, že byl vnukem pěstitele brambor než potomkem samuraje.

A protože císařská armáda neměla žádné vlastní válečnické tradice – před rokem 1867 totiž žádná japonská armáda neexistovala – musela si je vytvořit. Pochopitelně tíhla k auře bušidó (Cestě válečníka), který definoval Inazo Nitobe. Nezapomeňte však, že moderní japonský voják neměl žádné zkušenosti s mravy a étosem samurajů a měl spíše sklon chovat jejich odvahu v úctě. Armáda věděla, že využití této úcty jí bude ku prospěchu, ale nepochopila, že mentalita samurajů vzešla z dlouhodobého vývoje složitých společenských tlaků. A armáda mylně doufala, že stejných cílů dosáhne pomocí tvrdé fyzické přípravy. Brutální cvičení a neustálý dril byly kombinovány se sadistickou disciplínou. Vojáci a důstojníci byli přesvědčeni, že přesně takhle cvičili samurajové – a tuto mylnou představu ochotně akceptovali – a pokračovali v rádoby banzai odkazu do druhé světové války tím, že si opět mylně mysleli, že jsou moderním ztělesněním hrdého dědečka, který byl vybídnut, aby opustil svou pozici a nesl kopí v nějakém bezvýznamném tažení, aby se po své nesmyslné smrti okamžitě stal uctívaným hrdinou.

K této militaristické propagandě se využívaly i budó disciplíny. Karate, zejména proto, že bylo na scéně nováčkem, si tento přístup snadno osvojilo a většina dnešních japonských učitelů karate je jeho produktem Nadále učí tak, jak se učili, tedy s důrazem na křik a “historicky věrnou” bojovou tradici.

I japonská veřejnost hltala “moderní samurajské“ věci. Mužští studenti středních škol začali nosit uniformy s vysokým límcem po vzoru pruské armády. V módě byly bojové písně. Stejně jako si mnozí Američané rádi představují své evropské předky jako vznešené rytíře, byli Japonci podporováni ve zveličování a zkreslování vzpomínek na své předky: Váš pra-pra-pra velký válečník, disciplína, čest atd.

No a vlastně proč ne? Vždyť výhody karate jsou vynikající. Extrémy starého výcviku ve vojenském stylu byly opuštěny a disciplína a tvrdost, které zůstaly, jsou vynikajícím způsobem učení. Je docela dobře možné, že vlastně onen formální militarismus je pro karate to nejlepší, co ho potkalo.

Karate je určeno pro lidi všeho druhu, nejen pro samurajskou elitu, která studovala především boj na bojišti a nikoliv tento okinawský systém. Tradice vojenského výcviku v moderním dójó však musí být uznána taková, jaká skutečně je.

Je historicky falešné nadále trvat na tom, že „k zemi a udělej 100 kliků!“ a „Oss!“ vykřikované při každé příležitosti mají nějakou souvislost s výcvikem samurajů.

Je kulturně nepoctivé, když se senseiové prezentují jako dědicové životního stylu, k němuž nemají o nic bližší vztah než průměrný Američan ke koloniálnímu rebelovi, který bojoval u Lexingtonu.

Pokračovat v této mylné představě znamená udržovat při životě propagandu dávno mrtvé císařské válečné mašinérie a bránit nám vidět a následovat karate-do takové, jaké skutečně je.

ZDROJ: Black Belt magazine; 2002; July; The Karate Way