Samuraj a kritik restaurací

Napsal: Dave Lowry

Nedávno jsem narazil na jednu z těch blábolivých, rádoby „akademických“ diskusí, které se na webových stránkách objevují až příliš často. A protože se týkala mých článků a knih, chvíli jsem ji sledoval.

Byla to diskuse, v níž výrazně vystupují rozjitřené emoce a v níž logická výstavba myšlenek a prezentace faktů ehm, no, stačí říct, že nepředstavují zrovna zdroj přesvědčivosti.

Je paradoxně lichotivé číst o svém psaní, i když jsou účastníci kritičtí. V tomto případě však někteří účastníci rozhodně patřili k těm druhým. Někteří, bohužel, byli ve svých reakcích na moje eseje natolik vyčerpaní, že nebyli schopni ani vytvořit rozpoznatelné nebo úplné věty. Zejména jedna politováníhodná duše se omezila na jakousi urážlivou haiku, v němž spojila dohromady výpady, které musely být vážné a upřímné, ale které byly přesto zcela ne úplně srozumitelné, pokud jde o smysl. Alespoň pro mě. Přiznávám, že jsem ztratil přehled někde mezi okamžikem, kdy se zdálo, že mě přirovnává k „Nižinskému[1] v plamenech“, a okamžikem, kdy jiný rádoby historik naznačil, že protože se živím jako kritik restaurací, nemám k bojovému umění co říct. Ano, opravdu to bylo tak špatné. Tak jsem se odhlásil.

Než jsem to však udělal, jeden z přispěvatelů pronesl komentář, který mi připadal zajímavý. Říkal, že ústředním a oživujícím impulsem pro ty, kdo trénují korjú neboli tradiční bojová umění, je „touha poznat každodenní život samuraje“. Jako kdyby právě toto bylo nezbytné proto, abyste mohli jakoukoliv korjú studovat – napodobovat samuraje i v moderním světě, jinak vlastně asi korjú nestudujete a ani jej nemůžete pochopit. Pokud jste pokročilý student nějakého klasického bojového umění, budete na toto tvrzení pravděpodobně reagovat podobně jako já. Něco ve smyslu „he?“. Kvůli ostatním čtenářům je to však poznámka, která si zaslouží určitou pozornost. A zcela jistě upřesnění.

Především si myslím, že za celou dobu, co se věnuji moderním nebo klasickým japonským bojovým uměním, jsem se ani jednou nezamyslel nad tím, že „jsem samuraj“, dokud nebyla moje první kniha připravena k vydání. Můj vydavatel si přál zvolit podtitul „Výchova amerického samuraje“. Myslel jsem si, že je to hloupost. A popravdě řečeno, pořád si to myslím. Redaktoři si umí prosadit svou a já jsem byl začínající spisovatel. Neměl jsem tedy ve zvyku zpochybňovat taková redakční rozhodnutí.

Ale pořád se mi to nelíbí, a to hned z několika důvodů. V neposlední řadě proto, že je, jak víte, historicky absurdní uvažovat o „americkém“ samurajovi. Nebo o jakémkoli jiném druhu samurajů než o těch, kteří už dávno zemřeli. Ano, ano; četl jsem o tom britském šaškovi[2], který rozhlašuje jakousi bizarní mystifikaci o tom, že byl „vysvěcen“ na SAMURAJE, a který důvěřivé fanoušky ujišťuje, že kdyby japonský císař potřeboval jeho služby, připraven rovnou skončit s prací a s katanou v ruce se dát do služeb Jeho Veličenstva. Velice zábavná věc. A asi stejně jako šance, že Anglie zvítězí na příštím mistrovství světa ve fotbale, ani toto není zrovna téma k vážné diskusi.

Všichni víme, že samurajové byli součástí kastovního systému, který byl zrušen – ne náhodou předkem současného císaře, jemuž náš potrhlý britský panáček údajně slíbil věrnost – ve druhé polovině 19. století. Takže je úplně jedno, jestli nebo jak moc bychom vy nebo já „chtěli“ být samurajem. Tato funkce byla v japonské ekonomice poměrně účinně eliminována z pracovní síly. Prostě není mnoho volných míst hledajících samuraje, která by se dala najít v inzerátech. Je to jako říct: „Chtěl bych vlastnit léno“. Hodně štěstí. Na trhu s nemovitostmi už jich moc není.

Přesto, když pomineme historická fakta, zdá se, že mezi lidmi stále přetrvává představa, že ti z nás, kteří tíhnou k tradičním japonským bojovým uměním, a konkrétně k těm, která jsou označována jako korjú, nějakým způsobem usilují o „životní styl“, který má „samurajskou“ povahu. V některých případech je tato představa zjevně nesmyslná nebo přinejlepším jde spíše o marketingový trik.

Vedle sloupku, který jsem po mnoho let psal v časopise Black Belt, byla po určitou dobu, asi před deseti lety, velká, půlstránková reklama na napodobeniny katany. V horní části inzerátu byl dramatický titulek: „TY JSI SAMURAJ!“ Pokaždé, když jsem na něj v časopise natrefil, jsem si hned pomyslel, že by tam měl být ještě další nápis: „NE, TO FAKT NEJSEM!“

Nakonec jsem napsal sloupek věnovaný upřímné vděčnosti, kterou jsem cítil, že jsem se nenarodil do kasty samurajů. Podrobně jsem popsal některé útrapy, nudu a citové potíže, které byly každodenním údělem této kasty.

Musím přiznat, že jsem tamním redaktorům do reklamy nikdy příliš nemluvil. Měl jsem totiž určitou představu o tom, jakou reklamu by mohli místo té výše zmíněné reklamy umístit, něco, vedle čeho by nápis „Jsi samuraj!“ vypadal ještě velice slušně. Ale nechtěl jsem zranit křehké city oněch rádoby samurajů-čtenářů, a tak jsem to raději ignoroval.

Vedle toho však z reklam a jiných druhů zmínek o samurajích, které jsou však ve skutečnosti nesmyslné, když se jedná o klasická bojová umění, často dochází ke konfrontaci. Jak naznačoval přispěvatel na diskusních webových stránkách, předpokládá se, že to, co děláme, je založené na naší touze nebo dokonce očekávání napodobit životní styl třídy bojovníků, která zanikla před více než sto lety. Proboha proč? Ano, z jednoho úhlu pohledu to možná dává smysl. Provozujeme umění s výrazně feudálními kořeny. A při pohledu na studenty praktikující některou z japonských tradičních škol by se mohlo zdát, že do našeho výcviku skutečně nezahrnujeme mnoho z moderního světa. Naše cvičební úbory, zbraně a metodika výuky jsou podobné těm, které se používaly před dvěma stoletími.

Ale takové závěry jsou však velmi zavádějící. Přemýšlejte o tom prosím takto: V současné době studují stovky a stovky Američanů tradiční japonskou keramiku na místech, jako je Mashiko a další tradiční keramická centra v Japonsku. Tito Američané a další cizinci jsou někdy zapojeni do formálních učňovských programů, v jiných případech studují spíše neformálně. Nezáleží na tom, zda se při své snaze naučit se vyrábět tradiční japonskou keramiku shigaraki, raku-yaki nebo jinou, učí se sedět v unze, tedy v dřepu, který se používá při práci na hrnčířském kruhu. Učí se vypalovat v peci noborigamu, která se v moderní keramice nepoužívá už více než sto let. Učí se spoustu „tradic“. Učí se mnoha aspektům tradiční japonské keramiky, z nichž některé mají pro umění zásadní význam, jiné jsou vedlejší a zdaleka nejsou moderní. Byli by však překvapeni, kdybych jim řekl nebo o nich napsal, že jsou v Japonsku nebo se učí svému umění proto, že vlastně chtějí být togeisha nebo hrnčíři 17. století. A většině čtenářů by asi připadalo divné, že jsem došel k takovému závěru, že?

Ten člověk je tam proto, aby se naučil vyrábět mísy, vázy nebo hrnce pomocí specifických uměleckých metod, které se vyvinuly v předchozích dobách. Zabývá se tradicí, protože mu tato tradice poskytuje nejlepší „okno“, skrze které se může naučit řemeslu – nikoliv kvůli tradici samotné. Pokud se vrátí do USA a založí si ateliér, bude možná nosit pytlovité kalhoty a kabátec, které nosí mnoho řemeslníků v Japonsku, pravděpodobně proto, že jsou pohodlné a on si na ně během svého studia zvykl. Stejně tak ale může pracovat v džínách a tričku. A ve většině případů zapojí co nejvíce moderních technologií, pokud to neohrozí kvalitu jeho výrobku. Jeho cílem je vyrábět keramiku v kontextu zavedené tradice. Nesnaží se kopírovat jinou epochu ve svém osobním životě.

Midori-kai je speciální sekce pro cizince Urasenke, školy čajového obřadu, v Kyótu. Američtí studenti se tam musí naučit nosit kimono, sedět v seize. Jaká by asi byla jejich reakce, kdybych poznamenal, že to studují proto, že se chtějí stát sengoku-džidai chadoka ?!

A co ti, kteří studují divadlo Noh? Po celém Japonsku i ve světě jsou neJaponci, kteří se velmi vážně věnují různým japonským uměním z feudální éry. Pokud vím, nejsou však podezíráni z toho, že by chtěli skutečně napodobit život nebo životní styl svých předchůdců.

A zajímavé je, že žádný z těchto studentů není nikdy označován, stejně jako bojoví umělci, jako „mistr“. Nedávno jsem předváděl ukázku klasického rjú pro program asijských umění, jehož součástí byli čínští tanečníci, korejští bubeníci a další účinkující. Nikdo z nich nebyl označen za „mistra“. Ale když jsme s mojí skupinou pokračovali, hlasatel řekl publiku, že jsem „mistr“ tohoto umění. Bylo to trapné. A neznalost. Možná za to může mystika „bojových umění“. A jestli to bude takto pokračovat dále, dříve nebo později bude někdo z nás prohlášen za „mistra samuraje“.

Myslím, že nejaponští vyznavači těchto tradic mají určitý pocit spojení s minulostí. Protože tato minulost je nám v mnoha ohledech velmi cizí, je naše spojení s ní pravděpodobně dramatičtější a zřejmější, než kdybychom se zabývali například výukou výroby amišských přikrývek nebo amerických indiánských košíků z jehličí. Ale všichni neJaponci nebo také Japonci, které znám a kteří se věnují výrobě keramiky, čajovému obřadu, divadlu Noh nebo tradičním bojovým uměním, jsou naprosto šťastní, že žijí v přítomnosti.

Z těch posledních, bojových umělců, které znám nejlépe, nikdo nepovažuje své cvičení za „učení se, jak být samurajem“. Pouze pokračují v tradici, jak nejlépe svedou, vzhledem k instrukcím, které obdrželi a nadále dostávají. Já se věnuji svému umění přesně ze stejného důvodu jako člověk, který studuje keramiku nebo čajový obřad. Umění mě stimuluje. Do jisté míry posiluje můj pocit sebe sama. Slibuje obrovský potenciál pro sebevyjádření a umělecký růst.

Jistě, existují lidé, kteří se snaží obnovit nějakou verzi, obvykle tu, kterou si sami vymysleli, romantické minulosti Japonska, takovou tu inspirovanou seriálem Šógun. Pár jsem jich viděl přijít do klasicky orientovaného dójó. Nikdy jsem pak neviděl žádného z nich zůstat dlouho. Nevyhnutelně to nezvládnou právě proto, že se jim nedostává výuky, jak se „naučit být samurajem“, což je jejich cílem.

Provozování některého z těchto umění s sebou sice nese ponoření se do různých aspektů minulosti, které sice nemusí přímo souviset se získáním dovedností nebo porozumění, ale které mají předmoderní povahu. Do značné míry to souvisí s konformní etikou, která prostupuje korjú a další tradiční umění. Proč se například v korjú dódžó nosí hakama a uwagi, i když by stejně dobře posloužily tepláky nebo jiné moderní cvičební úbory? Částečně na to existuje praktická odpověď. V míře, v jaké jsme schopni zachovat tato umění v jejich původní podobě, se nám to vyplatí, a to ze stejného důvodu, abychom parafrázovali ekologa Edwarda Abbeyho, že při opravě rozbitých hodin je na prvním místě zachovat všechny součástky. Víme, že předchozí generace se v těchto druzích oděvů vzdělávaly. Následování tohoto příkladu nám může poskytnout určitý vhled do pohybu nebo jiných prvků umění, které by jinak mohly být ztraceny nebo méně zřejmé. Například nošení tkaných slaměných sandálů waraji při tréninku venku vás naučí mnoho o práci nohou v systému určeném pro provádění v přírodním terénu.

Jistě existuje ještě jedna odpověď, a to, že ti, kdo se zabývají tradičními uměními, mají sklon k pomalým změnám. Neústupnost by však neměla být zaměňována s touhou žít v minulosti nebo nekriticky napodobovat jen kvůli napodobování. Všimněte si prosím toho, co jsem výše uvedl o začlenění moderny do ateliéru japonsky inspirovaného hrnčíře. Udělá to, a rád, do té míry, do jaké to neohrozí jeho produkt. Přesto si uvědomuje, že moderní prvky mohou mít v jeho keramice nežádoucí nebo neuspokojivý výsledek. Moderní skluznice, které se používají k potahování keramiky, aby jí při výpalu dodaly určitou strukturu nebo povrchovou úpravu, mohou být například jednodušší na přípravu a použití. A mohou povrchově reprodukovat efekt, díky němuž vypadají dobře. Ale pro odborníka mohou být výsledky jiné, prakticky nepostřehnutelné pro nás, kteří nejsme poučeni o japonské keramice, ale které jsou pro odborníka i pro samotného hrnčíře horší.

Proč tomu tak je a jak podobné soudy o navrhovaných změnách v režimu klasických bojových umění jsou dobré otázky snad na jindy. Prochází tedy pracným procesem míchání a používání „tradičního“ skluzu. Proč? Ne proto, že je tradiční, ale protože mu dává to, co chce. Cvičitel korjú ví, že to, co se dělo v minulosti, pokud jde o tréninkové a pedagogické režimy rjú, „funguje“. Takže ke změnám ve smyslu moderních doplňků nebo úprav se přistupuje opatrně, pokud vůbec. Jde o to, že se stejně jako hrnčíř nesnažíme žít v minulosti, pouze se z ní poučit a těžit. V japonské i západní představivosti je kolem samurajů, jak všichni víme, obrovské vnímání romantismu. Není těžké najít lidi, od nadšenců do anime a mangy až po rádoby hraní si na Toshiro Mifuneho-mistra toho či onoho umění meče, kteří si minulost idealizují a přáli by si v ní žít. Jsou v ní vítáni. Já jsem vyrůstal v šedesátých letech, kdy spousta mladých lidí chtěla být lordem Byronem, Robinem Hoodem nebo podobnými postavami, a tak se oblékali do nadýchaných halenek a upnutých kalhot a nosili dlouhé účesy s plnovousem. Divné, ale tak to v životě chodí. Seriózní exponent korjú však mezi tuto podivnou skupinu nepatří a seznámení s ním, jeho tréninkem a jeho světem to snad časem odhalí.

Samozřejmě, možná budete chtít brát mé myšlenky na toto téma s rezervou. Nebo s trochou balzamikového octa. Jsem koneckonců jen kritik restaurací, že?

ZDROJ: Samurai Restaurant Critic

[1] Vaslav Nižinsky (1889–1950) byl slavný ruský baletní tanečník a choreograf polského původu. Je považován za jednoho z největších tanečníků všech dob. Proslavil se svými výjimečnými skoky, expresivním stylem a inovativními choreografiemi.

[2] Tím Britem je Antony Cummins, historik, spisovatel a „odborník“ na nindžucu a samurajskou kulturu. Tvrdí, že byl „vysvěcen“ na samuraje japonským mistrem, i když tento titul v moderní době nemá žádné oficiální uznání. Cummins je známý svými kontroverzními názory na historii samurajů a nindža, stejně jako popularizací jejich bojových technik.