Cestovní upozornění pro Japonsko: Střezte se posednutí liščím duchem

Napsal: Dave Lowry

Průměrný turista, který přijíždí do Japonska, se obvykle obává jazykových problémů, navigace na nádraží Shinjuku, jídla, které na talíři vypadá, že by spíše mělo patřit do exotického akvária než na talíř. Málokterý turista si však dělá starosti s tím, že by ho mohl posednout liščí duch.

Musím přiznat, že ani já jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Až do jednoho večera v domě mého senseie, krerý se nachází u města Nara, kdy z několika svitků v krabičce z voňavého dřeva paulovnie vytáhl svitek, stářím krémově nažloutlý. Většinu z nich jsem si už předtím prohlédl. Bylo to densho, písemné učení šermířské školy, která se v jeho rodině předávala po několik generací. Rozbalil většinu z nich a našel vysvětlení techniky pro bojiště; metody technik s mečem, strategie opevnění. Několik z nich bylo esoterických: podrobnosti o stavbě domu nebo hradu, aby se využila přirozená ochrana, nebo správná předpověď počasí pro lepší naplánování útoku.

A jeden, tenhle, byl prostě divný.

Byl plný zpěvů, které měly vyvolat Marishiten, bohyni Polární hvězdy, která má moc učinit bojovníkovy záměry a strategii protivníkovi neviditelnými. Byla tam mentální cvičení, která měla samurajům umožnit překonat trému a noc před bitvou klidně spát. Kouzla, která na nepřítele působila oslabujícím vlivem psychických „nemocí“, jako jsou pochybnosti o sobě samém nebo úzkost. A ve svitku byl archaickou japonštinou napsaný kompletní návod na rituály vymítání posedlosti liščím duchem, který mohl každý vykonát sám.

Stejně jako jejich protějšky na Západě jsou i japonské lišky pověstné svou mazaností, chytrostí a lstivostí. Objevují se v nejrůznějších japonských verzích Ezopových bajek a dalších lidových příběhů. Jejich podobizny můžete spatřit v různých šintoistických svatyních po celé zemi. U vchodu do těchto svatyní hlídá dvojice lišek, štíhlých a ostražitých s jasnýma očima. Jsou to služebníci Inari, šintoistického božstva rýže. Žádná jemu zasvěcená svatyně se neobejde bez soch lišek. Inari suši, druh s ochucenou rýží plněný do zlatého sáčku se sladkým, smaženým tofu, je pojmenován po tomto duchovi. Kousky inari suši se někdy nechávají jako obětiny ve svatyních Inari pod tlapami kamenných strážců lišek.

Lišky však v japonském folklóru hrají spíše zlovolnou roli. Jsou známé tím, že dokáží posednout duše neopatrných lidí a proměnit své oběti v zombie nebo je přivést k trvalému šílenství. „Měl by ses na to zeptat paní Miury,“ řekl mi sensei. „Bydlí dole na úpatí kopce.“

Paní Miura, vdova narozená za vlády Hirohitova otce, císaře Mejdžiho – měla doma pověšený jeho portrét, byla také knihovnou informací na téma kitsune-gami neboli „posedlosti liščím duchem“. Vyprávěla mi o jeho příznacích. „Žádná chuť k jídlu, nespavost; ruce jsou neustále studené.“ Místní příběhy o posedlosti. “Znáte tu cestu za obchodem se zemním plynem? To je Bílá liščí ulička. Kdysi dávno tam bydlela žena, která se každou noc probudila, naplnila misku rýží a běžela dolů, kde je teď ten most, a nechala ji tam. Jednou v noci ji sousedé pozorovali a viděli, že sleduje bílou lišku. Říkali, že ji posedla a nutí ji, aby ji krmila.” A paní Miura řekla dvě rodinná jména z oblasti, která byla kdysi dávno známá jako kitsune-mochi. Byly to rodiny, vyděděnci společnosti, o nichž se věřilo, že ve svých domovech chovají lišky a posílají je ven, aby konaly temné skutky. „Kdysi dávno“ je asi klíčová věta, že? Navrhl jsem. „No,“ podívala se na mě zkoumavě paní Miura. V polovině padesátých let, řekla, došlo k tragédii, když se dívka z dědičného klanu chovatelů lišek chtěla provdat do „normální“ rodiny. Rodiče jejího snoubence jí to zakázali. Oba milenci poté spáchali sebevraždu.

Ten večer jsem se po návštěvě u paní Miury vracel domů k senseiovi, a musím přiznat, že o něco ostražitější než obvykle. Mezi stromy se ozývalo šumění, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml. Nějaké stíny, které se mihly na okraji mého zraku. A když jsem se vrátil, požádal jsem jej, abych se znovu mohl podívat na ten svitek.

Obřad vymítání liščího ducha začínal varovnými radami. Exorcista musel zjistit důvody posedlosti. Jak mi vysvětlila paní Miura, někdy jsou lišky prostě plné zloby vůči lidem nebo, jako v případě ženy, která byla nucena každou noc rozvážet pod mostem jídlo, využívají svou moc k vlastním cílům. V jiných případech, například když se jednalo o rodinu čarodějů vlastnících lišky, byla zvířata zotročena a pod kontrolou svých pánů.

Když jsem však ony zaklínadla vyslovil, zněly jako bláboly. „Jsou převzaté původně ze sanskrtu,“ řekl mi sensei. Tyto zvuky, doprovázené řadou gest prováděných rukama, při nichž se prsty splétají do rozvinutého vzoru, byly součástí nauky mikkyó. Je to forma esoterického buddhismu s indickým původem, v níž lze pomocí zpěvů a gest vyvolat síly kohorty buddhistických božstev. Ti, kdo o japonských bojových uměních něco málo vědí, předpokládají, že zen má na jejich filozofii převažující vliv. Ve skutečnosti je to ale mikkyó, které tvoří základ samurajského umění. Proto jsou znaky sanskrtu často vyryty na mečích, brnění, a dokonce vytesány do kamenů hradních zdí. A to je také důvod, proč techniky některých škol šermu, ukryté ve svitcích, a které se nesmějí rozbalovat častěji než jednou za deset let, také zařadily tyto prastaré rituály vymítání liščího ducha do svých učebních osnov.

Když se procházíte po zářivé čtvrti Ginza s vysokou módou nebo po high-tech čtvrti Akihabara, zdá se, že ve futuristickém světě moderního Japonska je vymítání liščího ducha asi tak relevantní jako keltské runy pro eurodolar. Ale v zapadlých částech japonského venkova, ve čtvrtích, kde se ještě pamatují jména klanů „liščích hlídačů“, v místech, kde každodenní cesta do obchodu s potravinami vede po silnicích jako Ulička bílých lišek? No, řekněme, že je skutečně uklidňující vědět, kde přesně je ten svitek uložený.

ZDROJ: Travel alert Japan: Beware of possible fox spirit possession