Jak Stalinův režim vymazal japonské kořeny Samba a stvořil sovětský mýtus
Když se řekne Sambo, většině fanoušků bojových umění se vybaví obraz nekompromisní síly. Vybaví se jim legendární Fedor Emelianenko, který v ringu drtil soupeře s kamennou tváří, nebo elitní jednotky Specnaz, pro které je tento styl denním chlebem. Sambo – zkratka pro „Samozaščita Bez Oružija“ (Sebeobrana bez zbraně) – je dnes považováno za ruské národní dědictví, za klenot v koruně sovětského sportu. Je to systém, který v sobě snoubí dynamické hody, brutální páky na nohy a v případě bojové verze i devastující údery.
Nicméně, pod touto slupkou národní hrdosti se skrývá příběh, který byl po více než půl století pečlivě tajen. Je to příběh o tom, jak politika přepisuje dějiny, jak se z hrdinů stávají „nepřátelé lidu“ a jak musela být pravda obětována, aby samotné umění mohlo přežít. Oficiální verze vzniku samba, kterou se učily generace sovětských občanů, je totiž jednou z nejúspěšnějších mystifikací 20. století.
Velká sovětská lež: Mýtus o zázračném cestovateli
Abychom pochopili rozsah této manipulace, musíme se podívat na to, co se oficiálně tvrdilo. V roce 1947, v době, kdy se Sovětský svaz vzpamatovával z hrůz druhé světové války a zároveň se uzavíral před světem spouštěním železné opony, vyšel v populárním časopise „Ogoňok“ článek spisovatele I. Rachtanova. Tento text de facto kanonizoval legendu o vzniku samba.
Hlavním hrdinou této legendy byl Anatolij Charlampijev. Byl vykreslen jako geniální nadšenec, jakýsi etnograf bojových umění, který zasvětil svůj život cestování po nejodlehlejších koutech SSSR. Podle tohoto příběhu Charlampijev navštěvoval horské vesnice v Gruzii, stepi v Uzbekistánu, osady v Tatarstánu i Arménii. Tam všude studoval prastaré lidové zápasy – gruzínskou čidaobu, tatarský kuraš, uzbecký bek či arménský koch.
Dokonce byl o něm natočen film „Непобедимый“ z roku 1983, kde je jeho putování “zdokumentováno”. Když se povznesete na to, že jde ve skutečnosti o pohádku, tak se na to koukat docela dá 🙂
Propaganda tvrdila, že Charlampijev jako alchymista extrahoval z těchto stylů ty nejúčinnější techniky, zbavil je rituálních nánosů a vytvořil z nich syntézu – zcela nový, vědecký a ryze sovětský systém boje. Tato verze byla pro režim dokonalá. V době boje proti „kosmopolitismu“ a „uctívání západu“ (do čehož spadalo i Japonsko jakožto bývalý spojenec Osy) bylo politicky nezbytné dokázat, že sovětský člověk nepotřebuje cizí vzory. Sambo se stalo symbolem „přátelství národů“ uvnitř Svazu. Byla to krásná, vlastenecká pohádka. Měla jen jednu zásadní vadu: nebyla to pravda.
Skutečný otec: Sirotek ze Sachalinu
Skutečnost, kterou odhalily až archivy zpřístupněné po pádu SSSR a práce historiků jako M. N. Lukašev, ukazuje zcela jiným směrem – na východ, do Japonska. Skutečným architektem systému nebyl Charlampijev (který byl „pouze“ jedním z jeho žáků), ale Vasilij Sergejevič Oščepkov.
Oščepkovův životní příběh je fascinující a tragický zároveň. Narodil se jako nemanželský syn vyhnankyně na ostrově Sachalin. Po rusko-japonské válce v roce 1905 připadla jižní část ostrova Japonsku a mladý Vasilij se jako sirotek dostal na studia do Japonska, do pravoslavného semináře v Kjótu. Právě zde se setkal s japonským bojovým uměním džúdó.
Oščepkov nebyl jen řadovým cvičencem. Jeho talent a odhodlání mu otevřely dveře do legendárního institutu Kodokan v Tokiu, který založil Džigoró Kano. V té době bylo pro Evropana téměř nemyslitelné, aby pronikl do tajů tohoto umění tak hluboko. Oščepkov se stal prvním Rusem, a i jedním z prvních cizinců v historii, který získal černý pás (první dan) a později dokonce druhý dan. Učil se přímo u zdroje, chápal filozofii budó a ovládal techniky, které byly v té době na západě neznámé.
Klub džúdó v tokijském pravoslavném semináři. V.S.Oščepkov je ve třetí řadě, druhý zleva
Od džúda k systému Rudé armády
Když se Oščepkov ve 20. letech vrátil do Ruska (a později do nově vzniklého SSSR), nepřivezl si s sebou směsici lidových tanců, ale precizní, vědecky podložené japonské džúdó. Začal jej vyučovat v Rudé armádě a na sportovních institucích v Moskvě. Jeho systém se v té době ještě nejmenoval sambo. Oščepkov jej hrdě, otevřeně a bez jakýchkoliv politických jinotajů nazýval „džúdó“.
První klub džúdó v Rusku, rok 1914. Oščepkov uprostřed
Oščepkov však byl pragmatik, nikoliv dogmatik. Chápal, že japonský styl, vyvinutý pro boj v tradičním kimonu a na tatami, potřebuje úpravy pro drsnou realitu sovětské armády i policie. Voják v zákopu nebo policista na ulici v Moskvě nebojuje bosý a ve volném rouchu.
A tak začal Oščepkov experimentovat, čímž položil základy toho, co dnes známe jako sambo:
- Změna úboru: Tradiční kimono nahradil pevným kabátcem (tzv. kurtka), který lépe simuloval vojenské oblečení a vydržel hrubé zacházení.
- Obuv: Místo bosých nohou zavedl zápasnickou obuv (tzv. borcovky), což změnilo dynamiku pohybu a umožnilo bezpečnější provádění technik i mimo měkké žíněnky.
- Úprava pravidel: Zavedl bodování a pravidla, která umožňovala boj na zemi i v situacích, kdy by rozhodčí v klasickém džúdu zápas přerušil.
To, co Oščepkov vyučoval, bylo „aplikované džúdó“. Bylo tvrdší, přímočařejší a obohacené o prvky obrany proti zbraním. Přesto základní mechanika pohybu, pák a hodů zůstávala japonská. Až do poloviny 30. let se v sovětských dokumentech, včetně Oščepkovových vlastních příruček, běžně používal termín „džúdó“.
Osudná chyba: Být expertem v nesprávnou dobu
Zlom přišel s rokem 1937, obdobím nejtemnějších stalinských čistek, známým jako Velký teror. V atmosféře všeobecné paranoie se cokoliv „cizího“ stalo podezřelým. Džúdó bylo náhle označeno za produkt nepřátelské ideologie. Oščepkovova minulost v Japonsku, která byla dříve jeho předností a díky níž mohl cvičit sovětské rozvědčíky, se stala jeho rozsudkem smrti.
V noci z 1. na 2. října 1937 byl Vasilij Oščepkov zatčen NKVD. Obvinění bylo absurdní, ale v té době běžné: špionáž pro Japonsko. Muž, který zasvětil život zvyšování obranyschopnosti své vlasti, byl označen za zrádce. O deset dní později, 10. října 1937, Vasilij Oščepkov zemřel ve věznici Butyrka. Oficiální zpráva hovořila o infarktu, ale historická zkušenosti naznačují, že skutečnou příčinou bylo kruté zacházení, mučení a odpírání léků na jeho srdeční chorobu.
Pragmatická zrada a zrod Samba
Oščepkovovou smrtí se jeho žáci, mezi nimiž vynikal právě Anatolij Charlampijev, ocitli v bezvýchodné situaci. Jejich učitel byl „nepřítel lidu“. Pokud by pokračovali ve výuce jeho „japonského“ systému, riskovali by stejný osud. Ale systém byl příliš dobrý, příliš efektivní na to, aby byl jen tak zahozen.
Došlo tedy ke kroku, který lze vnímat jako pragmatickou zradu a současně i jako akt záchrany. Systém musel být „očištěn“. Aby mohl přežít, musel popřít svého tvůrce i svůj původ.
- Vymazání jména: Jméno Vasilije Oščepkova zmizelo z učebnic a manuálů.
- Hra se slovíčky: Japonská terminologie byla nahrazena ruskou. Místo japonských názvů chvatů se začaly používat popisné ruské názvy. Zmínky o džúdu byly vymazány.
- Vynález legendy: Byla vytvořena výše zmíněná legenda o syntéze národních zápasů SSSR. Sambo bylo prezentováno jako výsledek kolektivní moudrosti sovětských národů.
V roce 1938 byl tento „nový“ sport oficiálně uznán sportovním výborem SSSR pod názvem, který se nakonec ustálil na „Sambo“. Charlampijev se stal tváří tohoto sportu. Nelze mu upřít obrovské zásluhy na propagaci, systematizaci a sportovním rozvoji samba, ale jeho role „zakladatele“ byla rolí, kterou mu přisoudila nutnost přežití a později státní propaganda. V tisku se začaly objevovat články, které hanily džúdó jako „nástroj japonského imperialismu“ plný zbytečných rituálů, zatímco sambo bylo oslavováno jako pokrokový sovětský produkt.
Dlouhá cesta k pravdě
Pravda zůstala pohřbena desítky let. Ještě dlouho po Stalinově smrti bylo nebezpečné zpochybňovat oficiální verzi. Teprve v 80. letech a zejména po pádu komunismu začali badatelé skládat střípky mozaiky dohromady. Ukázalo se, že i když sambo skutečně absorbovalo určité prvky z gruzínského či uzbeckého zápasu (zejména v oblasti boje o úchop), jeho kostrou, svaly i duší je Oščepkovovo Kodokan džúdó.
Ironií osudu je, že boj o historickou pravdu pokračoval i v moderní době. Jak dokládají dokumenty, ještě nedávno probíhaly soudní spory, kde Charlampijevův syn žaloval historiky za „pošpinění cti“ svého otce, když poukazovali na roli Oščepkova. Soud nakonec rozhodl šalamounsky, ale historická fakta jsou neúprosná: bez Oščepkova by nebylo samba.
Sambo dnes: Dvě tváře jedné mince
Dnešní sambo je živoucím důkazem Oščepkovovy geniality. Dělí se na dvě hlavní větve, které odrážejí jeho dvojí původ:
- Sportovní sambo: Je velmi podobné džúdu, ale s klíčovými rozdíly v pravidlech (např. zákaz škrcení, ale povolení pák na nohy a kolena, které jsou v moderním judu zakázané). Zápasí se v kurtkách a je to čistý grappling.
- Bojové sambo (Combat Sambo): Toto je návrat k původní vojenské verzi. Zahrnuje údery, kopy, hody, boj na zemi i hlavou. Je to v podstatě raná forma MMA v oblečení. Právě z této líhně vzešli bojovníci jako Khabib Nurmagomedov nebo Fedor Emelianenko.
Pochopení této historie je pro nás důležité nejen z hlediska faktů, ale i z hlediska etiky bojových umění (budó). Ukazuje nám, že žádný systém nevzniká ve vakuu. Sambo není izolovaným ruským vynálezem, ale součástí globální rodiny bojových umění, která se navzájem ovlivňují. Očištění jména Vasilije Oščepkova není jen aktem historické spravedlnosti vůči muži, který zemřel v zapomnění. Je to i uznání toho, že skutečná hodnota bojových umění spočívá v jejich schopnosti překračovat hranice – ať už ty geografické, nebo ty ideologické.
Sambo je skvělý systém, ale je to systém, který má japonské srdce bijící v ruské hrudi.
ZDROJ: Хидэн. Боевые искусства и рукопашный бой. Выпуск 06 (Алексей Горбылев), Система дзюудо Ощепкова, str.5-56
