Proč by se ženy měly učit se zbraněmi

Napsala: Diane Skoss

Jedním z důvodů, proč se ženy věnují bojovým uměním, je dovednost naučit se bránit. Proto si většina z nich, alespoň dle mých zkušeností, vybírá bojová umění, kde se ale primárně necvičí se zbraněmi. Mezi takové patří aikidó, karate nebo džúdó. Ve svém dalším psaní se omezím pouze na japonská umění, protože s nimi mám své zkušenosti; a nechám na představitelích umění boje jiných zemí, aby posoudili, zda některý z těchto postřehů platí i pro ně. 

Zbraňová umění, která zahrnují katy – cvičená ve dvojicích, jako je kendó, naginata nebo džódó, se obvykle nepovažují za prostředek k učení sebeobrany – koneckonců, k čemu je dobré vědět, jak se bránit asi dva metry dlouhou naginatou, když ji pravděpodobně nebudete nosit stále u sebe?

Dobří učitelé jakéhokoli moderního japonského bojového umění beze zbraně velmi dobře vědí, že nemohou těmto studentkám slibovat okamžité a spolehlivé obranné techniky. Skutečná hodnota aikidó nespočívá ani tak ve výuce dovedností, které vám umožní bránit se, jako spíše ve vštěpování určitého postoje a způsobu pohybu, který odrazuje útočníka od útoku, protože studie ukázaly, že oběti jsou často pečlivě vybírány pro svou zdánlivou zranitelnost. Na druhou stranu k rozvoji potřebné technické zdatnosti je zapotřebí mnoho let studia a skutečně vážného odhodlání k tréninku.

Možná si nyní představujete, že čtvrtý dan, který má za sebou více než deset let aikida a asi rok džúda, se bude cítit dostatečně jistý svými schopnostmi. No, nevím jak ostatní, ale já se tak určitě necítím! 

Tváří v tvář poznání, že čím déle trénuji, tím větší je moje zodpovědnost podělit se s ostatními ženami o něco z toho, co jsem se naučila, jsem musela své vlastní schopnosti nemilosrdně zhodnotit. 

Zjistila jsem, že mám jisté pochybnosti; ne takové ty malé, které jsou běžné, ale tak velké, že jsem si byla téměř jistá, že kdyby došlo na tlak, prostě bych nevěděla, co udělám a jak si povedu (navzdory zkušenostem z tréninku skutečných zápasů). Jak jsem tedy selhala v tréninku? A selhala jsem vlastně?

O pět let později, a po sedmi letech cvičení se zbraněmi (džúkendó, tankendó, džódžucu a naginatadžucu), jsem myslím našla odpověď, alespoň pro sebe. Nebyla jsem to já, kdo zklamal ve svém výcviku, ale můj výcvik zklamal mě. Vysvětlím blíže. 

Z mnoha důvodů totiž nebyl můj výcvik beze zbraně zdaleka tak užitečný jako výcvik se zbraní proto, abych se naučila dovednostem, které bych potřebovala ke skutečné obraně. Dnes jsem si naprosto jistá, že kdybych byla napadena, mohla bych jednat, a i jednala bych s přiměřenou mírou úspěchu, abych se napadení ubránila.

Proč se mi tedy mnohem lépe osvědčilo studium umění se zbraněmi? Inu, při tréninku aikida jsem se naučila jednu věc: navzdory tvrzení instruktorů „Vidíte, slabý může porazit silného“, jsem zjistila, že při tréninku s muži podobné nebo vyšší úrovně záleží na síle. A to hodně. 

Naším konečným cílem je samozřejmě “vynechat” obecnou fyzickou sílu a místo toho se spolehnout na uvolněné, přesné použití správného množství síly, ze správného směru, na správném místě a ve správný čas. Trik spočívá v tom, naučit se to. 

Ženy toho zpočátku často dosahují rychleji než muži, protože naše představy o sobě samých jsou méně spjaty s naší skutečnou fyzickou silou, ale i když to děláme „správně“, často zjistíme, že stále nemůžeme skutečně uspět při aplikaci technik beze zbraně na větší, ač stejně zdatné, muže. Tento rozdíl v síle, zvláště když víme, že to děláme „lépe“ než chlapi, může být nesmírně frustrující. Jediné, co se naučíme, je, že když dojde na věc, musíme být opravdu velmi, velmi dobré, abychom překonali silnějšího soupeře. To v člověku nevzbuzuje příliš důvěry v jeho sebeobranné schopnosti, že?

Neustálý boj se silou protivníka i vlastní frustrací nás také může odvést od studia jemných detailů, které jsou však skutečným klíčem k užitečným obranným dovednostem, a my se necháváme mylně unést představou, jak „donutit“ techniky fungovat. 

Když se ohlédnu zpět na svá léta v aikidó, zjišťuji, že to, co jsem se naučila, byly nádherné a často krásné pohybové vzorce, které jsem mohla snadno aplikovat na někoho méně zkušeného nebo menšího, než jsem já sama. Chyběl mi však důkladně zvnitřněný „slovník principů“, které bych mohla okamžitě využít a přetvořit tak, aby mé techniky reagovaly na jakoukoli situaci a jakéhokoli protivníka. Domnívám se, že to je jedna z nejvýznamnějších výhod, kterou lze získat tréninkem umění se zbraněmi.

Jak to tedy funguje? Především je každá zbraň velkým vyrovnávačem (ekvalizérem), či chcete-li „multiplikátorem síly“. Najednou rozdíly v dosahu, váze a výšce vzhledem ke konstantě zbraně nehrají takovou roli. Ženy se zbraní mohou být snadno stejně silné jako muži. Ke smrtícímu úderu holí (džó) není třeba velké svalové síly; je k němu však zapotřebí pochopení toho, čemu říkám „zákonitosti principu“.

Ačkoli se o těchto principech uvolnění, pozorování, práce se vzdáleností, iniciativy, linie a trajektorie, načasování, rovnováhy, zaměření a vůle v různé míře mluvilo v aikidó dódžó, kde jsem trénovala, to, co jsme ve skutečnosti většinu času cvičili, byly (jen) pohybové vzorce. Zjistila jsem však, že při výcviku se zbraní je mnohem snazší skutečně vidět, cítit a analyzovat vzorce principu. 

Zřetelnost trajektorie rychle se pohybující zbraně se zdá být obzvláště vhodná k demonstraci principu. Například když stojíte proti protivníkovi, který drží džó, je snadné vidět, kdo ovládá středovou linii. 

Poloha předního konce protivníkova džó vůči mému tělu je jasná; pokud je jen o zlomek centimetru vedle, mohu se kolem zbraně prosmýknout a vést svůj vlastní útok. To samozřejmě beze zbytku platí i při střetu s neozbrojeným protivníkem, ale přesné vnímání této linie, která je v takovém případě mnohem méně zřejmá, vyžaduje značné množství tréninkových zkušeností.

Vzdálenost a načasování, neboli maai, je také snazší vnímat a osvojit si při práci se zbraněmi, zejména těmi o délce meče a delšími. Člověk je fyzicky dále od protivníka v kritické bojové vzdálenosti, což je jasně definovaný, viditelný a relativně stálý vztah mezi konci proti sobě stojících zbraní. 

V neozbrojených uměních je maai definována relativním dosahem (a rychlostí) protivníka a dramaticky se liší od střetu ke střetu. Může trvat roky naučit se odhadnout ji ve velmi krátkém čase, který je potřeba ke zkrácení vzdálenosti. Při použití zbraní sice stále existují rozdíly v dosahu v závislosti na individuálních tělesných rozměrech a proporcích, ty jsou však obecně kompenzovány konstantou délky samotné zbraně a skutečností, že překonání větší vzdálenosti jednoduše trvá déle. Naučit se přesně odhadnout dosah lze pak zdokonalit prací se zbraněmi v různých kombinacích, někdy s radikálně odlišnými maai, jako například při použití kusarigamy proti naginatě nebo tankenu proti džukenu. 

Jakmile se vaše chápání vztahu mezi konkrétní zbraní a maai stane intuitivním, není nijak zvlášť obtížné přizpůsobit se i situacím, které pro vás (zpočátku) nejsou úplně přirozené. Podle mých zkušeností je však díky neustálému kolísání vzdálenosti v neozbrojených uměních mnohem obtížnější dosáhnout „citu“ pro optimální maai. Může to také vést k nevhodné standardizaci „pro účely výuky“, která často vede k rigidnímu přesvědčení, že „tuto techniku lze provádět pouze tímto jediným správným způsobem“ – což je postoj zcela protichůdný učení se principům a způsobu jejich aplikace.

Podle mých zkušeností se při výcviku se zbraní také rychleji a intenzivněji zdokonalují pozorovací schopnosti. Není nic lepšího než vyhlídka na to, že se meč dotkne vašeho čela nebo vás třímetrové kopí udeří do žeber, abyste věnovali pozornost každé nuanci protivníkových pohybů. 

Při používání zbraní se také zvyšuje nebezpečí, že zasáhnete a zraníte kolemstojící (nebo že zasáhnou vás, když čekáte, až na vás přijde řada při tréninku). Všímaví cvičenci si rychle vytvoří “třísetšedesátistupňová tykadla”. 

Ačkoli je uvědomělost nezbytnou součástí všech tréninků beze zbraně, které jsem kdy viděla, důsledky selhání v umění se zbraní mi vždy připadaly mnohem dramatičtější.

Samozřejmě nejsem natolik pošetilá, abych tvrdila, že VŠECHNY užitečné principy sebeobrany se snáze naučíte pouze při tréninku se zbraní – je zřejmé, že vychylování (kuzuši) se studuje mnohem podrobněji v džudu nebo aikidu. 

Neobhajuji ani spoléhání se pouze na výcvik se zbraněmi – všichni musíme umět bojovat na zemi a měli bychom mít alespoň základní dovednosti v boji s použitím kontroly, pák ši škrcení protivníka. 

Navrhuji však, že několik let dobrého výcviku se zbraní, předtím než se začnou věnovat neozbrojenému umění, může zkrátit dobu, kterou ženy (nebo vlastně i muži) potřebují k tomu, aby dosáhly úrovně, kdy se mohou s jistotou spolehnout na své dovednosti v sebeobraně.

ZDROJ: Why women should wield weapons (korjú.com)