Principy bojových umění – PŘEDSTÍRANÁ KAPITULACE

Obecné vysvětlení

Tento princip hovoří o předstírané kapitulaci, díky které útočník poleví v pozornosti, čehož následně využijeme ve svůj prospěch. Tento princip jsem mnohokrát využil, ještě za mých judistických let, kdy mi mnohem silnější soupeř zkoušel nasadit páku a já na chvíli povolil, aby si myslel, že jsem to už vzdal. On polevil v pozornosti a už mě tak pečlivě nekontroloval. A to byla má chvíle, kdy jsem byl schopen uniknout a přejít do protiútoku. Ale pozor, tento princip funguje jen 1 – 2x během zápasu…pokud nemáte úplně retardovaného soupeře, pak již tuto fintu prokoukne 😊

Aplikace do jujutsu

Ať již je to v běžném životě, nebo na tatami, není lepšího soupeře než takového, který si je příliš jistý svým vítězstvím. Proč? Protože takový soupeř ani nezváží možnost, že byste mohli vyhrát. Samozřejmě to znamená, že musíte mít již jistou úroveň zkušeností, znalostí a dovedností, jinak je to bláznovství, ale pokud toto již máte, pak máte i slušnou šanci zvítězit.

Dříve či později se v oddíle objeví student, který je velmi talentovaný a s vaším postupujícím věkem začne pochybovat o tom, jestli ho ještě máte co naučit, jestli již není čas, aby vás vystřídal. Často to nemyslí zle, prostě je to takové to štěněčí popichování, které ale musíte jako sensei zvládnout, protože studentovo ego roste úměrně tomu, jak na podobné řeči reagujete, či je zkrátka ignorujete. I my jsme takového studenta měli (a i nadále s námi je). Zpočátku měl občas narážky typu, že posiluje a cítí, jak je opravdu silný. Pak nás (mne a Zdendu) zkoušel oťukávat, a jestli si myslíme, že by nás už dokázal porazit. A když to začínalo být již otravné, navíc i ostatní studenti si toho začínali všímat, tak jsme se rozhodli s kolegou onu rukavici zvednout. Jeden večer jsem tedy zašel za studentem a zeptal se ho, jestli by si se mnou nechtěl zaspárovat. Jemu hned zasvítily oči, a že jako jo. Abych jej maličko znervóznil, zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, že se již nebudu držet zkrátka a že se do toho maličko pustím, alespoň na těch 65 procent. Někoho by to možná již ťuklo, ale on nic a tak jsme začali. Schválně jsem občas povolil, aby to vypadalo, že se vzdávám a on toho využil tak, že vše co měl, soustředil právě do své techniky a díky tomu si přestal hlídat vše ostatní. No, nebudu to protahovat. Po více jako 2-3 minutách, kdy jsem ho střídavě páčil a škrtil a pak znovu páčil, mi řekl, že již má dost. Ale protože jsem chtěl, aby si tuto lekci pamatoval (a přitom jsem mu opravdu moc nenakládal…asi podobně jako když vyjede dospělý rotvajler po štěněti, které neustále dovádí), tak jsem mu řekl, že jsem se ještě ani nezpotil a jestli mu nebude vadit, že bych přesto rád pokračoval. Výraz jeho tváře říkal, že už by to nejradši odpískal, ale budiž mu ke cti, že pokračoval dále…v podobném duchu. Od té doby byl opět pokorným studentem a věřím, že jednou z něho bude skvělý mistr.

Tímhle si mimochodem projde každý student. Neoficiálně se tomu říká „pásková puberta“ a když má student štěstí na dobrého učitele, velmi rychle jej to přejde. Je to jen otázka kolik bolesti musí zažít, než mu to dojde a „pásková puberta“ přejde. 😉

Běžně se stává, že lidé bojují a pak v určitém okamžiku přestanou (jsou vyčerpaní, neví kudy dál apod.), ale pak zase pokračují. Tajemstvím tohoto principu je zastavit v pozici, která vás momentálně neohrožuje a odkud si můžete naplánovat další postup. Lidé jsou často nervózní, když zůstanou v klidu v jedné pozici delší dobu. Mají pocit, že je to špatně, a tak znovu začnou bez toho, aby měli rozmyšlené, co vlastně chtějí udělat. To je například často vidět v situaci, kdy na nás soupeř sedí v Tate shiho gatame. Hodně lidí v této pozici zůstane pasivně ležet…aby po chvíli opět zkusili (ten samý) pokus o únik…a tím zbytečně jen plýtvají svou energii…

Tento princip není (bohužel) příliš ve sparingu vidět, protože lidé mají pocit, že když zůstanou v klidu ležet, že to automaticky znamená prohru. Ale tento princip je toho pravým opakem.

Představte si to na příkladu, kdy se snažíte holýma rukama chytnout zajíce. A pro tuto chvíli si představte, že se vám to i podařilo a nyní jej pevně držíte pod sebou. Chvíli se zajíc bude snažit uniknout, ale pak přestane. Vy díky tomu uvolníte držení, protože budete mít pocit, že jste již vyhráli a přesně v tom okamžiku se zajíc vymrští a zdrhne. A přesně o to v tomto principu jde – zajíc se na první pohled vzdal, (na okamžik) akceptoval fakt, že jste jej chytli. A vaší přirozenou reakcí bude, že povolíte držení, abyste se podívali, jestli jste ho již zabili, případně proto, abyste si ho lépe chytli…a v tom okamžiku zajíc zdrhne.

Kdy tedy nejpravděpodobněji ztrácíte kontrolu nad situací? Pouze v případě, že již (bláhově) věříte, že jste vyhráli, že zajíc je již vyčerpaný, že svůj boj již vnitřně vzdal. Která strategie je podle vás lepší? Neustále se zmítat pod vaším držením…dokud se skutečně nevyčerpám…a vzdám se skutečně…anebo po chvíli odporu předstírat kapitulaci a v první vhodný okamžik uniknout?

Pokud tedy vás soupeř drží v pevném Yoko shiho gatame, nemáte příliš šanci z něho uniknout (strčit koleno, loket a přejít například do Do osae). Jakmile však předstíráte, že jste se vzdali (tj. snížení vašeho odporu ze 100 na 0), soupeř povolí své držení, aby například mohl přejít do jiné, pro něj ještě výhodnější, pozice. A v tom okamžiku (okno příležitosti) se vám podaří uniknout naučeným způsobem.

Další příklad je, že se například vleže na zádech snažíte uškrtit soupeře v Do osae. Pokusíte se tedy umístit jednu ruku na límec, ale soupeř vám jí po chvíli odtrhne, takže bude předpokládat, že se na to škrcení již vykašlete, protože vám ji příště opět kdykoliv vytrhne z držení vašeho límce…nepředpokládá, že vaše ruka je pro něj již nebezpečí…ruka vám zůstane ležet na tatami, jako byste byl již vyčerpaný…a on následně převezme iniciativu, že třeba bude chtít přejít do jiné pozice. V určitém okamžiku se k vám nakloní…a to je přesně okamžik pro perfektní nasazení škrcení.

Stejný princip můžete využít i jako útočník, kdy jste například již skoro v závěrečné fázi nasazení páky na nataženou ruku. Soupeř ji však pevně drží, takže je problém ruce roztrhnout. Aplikací tohoto principu uděláte to, že se pokusíte roztrhnout od sebe ruce (jakkoliv) a po chvíli povolíte, aby si soupeř myslel, že to vzdáváte (je dobré i těžce dýchat, aby to vypadalo, že jste nasazení páky opravdu vzdali vyčerpáním). V tu chvíli se bude snažit ještě lépe zpevnit svůj úchop, a to je přesně okno příležitosti, protože bude muset na okamžik povolit držení (aby si přehmátnul) a vy dokončíte nasazení páky.

Samozřejmě je nutné vše správně načasovat a neuplatňovat tento princip hned na začátku, protože to bude podezřelé. Zkrátka, hrajte si. Hrajte si s tímhle principem a zkoušejte, kde všude může být využit a kde je již využívaný. Mějte také na paměti, že jej můžete využít jako obránce (který pak unikne hrozící páce, škrcení, držení), anebo i z pozice útočníka (který díky tomu dokončí svou zamýšlenou techniku). Tento princip funguje na zemi stejně tak jako v postoji.

A pokud jste si tedy dostatečně hráli, vyzkoušejte, jestli a jak vám to funguje ve sparringu. Přidejte k tomu trochu herectví (vyčerpání) a budete překvapeni, jak skvěle to funguje. Ale pozor, jak jsem říkal na začátku, nepřehánějte to, protože pak soupeř vycítí, že to hrajete, a bude se mít na pozoru.

Aplikace do běžného života

Tento princip se hodně doporučuje například v ženské sebeobraně. V okamžiku, kdy ji napadne útočník, submisivně tvrdit, že udělá všechno, jen ať ji dál neubližuje. A mezitím pečlivě sleduje, jak je útočník postavený, jestli a kde má zbraň a pak…tvrdě zaútočí. Tento princip zafunguje v boji většinou jenom jednou. Podruhé již bývá útočník chytřejší a opatrnější. Proto je nutné, aby obrana byla zdrcující a ničivá. Je to jako kdyby žena měl revolver pouze s jednou kulkou. Pokud mine….

Ono zdánlivé vzdání se soupeři také umožňuje zbytečně neplýtvat energií v boji proti mnohem silnějšímu a zároveň i připravenému útočníkovi. Když jeho pozornost a bojechtivost opadne, protože má pocit, že vyhrál, pak je přesně moment zaútočit.

A podobně se tento princip vyučuje (a dokonce pod stejným názvem) v rámci systému FAST, kde se radí v případě ohrožování ozbrojeným útočníkem si nehrát na hrdinu, ale předstírat větší zranitelnost, než je skutečnost. Jakmile útočník poleví v pozornosti, pak zaútočit bleskově a nekompromisně.

Podívejte se i do zvířecí říše, kde také některé druhy hrají mrtvého, aby o ně útočník ztratil zájem. Této strategii se odborně říká „tanatóza“ nebo “předstírání smrti”. Mezi nejznámější druhy patří například:

• Vačice (Opossum) – Vačice jsou známé tím, že při pocitu ohrožení předstírají smrt. Leží nehybně, mohou dokonce začít vylučovat zápach, který simuluje rozkládající se tělo.
• Hadi – Některé druhy hadů, jako například východní had Heterodon obecný (Heterodon platirhinos), se při ohrožení převrátí na záda, otevřou ústa a přestanou se hýbat, aby vypadaly mrtvé.
• Žáby – Některé žáby, jako například evropská rosnička (Hyla arborea), mohou při ohrožení hrát mrtvé. Mohou ztuhnout a přestat se hýbat.
• Některé druhy brouků – Například druhy z čeledi mrchožroutů (Silphidae) se mohou při ohrožení stočit a předstírat mrtvé.
• Rybky z čeledi Cichlidae – Některé druhy cichlid, například jihoamerická Apistogramma cacatuoides, se mohou při hrozbě predátorů zastavit a “ležet” na boku, aby se zdály mrtvé.
• Hlodavci – Někteří hlodavci, například hraboši nebo myši, mohou znehybnět a předstírat smrt v situaci, kdy jsou napadeni.

Tato strategie je často úspěšná, protože mnoho predátorů loví především živou kořist a mohou ztratit zájem o zdánlivě mrtvé zvíře.