Živé dědictví japonského brnění
Napsal: Dave Lowry
Pokud budete mít možnost navštívit některé ze západních muzeí, které vystavují japonskou zbroj, bude to pro vás zcela jistě fascinující zážitek. Feudální Japonsko totiž přistupovalo k brnění zcela jinak než Evropa.
Samurajové do jisté míry obětovali svou ochranu kvůli pohyblivosti. A zatímco evropští rytíři používali pevné, zakřivené kovové pláty, Japonci své brnění vytvářeli z propracované mozaiky kožených destiček. Ty byly přibližně veliké jako polovina hrací karty, měly otvory, navzájem se překrývaly a byly spojovány hedvábnými šňůrami tak, aby zbroj přesně kopírovala tělo nositele.
Jen málo obrazů působí romantičtěji než samuraj v plné zbroji – nádherný, s helmou ozdobenou rohy či hroty, a s obrovskými „křídly“ chránícími paže a vrstveným pancířem obepínajícím trup. Avšak stejně jako u mnoha jiných romantických představ z minulosti však i zde byla skutečnost jiná.
Samurajská brnění (joroi) byla původně určena hlavně pro boj na koni. Joroi dosáhlo svého vrcholu z pohledu funkčnosti ve chvíli, kdy se války v 15. a 16. století přesunuly na bojiště složeném převážně z pěšáků. V následném období míru, které následovalo, se na jejich brnění začala objevovat přehnaná výzdoba a okázalé styly, které byly impozantní na pohled…avšak bez reálné bojové hodnoty.
Je proto vždy dobré položit si otázku: Co se stane, když bojové umění ztratí svůj praktický účel?
Může zaniknout…anebo, jako v případě japonského brnění, se může proměnit v čistě dekorativní záležitost, kdy nad funkčností a praktičností převládne ozdobnost, okázalost a přehánění. A pokud jste někdy viděli na turnaji v karate tzv. „moderní” katy, bude vám to připadat jako velmi podobný případ. Nádherně zdobené zbroje mírového období Edo plnily svůj účel – tedy ohromovat. A bohužel totéž by se dalo říct i o nápaditých, akrobatických katách dneška.
Musíme si však neustále připomínat, že skuteční válečníci samurajské éry nosili zbroj ze zcela jiného důvodu než k předvádění svého postavení.
Obdivujte proto oba typy brnění, ale vzájemně je nezaměňujte.
Slabina brnění
Zajímavým detailem je i slabina japonské zbroje – hedvábné šňůry, které jednotlivé pláty spojují. Jsou jich stovky. Hedvábí je mimořádně pevné, pokud je ovšem čisté a suché, ale když zvlhne a vystaví se slunci, začne hnít a postupně se rozpadá.
Proto se brnění, když se nenosilo, ukládalo do beden z dřeva paulovnie. Ty odpuzovaly hmyz, pohlcovaly vlhkost a chránily hedvábí před slunečním světlem. I zbroje v takových schránkách uložené po staletí mohou mít šňůry stále jako nové, zatímco u exponátů v muzeích se hedvábí může při jediném doteku rozpadnout v prach.
Možná se teď zcela pochopitelně zeptáte, co tedy dělat, pokud patříte mezi ty šťastné, kteří takový poklad vlastní? Uzavřete ho do bedny, uchováte v dokonalém stavu…. a nikdy se na něj fakticky nepodíváte ani nepotěšíte jeho krásou? Anebo ho necháte vystavený, abyste si ho mohli užívat…i když se postupně rozpadne?
Ti, kdož studují tradiční japonská bojová umění, to vyřešili takto: často nosí původní zbroj, dokud nezačne selhávat. Pak ale vymění hedvábí za nylon. Ano, nepůsobí to zrovna tradičně, ale nylon vydrží i dlouho poté, co původní hedvábí postupně podlehne času.
Víte, být „tradičním“ neznamená nosit zbroj, dokud se nerozpadne, jen proto, že se musí skládat jen z původních tradičních prvků.
Tradice je proces.
Používáme moderní prostředky tam, kde jsou potřebné a účelné. A současně i uchováváme staré – i když to přitom znamená občas přijmout něco nového.
ZDROJ: Reforging Tradition: The Living Legacy of Japanese Armor
