napsal: Dave Lowry
„Sensei, myslíte tím něco podobného, o čem psal Mijamoto Musaši v Go Rin No Šo, když mluvil o go no sen?“
Tento typ otázek se v dódžó občas objeví. Samozřejmě mi nyní můžete namítnout, že neexistují hloupé otázky, ale je nutné pochopit, že něteré otázky jsou zkrátka nevhodné a já vám hned vysvětlím proč.
Jednou z těch absolutně nejnevhodnějších, které můžete v dódžó položit, je ta, která ve skutečnosti nemá za cíl zlepšit vaše porozumění danému tématu, ale spíše předvést vaše znalosti. Tyto otázky ve skutečnosti mají za cíl zapůsobit na vašeho učitele nebo ostatní studenty.
Student, který se ptá na Musašiho, se snaží zapůsobit tím, že vlastně dává najevo, že četl knihu a že umí používat japonskou terminologii, která je pravděpodobně ostatním v dódžó (zatím) neznámá. Student samozřejmě toto “machrování” popře, ale všichni jsme už takové otázky slyšeli a přesně známe typy lidí, kteří je kladou. Nikoho tím tedy neoklamou.
Pouze nezkušený učitel bude ohromen vašimi znalostmi, které se snažíte takovou otázkou předvést. Spíše vás přeruší a dá vám strohou odpověď. Nu a pokud budete mít štěstí, pochopíte to. Kladení otázek za účelem předvádění se je neupřímné a v dódžó skutečně není místo pro neupřímnost.
Ptejte se, pokud opravdu chcete znát odpověď, ale ne proto, abyste předvedli, co už víte…anebo si myslíte, že víte.
„Nemyslím si, že to může fungovat.“
Toto není vlastně otázka, ale často se za ní považuje. Představte si situaci, kdy vám byla ukázána technika, ale vám se zdá, že nefunguje. Vaše poznámka, i když je upřímná, však staví učitele do dosti nepříjemné situace.
Jaké má učitel možnosti vám odpovědět? Mohu vám říct, jak mi odpověděl jeden z mých učitelů karate, když jsem byl mladý a natolik hloupý, že jsem tuto poznámku pronesl: tři dny jsem kulhal.
Problém je, že taková poznámka ve skutečnosti vyvolává dojem, že svému učiteli nedůvěřujete. A pokud zpochybňujete platnost techniky, kterou vás učí, pak ani nemáte právo nazývat tuto osobu svým učitelem.
Navíc je nemožné ukázat, jak některé věci v bojovém umění „fungují“. Hluboké postoje například v reálném životě nefungují. To není jejich účel. Zvednout pěst k pasu před úderem rozhodně v reálné situaci také nefunguje, protože to je tréninková metoda.
Pokud tedy nové technice opravdu nerozumíte, je lepší říct: „Musím dělat něco špatně – tohle mi nějak nefunguje.“ Tento přístup výrazně mění situaci. Nezpochybňujete učitele ani jeho umění boje; přiznáváte, že problém je velmi pravděpodobně spíše ve vás. Tím se eliminuje možnost konfliktu. Učitel vám může vysvětlit, co se děje, aniž by se cítil uražený nebo jakkoliv zpochybňovaný.
„A co když někdo udělá tohle?“
Je lákavé klást tento typ otázek, ale zároveň je obtížné na ně realisticky odpovědět. Začátečníci si často myslí, že bojové umění je velká sada metod. Pokud na vás někdo udeří, uděláte toto. Pokud vás chytí, uděláte tamto. Naučte se všechny situace a ovládnete tím toto umění.
Bohužel to tak nefunguje. Učit se bojovému umění je jako učit se psát. Představte si, že učíte kurz psaní a student za vámi příjde a zeptá se: „Jak mohu napsat sci-fi román?“ A jiný se zeptá: „Jak mohu napsat romantický román?“ Řekli byste jim, že se nejdříve musí naučit základy gramatiky, struktury děje a vývoje postav a poté je přizpůsobit žánru, který se právě jim líbí.
Karate (a nejen karate, ale fakticky všechna bojová umění, pozn. překladatele) jako bojová metoda není soubor technik nebo konkrétních reakcí; je to série principů, fyzicky realizovaných, které vám dají svobodu implementovat širokou škálu spontánních reakcí.
„Kdy se mohu naučit víc?“
Tato otázka je v dódžó nevhodná hned z několika důvodů. Ten nejviditelnější je, že odpověď již fakticky znáte, anebo byste alespoň znát měli: Více se můžete naučit, až váš učitel usoudí, že jste připraveni.
To je však jen část pravdy. Více se můžete naučit, až prokážete, že jste připraveni. Nezáleží to na senseiovi, i když si možná myslíte, že ano. Většina skutečných senseiů touží učit více. Když člověk přijme roli učitele, nejčastější radou od jeho vlastního učitele bude: „Neučte příliš.“
Touha předat ještě více informací a technik je ohromná. Sensei musí postupovat pomalu a vyhýbat se spěchu. Dávat vám více, když nejste připraveni, je ztráta času pro vás i pro učitele – a ve skutečnosti to může bránit vašemu tréninku.
Učení se budó je celoživotní proces. Buďte trpěliví. Nevíte, co si myslíte, že víte. Techniky, kata, metody, které si myslíte, že jste zvládli – všechny mají hloubku, kterou jste ještě ani nezačali objevovat.
Je samozřejmé, že během volného tréninku začátečníci obvykle cvičí to, co se naučili jako poslední, zatímco pokročilí karatisté tráví čas prací na tom, co se naučili jako první.
Otázky v dódžó nejsou nutně špatné. Jen si buďte jisti, které otázky položit a kdy je položit.
ZDROJ: 4 Questions You Should NEVER Ask in the Dojo!
