Napsala: Diane Skoss
Při tréninku bojových umění je podle mého názoru nezbytné mít nějaké místo, kde je člověk nucen vystavit se nebezpečí. Umění, která mají shiai (試合) (soutěž, zápas, utkání), k tomu poskytují spoustu příležitostí – věřte mi, že když čelíte protivníkovi, který vás chce probodnout bajonetem, jde o hodně. Ale v klasických uměních a v uměních, jako je aikidó, která obecně nemají boj ve své náplni, musíme najít jiné způsoby, jak se dostat „na hranu“.
Veřejné zkoušky poskytují jeden druh příležitosti, jak čelit strachu z veřejného selhání, naučit se ovládat přirozené fyzické stresové reakce a pokračovat dál, ať se děje, co se děje. Pro většinu z nás jsou však zkoušky málo časté. Demonstrace jsou tedy možná rozumnou alternativou.
V některých stylech aikidó (zejména v Tomiki aikidó, ale zdaleka ne výhradně) se k tomuto druhu výcviku používají formální kata, tzv. embu kyogi neboli soutěže v předvádění kata. Docházím však k závěru, že výsledný důraz na to, jak vypadá technika a celkové provedení, aby bylo možné získat cenu, je zavádějící.
Jsem (nyní již vysloužilá) závodnice v kata embu a poměrně úspěšně jsem soutěžila v Japonsku, Velké Británii a Spojených státech, někdy až na čtyřech soutěžích ročně. Není pochyb o tom, že jsem ze svých zkušeností vytěžila maximum – nemám problém předvést cokoli, co umím, v jakémkoli umění, které jsem kdykoli studoval, a zůstávám v klidu, i když se ne vše daří podle plánu.
To je užitečná schopnost, ale nedávno jsem zjistila, že při demonstraci jde přeci jen o něco víc než jen zachovat chladnou hlavu, dobře vypadat, a tak nějak ji zvládnout. Před několika lety mi můj tréninkový partner při tréninku jukendó (nyní můj manžel Meik) řekl, že když jde předvádět, přistupuje k tomu, jako by vstupoval do bitvy. To vůbec neodpovídalo mé představě o způsobu předvádění – myslela jsem si, že se člověk má soustředit hlavně na to, aby techniky vypadaly efektivně (samozřejmě, že jejich skutečné efektivní provádění je nejlepším řešením, ale nejsem natolik zkušená, abych pokaždé zvládla každou techniku, takže umět mlžit bylo nezbytné), abyste publiku ukázali podstatu umění. Moje reakce na jeho poznámku byla, že doufám, že s ním nikdy nebudu muset veřejně předvádět jakoukoliv embu.
Byla to vskutku marná naděje a loni v prosinci, když se ukázalo, že jeho obvyklý partner není k dispozici, mě požádal, abych se k němu připojila v ukázce Toda-ha Buko-ryú naginatajutsu. Jediný skutečný problém byl v tom, že jsem v Buko-ryú trénovala pouhý rok a že akce byla naplánována na pouhý týden po našem návratu z měsíční cesty do Států – kde jsme naginatu bohužel vůbec neměli šanci procvičit. Naštěstí šlo jen o okresní festival, takže o nic nešlo – nebo jsem tomu alespoň věřila.
To jen dokazuje, jak moc se můžete mýlit – byli jsme na plně osvětleném pódiu a všude byly televizní kamery. Stačilo to, aby se mi rozklepala kolena a pořádně se mi zpotily dlaně.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na Meikova slova a věděla jsem, že po mně půjde s plným nasazením na sto dvacet procent. Ani v nejmenším mu nešlo o to, aby mi dovolil dělat „pěknou“ techniku; mým jediným cílem muselo být porazit ho a „vzít“ si mou techniku. Cítila jsem se úplně jinak než při vystoupení s cílem získat zlatou medaili.
Ukázka tak fakticky nebyla určena ani divákům, ve skutečnosti mě měla zcela donutit k efektivnímu fungování navzdory určitým nepříznivým podmínkám (zmínila jsem se o ošklivé kocovině?). Zkrátka simulovat bojiště jediným možným způsobem v našem moderním světě, kde je fakticky nepravděpodobné, že bychom někdy museli ovládat naginatu doopravdy, tedy v boji o vlastní život.
Při tréninku aikidó musíme vyhledávat co nejvíce příležitostí k vyladění našeho tréninku účastí na ukázkách a mám podezření, že by to bylo nejúčinnější bez toho, aby nám mysl zatemňovaly sny o trofejích. „Bezmyšlenkovitost“, o níž se říká, že je jedním ze znaků mistrovství, se v umělém prostředí dójó těžko získává anebo zkouší a může být naopak důkladně zmařena ‚špatným myšlením‘. Předváděcí hala je možná jednou z mála zbývajících arén, kde můžeme studovat ducha i efektivitu „na hraně“.
ZDROJ: The lessons of Embu (koryu.com)
