napsal: Guillaume Erard
Přestože se o Sokaku Takedovi říkalo, že je spíše samotář, a přestože byl nakonec z hlediska mediálního zájmu výrazně překonán svým žákem Moriheiem Ueshibou, objevil se v řadě novinových článků a možná i některých filmů. A i když tyto tištěné publikace vycházely v různých časopisech, je zajímavé, že v nich byl Takeda často přirovnáván k Bokudenovi Tsukaharovi naší doby. Bokuden Tsukahara (塚原卜傳, 1489–1571) byl slavný šermíř raného období Sengoku (戦国時代, období Válčících států), který založil školu Kashima Shinto-ryú (鹿島新當流) a dokonce vyučoval šóguna. V tomto článku přeložíme jeden z četných novinových článků do češtiny a doplníme je komentáři i zastřešující historickou analýzou pro získání kontextového pochopení.
Následující článek napsal Yoichi Osaka (尾坂與市), reportér tokijských novin Asahi (Tokyo Asahi Shinbun, 東京朝日新聞), které dnes známe jako deník Asahi Shinbun (朝日新聞). Vycházel v éře Taishó a patřil mezi pět nejčtenějších novin v Tokiu. Zdá se, že to, co onoho novináře přimělo k tomu, aby se o Daito-ryú dozvěděl více, bylo zveřejnění ještě staršího článku, který v roce 1929 napsal admirál Isamu Takeshita[1] pro časopis literatury faktu s názvem „Hrdinský příběh Sokaku Takedy“ (武田惣角武勇伝), ale zdá se, že dotyčný článek se buď ztratil, nebo možná ani nikdy neexistoval[2]. Přesto se Yoichi rozhodl v červenci 1930 odcestovat na Hokkaidó s cílem udělat rozhovor se Sokaku Takedou, který v té době vyučoval na severu ostrova. Jeho článek vyšel 17. srpna 1930. Následující text je revidovaným překladem textu, který vyšel v časopise Aikido Journal číslo 68 (srpen 1985), a je doplněn poznámkami.
Návrat Bokudena naší doby – Bleskově rychlé pohyby Daitó-ryú aikidó
Daito-ryú aikijutsu je velmi stará škola bojových umění předávaná v tajnosti v rámci klanu Aizu. Teprve v éře Meiji[3] umožnil právoplatný dědic školy, mistr Sokaku Takeda (武田惣角, 1859-1943), světu objevit toto umění, které do té doby zůstávalo stovky let tajemné.
Říká se, že toto bujutsu (武術) je z hlediska systému osobní obrany mnohem pozoruhodnější než například kendo, judo a podobně[4]. Tento výjimečný instruktor bujutsu Takeda Sokaku se asi před 20 lety záhadně stáhl ze světa a žil převážně v Shirahamě (白濱)[5] v provincii Kitami na Hokkaidó[6]. Žije tam samotářsky a obdělává půdu jako prostý rolník. Přestože má téměř 30 000 studentů po celé zemi, žije Sokaku prakticky v utajení, aby unikl současným problémům světa.
Cesta vlakem na východ mi po přestupu v Nayoro (名寄市, Nayoro-shi) poblíž severního konce Hokkaida trvala sedm hodin, než jsem dorazil do starcova odlehlého sídla v Shirataki v kraji Kitami. Dům se skládal ze dvou přilehlých místností po deseti rohožích tatami a jedné větší místnosti s asi dvaceti rohožemi tatami, v níž se nacházelo ohniště o velikosti 5 shaku[7] (1,5 m) vyhloubené v zemi, jehož rám byl vyroben z černě lakovaného dřeva. Ačkoli bylo uprostřed léta, na stojanu visel velký hrnec se dvěma páry kovových kleští, které tam byly nedbale umístěny. Všechny aspekty tohoto prostředí ve mně vyvolávaly představu izolovaných obydlí, v nichž mohli žít Bokuden Tsukahara nebo Mataemon Araki[8].
„Přestože jste chtěl mého muže vidět, odjel na začátku června na toulky a stále se nevrátil, “řekla mi jeho žena. Zdálo se mi, že si kvůli jeho dlouhé absenci vůbec nedělá starosti. Kdybychom byli v Tokiu, nepochybně by se okamžitě rozběhlo pátrání.
„Ach ano, před třemi nebo čtyřmi dny přišel dopis. Psal, že je v Koshimizu[9], na druhé straně Abashiri[10]. Poté však plánuje odjet a já nevím, kdy se vrátí domů. Můžete se ho pokusit zastihnout v Koshimizu, ale nemáte žádnou záruku, že dorazíte dřív, než odjede.“
Přestože jsem se cítil dost zklamaný, rozhodl jsem se cestovat dalších sedm hodin a vystoupil jsem na stanici Furuoke[11] nacházející se čtyři zastávky od města Abashiri, které je známé svým vězením. Poté jsem se vydal po trase dlouhé asi tři ri[12] (12 km) po horském hřebeni a kolem půlnoci dorazil do Koshimizu. Když jsem přišel do hostelu, stál tam asi sedmdesátiletý muž, který vypadal jako samuraj z minulých let: „Odkud jste a co chcete?“ zeptal se mě.
Dal jsem mu svou vizitku a následoval ho. Jakmile jsme vešli dovnitř, uslyšel jsem, jak někdo za dveřmi křičí: „Cože? Novinářský mor! Co může chtít od takového starého burana, jako jsem já! Asi mi nic jiného nezbývá, když už dorazil až sem, ať přijde.“
Muž mě poté přivítal následujícími slovy: „Váš příchod je mi na obtíž, nechci vás vidět, ale asi nemám na vybranou.“ Při tomto prvním setkání měl na sobě kostkované letní kimono s obi kolem pasu. Jeho vzhled naznačoval, že je skutečně chudým rolníkem[13]. Měl energický vzhled a nevypadal na svůj věk, který byl 72 let. Byl malý, měřil necelých pět shaku (1,50 m) a později jsem se dozvěděl, že vážil sotva 12 kan (45 kg)[14]. Jeho oči zářily pronikavým světlem a skenovaly vás až do hloubky žaludku[15].
„Co chcete od takového starce, jako jsem já?“ zeptal se mě rovnou.
„Promluvme si o vaší minulosti v bojových uměních[16]“, odpověděl jsem.
„Cože?“, zeptal se a dál hned pokračoval: „Znám pár příběhů o sedlácích, vím, jak se hospodaří na dvouhektarovém statku, a za jeden den dokážu ze země vytáhnout až třicet velkých kořenů stromů, ha! ha! ha!“
Po chvíli souhlasil, že se nakonec pustí do tématu, které mě zajímalo, počínaje vznikem bojových umění a následně historií jednotlivých škol. Jak rozhovor postupoval, byl stále živější a požádal jednoho ze svých pokročilých studentů (starého muže, kterému jsem u vchodu dal svou vizitku a který se u Sokakua učil dvacet let[17]), aby se postavil před něj doprostřed místnosti s osmi tatami.
„Protože konverzace ustala, pojďte sem, něco vám ukážu.“ A poté řekl „Pojď, zaútoč na mě, jak chceš,“ vyzval svého studenta. Díky svému pevnému postoji a mírně rozkročeným nohám vypadal skutečně impozantně. Z jeho pohledu mrazilo, když hleděl na svého nejlepšího studenta. O chvíli později na něj protivník zaútočil ze všech sil. Skončil na zemi poté, co ho sensei Takeda snadno odhodil. Vydal přitom silný výkřik, který zněl jako hromobití. Student řekl, „Vzdávám se.“
Technika byla provedena tak dokonale, že nebylo příliš možné ji sledovat. Měl jsem možnost vidět tucet takových výměn, ale všechny se odehrály v takové rychlosti, že jsem nedokázal vnímat, jak se mu podařilo odhodit nebo znehybnit svého protivníka, který často ani nestačil zasténat[18].
„Vypadá to, že je to všechno zinscenované, že?“ zeptal se mě.
„Ano, vypadá.“ Přisvědčil jsem bez přemýšlení.
„Cvičil jste někdy techniky yawara[19]? Prosím, vstaňte.“
Vstal jsem.
„Chyťte mě za krk a pevně se mě držte.“
Jsem docela silný chlap a vší silou jsem ho proto přiškrtil. Pak mi řekl, „Jste připravený?“
Ve chvíli, kdy vykřikl, jsem měl pocit, že se mi ruce kolem jeho krku každým okamžikem zlomí.
Pak mě požádal, abych ho chytil oběma rukama za pravou paži nebo mu zatlačil na hrudník a další podobné věci. Pokaždé jsem udělal, co mi řekl, a skončil jsem odhozený, aniž bych pochopil, jak to udělal. Nohama mi znehybnil krk a obě ruce „zauzloval“[20]. Měl jsem pocit, že se mi ruce každou chvíli zlomí, a nemohl jsem dýchat[21].
Když jsem ze své nevýhodné pozice na zemi vzhlédl k mistru Takedovi, měl ruce zkřížené na hrudi[22] a řekl svému studentovi: „Ech, rozlili jsme čaj!“ Nemohl jsem celému tomu výjevu uvěřit.
O něco později vytáhl skutečný meč[23] a ukázal mi několik kata. S výhružným sykotem pohyboval obnaženou čepelí kolem mých očí, pod bradou a u ramen.
„Je docela těžké donutit meč, aby takhle hvízdal. Je nemožné pořádně seknout člověka, aniž by při úderu vydával tento zvuk. S mečem o délce dvou shaku (60 cm)[24] je velmi obtížné tento sykot vydat.“ Všichni jsme se na to podívali. Dvaasedmdesátiletý muž nevypadal ani v nejmenším unaveně. Poté hovořil o Tsugumichim Saigo a rychlosti, s jakou se naučil techniky[25]. Mluvil také o setkání a rozhovoru s generálem Nogim[26] v Nasuno[27] a o tom, že se mu líbilo, že se oblékal jako farmář[28].
Řekl mi také, že vzhledem k tomu, že se jeho styl bojového umění velmi snadno naučil, nikdy své techniky neukázal veřejnosti[29]. Takeda říkal, že mu otec kdysi pálil prsty, aby ho potrestal za to, že se neučil dost rychle[30]. Ukázal mi stopy po popáleninách, které byly po všech těch letech stále viditelné.
I když už byly dvě hodiny po půlnoci, stále ještě mluvil. Abych změnil téma a získal další informace, zeptal jsem se ho, „Použil jste někdy tyto techniky v reálném životě?“
Nejprve se zasmál a na mou otázku neodpověděl, ale po chvíli mi vyprávěl o jedné příhodě. Podle jeho vyprávění ho na začátku éry Meiji v prefektuře Fukushima napadlo 40 nebo 50 stavebních dělníků a on osm z nich zabil[31].
„Techniky tohoto umění jsou ideální pro osobní obranu, protože se dokážeme vyhnout sekům stejně jako úderům a kopům. My nepoužíváme meč k sekům, ani pěsti a nohy k úderům. Když přijde útok, rychle se s ním vypořádáme s využitím síly protivníka. Tyto techniky mohou provádět i ženy a děti. Mým pravidlem však je, nikdy tyto techniky nikoho neučit bez předchozího doporučení, protože při nesprávném použití jsou smrtící. Vím, že někteří lidé tyto techniky učí v Tokiu[32], ale nemyslím si, že člověk může učit ostatní, pokud sám není velmi pokročilý[33].“ A zdálo se, že stařec by mohl pokračovat ve svém vyprávění až do svítání…já jsem však již musel jít, a tak jsem se ním rozloučil a nočním vlakem se vrátil domů.
Děkuji Jordymu Delageovi za zasvěcené připomínky a Marcu Trudelovi za opravy.
ZDROJ: Newspaper Articles about Takeda Sokaku Part 1: The Recluse Bokuden of Our Times (1930)
VYSVĚTLUJÍCÍ A DOPLŇUJÍCÍ POZNÁMKY:
[1] Isamu Takeshita (竹下勇, 1870–1949) byl admirál japonského císařského námořnictva. Byl také diplomatem, který pomohl ukončit rusko-japonskou válku. Vášnivý vyznavač japonských bojových umění, podporoval zejména rozvoj judo, sumo a aikido.
[2] Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že se Takeshita s Takedou setkal, natož aby o něm psal.
[3] Meiji (明治時代, Meiji jidai) je historické období Japonska, které trvá od roku 1868 do roku 1912. Zmínka o tomto období je důležitá, protože se jedná o dobu, kdy se zrušila samurajská třída. Pokud věříme údajnému vzniku Daito-ryú, může to pomoci vysvětlit, proč by Sokaku náhle zpřístupnil tajné učení školy veřejnosti.
[4] Japonský termín je goshin-jutsu (護身術). Uvádí se zde srovnání s judo a kendó, nejspíše jako porovnání nového a starého, tedy dichotomie mezi gendai budó a kobudó. Přitom judo, které skutečně zahrnuje kata se specifickým cílem sebeobrany, se nazývá „Kodokan goshin-jutsu“ (講道館護身術).
[5] Autor se pravděpodobně dopustil chyby u druhého kandži, které by mělo znít Shirataki (白滝).
[6] Kitami (北見) se nachází na úplném severu ostrova Hokkaidó. Toto domnělé stažení ze světa svědčí o tom, že v době psaní se pro obyvatele Tokia, jako byl autor, muselo Hokkaidó opravdu jevit jako konec světa. Takeda se v roce 1910 přestěhoval z Akity na Hokkaidó, aby zde mohl vyučovat kurzy Daito-ryú pro policii. Tam se v roce 1913 oženil se svou druhou ženou Sue (rozenou Sue Yamada, 山田スエ, 1890-1930) a jako manželé se kolem roku 1916 usadili v Shirataki. Téhož roku se narodil Tokimune (武田 時宗, 1916-1993), třetí syn manželů a Sokakův nástupce ve funkci ředitele školy. Na základě analýzy záznamů eimeroku a shareiroku se skutečně zdá, že frekvence Sokakuových cest se v tomto období oproti dřívějšímu období jeho života výrazně snížila. Sokakuovy cesty se však obnoví počátkem roku 1931 a lze spekulovat, že to mohl být vedlejší produkt zájmu, který vyvolal tento článek.
[7] Shaku (尺) je starobylá jednotka délkové míry v japonské architektuře, přibližně se rovná 30 cm.
[8] Mataemon Araki (荒木又右衛門, 1584-1637), zakladatel Shingan-ryú Yagyu (柳生心眼流).
[9] Koshimizucho (小清水町) je malé město vzdálené asi 140 km od Shirataki.
[10] Právě v tomto městě Abashiri-shi (網走市) by v roce 1954 Tokimune Takeda (武田 時宗 1916-1993), syn a nástupce Sokaku Takedy, založil dnes již neexistující Daito-kan Dójó (大東館道場).
[11] Furuoke (古桶), v současnosti stanice Hamakoshimizu na hlavní trati Semmo.
[12] Ri (里) je měrná jednotka vzdálenosti používaná v Japonsku a z Číny.
[13] V japonštině se používá termín mizu nomi byakushou (水飲み百姓), který označuje rolníka, který je tak chudý, že musí pít vodu. Ve skutečnosti se jednalo o oficiální označení zemědělců v období Edo, kteří neměli dostatek prostředků, aby mohli být zdaněni, a kteří nemohli vlastnit rýžové pole.
[14] Kan (貫) je jednotka hmotnosti pocházející z období Edo.
[15] Používá se termín hara (腹). V japonských lékařských tradicích a tradicích bojových umění se slovo hara používá jako odborný termín označující určitou oblast (fyzickou / anatomickou) nebo energetické pole (fyziologické / energetické) těla. V kontextu tohoto článku lze říci, že Takeda zkoumal někoho až do hloubky jeho duše.
[16] Používá se termín bugei (武芸), který se v literatuře často používá zaměnitelně s termínem bujutsu (武術).
[17] Podle slov manželky Kodo Horikawy (堀川幸道), Chieko (堀川ちゑ子), během rozhovoru, který vedla se Stanleym Praninem v roce 1986, byl zde popsaným mužem Taiso Horikawa (堀川泰宗), otec Kodo a dlouholetý student Takedy Sokaku. Taiso se s Takedou seznámil v roce 1912 a 10. ledna 1930 byl jmenován kyóju dairi (zastupujícím instruktorem).
[18] Tento druh poznámek od lidí, kteří viděli nebo prošli pokročilými technikami Daitó-ryú aikijutsu, je poměrně častý, protože zmíněné techniky se částečně zaměřují na to, aby nebylo nic cítit ani vidět, a to až do té míry, že se někdy mohou zvenčí zdát dokonce „falešné“ nebo inscenované.
[19] Yawara (柔) znamená „měkký“ nebo „pružný“ a vyslovuje se „džu“, pokud se klade se znakem jutsu, jako ve slově jujutsu (柔術).
[20] Tato znehybnění jsou charakteristická pro Daito-ryu. Zajímavá je také zmínka o používání nohou, které je zvláštností pokročilých technik Daito-ryu Aiki-jujutsu.
[21] Zpravodaj nám zde opět poskytuje cenné vodítko o Takedových technikách. Kromě bolestivé fixace kloubů, totiž znehybnění v Daito-ryú uvádí nepřítele do tak nepříjemné situace, že je pro něj obtížné plně dýchat a kontrolovat váhu vlastního těla, což většinou způsobuje většinu donucovacích prostředků.
[22] Jedná se o další důležitý prvek, který ukazuje, že veškeré ovládání probíhá bez pomoci rukou, ale pouze pomocí pák, které se provádějí nohama a vahou těla.
[23] Ještě v té době bylo zcela zakázáno chodit se skutečným mečem a je pravděpodobné, že si to Takeda dovolil, jen proto že se nacházel na Hokkaidó, což bylo poměrně izolované místo. Pokud je mi známo, neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že Takeda to udělal na Honšú, ačkoli je známo, že neustále u sebe nosil břitvu.
[24] Pokud je toto číslo správné, je pravděpodobné, že spíše, než katanu Takeda Sokaku ve skutečnosti předvedl použití dlouhé wakizashi. Je však také možné, že si katanu nechal zkrátit, aby ji mohl snáze skrýt.
[25] Tsugumichi Saigo (西郷従道, 1843-1902) byl maršál japonského námořnictva a japonský státní ministr za éry Meiji, který Takedu doprovázel na Hokkaidó kolem roku 1887, kdy se Tsugumichi ujal vedení projektu rozvoje země. Sokaku sloužil jako Tsugumichiho osobní strážce, ale nejsem si jistý, zda se učil přímo od Takedy, protože jeho jméno nemohu najít v Takedově eimeiroku (英名録, rejstřík obsahující jména všech jeho žáků a data, kdy se u něj učili). Tsugumichi je také mladším bratrem Takamoriho Saiga (西郷隆盛, 1828-1877), japonského samuraje známého svou opozicí vůči šógunátu a svou rolí při restauraci Meiji. Takeda Sokaku se v mládí neúspěšně pokusil vstoupit do Takamoriho armády.
[26] Maresuke Nogi (乃木希典, 1849-1912) byl generál japonské císařské armády a generální guvernér Tchaj-wanu. Byl významnou postavou rusko-japonské války v letech 1904-1905 jako velitel sil, které dobyly Port Arthur, původně držené Rusy. Podle jeho syna Tokimuneho Takedy byl Sokaku, který v roce 1903 instruoval asi padesát důstojníků druhé armádní divize v Sendai (tato skutečnost je zaznamenána v jeho eimeiroku), v roce 1903 přidělen ke třetí armádě generála Nogiho a údajně se zúčastnil bitvy o Port Artur.
[27] Nasuno (那須野), v prefektuře Tochigi (栃木県, Tochigi-ken), která se nachází ve středu ostrova Honšú.
[28] Pravděpodobně navzdory svému vysokému společenskému postavení.
[29] Autor zde hovoří o demonstracích, neboť počet záznamů v Sokakuově eimeiroku naznačuje, že v té době již učil několik tisíc studentů.
[30] Sokaku zde vyvozuje, že se své techniky naučil od svého otce Sokichiho (武田 惣吉), ale současné výzkumy naznačují, že jeho učení pokračovalo ještě dlouho poté a u jiných učitelů. Je tedy zajímavé, že jako učitele uvádí pouze svého otce.
[31] K incidentu údajně došlo v roce 1882. Takeda byl měsíc vězněn, než byl osvobozen poté, co bylo zjištěno, že jednal čistě v sebeobraně.
[32] Sokaku má pravděpodobně na mysli Moriheie Ueshibu (植芝盛平, 1883–1969), který v té době učil v Tokiu.
[33] Tuto větu je poněkud obtížné interpretovat. Ueshiba Morihei byl v té době již Sokakuem jmenován kyoju dairi (教授代理, reprezentativní instruktor), ale tento titul mu v zásadě neumožňoval vyučovat mimo Sokakuovu péči. Mezi oběma muži o tom vznikl spor a není jasné, zda touto větou Sokaku kritizoval Ueshibovu technickou úroveň, nebo se jen urazil nad tím, že ten víceméně přerušil styky se svým mistrem. Není pochyb o tom, že Takuma Hisa (久琢磨) si při přečtení tohoto článku uvědomil, že Sokaku mluví o svém tehdejším učiteli Ueshibovi. To pro něj mohlo být dalším podnětem k tomu, aby Sokakua pozval k výuce do novin Osaka Asahi. Všimněte si, že když Sokaku v roce 1936 převzal vedení dójó Asahi Newspaper, řekl studentům, že je Ueshiba učil pouze základy, protože neznal pokročilé techniky.
