Napsal: Dave Lowry
Před několika lety dělal reportér jedné sportovní televize rozhovor se šampionkou MMA.
Tím „reportérem“ myslím jednoho z těch lidí, kteří touží po pozornosti a jsou odhodláni chovat se k tázanému jakkoli urážlivě, jen aby se postarali o vzrušující podívanou. Tenhle konkrétní chlapík na ženu slovně hodně útočil, říkal jí, že si myslí, že nemá takovou sílu jako muž, bla bla bla.
Opět, jelikož se jedná o média, mohly být všechny ty útočné řeči předem napsané podle scénáře. Jedna věc však pravděpodobně naplánovaná nebyla. Žena onoho „reportéra“ v jednu chvíli chytla a vzorovým hodem přes bok (o goshi) jej upustila na zem jako pytel cementu – a proslýchá se, že ten díky pádu pak utrpěl zlomeniny žeber.
Zmiňuji se o tom proto, abych tu připomněl téma i rizika předvádění bojového umění na veřejnosti, v případě, že se jej účastní netrénovaní účastníci. Jak už jsem poznamenal dříve, naprosto nejhloupějším rizikem, které můžete v takové situaci podstoupit, je pozvat si diváka, aby vám „pomohl“ s demonstrací. Z toho opravdu nemůže vzejít nic dobrého.
Například, pokud si během své ukázky juda vyberete nějakého dobrovolníka z davu a dáte mu krátkou instruktáž, jen proto abyste přihlížejícím ukázali, jak se toto umění může naučit opravdu kdokoli z nich. Vybraná osoba pak dostane možnost hodit si s vámi nebo s některým z vašich studentů. V tomto okamžiku pak existují dva možné výsledky. Dobrovolník úspěšně hodí člena vašeho předváděcího týmu, čímž názorně ukáže, že vaši studenti jsou tak neschopní, že je může překonat i osoba, která má za sebou doslova jen několik minut výuky. Anebo se dobrovolník pokusí hodit jednoho z vás a je při tom sám zraněn – což z vašeho bojového umění v mžiku udělá strašně nebezpečnou činnost. Nu a já se ptám, jak jedno nebo druhé z juda, anebo vašeho dójó, přispěje k dobrému jménu bojových umění?
Situace se ještě více zkomplikuje, když vás do nepříjemné situace postaví tazatel nebo okolnosti, které nemůžete bezprostředně ovlivnit. V roce 1962 navštívil senátor Robert Kennedy Japonsko a sledoval ukázku aikidó, kterou předvedl Gozo Shioda, jeden z tehdejších nejstarších představitelů tohoto umění. Výpovědi, jak to celé proběhlo se pak liší. Některé říkají, že Shioda pozval na žíněnku jednoho ze senátorových bodyguardů, jiné verze tvrdí, že bodyguard byl k aikidó skeptický, a ještě jiná zpráva tvrdí, že soutěž navrhl sám senátor. Ať už to bylo jakkoli, vedlo to k tomu, že proti Shiodovi, který měřil sotva metr padesát, stál vysoký bodyguard. Shioda byl proslulý svým velmi fyzickým, velmi tvrdým aikidem. Ve skutečném souboji bych vsadil na něj. Ale tohle samozřejmě nebyl skutečný boj. Byla to ukázka. Neplánovaná. Co měl Shioda dělat?
Jeho řešení bylo vynikající. Klekl si na žíněnku a přiměl bodyguarda, aby udělal totéž. Pak ho nechal vzít za zápěstí a pokusil se s ním pohnout. S přesnou kontrolou se Shioda pohnul tak, že se bodyguard svalil dopředu na žíněnku. Trapné pro bodyguarda, ale ne nebezpečné. Shioda to několikrát zopakoval a bodyguarda znovu a znovu vyklopil. Senátor i dav řvali smíchy. Shiodova ukázka vymanění se z potenciálně hrozné situace je nejpůsobivější budó ukázkou, jaké jsem kdy viděl.
Koncem padesátých let minulého století přijel do Japonska reportér, aby natočil reportáž o aikidó. Jeho skeptický pomocník, oblečený již v tréninkovém oblečení, se postavil Koichi Toheiovi, který v té době zatím byl jen senior instruktor v organizaci Aikikai. Měl to být svého druhu „zápas“. Pomocník se pokusil mistra napadnout. Tohei byl v ještě těžší pozici než Shioda. Musel se vyhnout hodu, nenechat se strhnout k zemi a zároveň nezranit netrénovaného muže. Ale také současně nemohl připustit, aby jeho umění bylo odmítnuto jako nefunkční. V podstatě dělal to, že uhýbal a točil se pryč, zůstával na nohou, když neutralizoval útoky, aniž by přitom muže zranil.
Mimochodem, o mnoho let dříve udělal přesně totéž judista devátého danu jménem Kyuzo Mifune na demonstraci během americké okupace, když ho jeden velký důstojník americké armády požádal o možnost zkusit jej hodit. Mifune, který vážil minimálně o 50 kg méně, se vyhýbal jednomu útoku za druhým, z každého útoku vyklouzl, a nakonec se usmál na důstojníka, který se po jeho snaze vyčerpaně zhroutil na kolena. Pak mu Mifune připomněl, že před začátkem boje vyslyšel jeho žádost: „Neubližujte mi.“
Od těch dob jsme ušli dlouhou cestu. Bojová umění už nejsou vnímána jako exotická nebo tajemná. Různí skeptici tak mnohem častěji „zkoušejí, jestli to opravdu funguje“. A ze zpravodajských reportérů se stali povrchní baviči, kdy zdvořilé kladení otázek a poslouchání odpovědí je nudné ve srovnání s mlácením kvůli publiku. Nyní je tu atmosféra divadla, která musí být uspokojena.
Přesto byste se možná měli zamyslet nad tím, jak byste takovou situaci řešili vy. Pokud by vaší odpovědí byla snaha vyhnout okolnostem, které takovou situaci umožňují, považoval bych to za velmi dobrou odpověď. Znamená to, že ve svém přístupu k bojovému umění používáte strategii, která je pro jeho pochopení zásadní.
Přesto se takové věci stávají. Je velmi obtížné prokázat, že vaše umění skutečně funguje, aniž byste vyzyvatele zranili. Pokud to uděláte, budete vypadat jako ten špatný, jako tyran, který ublížil netrénovanému člověku jen proto, aby se předvedl nebo dokázal účinnost svého stylu. Pokud mu dovolíte, aby vás porazil, vaše umění boje bude vypadat nefunkčně.
Proto je to okamžik, na který byste měli být připraveni. Nechat se chytit do takové situace je znamením, že musíte být ve svém tréninku serióznější. Je to však také okamžik, kdy musíte posoudit své priority. Co je nejdůležitější? Vaše image silného a talentovaného bojového umělce? Vaše hrdost na své umění a jeho veřejnou prezentaci? Vaše obavy o bezpečnost netrénované osoby, která se s vámi dostává do interakce? Na tyto otázky není snadné odpovědět. Je však dobré si je položit.
ZDROJ: Public Problems: What are the Pitfalls of Demonstrating Your Martial Art?
