Napsal: Dave Lowry
Vzhledem k rozšíření sociálních médií i do komunity fanoušků bojových umění se dnes objevují nejrůznější příspěvky týkající se japonského budó a „ducha válečníka“.
Existují blogy věnované Cestě mírumilovného bojovníka a zobrazování osvícených samurajů, kteří jdou cestou míru. Na jednom z obrázků je dokonce vyobrazen pár vrabců, kteří klidně odpočívají na jílci katany. Zdá se, že internet přetéká inspirativními aforismy a postřehy o překonávání konfliktů dle vzoru samurajů.
Někdy to pak může působit, jako by samurajové byli „hledači cest“ jakési New Age na cestě za vnitřní harmonií a kosmickým vědomím. Chápu, že je krásné si to myslet. A je i lichotivé představovat si sami sebe jako dědice tradice hledání vznešené, duchovní pravdy, sledování cesty sebezdokonalování, zasvěcení se tomu, abychom se stali duchovně čistými.
Je to jako kombinace Gandalfa a pana Miyagiho. Skoro bychom uvěřili, že nástroj, který měl samuraj na boku, byl jakýmsi kouzelným talismanem, který měl rozetnout veškerý nesoulad a svázat vesmír do velkého, krásného uzlu lásky…
Ale nebyl…. Byl to meč. Japonská katana byla navržena tak, aby mimo jiné sekala způsobem, který rozsekává maso a svaly, ale také otevírá zející rány, které se nemohou zahojit. I mělká rána se mohla zanítit a způsobit pomalou, strašlivě bolestivou smrt.
Taková je realita způsobu boje ve feudálním Japonsku – a realita všech bojovníků. Ano, můžete namítnout, že se zabíjelo ve jménu dobra. Možná někdy i ano. To však neznamená, že by utrpení těch, kteří zemřeli – a těch, kteří zabíjeli – bylo méně těžké snášet. Nebo méně těžké pro ty, kteří neměli jinou možnost než se s ním smířit.
Nedávno jsem na sociálních sítích viděl příspěvek, který obsahoval citát Miyamota Musashiho.
Musashi (1584-1645) je pro mnohé příkladem dokonalého samurajského válečníka, vzoru, filozofa a romantické postavy, nikdy neporaženého v bitvě (i když je tu ta nepříjemná skutečnost, že v jediné skutečné bitvě, které se zúčastnil, musel kulhat z bojiště poté, co se vyškrábal na svah a uvolněný kámen se mu navalil na nohu).
„Nejvyšším cílem bojových umění je nemuset je používat,“ zněl citát na příspěvku. Má to pěkný zvuk. Je však vytržen z textu, který napsal Musashi, a poněkud vytržen z kontextu. Musashi psal o různých strategiích, které je třeba použít proti nepřátelům. V japonském originále citát vyjadřuje jinou myšlenku než mírové a harmonické pocity, které má v angličtině.
Vyjadřuje názor, že člověk může být dostatečně zastrašující v postoji a chování, aby protivníka vyděsil, zneklidnil, vyvedl ze hry, a proto ho snadněji zmasakroval nebo porazil ještě předtím, než dojde k fyzickému kontaktu. Musashi nemluvil o harmonii s vesmírem. Vvsvětloval strategii, jak porazit nepřítele, i jak upevnit nebo rozšířit moc svého pána.
To je klíčový prvek pro pochopení samurajů. „Samuraj“ znamená ‚sloužit‘ (japonsky saburau). Samurajové byli služebníci. Služebníci bojovníci, a vzhledem k úrovni jejich vyššímu vzdělání v porovnání s obyvatelstvem, také služebníci, kteří řídili byrokracii panství.
Jejich úkolem nebylo pěstovat vnitřní nebo světový mír, ale zajistit svým klanům a pánům větší moc. Japonský feudalismus byl často krutý; mohl být dusivý a donucovací. Způsob válečníka, alespoň v této době, znamenal, že váš život patří vašemu pánovi a že vaše vlastní pocity, sny a plány jsou vždy až na druhém místě.
Když myslím na Musashiho, často přemýšlím o Mikinosukem, jednom z jeho adoptivních synů. Musashi na Mikinosukeho narazil, když chlapec pracoval ve stáji. Viděl v chlapci nějakou vlastnost, která se mu líbila.
Mikinosuke nejprve odmítl Musashiho nabídku adopce; měl rodiče, kteří byli závislí na jeho výdělku. Musashi však jeho rodičům zaplatil a Mikinosuke se poté stal jeho chráněncem.
Časem se Mikinosuke stal samurajem ve službách významného samuraje Hondy Tadatokiho v dnešní prefektuře Hyógo. (Na Hondově hradě se natáčely scény z filmu o Jamesi Bondovi “Žiješ jenom dvakrát“.) Honda zemřel v roce 1626 ve 30 letech na tuberkulózu. Když se Musashi dozvěděl o jeho smrti, údajně prohlásil: „Mikinosuke mě brzy navštíví“.
Měl pravdu. Objevil se Musashiho adoptivní syn; oba společně povečeřeli a vypili spoustu saké. Na konci večera pozvedl Mikinosuke sklenku na otce a řekl: „Připijme si na mé rozloučení.“ Mikinosuke se rozloučil se svým otcem.
Musashi pochopil. Pochopil, co se stane již v době, co se dozvěděl o Hondově smrti.
Ačkoli to nebylo tak běžné jako kdysi, mnoho samurajů stále po smrti svého pána páchalo yunshi, rituální sebevraždu, která měla demonstrovat věrnost.
Během několika dní přišla zpráva, že Mikinosuke spáchal sebevraždu.
Nám takové chování připadá bizarní. Nemáme pro něj žádný kontext – a o to mi jde. Je pro nás velmi obtížné pochopit svět samurajů. Je snadné romantizovat si způsob válečníka, oslavovat statečnost, stoicismus a galantnost toho, co mnozí považují za japonskou verzi evropských rytířů a všech jejich úžasných rytířských vlastností.
Tato epizoda ze života Miyamota Musashiho však ukazuje, o čem Cesta válečníka často byla. Šlo o muže, který se díval, jak jeho syn odchází, a věděl, že už ho nikdy neuvidí. S tím se samurajové v této éře potýkali znovu a znovu.
Jste si jisti, že chcete následovat skutečnou, historickou Cestu válečníka?
Pokud ano, měli byste být připraveni vžít se do situace Musashiho, který stojí u brány a sleduje, jak jeho syn navždy mizí v dáli…
ZDROJ: Samurai Secrets: How the Warrior Spirit Shapes True Strength and Honor
