Překvapivá souvislost mezi rituály čajového obřadu a smrtícím uměním boje feudálního Japonska

Přečteno: 104

Napsal: Dave Lowry

Při některých rituálech čajového obřadu je třeba zvednout konvici z ohniště, které konvici ohřívá. Po jejím zvednutí může na boku kotlíku zůstat prach ze spáleného dřevěného uhlí, který hostitel setře vějířem zvaným hakobi, vyrobeným z jednoho ocasního pera, obvykle jestřábího. Stejně jako vše ostatní při obřadu se i otření provádí podle přísně dané formy. Když se například hakobi zvedá jednou rukou, hostitel položí prst druhé ruky na vzdálenější konec pírka. Je to gesto úcty k vějíři.

Vějíř se vyrábí ve dvou typech. Když se podíváte na ptačí ocasní pera, uvidíte, že ta z levé strany ocasu mají hřbet peří (říká se mu rachis) mírně posunutý. Na levé straně je více „peří“ než na pravé.

Na opačné straně ocasu je to obráceně. Je tedy zřejmé, že existují levá a pravá ocasní pera a z obou jsou vyrobeny hakobi. 

Kata čajového obřadu

Kata čajového obřadu se nazývají temae. Znamená to „ruce vpředu“ a odkazuje to jak na pohyby, tak na akt jejich učení. Člověk sleduje ruce svého učitele před sebou a kopíruje jeho pohyby.

Při těch obřadech, které zahrnují i hakobi, když se nepoužívá, leží po boku hostitele, jenž klečí na podložce. A zde je třeba rozlišovat: Pokud je čajová místnost uspořádána tak, že hosté jsou napravo od hostitele, použije hakobi v levém provedení, přičemž větší část peří je nejblíže hostům. Pokud jsou vlevo, použije opačný typ hakobi.

Avšak co situace, kdy je hakobi obrácené, tedy pokud se použije pravé hakobi, a přitom hosté sedí po hostitelově pravici? Pokud dojde jen k tomuto drobnému, zdánlivě bezvýznamnému, porušení formy, je to ve skutečnosti informace. Je to znamení, které hostitel dává svým hostům. Je to vzkaz. Podávám vám čaj. Dodržujeme společenské zdvořilosti. Ale já vám nedůvěřuji. Nevím, jaké jsou vaše skutečné záměry. Nepřeji vám nutně nic zlého, ale vězte, že mám (zatím) k našemu vztahu výhrady.

Bojový kontext japonské etikety

Pokud chcete pochopit feudální Japonsko, musíte si uvědomit, že země od 15. do 17. století prožívala neustálé občanské války. Odtud pochází její bojová umění. Nejen boj na bitevním poli, ale i metody chování prakticky v každé společenské interakci měly bojový charakter.

Sklouznutí po polštáři na podlaze, nebo z něj, mělo přesně definovaná pravidla etikety – a ve své podstatě šlo díky těmto přesně definovaným formám o bezpečný způsob, jak se pohybovat, aniž by se člověk vystavoval potenciálnímu nebezpečí útoku z důvodu nesprávného vyložení se takového pohybu.

Dokonce i zvedání hůlek mělo svou vlastní etiketu. Ve všech prostředích, snad kromě těch neformálních, a tedy nedůvěryhodných, se hůlky zvedaly oběma rukama a s dlaněmi otočenými ven, zatímco v nich hůlky spočívaly takovým způsobem, aby se ostatním ukázalo, že ruce jsou beze zbraní.

Kromě příkladů výše popsané etikety se do téměř obrovských rozměrů rozvinula i společenská symbolika. Jejím prostřednictvím probíhala komunikace. Jednou jsem byl na výstavě aranžování květin, neboli ikebany, se starou mistryní jedné velmi staré školy tohoto umění.

Když jsme přišli k jednomu velkému aranžmá, slyšel jsem, jak se prudce nadechla a něco zamumlala. Věděl jsem dost na to, abych poté, co jsem takto naaranžované květiny také uviděl, zareagoval podobně. Aranžmá totiž obsahovalo velké proužky bambusu, které byly rozdělené a dramaticky zakřivené. „Bambus je v tomto případě roztrhaný na podélné proužky,“ řekla mi. „To by znamenalo, že se klan mistra chystá na válku. Pokud by byl rozřezán hladce, a nikoliv takto hrubě, naznačoval by naopak mírové úmysly.

Porozumění symbolům a etiketě

Mnohé z této symboliky nám dnes připadá téměř absurdní. Je však třeba vše zasadit do kontextu. Když se společnosti vyvíjejí uzavřeným způsobem, je sdílení symbolů snadné. Japonsko mělo uzavřenou kulturu. Bylo uzavřenou zemí po stovky let. Každý Japonec sdílel stejné dějiny, stejnou společnost. Srovnejte to však s naší multikulturní historií a společností. Nemáme stejné množství sdílených symbolů, celý koncept je nám proto cizí. Gesta nebo způsoby, které mohou být v jednom kontextu známkou otevřenosti, mohou být v jiném kontextu interpretovány jako „vlezlé“.

Kdybych sousedce přinesl květiny nařezané ze své zahrady, její manžel by si to mohl vyložit jako upřímný projev přátelství – nebo by se mohl zlobit na mou „troufalost“. Ve starém Japonsku však existovalo vzájemné porozumění a sdílený pohled.

Spojení bojových umění

Bojovým uměním jsem se ještě nevěnoval, ale zcela jistě již vidíte nějakou souvislost, že? Američan sedí v dójó v seize na kolenou. Jeho japonský, respektive Japonci vycvičený učitel mu říká, že má ruce příliš nízko, když mu spočívají na stehnech. Ramena má příliš vysoko. Kolena má příliš daleko od sebe. Učitel najde půl tuctu chyb – jen v tom, jak jeho student sedí.

Kdysi jsme se společně s mým japonským učitelem Budó dívali na video s ukázkou karate. Na jejím začátku se účastníci navzájem uklonili. Učitel si odfrkl: „Neumějí se klanět,“ řekl. A já věděl, že ať je poté technika jakkoli dobrá, učitel ji již nebude brát vážně.

Opět je to pro nás těžko pochopitelné, ale není to úplně cizí. Pokud přijdete na pracovní pohovor s kostkovanou kravatou a kostkovanou košilí, v některých firmách vážně ohrozíte své šance na získání práce. Naučit se pravidla, naučit se symboly a jejich používání je součástí života ve společnosti. Ano, v naší společnosti je vše mnohem uvolněnější. To je asi dobře.

Až se vám ale příště bude zdát, že je váš učitel v dójó příliš kritický, že puntičkářsky zkoumá každý váš pohyb, vzpomeňte si na vějíř hakobi v čajovně.  A vzpomeňte si, jak v japonské společnosti mohou maličkosti říct hodně.

ZDROJ: The Surprising Connection Between Tea Ceremony Rituals and Feudal Japan’s Deadly Arts

Series Navigation<< Pravda o zenu, kterou by měl znát každý bojový umělecTajemství samurajů: Jak duch válečníka buduje skutečnou sílu a čest >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *