Již v roce 1943 kapitán Clifford Gallagher napsal v armádních novinách, že: „zápas je základním prvkem, který z neozbrojeného muže udělá dokonalého zabijáka. Proto by se jej měli učit všichni vojáci americké armády.“
Gallagher věřil, že díky technikám zápasu se voják stane odolnějším vůči úderům i pádům, nemluvě o fyzické kondici, která je díky zápasnickým drilům vynikající. A zatímco do té doby bylo pro armádu jediným zdrojem zápasových technik japonské džúdžucu, doporučoval se také podívat na západní systémy zápasu, které ve své nesportovní formě uchovávají velmi účinné metody likvidace protivníka. Tvrdil také, že solidním základům vojenské formy zápasu lze během pouhých 6 týdnů pravidelného výcviku naučit nejprve sportovní zápasnické kouče a ti to pak budou schopni předat vojákům během tříměsíčního základního kurzu.
Víme, že zápasníci spolu s boxery byli často vybíráni jako instruktoři, protože byli těmi, kteří byli v bojových sportech nejaktivnější. Zapojení těchto mužů dávalo smysl nejen kvůli jejich zkušenostem, ale také proto, že mnozí z nich byli obeznámeni i s japonskými bojovými systémy džúdžucu a kodokan džúdó. To vše však nebylo nic nového. Zápasníci byli již od první světové války instruktory neozbrojeného boje na různých vojenských základnách.
A jeden muž, Billy Sandow, byl instruktorem v obou těchto světových konfliktech. V prosinci roku 1918 v Saint Louis Post Dispatch vyšel článek s názvem „Wrestling tricks to beat the Huns” (Zápasnické triky, jak porazit Huny).
Malá vsuvka – „Hunové“
Než ho však zde ocituji, dovolím si osvětlit vznik oné hanlivé přezdívky Němců „Hunové“, která má zajímavý původ. Jedná se spíše o propagandistickou nálepku než historickou přesnost. Přezdívka „Hunové“ se pro Němce začala používat během první světové války (1914–1918), ale její kořeny sahají o něco dřív — k projevům císaře Viléma II. V roce 1900, během čínského povstání boxerů, poslal Vilém II. německý expediční sbor do Číny a pronesl k nim památný projev, ve kterém řekl přibližně toto (volně přeloženo): „Buďte jako Hunové pod Attilou před tisíci lety — ať Němec v Číně znamená po tisíc let totéž, co Hun znamenal kdysi v Evropě!“ Tím chtěl císař své vojáky „motivovat“, aby byli nemilosrdní. Jenže tato slova se mu později krutě vymstila.
Když o čtrnáct let později vypukla první světová válka, britská propaganda vytáhla právě tenhle projev a začala jím Němce označovat jako „Huns“ – Hunové. Cíl byl jasný: zobrazit Němce jako barbarské, nelidské a kruté dobyvatele, podobné historickým Hunům pod vedením Attily, kteří ve starověku drancovali Evropu. Britský tisk, plakáty i karikatury pak často ukazovaly Němce s kožešinami, šavlemi a „divokým pohledem“ – aby v očích veřejnosti vyvolali odpor a strach. Zajímavé je, že v samotném Německu se to označení nikdy neuchytilo; pro Němce to byl spíš symbol nefér démonizace. Ale na Západě se ten obraz „Hun = Němec = barbar“ udržel dlouho – ještě během druhé světové války ho občas spojenecké propagandistické materiály vytahovaly.
Proč zápas?
A nyní již zpět k článku.
Tradiční americký sportovní duch, který po mnoho let dodržoval zásadu „neútoč pod pás” a „neútoč na muže, když je na zemi”, prošel v americké armádě revolucí.
„S protivníkem, který ‚bojuje nečistě‘, ‚bojujte nečistě‘ i vy“ – to je nové učení, založené na několika letech trvajících zkušenostech našich spojenců a na několika měsících našich vlastních zkušeností v boji s Huny.
Proto byly stovky tisíc vojáků ve výcvikových táborech instruovány v jemném umění „hrubého zacházení“ – a to nikým menším než profesionálními instruktory zápasu.
Naši vojáci jsou pečlivě školeni v držení a pádech s krutou silou, které by ani na okamžik nebyly na žíněnce tolerovány. Když se musíte utkat s nepřítelem, který nemá ani špetku ponětí o fair play a který by měl extrémní potěšení z toho, že vám vydloubne oko, jakmile vás dostane na zem, není čas na jemnosti sportovního chování. Abychom zachránili životy dobrých Američanů, je třeba „porazit Fritzieho“.
Trochu se vrátíme zpět – zápas je pravděpodobně nejstarším sportem na světě a bezpochyby také tím nejnáročnějším. Naši předkové, jeskynní lidé, jej vynalezli jako prostředek sebeobrany v dobách, kdy rychlá mysl a silné svaly znamenaly přežití.
Pouze jako sport se zápas stal bojem podle poměrně mírných pravidel mezi dvěma muži s vysokou úrovní tréninku a výbornou fyzickou kondicí. Cílem je, aby jeden z atletů přitlačil ramena svého soupeře k žíněnce. Žádná ze stran nemá v úmyslu zmrzačit nebo zranit svého soupeře. Jakýkoli pokus o to by okamžitě vyvolal zlost veřejnosti a viník by byl vyloučen z další kariéry.
Je však jasné, že přesto existuje řada chvatů, které by zápasníkovi umožnily zmrzačit svého soupeře na celý život. Tito specialisté jsou znalci svalů a nervových center. Pro trénovaného zápasníka by nebylo obtížné zlomit soupeři krk nebo páteř nebo vyvinout takový tlak na některé nervové body těla, že by mu ochrnuly končetiny.
Tyto vražedné triky se američtí vojáci učí ze dvou důvodů. Za prvé, musí čelit protivníkovi, jehož zásadou, je „Vyhrát za každou cenu!“ Za druhé, Američan si s takovým protivníkem nemůže dovolit riskovat svůj život kvůli dodržování tzv. sportovního chování.
Proto se tyto kdysi nelegální chvaty předávají americkým vojákům, protože ve válce není výhrou sláva nebo peníze, ale život a smrt. A strýček Sam by raději viděl, aby si jeden z jeho chlapců zachránil svůj život zápasnickým trikem než neobratným odražením bajonetu. Kdysi se mělo za to, že právě box tento účel splňuje. Proto bylo toto umění přidáno ke standardímu výcviku s bajonetem. Ale bohužel není příliš časté ani jisté, že soupeře lze jednou provždy vyřadit z boje pouze úderem pěstí. Může být sice omráčen, ale možná tak na několik minut.
Avšak v zápase je díky chladné, promyšlené vědě naprosto možné, aby muž, který ví, jak škrtit člověka, zlomit mu končetiny nebo ho zabít holýma rukama. Japonské umění džúdžucu je vrcholem této ďábelské vědy, ospravedlnitelné pouze proti bezohlednému nepříteli.
Představte si, že při útoku narazíte na Němce na kraji jeho zákopu. Možná vaše kulky minou cíl, možná vaše bajonety budou odraženy, nebo možná vaše pěsti minou cíl a vy se ocitnete tváří v tvář ve smrtelném souboji. Pak, když jeden z vás musí zemřít, je pro Američana spásou, že instinktivně zná chvat, kterým může svého nepřítele trvale vyřadit z boje.
To je důvod, proč armáda přijala zápasnické teorie B. C. („Billyho“) Sandowa. Sandow byl ve své době renomovaným zápasníkem a v poslední době si udržuje svůj zájem o tento sport tím, že působí jako manažer Eda („Škrtiče“) Lewise, nyní vrchního seržanta v Camp Grant v Illinois.
Zkušení zápasníci jako Sandow znají mnoho smrtících triků, které nesmějí používat na žíněnce. Tato „černá kniha“ zápasu se již nemusí skrývat pouze mezi zápasníky. Může vyjít na světlo a být armádou nadšeně přijata.
K poražení brutálního protivníka je totiž nutná brutalita. Když se voják hlásí k výcviku v této nové disciplíně, fyzické tabulky mu ukazují, jak snadné je, pokud člověk ví jak na to, vykloubit kloub nebo zlomit kost. Jsou mu představeny i nejnovější vylepšení boje pomocí technik džúdžucu.
Je mu také připomenuto, že Hunové nenávidí ze všeho nejvíc, když se jejich důstojníci dostanou do potyčky s protivníkem. Bojují dobře, když mají po boku spoustu svých spolubojovníků, ale když se dostanou do souboje jeden na jednoho, jsou připraveni se vzdát – pokud se jim ovšem nepodaří provést nějakou nechutnou lest, jako je odpálení ručního granátu nebo výstřel z malého revolveru, který skrytě drží v dlani.
Americký voják se učí, že i když přijde o pušku, může zůstat velmi nebezpečným nepřítelem, pokud zachová chladnou hlavu a pokud studoval vědu o „pákovém efektu“ aplikovatelnou na anatomii protivníka. Malý muž se učí, že bez ohledu na to, jak obrovský je jeho protivník, trpaslík má navrch, pokud ví, jak většího muže podrazit a zmrzačit, a že za maximálně 40 sekund může svého protivníka zbavit vědomí a učinit ho bezmocným.
Earl Caddlockův chvat „head-scissors hold“, „Škrtičův“ Lewisův chvat „headlock“, Wladek Zbyskoův chvat „hammerlock“, Joe Stecherův chvat „body-scissors hold“ a Frank Gotchův barbarský chvat „toe-hold“ – to vše se přidává do bojového repertoáru amerického vojáka. Zvláštní důraz je kladen na škrcení, přičemž zápasníci i rozhodčí se shodují, že jakmile se člověk dostane do této děsivé pozice, nic ho nezachrání před rychlým bezvědomím (pokud je jeho soupeř milosrdný), anebo dokonce před rychlou smrtí, pokud si to přeje.
Nápad, že americká armáda využije tento „drsný“ zápas, vděčí do značné míry veliteli kasáren generálmajorovi S. D. Sturgisovi. Ten vycvičil stovky vojáků ze St. Louis v rámci 87. divize v Camp Pike v Arkansasu, která pak v červenci téhož roku odjela do Francie.
Když se divize připravovala v Camp Dix na vyplutí, generál Sturgis doporučil, aby byli k armádě přiděleni instruktoři zápasu, stejně tak jako i instruktoři boxu. „Věřím, že takový kombinovaný kurz je mnohem cennější než pouze box,“ napsal. „Poskytuje výhodu pro muže v boji muže proti muži, ve kterém jsou všechna pravidla sportovního chování odložena stranou. Ale protože bojujeme s velmi nesportovním nepřítelem, je tato metoda boje proti němu správná.“
Zápas vs. box
„Zápasníci byli vždy přesvědčeni, že v drsném boji by snadno porazili boxery, a uvádějí mnoho příkladů pokusů o setkání zápasníků a boxerů, aby tuto tvrzení ověřili.
Jess Willard, krátce poté, co byl prohlášen šampiónem v těžké váze, dostal výzvu od Dr. Benjamina F. Rollera, známého lékaře-sportovce a bývalého amerického šampiona v zápase. Dr. Roller pozval „Big Jesse“, aby s ním šel do tělocvičny a před porotou složenou z novinářů a městských úředníků vyřešil spornou otázku, která metoda sebeobrany je lepší, box nebo zápas. Willard výzvu nepřijal.
William Muldoon, bývalý šampion v zápasu a trenér Johna L. Sullivana pro zápas s Charleyem Mitchellem, byl jediný muž, který dokázal Sullivana držet pod kontrolou podle svého. Kdykoli Sullivan naznačil, že by se chtěl vyhnout přísnému fyzickému režimu, Muldoon mu vyhrožoval nakládačkou, a Sullivan nikdy pravidla tréninku nedodržel lépe než právě v jeho přítomnosti. Byl dokonce navržen souboj mezi Muldoonem a Mitchellem, ale ten ji nikdy nepřijal, poté co od odborníků slyšel, že Muldoon by ho díky svým rozsáhlým znalostem zápasnických strategií donutil vyskočit z ringu.
Farmář Burns, který z Franka Gotche vychoval světového šampiona, po léta zveřejňoval výzvu, že porazí jakéhokoli profesionálního boxera. V té době byl Jim Jeffries šampiónem v těžké váze. Výzva přesto zůstala bez odpovědi. Až teprve když bylo Burnsovi 57 let, vyzval jej mnohem mladší boxer. Burns však ukázal blahodárné účinky života věnovaného zápasu, když mladíka rychle v souboji porazil.“
Džúdžucu/Džúdó vs. západní zápas
Sandow se znovu objevil v roce 1942 v článku v Democrat Chronicle s názvem „Billy Sandow nabízí nemilosrdný souboj jako odpověď na “džúdó japonských nacistů”: „Nesnažte se porazit muže v jeho vlastní hře, když jste v tom lepší – když je v sázce váš život! To je filozofie, která vede Billyho Sandowa, veterána v oblasti sebeobrany a trenéra šampiónů v zápasu, k tomu, aby se co nejrychleji přihlásil do armády nebo námořnictva jako instruktor. Billy vysvětluje svůj postoj otázkou: „Proč se snažit člověka učit džúdžucu nebo džúdó, když je naše staré dobré americké drsné bojové umění mnohem lepší?
Vojenský a námořní výcvik přitom klade důraz na box a džúdó, avšak Sandow trvá na svém názoru, že takový program je špatný, a podkládá jej logickými argumenty. Pracuje přesčas, aby se mohl vrátit do služby a trénovat instruktory stejnými metodami, které předával tisícům vojáků americké armády během první světové války. Ale nechme Billyho, ať nám to poví sám: „Snažit se naučit amerického chlapce džúdó je srovnatelné s tím, jako naučit Japonce přes noc americký fotbal. Japonec je od kolébky vychováván v džúdó, které není zrovna humánní ani jemné; je to jeho národní „sport“ po celé generace. Japonec se nemůže naučit fotbal přes noc, stejně jako Američan nemůže za stejnou dobu dosáhnout mistrovství v džúdó. Pokud tedy americký voják, námořník nebo mariňák vyzkouší své skromné znalosti džúdó proti Japonci, který je v něm expertem, dopouští se sebevraždy.
To, co prosazuji – a jsem ochoten učit – je americký drsný styl zápasu. Naučte jakéhokoli průměrného kluka základy načasování a rovnováhy, naučte ho zapomenout na pěsti a co nejlépe využít svou váhu a sílu, a zabije i rafinovaného Japonce. Neortodoxnost drsného stylu zpočátku podkopá sebevědomí Japonců.
Za prvé, musíme zapomenout na box a markýze z Queensbury – alespoň pokud jde o sebeobranu. Avšak jako fyzická kondiční příprava je to v pořádku. Muž, který používá pěsti na pozadí fair play a ringové zdvořilosti, je pro džúdoku snadnou kořistí, který je od přírody i díky tréninku špinavým bojovníkem.
Fair play vs. vyhrát za každou cenu
„Zbavte se všech ideálů férového boje, které jste kdy měli, uvědomte si, že jde o váš život, a použijte všechny špinavé triky, které znáte. Stará pravidla se nezměnila; jde o to, ŽE JSTE VYHRÁLI, ne o to, JAK jste hráli.“
„Brutální?“ Jistě, je to brutální. Ale raději budete živým barbarem než mrtvým sportovcem, ne? A co vlastně Japonci nebo nacisté vědí nebo se starají o sportovní chování? Japonci a nacisté brutalizovali válku a jediný způsob, jak je porazit, je být mnohem brutálnější než oni. To je jediná věc, které rozumějí! Je to smutná rána pro civilizaci a ušlechtilé ideály, které známe a které bychom rádi zachovali. Ale musíme se zbavit tohoto handicapu zvaného „fair play“.
„Zde jsou dopisy od nejvyšších důstojníků americké armády z první světové války. Naučil jsem je tvrdé hře a oni to naučili další; mnoho německých vojáků si přálo, abych to neudělal. Možná mám již za sebou 58 let, ale necítím se tak a mohu, a chci, naučit stejnou bojovou metodu naše současné chlapce v ozbrojených silách.“
„Tady je plán: Naučím skupinu instruktorů základům rovnováhy a načasování. Naučím je údery a výpady, používání rukou a nohou, váhy a všech dalších prostředků, které mají k dispozici. Oni to pak mohou předat dalším. Pak začneme dosahovat více než rovnosti v boji muže proti muži, který je životně důležitou, osobní součástí války každého muže. Sebezáchova nemá žádnou etiku a čím dříve se to naučíme, tím lépe.“
Zápas do armády
A Billy dále pokračuje: „Můj systém není nový. Byl s velkým úspěchem použit i v poslední válce a Americká asociace trenérů zápasu přišla minulý týden s prakticky stejným návrhem, právě ve stejnou dobu, kdy oficiální zpráva armády odhalila, že box je v boji muže proti muži v zákopech prakticky k ničemu. Associated Press přinesla obě zprávy; zde jsou výstřižky.
Prezident trenérů Findlay A. Collins, který prosazuje zápas a rvačky, řekl: „Je na čase vyvrátit mýtus o džúdó, které je navzdory své reputaci pouze japonskou verzí rvaček v hospodách.“ Will Sheridan z Lehighu, Ed O’Donnell z Yale a Hugo Olopalik z Iowa State s ním všichni souhlasili a poukázali na to, že americký zápasník je džúdokovi daleko nadřazený.“
„Cestoval jsem po celém světě s Edem (Stranglerem) Lewisem a učil sebeobranu. Studoval jsem metody a tréninky boje v desítkách zemí a nikdy jsem neviděl muže, kterého by Strangler nezvládl v rvačce. Porazil japonského šampiona Taro Mayaka, který použil všechny své kopy a triky. Strangler použil všechny prostředky, které znal, a donutil Japonce, aby se vzdal. Charlie Olsen, další americký těžká váha, porazil jiného Japonce v Asheville v Severní Karolíně a donutil ho vzdát se v sumo nebo stand-up zápase za 2 hodiny a 5 minut.“
„Rough-and-tumble by mělo být součástí základního výcviku každého vojáka. Pokud ví, že má zbraň lepší než judo, bude mít bojovou sebedůvěru, kterou chceme. A pokud se naučí, že sebeobrana je sebeochrana, bude kousat, bodat, kopat, mrzačit a zabíjet – což by mu Japonci nebo nacisté udělali, kdyby nejednal jako první. „Billy by už předtím sloužil v armádě, ale jak armáda, tak námořnictvo shledaly jeho žádosti komplikovanými kvůli byrokratickým překážkám „přesahujícího věku“. Poukazuje na veterána námořní pěchoty, plukovníka A. J. Drexela Biddla, který je již ve věku sedmdesáti let, ale stále učí, a doufá, že brzy opustí svůj domov v Livonii, aby se vrátil k výcviku drsných, tvrdých a nepříjemných bojovníků.”
V roce 1943 vydalo Oddělení výcviku Námořníh letectva Spojených států příručku o zápasu. V kapitole nazvané „Význam zápasu v programu námořního letectví“ se uvádí: Zápas má praktickou výhodu v tom, že je nejúčinnějším prostředkem ke zneškodnění protivníka v drsném boji beze zbraní. Vynikající kurz boje muže proti muži, který je součástí programu fyzické přípravy námořního letectva, vychází z kurzu zápasu a je s ním pečlivě koordinován. Ve skutečnosti není boj zblízka nic jiného než přizpůsobení zápasu, boxu, džúdžucu a dalších bojových sportů. Taktiky používané v barech a při pouličních rvačkách jsou postaveny na vědeckém základě díky použití principů zápasu pro dosažení největší mechanické výhody. Program fyzické přípravy námořního letectva je speciálně navržen pro muže, kteří se připravují na boj. Zvláštní důraz je proto kladen na metody získání a udržení kontroly nad protivníkem, aby mohl být přemožen nebo zneškodněn dalším použitím taktiky boje muže proti muži. Dodržuje se volnější výklad pravidel zápasu, aby si kadeti zvykli bránit se proti nečestným taktikám. Zápas se kadetům neučí kvůli zápasu samotnému; pravidla se nedodržují do detailu, ale velká pozornost se věnuje metodám fyzického zvládnutí nepřítele.”
Vztah mezi zápasem a armádou má skutečně dlouhou historii…..nu a příště se krátce podíváme na vztah zápasu a sebeobrany
DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ
ZDROJE:
Wrestling holds and heavers (A survey of wrestling as unarmed combat instructors during the Second world war), Robert H.Sabet, 2025
Wrestling vs boxing as effective self defense, The National Collegiate Athletic Association Wrestling Guide, (Wesley Brown Jr.), 1947
Self Defense (Wesley Brown Jr.), 1951
Kill-As-Catch-Can: Wrestling Skills for Streetfighting (Ned Beaumont), 1998
One comment