Zápas funguje…po celém světě a po celou historii lidstva
Dalším dokladem užitečnosti zápasu je jeho všudypřítomnost. Zápas se praktikoval ve všech zemích a ve všech dobách. Proč? Protože zápas zkrátka funguje. Samozřejmě, že funguje jako sport, ale také jako metoda boje zblízka. Dokonce i když se národní styl zápasu vyvinul v ritualizovanou hru (např. japonské sumó nebo americký volný styl), zápas má bez výjimky kořeny na bojišti. Než se v nákupních centrech objevily školy karatedó, spoléhali se bojovníci v boji beze zbraně právě na zápas.
Zápas předchází dějinám. Protože uchopení soupeře a zápasení je instinktivní způsob boje, bezpochyby to byl prostředek, jímž první lidé řešili spory. Levé direkty nebo boční kopy jsou dovednosti až těch civilizovaných lidí. I neandrtálci se v boji o přežití pravděpodobně spolehli na zápas. Současný útočník, který někde v parku mrští svou obětí o zem a uškrtí ji, tu tradici vlastně také drží při životě.
Překvapivě vysoká úroveň zápasnického umu se vyvinula velmi brzy po tom, co lidé vylezli z jeskyní. V Bibli zápasil Jákob s andělem tak dlouho, až mu anděl vykloubil kyčel (dobrý chvat, pokud se povede). Čtyři tisíce let staré malby na stěnách egyptské hrobky v Beni Hasan zobrazují zápasnické techniky, které jsou populární dodnes.
Nejpozoruhodnějšími zápasníky starověku však byli Řekové. Každé řecké město mělo svou palaistru, kde se mladí muži učili zápas v rámci standardní součásti svého vzdělání. Šampioni byli korunováni na olympijských hrách a dalších mezinárodních sportovních slavnostech. A protože Řekové bojovali zblízka, byl zápas užitečný i v boji: Dareios I., perský král, který napadl Řecko, postavil své tři vojáky z elitních „Nesmrtelných“ (představte si je jako takové starověké Zelené barety) do boje beze zbraní na život a na smrt proti řeckému zápasnickému šampionovi Polydamovi. Polydamas všechny tři Peršany rychle zabil, díky své síle a velikosti (203 cm, 136 kg) a samozřejmě i díky zápasnickému umění. 
Nejslavnějším řeckým zápasníkem byl Milon z Krotonu, který zápasil čtyřiadvacet let bez porážky a měl také kolosální sílu. Právě Milo objevil princip progresivního zatížení: místo činky však zvedal býka. Jak býk rostl, rostla i Milova síla, až byl nakonec schopen býka zvednout a nést na ramenou. Římané také zápasili, ale preferovali krvavější ozbrojené sporty, například gladiátorské hry.
Zápas nicméně zůstal důležitý na bojišti během starověku i středověku. Proč? Kvůli brnění. Poté, co rytíř upustil sekeru, nedokázal protivníkovi v kroužkové zbroji ublížit pěstmi ani kopy. Jak tedy srazit obrněného muže? Zápasem. Tento druh bojového zápasu ale zřejmě nevypadal jako dnešní volný styl. Will Durant ve své Historii civilizace zmiňuje dva rytíře, kteří spolu roku 1127 vedli soudní souboj. Když se jim zlomily meče, pustili se do zápasu – a vítěz zvítězil tak, že soupeře vykastroval holýma rukama. Při boji v pouliční rvačce tato technika stojí za úvahu….
Střelný prach pak sice učinil zápas méně užitečným na bojišti, ale stále zůstal populárním sportem. Na trzích, poutích a kdekoliv, kde se scházeli obyčejní lidé, se téměř vždy konaly zápasnické soutěže. Zápas se udržel také mezi šlechtou. Když se anglický král Jindřich VIII. setkal roku 1520 s francouzským králem Františkem I. na “Poli zlaté látky” (Field of cloth and gold), utkali se v zápase. František, ač lehčí a outsider, vyhrál tak, že se vrhl po Jindřichově syfilitické noze a strhl ho. Jindřich měl být připraven, protože anglický zápasnický styl byl „nought barred“, což se překládá jako „všechno dovoleno“.
Anglický zápas vedl přímo k americkému stylu, a tak z „nought barred“ vzniklo „catch-as-catch-can“. Chvaty nad i pod pasem – a skoro cokoliv dalšího – byly v americkém zápase povoleny. Podobal se pouliční rvačce a byl obzvlášť brutální: vylupování očí a ukusování uší byly standardní techniky. V usedlejších koloniích se zápas „očistil“ (od špinavých technik) a učinil jej vhodným pro gentlemany.
George Washington byl například známý atlet, který držel titul šampiona svého okresu ve stylu „collar-and-elbow“ (základní úchop při nácviku) provozovaném ve Virginii. Dokonce i ve svých 47 letech, kdy velel armádě, byl tak silným zápasníkem, že v přátelské soutěži porazil sedm vojáků po sobě.
Další američtí prezidenti také vynikali v zápase. Abe Lincoln, s pevnou, šlachovitou postavou a drsným venkovským původem, byl zřejmě nejlepší z nich a vyhrál i jeden okresní titul. Theodore Roosevelt byl známější spíše jako boxer (jeho sparring partnery byli agenti tajné služby), ale byl i dobrým zápasníkem. Rooseveltův viceprezident William Howard Taft se později stal nejtěžším mužem (145 kg), který kdy byl prezidentem; nebyl však jen tlustý – měl velkou fyzickou sílu a na Yale byl univerzitním zápasnickým šampionem. Andrew Jackson, Zachary Taylor a Ulysses S. Grant, ti všichni zápasili během své vojenské služby.
Už jsme viděli, že anglický „nought-barred“ ovlivnil americký volný styl; Anglie však měla i jiné, formálnější styly. Na severu Anglie byl tradičním stylem Cumberland a Westmoreland, praktikovaný slavnými siláky jako Donald Dinnie. Zápasníci stáli hrudníkem k hrudi, paže zamknuté kolem trupu soupeře; trik byl v tom, ovládnout protivníka, aniž by se úchop přerušil. Tento styl akcentoval dvě užitečná poražení soupeře – cross-buttock a back heel – oblíbené také mezi starými pěstními boxery.
V západní Anglii se praktikoval styl Cornish a Devonshire. Ten se v některých ohledech podobal džúdu nebo sambu: zápasníci nosili dlouhé kabátce (podobné gi) a každý držel soupeřův kabátec dole a za pravé zápěstí. Oblíbenými technikami byly kopy a nožní podmety. Horníci v hrabství Lancashire zápasili tzv. „all-in“ stylem, další variantou „vše dovoleno“, kde se soupeř mohl oslepit nebo vykastrovat. (Mimochodem: All-In Fighting byl britský název pro klasickou příručku W. E. Fairbairna Get Tough!)
Na Islandu je národním stylem glíma, což znamená „blesk“ – ukazuje to na prudkou, divokou rychlost tohoto sportu. Glíma je dalším příkladem zápasu jako boje na život a na smrt: jde o přežívající formu neozbrojeného boje vikingských válečníků.
Už jsem zmínil sambo jako zápasnický systém používaný sovětskými speciálními silami. I jiné ruské styly mají válečnou historii. Slovanská „gorickaja borba“ (zápas na svahu) se například vyvinul jako způsob boje vhodný do drsného terénu. Růst nacionalismu po pádu Sovětského svazu vedl v Rusku k oživení tradičních slovanských stylů místo asijských bojových umění.
Turecko je slavné svou zápasnickou tradicí. Každá vesnice má svého šampiona. V období „zlatého věku“ kolem roku 1900 se turečtí zápasníci pravidelně utkávali s nejlepšími Evropany a získávali pověst „strašlivých Turků“. V tureckém stylu si soutěžící potírají tělo olejem, což protivníkovi ztěžuje chycení.
Současně s tím, když Turci poprvé poráželi evropské šampiony, bojovali s evropskými špičkami také zápasníci z Indie. Nejlepším z nich byl možná Velký Gama, vysoký jen 170 cm, ale vážící 113 kg a s hrudníkem o obvodu 127 cm. Tato obrovská postava byla mezi Indy běžná díky jejich náročnému tréninku: indičtí zápasníci běžně dělají 1500 dundů (podobných klikům) a 3000 baitaků (dřepů) denně, navíc k hodinám zápasu. Díky tomu si vybudovali ohromnou svalovou hmotu i vytrvalost.
Írán má starobylou a ušlechtilou zápasnickou tradici. Peršané, kteří kolem let 490–480 př. n. l. napadli Řecko, byli zdatní zápasníci i lučištníci. Íránský zápas se během staletí vyvinul v opravdové „bojové umění“, složitý systém boje a fyzického tréninku nazývaný Zurkhane. Ten klade velký důraz na budování síly pomocí zvedání těžkých „indických kyjů“, kamenů a dalších závaží. Ze Zurkhane vzešli sportovci, kteří vynikli i mimo tradici, například olympijský vzpěrač Mahmúd Namdžú. Přestože vážil jen 54 kg, vytlačil nad hlavu 100 kg. I pod vládou ajatolláhů zůstává Zurkhane silná. Údajně i elitní jednotky íránské armády zakládají boj zblízka spíše na zápase než na něčem „tajemně orientálním“.
Čína je zdrojem mnoha bojových umění populárních v Americe. Kung-fu ve svých mnoha systémech zdůrazňuje údery, ale zápas je také rozšířený. Čchin-na a Shuai Jiao jsou například čínská bojový umění používající výhradně zápas.
Japonsko je známé hlavně díky disciplínám založeným na úderech a kopech, jako je karatedó. Avšak zápasnické systémy jsou v Japonsku také tradiční. Sumó je sice sport nabitý rituálem, ale jeho kořeny sahají na stará japonská bojiště.
Džúdó však z nějakého důvodu upadlo mezi Američany hledajícími praktický zápas pro pouliční boj v nemilost. Přesto bych v souboji mezi karatekou s černým páskem a džúdokou sázel bez váhání na džúdoku. Protože džúdo je praktikováno jako kontaktní sport (podobně jako box či volný styl), bývají jeho studenti odolní, fyzicky zdatní a vědí, jaké to je dostat ránu; také mají dobrou rovnováhu a cit pro to, jak lidské tělo reaguje na techniky džúda.
A to samé platí i o japonském předchůdci džúda – džúdžucu, což nás přivádí na druhou stranu zeměkoule a na konec krátké cesty historií a geografií zápasu: k brazilské formě džúdžucu. Účinnost stylu, jak jej předvádějí Royce Gracie a další v UFC soutěžích, před několika lety silně znovu upozornila všechny studenty bojových umění na význam zápasu v boji beze zbraně. I dnes je zápas (v jakékoliv podobě/škole/stylu) vyučován spolu s úderovými systémy nejen ve světě sportu, ale i v civilní sebeobraně a armádních systémech boje. A teď už víte, proč 😊
KONEC
ZDROJE:
Wrestling holds and heavers (A survey of wrestling as unarmed combat instructors during the Second world war), Robert H.Sabet, 2025
Wrestling vs boxing as effective self defense, The National Collegiate Athletic Association Wrestling Guide, (Wesley Brown Jr.), 1947
Self Defense (Wesley Brown Jr.), 1951
Kill-As-Catch-Can: Wrestling Skills for Streetfighting (Ned Beaumont), 1998
Mu Shin Martial Culture – The hidden history of Shuai Jiao – part 1
