Moderní armádní systémy boje a zápas
V roce 1995 vznikl tzv. Moderní Armádní program boje MACP (Modern Army Combatives Program) jehož cílem mělo být vypracování co nejlepšího systému výcviku boje beze zbraně v případech, kdy voják buď přišel o svou zbraň, anebo mu z nějakého důvodu selhala (anebo třeba jen došly náboje). Mimochodem, cíl velmi podobný tomu, kvůli čemu vlastně v Japonsku vzniklo před několika stovkami let i džúdžucu.
Ale to neznamená, že již předtím se armáda nepokoušela vytvořit jednotný systém boje pro své vojáky. Pojďme proto v našem povídání ještě hlouběji do historie, konkrétně do doby mezi dvěma světovými válkami.
Zvláště v první světové válce se totiž ukázalo, že boje v zákopech si vyžadovaly spíše zápasnickou dovednost než tu úderovou. Umět dostat nepřítele co nejrychleji na zem, ideálně tak, aby se přitom již zranil a pak se co nejrychleji dostat do dominantní pozice, aby mohl být „neutralizován“ nožem, pažbou pistole, anebo nějakým klackem/kamenem ležícím opodál, byla klíčová dovednost.
Nu a když se podíváme ještě více do historie lidstva, pak prakticky po celém světě již existovaly nějaké formy více či méně propracovaných systémů boje zblízka, které měly mnohem blíže spíše k zápasnickým než úderovým stylům. Stačí se podívat na mongolský či senegalský zápas, středověký ringen apod.
Zajímavé je, že ještě před první světovou válkou se vojenské špičky dívali na zápasnické systémy skrze prsty, protože měli pocit, že voják nemá čas se s někým válet na zemi, když jej může snadno zastřelit, probodnout, anebo sejmout jedním dobře mířeným úderem. Mr. Murphy pak ale časem opakovaně ukazoval, že střelná zbraň mohla selhat, nůž mohl vypadnout z ruky a úder mířený na čelist nepřátelského vojáka buď minul, zasáhnul přilbu, anebo se svezl po uniformě, na které byly různé (ostřejší/tvrdé) věci a místo toho zranil vojáka, který se jej snažil provést.
Jen malá vsuvka: i o mnoho let později změně pohledu na věc pomohlo organizování ultimátních zápasů UFC, kde se poprvé spolu v roce 1993 utkávali zástupci čistě úderových stylů boje (box, kickbox, thajský box, karate…) s těmi, kteří byli zápasníci (džúdo, sambo, řecko-římský zápas, sumó a brazilské džú džucu). A najednou se předpoklad „jedna rána a leží“ ukázal jako čirá fantazie, protože boxeři byli po chvíli s prakticky železnou pravidelností strženi na zem a tam uškrceni či upáčeni. Ti chytřejší z nich následně začali studovat různá umění zápasu (nejčastěji brazilské džú džucu, japonské džúdó nebo ruské sambo), z čehož postupně vzniknul nový bojový sport zvaný MMA (Mixed Martial Arts, smíšená bojová umění).
Vraťme se zpět k době po první světové válce – i přesto, že se zápas začal stále více prosazovat do armádních systémů boje, úderové systémy armáda ze svého repertoáru nevyloučila a ty se i nadále vyučovaly souběžně s těmi zápasovými a v době druhé světové války, začaly vznikat první pokusy o systematizovaný výcvik (ne)ozbrojeného boje zblízka, který by obsahoval jak zápasnické techniky, tak i ty úderové.
Historie příchodu zápasu do armády
Jelikož džúdó dorazilo na Západ již počátkem dvacátého století, byl tu obrovský zájem armády i policie o mistry tohoto japonského systému boje. Nicméně to neznamená, že by se nevyužily znalosti západních systémů zápasu. Nejčastěji se jednalo o styl „catch as catch can“, který vyučoval také špinavé triky, jež se často objevovaly při rvačkách na ulici. Tito instruktoři si svou bojovou dovednost doplňovali i o znalost boxu, nikoliv však toho, který by se řídil Queensberryho sportovního pravidly v rukavicích z roku 1867, ale boxem bez rukavic, který místo síly (kdy právě rukavice člověku umožňovaly dát do úderu mnohem větší sílu bez rizika zranění) upřednostňoval spíše přesnost úderu a celkový pohyb těla.
A protože po Pearl Harboru bylo mnoho Japonců žijících v USA internováno do detenčních táborů, byli mezi nimi bohužel i ti, kteří do té doby vyučovali veřejnost i ozbrojené složky Kodokan džúdo, případně (velmi vzácně) nějaké tradiční školy džúdžucu. Díky tomu tu najednou vzniknul velký nedostatek instruktorů a západní formy zápasu tak prožívaly svůj obrovský vzestup.
Mimochodem, ačkoliv zde popisujeme vývoj v USA, i Kanada a její vojenský systém boje, měla podobnou historii. Přednost ve výuce měli (japonští) instruktoři džúda/džúdžucu, ale pokud neprošli bezpečnostní prověrkou, pak stojí za zmínku, že se vojáci obraceli spíše na západní zápasníky než na boxery. Pro dokreslení bych tu chtěl nyní ocitovat několik částí zajímavého článku Wesleyho Browna Jr., který během války působil jako instruktor neozbrojeného boje. Jeho článek pro The National Collegiate Athletic Association Wrestling Guide z roku 1947 rozebíral výhody „Zápasu versus boxu jako účinné sebeobrany“ a poskytl nejen armádě další pohled na důvody, proč byli během druhé světové války jako instruktoři vybíráni právě zápasníci namísto boxerů. Wesley Brown Jr. tehdy napsal:
Zápas versus box jako účinné formy sebeobrany je velmi kontroverzní téma, o kterém se toho již mnoho řeklo, a ještě mnoho se o něm řekne. Zastánci obou stylů poukazují na jejich relativní výhody, obecně hlavně pouze z jejich omezeného úhlu pohledu, což je za daných okolností přirozené. Jak příznivci boxu, tak zápasu mohou uvést řadu příkladů, kdy jejich styl boje zvítězil. Celkově se však jedná o ojedinělé a izolované případy, z nichž nelze vyvodit žádné definitivní závěry, který styl boje je lepší.
V průběhu let bylo provedeno mnoho experimentů, ale závěry, ke kterým měly tyto experimenty dospět, zůstávají stále nevyřešené. Boxer trénovaný ve svém umění má některé jednoznačné výhody, ale totéž platí i pro zápasníka nebo vlastně zastánce jakéhokoli konkrétního bojového stylu.
Abychom mohli plně zvážit zápas a box jako sebeobranu, nemůžeme o nich uvažovat pouze v prostředí zápasnického nebo boxerského ringu.
Naše úvahy musí určit jejich relativní výhody v každodenním životě, kde vzniká potřeba sebeobrany, když člověk nejméně očekává, že se bude muset bránit. Nemůžeme proto uvažovat o boxerovi s rukama ovázanými omotávkami anebo v rukavicích, protože takové hodnoty či podmínky boxu jako sebeobrany v běžném životě, nejsou příliš reálné.
Je logické, že člověk, který dobře ovládá kombinaci všech taktik různých forem boje, by bezpochyby byl nejvšestrannějším protivníkem. Používáním boje muže proti muži, bez ohledu na všechna pravidla fair play, by mohl bez větší námahy porazit i toho nejlepšího zápasníka nebo boxera. V tomto článku se však budeme zabývat relativními výhodami člověka, který dobře ovládá zápas, oproti člověku, který je stejně dobře vycvičen v boxu, a řekneme si, jaké jsou šance každého z nich v sebeobraně.
Představme si situaci, kdy boxer bez rukavic bojuje proti zápasníkovi. Jak máme nejprve posoudit přednosti každého z nich? Cílem boxera je knokautovat soupeře, zatímco cílem zápasníka je dostat soupeřova ramena na žíněnku. Je však třeba vzít v úvahu i způsob, jakým toho dosahují, tedy údery boxera, které ne vždy vedou ke knokautu, stejně tak jako chvaty zápasníka, které ne vždy dostanou soupeře na záda.
Na začátku takového zápasu má boxer momentální výhodu, protože může volně útočit na svého soupeře, zatímco zápasník musí svého soupeře nejprve sevřít nebo jinak uchopit, než může uplatnit své umění. Když zápasník dokáže těsnou obranou zabránit boxerovi v úderu vedoucím ke knokautu a sevře ho, boxerova výhoda rychle mizí a zápas je prakticky u konce. Jedinou záchranou boxera je tedy často rychlý úder vedoucí ke knokautu, což není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Stačí poukázat na fakt, že mnoho boxerských zápasů přesahuje limit povolených kol, aniž by některý z bojovníků zasadil jeden druhému úder vedoucí ke knokautu.
Stejná situace nastává, když boxer musí použít své umění v každodenním životě jako prostředek sebeobrany. Když se jeho soupeř rozhodne boxovat, jeho šance na výhru jsou 50:50. Předpokládejme, že se soupeř nerozhodne boxovat, ale ve svém vlastním zájmu se rozhodne spíše zápasit, tedy bojovat v uliční rvačce, kde je vše povoleno. Boxer se rychle ocitne v nevýhodě, pokud jeho první údery nevedou ke knokautu. Boxer má fakticky svázané ruce, nemůže útočit, je sražen na zem a sám je následně zasahován četnými údery, kopy, koleny a možná i kousnutím. Brzy se tak ocitne v bezmocném stavu, protože je těžce zbit po celém těle.
Boxer ležící na zádech nebo na břiše zjistí, že jeho umění, které se možná učil měsíce nebo roky, je k ničemu. Je boxer vždy připraven na úder pod pás, na kop do rozkroku nebo do holeně, nebo když je sražen k zemi, na kop nebo koleno do žeber, obličeje či zad, nebo na údery, když je otočen zády k soupeři? Správná odpověď je nasnadě „není“, především proto, že to není jeho styl boje. A právě kvůli těmto důležitým věcem lze box nazvat špatnou metodou sebeobrany.
Ačkoli ani zápasník nemusí očekávat všechny výše uvedené útoky útočníka, je lépe kvalifikovaný a schopný se s nimi vhodně vypořádat. Bude se s protivníkem prát a bude schopen uplatnit získané znalosti, i když upadl nebo byl sražen na zem. Jakmile je na zemi, s protivníkem nad sebou nebo pod sebou, zápasník teprve začíná. Může použít páky, nelegální zápasnické chvaty, o kterých každý zápasník z vlastní zkušenosti ví, že zlomí nebo jinak zmrzačí soupeřovy ruce, nohy nebo jiné citlivé partie. Zápasník má vrozenou schopnost odrážet mnoho pouličních bojových, hrubých a drsných taktik svého soupeře pomocí manévrů, které si sám zvolí.
Když se soupeř rozhodne boxovat nebo spárovat, zápasník je zachytí, či odrazí údery na životně důležité oblasti snadněji než boxer, protože neponechává mezery ve své obraně tím, že by údery oplácel. Jakmile je sevření dosaženo, zbývající taktiky jsou snadné a útočník je obvykle brzy podmaněn nebo jinak zneškodněn.
Autor však v žádném případě nechce snižovat hodnotu boxu nebo odrazovat sportovce od účasti v tomto sportu, ani snižovat jeho význam v tréninku chlapců a mladých mužů, aby se stali lepšími občany. Box má jako sport mnoho předností a každý mladý muž by měl něco vědět o tomto obranném umění.
Bylo by však zároveň nespravedlivé neupozornit na to, že ze všech sportů, které přijaly náležitá opatření a schválily pravidla ke snížení rizika zranění, je box přesto jediným sportem, jehož primárním účelem a funkcí je zranit nebo knokautovat soupeře.
V konečném důsledku je ale pošetilé, aby člověk vkládal veškerou svou důvěru pouze v box jako prostředek sebeobrany v nejrůznějších situacích.
Zápas jako sebeobrana může snadno zahrnovat řadu manévrů, které jsou pro boj vhodnější. Všichni víme, že konflikt bude vyžadovat mnohem více aktivit než jen údery pěstmi, když je nutné se bránit, zejména aby se zabránilo tělesnému zranění nebo smrti. Schopnost zápasit s protivníkem a znehybnit ho na zemi výrazně přispěje k zabránění dalšímu zranění. Uvést člověka do bezvědomí pomocí jednoho z mnoha zápasnických chvatů je jistější a mnohem jednodušší než se pokoušet zasáhnout pohyblivou osobu do oblasti, kde je možné ji knokautovat. Existují zápasnické chvaty, které po použití zneškodní protivníka nebo ho během několika sekund uvedou do bezvědomí.
Holá pěst nebyla nikdy stvořena k úderům, jinak by nás příroda vybavila polstrováním kloubů prstů, jako to udělala u dlaní a okrajů rukou. Mnoho boxerů a dalších lidí zažilo bolest ze zlomených kloubů prstů a kostí ruky, když svou pěstí zasáhli kostnatou část těla soupeře. To svědčí o skutečnosti a konečném výsledku, že se díky těmto nešťastným úderům člověk částečně nebo zcela zneschopní pro další boj. Kdyby však byl nepřítel pevně uchopen jedním z mnoha základních a dobře založených zápasnických chvatů, výsledek by byl zcela odlišný, a s menším nebo dokonce žádným zraněním.
Před několika lety se na Illinoiské univerzitě vedla bouřlivá diskuse o relativních výhodách obou forem boje, a v důsledku toho H. E. Kenney, trenér zápasu a boxu na univerzitě, provedl zajímavý experiment. Byly uspořádány zápasy v osmi váhových kategoriích, přičemž mladí muži, kteří se jich účastnili, byli každý vynikající ve své váhové kategorii. V tomto experimentu boxeři nosili rukavice.
Pravidla byla následující: Když boxer zasadil dobře mířený úder do jakékoli vitální oblasti a ten neměl za následek sražení soupeře nebo knokaut, byl zápas přesto prohlášen za vyhraný boxerem, pokud byl podle názoru rozhodčích úder dobrý.
Když zápasník uchopil svého soupeře a hodil ho na žíněnku, ale nedošlo k doteku ramen žíněnky, byl zápas prohlášen za vyhraný zápasníkem, pokud byl podle názoru rozhodčích použitý chvat dobrým a legitimním zápasnickým chvatem.
V osmi smíšených zápasech se pouze jednomu boxerovi podařilo zasadit dobře umístěný úder. Konečné skóre: zápasníci 7, boxeři 1. Tento experiment jasně prokázal těm, kteří „viděli“ relativní přednosti pouze toho svého stylu, že je zápas zcela jednoznačně lepší pro boj na ulici nebo na bojišti.
Zápas a box jsou samozřejmě dvě zcela odlišné formy boje. Mnozí by řekli, že je nespravedlivé stavět je proti sobě v ringu. Účelem autora však je ukázat, který typ boje poskytuje jednotlivci největší ochranu jako sebeobrana v dané kritické sebeobranné situaci. Nelze opomenout hodnotu rychlého úderu pěstí do solar plexu, který při správném a přesném zásahu okamžitě vyřadí soupeře.
Musíme, ale zvážit nejen jeden, ale všechny faktory, které vyplývají z boje vyžadujícího maximální sebeobranu. Všichni jsme pravděpodobně byli svědky mnoha forem boje mimo ring. I v případech, kdy jednotlivci bojovali holýma rukama, se boj brzy proměnil v zápas, byť velmi amatérský, ale přesto zápas. Proč? Protože box je omezený ve svém rozsahu, pokud jde o způsobení újmy protivníkovi, zatímco těsný kontakt při zápase nabízí širokou škálu manévrů a jasnou šanci způsobit větší zranění a přemoci útočníka.
Techniky zápasu učí člověka očekávat „neočekávané“, být v pohotovosti, a to jistě přispěje k jeho postoji a schopnosti sebeobrany. Zápas výrazně zvyšuje zdatnost člověka v jeho přirozených schopnostech, a tak je schopen lépe se bránit proti taktice útočníka, protože ví, co by útočník mohl zkusit.
Odborníci se shodli, že ze tří studovaných a analyzovaných forem sebeobranného boje – boxu, zápasu a rvačky (pouliční rvačky) – je boxer nejméně schopný se řádně bránit. Protože zápas využívá mnoho principů sebeobrany, poskytuje mnohem větší šanci na přežití.
Styl zápasu „Rough and tumble“ z 18.-19.století zahrnuje vše násilné, opovrženíhodné a nelegální, a díky tomu poskytuje nejlepší výsledky. Byly tam běžné techniky jako: kousání, škrábání, trhání vlasů, rýpání očí, lámání prstů, a především slavné „gouging“ – vydloubnutí oka palcem, což v té době bylo považováno za konečný a čestný způsob, jak zápas ukončit. A právě tato vyvážená všestranná znalost taktiky boje muže proti muži používaná v sebeobraně, která zahrnuje mnoho základních principů zápasu, by byla ideálem všech taktických postupů sebeobrany jak v civilní, tak i armádní sebeobraně.
ZDROJE:
Wrestling holds and heavers (A survey of wrestling as unarmed combat instructors during the Second world war), Robert H.Sabet, 2025
Wrestling vs boxing as effective self defense, The National Collegiate Athletic Association Wrestling Guide, (Wesley Brown Jr.), 1947
Self Defense (Wesley Brown Jr.), 1951
Kill-As-Catch-Can: Wrestling Skills for Streetfighting (Ned Beaumont), 1998
One comment