Skutečná cena mistrovství

Kde se skrývají ztracená tajemství bojových umění?

Čínská kultura je fascinující, nesmírně bohatá a do hloubky propracovaná. V průběhu staletí zplodila ohromující úspěchy v mnoha oblastech lidského vědění a tvořivosti, přičemž jedním z jejích nejvýraznějších pilířů je literatura. Tradiční poezie, hluboké filozofické eseje a rozmanitá fikce představují kulturní bohatství, které formovalo celé generace. Právě v rámci této literatury se zrodil fenomén, který dodnes uchvacuje miliony lidí po celém světě: beletristické příběhy o bojových uměních. Tyto příběhy mají své hluboké kořeny již v legendách dynastií Tchang a Sung, kde se formovaly prostřednictvím ústní tradice vypravěčů a prvních písemných záznamů. Své skutečné zralosti dosáhly během dynastie Čching a po přechodu Číny k demokracii doslova rozkvetly do podoby, jejíž sláva trvá již déle než celé jedno století.

Proč nás tyto příběhy tak magicky přitahují? Odpověď leží v naší lidské přirozenosti. Zbožňujeme vyprávění o neochvějné loajalitě, pevném přátelství a především jsme fascinováni nadlidskými, až nadpřirozenými bojovými dovednostmi, které tito fiktivní hrdinové ovládají. Je naprosto přirozené, že se mnozí čtenáři do těchto příběhů zamilují natolik, že se sami rozhodnou vstoupit na cestu bojových umění, pohnuti právě touto romantickou vizí.

Zde však narážíme na propastný rozdíl mezi představou a realitou.

Propast mezi papírem a bojištěm

Skutečný bojový trénink je tím nejupřímnějším a nejtvrdším zrcadlem, jaké si lze představit. Je to prostor, kde se rozhoduje o životě a smrti, a kde není sebemenší prostor pro omyly či zaváhání. Fikce naproti tomu z podstaty věci funguje na zcela jiných principech. Aby byl příběh čtivý a atraktivní, musí být plný romantických fantazií, zveličených schopností a nereálných situací. Pokud by fikce nebyla romantická a přehnaná, nedokázala by čtenáře šokovat ani udržet jeho pozornost.

Tento rozpor vytváří fundamentální problém: svět fiktivních bojových umění a svět těch skutečných se pohybují ve zcela opačných směrech. Představte si dva vlaky, které vyjedou ze stejné stanice; zatímco jeden míří neomylně na východ, druhý se řítí na západ. Spisovatelé, kteří tyto strhující příběhy tvoří, nejsou lidé, kteří by potili krev v tréninkových halách. A naopak, skuteční mistři boje nemají kapacity na to, aby sepisovali romantické novely. Pro čtenáře, a především pro ty, kteří se bojovým uměním sami věnují, z toho plyne jediné a naprosto zásadní pravidlo: nesmí věřit příběhům, které čtou v populární literatuře.

Dekonstrukce mýtů: O magických manuálech a klečení ve sněhu

V populárních vyprávěních se neustále opakují dva archetypální příběhy, které formují naše (chybné) chápání toho, jak se bojová umění předávají.

Prvním z nich je mýtus o tajném manuálu. Hrdina příběhu – často průměrný či dokonce podceňovaný jedinec – získá starodávný spis, který se předával z generace na generaci, nebo jej obdrží od starého mistra. Jakmile si tento manuál přečte, stane se něco magického: jeho dovednosti okamžitě vzrostou na úroveň, které by normální smrtelník dosahoval půl století trvající, zničující dřinou. Z outsidera se přes noc stává hrdina, který dokáže sám holýma rukama odrazit tisíce nepřátel.

Druhý, neméně populární mýtus, pojednává o mistrovi, který je tak opatrný, že ani svým nejlepším studentům nepředá vše. Učí je například sestavu Luohan quan, která se skládá z 81 pohybů. Mistr je však naučí pouze 80 pohybů a ten poslední, nejvražednější a nejdůležitější, si střeží jako oko v hlavě. Hlavní hrdina pak musí mistra prosit, klaní se mu, neustále tluče hlavou o zem a klečí před jeho domem celé tři dny v mrazivém sněhu, aniž by se pohnul. Mistr je nakonec touto neuvěřitelnou upřímností a obětavostí dojat a onen “tajný” poslední pohyb mu konečně předá.

Jsou to fantastické příběhy. Dojímají nás a nesmírně rádi je čteme. Problém je v tom, že se odehrávají v dimenzi, která nemá se skutečným tréninkem nic společného. V realitě neexistuje žádný magický návod ani zkratka k mistrovství.

Skrytá pravda: Z čeho pramení tajemství?

Znamená to tedy, že v bojových uměních žádná tajemství neexistují? Že mistři předávají své vědění zcela otevřeně a bez zábran?

Nikoliv. Tajemství skutečně existují a mistři si je velmi pečlivě střeží. Otázkou však je, jaká tajemství to jsou. Pokud očekáváte mystické údery smrti nebo nadpřirozené techniky, budete krutě zklamáni. Skutečným a nejvíce střeženým tajemstvím je paradoxně ta nejnižší úroveň tréninku – absolutní, holé základy.

Proč by někdo tajil něco tak zdánlivě triviálního? Důvod je hluboce racionální a pramení z temné podstaty bojových umění. Tyto dovednosti byly vytvořeny za účelem efektivního zabíjení lidí. Pokud by se tato skutečná moc dostala do nesprávných rukou, mohli by ji lidé se zlými úmysly využít k páchání zločinů, přepadávání celých vesnic, nebo by dokonce mohli vést ozbrojené povstání s cílem svrhnout celou dynastii. Proto museli být učitelé v minulosti extrémně opatrní a pečliví při výběru těch, kterým své skutečné dovednosti předají.

Zhoubná tradice a smrtící řetěz

Tato původně logická a nezbytná opatrnost se však v průběhu času zvrhla. Extrémní konzervatismus při předávání znalostí způsobil, že se celé linie skutečného umění přestaly vyučovat a předávat dál. Tento kdysi obranný mechanismus se stal špatnou tradicí, která se proměnila v pomyslný škrtící  utažený pevně kolem krku bojových umění. A je to právě tento řetěz, který bojová umění postupně a nezadržitelně dusí k smrti.

Jak to vypadá v praxi? Mnozí učitelé dnes vůbec neposkytují správný základní trénink. Místo toho vyučují nekonečné množství vnějších sestav (forem). Dělají to proto, aby uspokojili nekonečný hlad svých studentů po objevování a sbírání nových, vizuálně atraktivních pohybů. Výsledek je pro obě strany zdánlivě výhodný: studenti jsou šťastní, že se učí nové choreografie, a učitelé jsou šťastní, protože pravidelně vybírají školné.

A co se děje se skutečnými základy? Ty jsou vyučovány pouze v naprostém soukromí a jsou určeny jen pro nepatrnou hrstku vyvolených a hluboce důvěryhodných žáků, kteří je pak musí trénovat v naprostém utajení.

Slepota dobrých úmyslů

Tato praxe vede k naprosto tragickým důsledkům pro celou komunitu. Existuje obrovské množství lidí, kteří stráví celý svůj život pilným cvičením, ale ve skutečnosti se naučí pouze vnější formy z různých stylů. Nikdy nedosáhnou hlubokého porozumění. Paradoxem a smutnou realitou je, že tito lidé ve skutečnosti bojové umění nikdy nepoznali a nenaučili se jej.

Mnozí z těchto nadšenců jsou přitom nesmírně laskaví a dobří lidé. Milují to, co dělají, a s obrovským nadšením a neúnavnou energií své pojetí bojových umění propagují dál. Bohužel si vůbec neuvědomují, že tímto způsobem nechtěně svádějí své vlastní studenty na scestí. Netuší, že učí naprosto chybným způsobem, protože oni sami nikdy neměli příležitost poznat, jak vypadá skutečné bojové umění.

Zkratky neexistují: Fyzika tvrdé práce

Vraťme se zpět k tomu, proč lidé tak moc touží po tajných manuálech a magických zkratkách. Podívejme se na jakoukoliv jinou náročnou lidskou činnost. Existuje na světě jakýkoliv trénink nebo obor, kde můžete něčeho dosáhnout bez toho, abyste do toho vložili skutečné, vyčerpávající úsilí?

Pokud chcete vyhrávat zápasy v basketbalu, nestojí vás to snad obrovské množství energie a vyčerpání z nekonečného tréninku? Pokud chcete ve vodě plavat rychleji než ostatní, neznamená to snad, že musíte tvrdě trénovat, polykat vodu a překonávat vlastní fyzické limity?

U bojových umění platí naprosto stejné pravidlo. Krok za krokem musíte snášet obrovské útrapy, nepohodlí a tvrdost tréninku. Otázka zní: jste ochotni to podstoupit? Právě proto, že je realita tak nesmírně tvrdá a vyčerpávající, se staly úniky do světa fikce tak lákavými. Fantazie o tom, jak se díky jedné kouzelné knize staneme nepřemožitelnými superhrdiny, je prostě pohodlnější než každodenní dril.

Rozvázání uzlu: Závěrečné shrnutí

Je morálním selháním a odrazem špatných osobních hodnot, pokud učitelé záměrně zadržují klíčové informace a odmítají vyučovat skutečné dovednosti. Je to tradice, která musí být kriticky přehodnocena.

Na druhé straně, jako praktikanti musíme být schopni naprosto jasně a bez iluzí rozpoznat, co to ty “tajnosti” v bojových uměních vlastně jsou a kde se skutečně nacházejí. Nejsou to blesky šlehající z rukou ani tajné smrtící dotyky z levných románů. Je to hluboké, nudné, vyčerpávající a precizní studium naprostých základů.

Teprve ve chvíli, kdy si tuto tvrdou realitu plně uvědomíme a zbavíme se romantických nánosů literární fikce, můžeme s jistotou zjistit, jakým směrem se vydat, co přesně hledat, jak správně cvičit a co se vlastně máme učit. To je jediná cesta, jak zachránit podstatu tohoto umění před tím, aby se udusilo na svém vlastním, po staletí utahovaném řetězu.

ZDROJ: Life Is Too Short For Bad Kung Fu