Život ve stínu čepele

Jak paradox smrti formoval cestu samurajů v době míru

Úvod: Krize identity samurajů v době míru

V průběhu bouřlivého období válčících států, které zmítalo japonskými ostrovy v patnáctém a šestnáctém století, odrážela etika japonských válečníků nemilosrdný svět plný extrémního násilí a permanentního krveprolití. Smrt v této temné době nepředstavovala pro nikoho žádný abstraktní filozofický ideál, ale byla to naopak velmi reálná, všudypřítomná a každodenní hrozba, se kterou se bojovníci museli neustále potýkat. Jakmile však počátkem sedmnáctého století ustanovil šógunát rodu Tokugawa pevnou a centralizovanou vládu, země po více než sto padesáti letech naprostého chaosu vstoupila do éry opatrného a bedlivě střeženého míru.

Tento uměle udržovaný celospolečenský mír přinesl pro tehdejší elitu zcela nečekaný psychologický problém. Kodex, který byl do té doby striktně založen na neustálém a těsném kontaktu se smrtí, najednou přestal odpovídat požadavkům nové, klidnější doby. Muži, jejichž primárním úkolem bylo bojovat a umírat na bitevních polích, byli nyní povoláváni, aby zastávali nudné administrativní a byrokratické pozice v orgánech provinčních a centrálních vlád. Ztratili tak svou podstatu a smysl existence. Nebyli to totiž zemědělci, takže nemohli pěstovat plodiny. Nebyli to ani řemeslníci, a proto nevyráběli žádné užitečné předměty. A rozhodně to nebyli obchodníci, tudíž se nemohli věnovat prodeji zboží. Jejich identita byla po staletí pevně svázána s jejich schopností bojovat a zabíjet, což ovšem v éře, kdy k žádným velkým konfliktům nedocházelo, představovalo obrovské dilema.

Společnost po nich vyžadovala, aby si udržovali zdání vojenské ostražitosti a byli připraveni splatit své stipendium vlastním životem, avšak vládnoucí aparát je zároveň nutil vyhýbat se jakýmkoliv konfliktům, které by mohly ohrozit sociální stabilitu. Tento rozporuplný tlak vedl k fenoménu, který se označuje jako „mírová otupělost“. Lidé žijící v tomto stavu jsou natolik vzdáleni od skutečných potíží a konfliktů, že zcela ztrácejí smysl pro jakoukoliv krizi nebo naléhavost. Stávají se z nich apatičtí, apolitičtí a sobečtí jedinci, kteří se starají pouze o povrchní záležitosti a vlastní pohodlí, z čehož pramení ostrá kritika ze strany starších a zkušenějších bojovníků, kterým tento úpadek cti a odhodlání připadal jako naprosté znesvěcení starých tradic.

Dvě tváře kodexu cti: „Tvrdohlavý“ a „Umírněný“ přístup

Při hledání nového smyslu existence a způsobu, jak obhájit své nadřazené společenské postavení v době bez válek, se mezi válečníky vyprofilovaly dva zcela odlišné myšlenkové proudy. Prvním z nich byl tvrdý, nekompromisní a výrazně provinciální přístup, který lze označit jako „tvrdohlavou“ cestu. Druhým proudem byl naopak uhlazenější, konfuciánstvím inspirovaný kodex, jenž se zaměřoval na udržování celospolečenského pořádku a který můžeme nazvat „umírněnou“ cestou. Obě tyto filozofie dokonale ilustrují dvě zcela zásadní historická díla: Hagakure a Budóšóšinšu (obě knihy vyšly i v češtině).

Dílo Hagakure, které představuje onen radikální „tvrdohlavý“ proud, vzniklo na počátku osmnáctého století v provincii Saga. Jeho autorem je Jamamoto Džóčó, bývalý vazal klanu Nabešima, který své zahořklé vzpomínky a radikální názory diktoval mladšímu kolegovi Taširovi Curamotovi v průběhu dlouhých sedmi let. Džóčóovým nejhlubším životním přáním bylo spáchat rituální sebevraždu a následovat tak svého pána do záhrobí, když v roce 1700 zemřel. Tento akt absolutní loajality byl však v té době již přísně zakázán jak samotným klanem, tak centrální vládou. Džóčó, kterému bylo odepřeno toto nejvyšší právo dokázat svou čest, z frustrace odložil meče, oholil si hlavu a stal se mnichem žijícím v osamělé doškové chýši v horách. Hagakure je tak vlastně obrovským nářkem loajálního služebníka, kterému bylo znemožněno odejít z tohoto světa podle starých, nekompromisních tradic. Text byl navíc ve své domovské provincii po dlouhá léta cenzurován, protože obsahoval mnoho nelichotivých poznámek o tamní elitě, a pro širší veřejnost byl objeven až v roce 1906, přičemž jeho kompletní znění vyšlo až ve třicátých letech dvacátého století, kdy bohužel posloužil jako nástroj militaristické propagandy. Džóčó ve svém díle otevřeně pohrdal uhlazenými, zženštilými bojovníky z velkých měst, kteří podle něj zcela ztratili kontakt se svou pravou válečnickou podstatou.

Naproti tomu dílo Budóšóšinšu, jež ztělesňuje „umírněnou“ cestu, sepsal vojenský učenec Daidódži Júzan přibližně deset let po vzniku Hagakure. Júzan byl žákem slavných stratégů a filozofů a jeho kniha sloužila jako praktický, srozumitelný návod pro všechny bojovníky, jak se chovat v civilizované společnosti. Na rozdíl od elitářského a rebelského Hagakure se Budóšóšinšu stalo absolutním bestsellerem, který četli nejen válečníci, ale i prostí občané. Júzan ve svém spisu kladl obrovský důraz na loajalitu vůči autoritám, oddanost rodičům, spravedlnost v jednání s ostatními a neustálé vzdělávání. Tento přístup nevyzýval k bezhlavému obětování života, ale spíše k morální bezúhonnosti a disciplíně, která měla zajistit hladké fungování státního aparátu. Přestože jsou obě tyto knihy z hlediska svého tónu a přístupu jako den a noc, spojuje je jeden naprosto klíčový a neústupný prvek: posedlost smrtí a nutnost se na ni psychicky připravit.

Fenomén smrti jako nástroj pro plnohodnotný život

Ačkoliv se to modernímu člověku může zdát jako děsivé a chorobné, neustálé připomínání si vlastní smrtelnosti představovalo pro bojovníky absolutní základ jejich mentálního tréninku. Budóšóšinšu k tomuto tématu přistupuje velmi racionálně a pragmaticky. Daidódži Júzan striktně nařizuje, že válečník musí myslet na smrt od okamžiku, kdy na Nový rok poprvé vezme do ruky hůlky, až do úplně posledního dne v roce. Tento neustálý mementum mori nesloužil k tomu, aby vyvolával úzkost, ale měl působit jako prevence před jakýmikoliv morálními či fyzickými excesy. Júzan argumentuje tím, že pokud jedinec zapomene na to, že je smrtelný, začne se nevyhnutelně oddávat zbytečnému přejídání, opilství a rozmařilosti. Tyto nectnosti následně vedou ke zničení vnitřních orgánů, konkrétně sleziny a ledvin, což zapříčiní buď předčasnou smrt, nebo dlouhodobou nemoc, která z bojovníka udělá pouze zbytečnou přítěž pro jeho okolí.

Pamatování na smrt naopak nutí jedince k absolutní střídmosti. Zdrženlivý válečník si udržuje mladistvý vzhled, pevné zdraví a obrovskou vitalitu. Júzan zdůrazňuje, že tělo a život bojovníka nepatří jemu samotnému, nýbrž jeho pánovi, a proto je jeho nejsvětější povinností o toto tělo pečovat a snažit se žít byť jen o jediný den déle, aby mohl svému vládci sloužit až do samého konce. Z tohoto umírněného pohledu bylo naprosto v pořádku, a dokonce žádoucí, aby válečník zemřel tiše a ve stáří ve své vlastní posteli. Zapojovat se do zbytečných potyček či nesmyslných konfliktů, které by mohly vést k nečekané smrti či zranění, považoval Júzan za nejvyšší možný projev neloajality a selhání.

Jamamoto Džóčó v Hagakure nabízí diametrálně odlišný, mnohem radikálnější a syrovější pohled. Jedna z nejslavnějších a zároveň nejvíce dezinterpretovaných vět z tohoto díla zní: „Cesta válečníka spočívá ve smrti.“ Pro Džóčóa nebylo přežití prioritou. Podle něj, pokud se válečník ocitne v situaci, kdy má na výběr mezi životem a smrtí – a šance jsou vyrovnané padesát na padesát – musí bez váhání zvolit smrt. Vysvětluje to hlubokou psychologickou sondou do lidské přirozenosti. Lidské bytosti přirozeně preferují život a jejich rozum má tendenci vymýšlet si nesčetné logické výmluvy a ospravedlnění, proč se vyhnout nebezpečí a přežít.

Pokud si ale bojovník vybere bezpečnější cestu, přežije, avšak nedosáhne svého primárního cíle, bude navždy ocejchován jako zbabělec. V kultuře, kde byla čest cennější než jakékoliv hmotné statky, byla hanba horší než fyzická likvidace. Pokud si naopak vybere cestu smrti, a přesto selže ve svém cíli, lidé ho možná označí za blázna či šílence, ale nikdo ho nikdy nemůže obvinit ze zbabělosti. Jeho čest zůstane absolutně nedotčena. Proto Džóčó nabádá, aby si válečníci každé ráno a každý večer ve své mysli přehrávali svou vlastní smrt. Teprve ve chvíli, kdy člověk začne žít a jednat tak, jako by už byl mrtvou mrtvolou, dosáhne dokonalé vnitřní svobody a bude schopen plnit své povinnosti zcela bezchybně, aniž by ho omezoval svazující strach o vlastní tělesnou schránku. Přijetí smrti je paradoxně tím nejlepším způsobem, jak ze svého života vytěžit maximum a učinit jej skutečně plnohodnotným.

Extrémní projevy cti, odpovědnosti a loajality

Absolutním vrcholem tohoto přístupu k životu a smrti byla praxe rituální sebevraždy. Jakkoliv se tento brutální zvyk rozpárání vlastního břicha příčí našemu modernímu chápání, pro staré válečníky šlo o nejvyšší formu svobodné vůle a triumfálního projevu odvahy. Způsob, jakým bojovník dokázal snášet tuto nepředstavitelnou fyzickou bolest bez jediného zachvění či grimasy, definitivně potvrzoval jeho osobní hodnotu a zajišťoval neposkvrněnou čest pro celou jeho rodovou linii – jak pro předky, tak pro budoucí potomky. Motivace k tomuto činu byly různorodé: od následování zesnulého pána do posmrtného života, přes převzetí absolutní osobní odpovědnosti za profesní selhání, vyhnutí se padnutí do rukou nepřátel, až po zoufalý protest proti špatnému rozhodnutí vládce, kterému chtěl podřízený tímto ultimátním způsobem otevřít oči.

Správné provedení tohoto rituálu vyžadovalo obrovskou míru týmové spolupráce, přičemž naprosto klíčovou roli hrál sekundant. Jeho úkolem nebylo fungovat jako obyčejný kat, ale jako spolehlivý přítel, který ukončí nezměrné utrpení válečníka přesným stětím hlavy. Sekundant musel vyčkat na správný okamžik klidu, mnohdy musel krvácejícího muže povzbudit a uklidnit, pokud ztratil nervy a začal se svíjet. Pokud by sekundant při svém seku selhal, přineslo by mu to celoživotní potupu a hanbu. Sám autor Hagakure přijal tento těžký úkol, když ho o to požádal jeho vlastní synovec. Džóčó mu odepsal, že je nesmírně poctěn, že si z tolika možných kandidátů vybral právě jeho, a vyzval ho, aby se před svým velkým dnem v klidu vyspal.

Posedlost zachováním cti a vyhnutím se hanbě někdy nabývala až bizarních rozměrů. Dokazuje to příběh bojovníka, který se dostal do hádky se třemi obyčejnými rolníky a nechal se jimi krutě zmlátit. Když se zkrvavený vrátil domů, jeho manželka pro něj neměla ani špetku pochopení a ostře se ho zeptala, zda snad zapomněl, jak má správně zemřít. Vysvětlila mu, že zemřít na nemoc nebo v bitvě je v pořádku, ale zemřít nečestně je neodpustitelné. Bojovník se tedy po boku své ženy vydal zpět, počkali na setmění a společně na rolníky zaútočili. Dva z nich zabili, třetího zranili a bojovník si následně na místě sám vzal život, čímž svou čest zachránil a smyl ze sebe veškerou hanbu. Džóčó tuto ženu nesmírně obdivoval a chválil ji za to, že svému manželovi připomněla, jak je důležité být vždy připraven na správný a čestný konec.

Skutečnost, že tato mentalita přetrvala hluboko do devatenáctého století, ukazuje takzvaný incident v Sakai z roku 1868. Francouzští námořníci přistáli u břehů Japonska, kde na ně kvůli nedorozumění zaútočili strážci z klanu Tosa a jedenáct cizinců pobili. Zděšená Francie okamžitě požadovala finanční odškodnění a popravu viníků. Dvacet bojovníků klanu Tosa proto dostalo příkaz spáchat rituální sebevraždu. Tito muži, plní spravedlivého hněvu, přistoupili k úkolu v chrámu s takovou brutalitou, že si po rozpárání břicha dokonce vytahovali vlastní vnitřnosti a vrhali je směrem k přítomným francouzským pozorovatelům. Tento výjev byl natolik šokující a krvavý, že Francouzi popravy po jedenáctém muži s odporem zastavili, čímž bylo devět zbývajících bojovníků ušetřeno.

Dalším fascinujícím prvkem Hagakure je tvrdá kritika těch, kteří ve jménu logiky a plánování odkládají okamžitou akci. Džóčó se nevybíravě opírá do slavného historického případu čtyřiceti sedmi samurajů bez pána, kteří celostátně prosluli svou rafinovanou a pečlivě připravenou pomstou. Jejich problém podle Džóčóa spočíval v tom, že jim plánování trvalo dlouhé dva roky. Co by se stalo, kdyby jejich cíl během těch dvou let zemřel přirozenou smrtí na nějakou nemoc? Odpověď je jasná: znamenalo by to naprosté fiasko a nezměrnou hanbu pro celý jejich klan. Z pohledu Džóčóa se měli bez jakéhokoliv váhání a bez ohledu na početní převahu nepřátel vrhnout do okamžitého a zběsilého útoku. Čekání na posily nebo zvažování taktiky považoval za projevy vypočítavých, městských elit, které se příliš starají o to, jak budou vypadat, a bojí se o svůj vlastní život. Džóčó pohrdal těmito muži stejně, jako moderní průzkumy odhalují existenci takzvaných „býložravých mužů“ – nové generace, která se programově vyhýbá konfliktům, romantickým závazkům a postrádá tradiční tvrdost.

Ideálem byl pro něj takzvaný „svérázný hrdina“, v původním významu spíše rošťák či darebák s pevným přesvědčením, který je schopen jednat ve chvíli, kdy všichni ostatní váhají. Džóčóův otec o těchto lidech tvrdil, že jsou to nesmírně spolehliví jedinci. V dobách klidu se možná drží stranou a mohou působit podivínsky, ale jakmile dojde k nejhoršímu a situace si žádá okamžitou akci, přispěchají na pomoc a nikdy nezklamou. Na druhou stranu, aby takový svérázný hrdina nebyl pouhým vraždícím monstrem, musel oplývat i hlubokým soucitem. Bez síly bojovník nepřežije, avšak bez soucitu a schopnosti empatie si přežít vůbec nezaslouží.

Součástí tohoto dokonalého bojovníka byla i mimořádně vyvinutá schopnost vnímání a pozorování jemných detailů. Vypráví se příběh o vládci, který si stříhal nehty. Poté nařídil svému podřízenému, aby odstřižky zlikvidoval, avšak jeden kousek schválně schoval, aby otestoval jeho pozornost. Služebník se nenechal nachytat a odmítl úkol dokončit, dokud onen ztracený kousek nenajde. Právě tato úroveň ostražitosti, která neztratí z dohledu ani nepatrný zlomek nehtu, byla vyžadována u těch nejlepších bojovníků, neboť jejich přežití často záviselo na schopnosti zaznamenat drobnosti, kterých by si obyčejný člověk nikdy nevšiml.

Cesta k osvobození mysli: Odstranění strachu a ega

Aby byl bojovník schopen takto bleskově a bez zaváhání jednat, musel projít radikální mentální transformací, která úzce souvisela se zenovým buddhismem. Významný vojenský stratég Jagjú Munenori byl hluboce ovlivněn zenovým mnichem Takuanem Sóhó, který napsal esej s názvem „Záznam o nehybné moudrosti“. V tomto textu Takuan vysvětluje koncept okamžité reakce přirovnávané k jiskře a kameni. Ve chvíli, kdy křesadlo udeří o kámen, jiskra přeskočí naprosto okamžitě, bez jediné vteřiny zpoždění. V lidské mysli nesmí existovat žádná pauza, žádný prostor pro to, aby se myšlenky na něco upnuly. Mysl se nesmí soustředit dokonce ani na touhu po rychlosti, protože pouhé pomyšlení na to, že musíme být rychlí, nás paradoxně zpomaluje a otevírá prostor pro nepřítelův smrtící útok.

Tato filozofie se v praxi projevuje jako úplné osvobození od lpění na životě. Pokud se člověk křečovitě drží myšlenky na přežití, stává se otrokem vlastního strachu. Strach svazuje svaly, ochromuje reflexy a omezuje schopnost jasného úsudku. Přijetí vlastní smrtelnosti a pochopení faktu, že život a smrt jsou pouze dvě propojené strany téže mince, naopak mysl uvolňuje. Stejný princip se využívá i při nácviku předem stanovených sestav v tradičních bojových uměních. Tyto sestavy nefungují jen jako choreografie pohybů, ale jako hluboký psychologický trénink, který adepta učí, jak správně zabít, a zároveň, jak správně zemřít. Starší a zkušenější učitel v těchto sestavách vědomě přebírá roli toho, kdo je pomyslně zabit, čímž svému žákovi poskytuje prostor pro učení a zároveň mu pomáhá překonat paralyzující hrůzu ze smrti. Málokterý jiný systém na světě vyžaduje od svých praktikantů, aby neustále procházeli takto hlubokým rituálem vlastního skonu.

Pro dosažení absolutní efektivity musel bojovník ovládnout koncept takzvaného „obětování těla“. To znamená vrhnout se do útoku s naprostým odhodláním, bez jakýchkoliv zadních vrátek či polovičatých úmyslů. Hagakure tento mentální stav ilustruje úsměvnou, leč mrazivě přesnou historkou o deseti slepých mniších, kteří kráčeli po okraji strmého horského útesu. Jejich nohy se klepaly hrůzou a všichni byli naprosto paralyzováni představou pádu. Náhle jejich vůdce ztratil rovnováhu a zřítil se dolů. Zbývající mniši začali zoufale naříkat v hrůze nad jeho krutým osudem, načež se z propasti ozval hlas spadlého mnicha. Volal na ně, ať se přestanou bát, protože samotný pád zdaleka nebyl tak hrozný jako mučivá úzkost, kterou zažívali předtím, než spadl. Doporučil jim, ať prostě rychle skočí a mají to za sebou, čímž najdou vnitřní klid. Teprve ve chvíli, kdy člověk překoná strach z následků a „odhodí své tělo“, získá sílu k provedení dokonalého útoku.

Když se tento přístup dovede do absolutního extrému, vzniká stav, který Džóčó nazývá „smrtícím šílenstvím“. Nejedná se o žádnou patologickou zuřivost nebo bezduché zabíjení, ale o vyvolání skryté, latentní vnitřní síly, která člověka vynese na zcela jinou úroveň existence. Běžná, racionální mysl nedokáže vykonat velké skutky. Bojovník se musí vědomě ponořit do stavu jakéhosi šílenství, napřímo vyhledávat smrt a nezaobírat se žádnými hlubokými úvahami. Jakmile vstoupí do tohoto frenetického stavu odhodlání, loajalita a oddanost se projeví zcela přirozeně jako vedlejší produkt. Muže v tomto stavu prý nezastaví ani desítky nepřátel.

Nádherným historickým příkladem tohoto absolutního odpoutání se od touhy žít byl mistr Jamaoka Teššú, žijící v devatenáctém století. Tento fenomenální šermíř a zenový praktik dosáhl takové úrovně osvícení, že zcela smazal rozdíl mezi sebou samým, mečem a svým oponentem. Jeho odevzdanost osudu se projevovala i v jeho vášni pro kaligrafii. Před psaním měl ve zvyku napít se tuše, která je silně karcinogenní, což pravděpodobně zapříčinilo, že později zemřel na rakovinu žaludku. Pil ji proto, aby s ní splynul v jeden celek. Když odborníci zkoumali dva jeho kaligrafické nápisy znázorňující znak pro „draka“, odhalili neuvěřitelný rozdíl. První, napsaný před jeho definitivním duchovním osvícením, byl silný, ale stále trochu strohý a křečovitý. Druhý nápis, vytvořený poté, co Teššú plně akceptoval svou smrtelnost a zbavil se všech světských pout, působil poddajně, živě a jiskřivě, jako by tuš byla stále mokrá a drak měl každou chvíli vzlétnout z papíru. Byla to ukázka svobodného ducha, mysli, která už se na nic neupíná a volně proplouvá světem.

Cesta k tomuto stavu prázdné mysli však vedla přes extrémní fyzické utrpení, jak dokládá speciální tréninková metoda zvaná tačikiri. V rámci tohoto drastického cvičení musel šermíř bojovat s nepřetržitou řadou čerstvých protivníků, bez jakékoliv možnosti odpočinku, sundání masky či delší pauzy. Cvičilo se od rána do noci, někdy i několik dní v kuse. Slavný průkopník moderních bojových umění Takano Sasaburó vzpomínal na svůj noční maraton na policejní stanici, který trval od šesti večer do šesti do rána. Zkušení instruktoři z celého okolí se střídali, aby ho srazili na kolena. Kolem půlnoci měl zcela otupělé smysly a chtěl to vzdát. Přežil jen díky třem miskám rýžové kaše a obrovskému sebezapření. Ještě týden po této události měl z fyzického přetížení krev v moči a v noci ho pronásledovaly noční můry o boji s mečem. Jiný žák podstoupil třídenní variantu tohoto pekla. Třetí den už se nemohl ani postavit, do tělocvičny se musel doslova doplazit. Když na scénu nastoupil krutý protivník vyžívající se v ubližování vyčerpaným soupeřům, žákovo tělo najednou zareagovalo naprosto automaticky. Předběhlo vědomou myšlenku a vyrazilo vpřed s nepopsatelnou vitalitou. V tu chvíli Teššú trénink ukončil. Žák právě dosáhl stavu prázdné mysli, ve kterém už nevládne vyčerpané tělo ani ustrašené ego, ale čisté reflexy a intuice.

Moderní přesah: Dědictví samurajů v dnešním světě

Tento neúnavný tlak na to, aby se člověk zcela zbavil ega, strachu a lpění na vlastním bezpečí, zůstává jedním z nejzajímavějších a nejužitečnějších dědictví samurajské filozofie, i když se dnes s meči na život a na smrt již nebojuje. Je ovšem smutným paradoxem, že v dnešním honbě za pásky,, tituly, medailemi a sportovními úspěchy se tyto hluboké ideály často ztrácejí a korumpují. Ostrým připomenutím tohoto úpadku bylo finále na Mistrovství světa v Itálii v roce 2012, kde se střetly reprezentace Japonska a Jižní Koreje. Jihokorejský zástupce po prohraném zásahu odmítl uznat rozhodnutí sudích, zůstal vzdorovitě stát a odmítl provést tradiční úklonu, což je z hlediska etikety naprosté barbarství a neslušnost.

Na druhou stranu, chování japonských vítězů bylo v očích puristů stejně tak ostudné. Jakmile jeden z Japonců získal bodový náskok, okamžitě začal taktizovat. Místo aby dál útočil a bojoval naplno s rizikem vlastního ohrožení, začal před soupeřem utíkat, schovávat se a udržovat si bezpečný odstup, jen aby ochránil svůj těžce vydřený náskok. Výsledkem bylo vítězství zaručující zlatou medaili, ale za jakou cenu? Staré texty učí, že vždy existují čtyři typy výsledků: velkolepé vítězství, ostudné vítězství, velkolepá porážka a ostudná porážka. V optice samurajské etiky, která si cení čistoty úmyslu více než samotného přežití, je velkolepá a čestná porážka mnohonásobně cennější než zbabělé, vypočítavé a ostudné vítězství. Tím, že se japonští reprezentanti rozhodli obětovat krásu plného nasazení ve prospěch matematické jistoty výhry, zradili samotnou podstatu umění, které měli reprezentovat.

Hagakure totiž nevyzývá k bezhlavému zabíjení, ale k převzetí nekompromisní osobní odpovědnosti za každý svůj čin, každé slovo a každý postoj. Džóčó hluboce opovrhoval starými dvorskými rádci, kteří jen neustále kritizovali ostatní, ale sami nikdy neudělali krok vpřed a nenesli kůži na trh. Chtěl na sebe vzít odpovědnost za smrt svého pána tím nejtěžším možným způsobem, a když mu to nebylo umožněno, odřízl se od světa. Jeho tvrdá slova o smrti jsou tak především obžalobou alibismu. Dnešní doba plná byrokratických kliček, neochoty převzít iniciativu ze strachu z neúspěchu a neustálého svalování viny na druhé, přímo zoufale volá po znovuzrození takových „svérázných hrdinů“, o kterých se píše ve starých textech. Svět potřebuje muže a ženy, kteří se nebojí skočit do propasti, když si to situace žádá, kteří nepočítají s vlastním pohodlím a kteří jsou ochotni riskovat vše pro vyšší princip.

Abychom si však z Džóčóa nedělali pouze bezcitné a krvežíznivé monstrum, je dobré zmínit, že i tento asketický horal měl své ryze lidské stránky. Navzdory všem svým drsným kázáním a moralizování si velmi rád pospal. Ve svých zápiscích naprosto upřímně přiznává, že lidský život je krátký, a proto by se člověk měl věnovat tomu, co mu přináší největší potěšení. Uvádí, že nemá smysl trávit cenný čas v tomto pomíjivém snovém světě činnostmi, které člověk nenávidí, zatímco trpí. Dodává, že tyto myšlenky si raději nechává pro sebe, aby nenavedl mladé bojovníky na špatnou cestu, ale osobně se hodlá zavřít do svého příbytku a co nejvíce se věnovat odpolednímu podřimování. Tento nečekaný záblesk humoru a pochopení pro lidské slabosti ukazuje, že i ten nejradikálnější filozof chápel, že lidé jsou jen lidé. Uvědomoval si, že moderní válečníci nejsou nutně horší než jejich legendární předci, jen se zkrátka museli přizpůsobit době, která nevyžadovala každodenní prolévání krve, ale vyžadovala zcela odlišný druh odvahy.

V konečném důsledku nám tyto historické prameny předávají poselství, které překračuje hranice času i kultur. Teprve ve chvíli, kdy člověk dokáže pohlédnout svému strachu ze zániku přímo do očí, kdy odvrhne svou fixaci na bezpečí a pohodlí, může vstoupit do zóny naprosté pohlcenosti okamžikem. V tomto stavu takzvaného „plynutí“, kdy vnímání času zpomaluje a mysl pracuje s křišťálovou čistotou, už neexistuje prostor pro pochybnosti. Smrt tak není v tomto pojetí negací života, ale naopak nástrojem, který životu dodává ostrost, naléhavost a konečnou, nevyčíslitelnou hodnotu. Přijetím faktu, že náš čas na tomto světě je krutě omezený, můžeme nalézt sílu k tomu, abychom každý náš úder, každý náš skutek a každé naše rozhodnutí provedli tak, jako by to mělo být to úplně poslední, co v životě uděláme.

ZDROJ: Bushido and the Art of Living: An Inquiry into Samurai Values