Kráčení po kluzké cestě

Iluze, mýty a tvrdá realita záchrany tradičních bojových umění

Cesta ke skutečnému mistrovství v tradičních bojových uměních není lemována oslavnými chorály ani magickými zkratkami. Je to cesta neuvěřitelně osamělá, fyzicky zničující a psychicky náročná. Přesto dnes a denně vidíme davy nadšenců, kteří se domnívají, že nalezli posvátný grál starodávných bojovníků, ačkoli ve skutečnosti bloudí v kruhu vlastních iluzí a společenských mýtů. Pro pochopení toho, proč současná praxe bojových umění tak často selhává a jak tento klenot lidského poznání zachránit před úplným zánikem, musíme podrobit neúprosné vědecké a racionální dekonstrukci samotné základy toho, jak dnes k tréninku přistupujeme.

Následující řádky nabízejí hloubkovou analýzu propasti mezi romantickou fikcí a drsnou realitou, detailní pohled na to, proč se z bojových umění stalo spíše náboženství než věda, a především jasný manuál, jak tyto zlozvyky překonat.

1. Konec iluzí a srážka s realitou

Každý, kdo do světa bojových umění vstupuje, si s sebou nese určitý mentální balast. Často je tento balast tvořen romantickými představami a bujnou fantazií. Kdo z nás někdy neobdivoval staré romány a příběhy o neporazitelných šermířích a ušlechtilých hrdinech? Tyto příběhy formují naše vnímání a zcela přirozeně – ačkoliv chybně – vkládáme pomyslné rovnítko mezi reálný trénink a poutavou fikci.

Historický vývoj však připravil pro tradiční bojová umění zcela jiné, mnohem drsnější kulisy. Zlomovým okamžikem moderních dějin byl mimo jiné konec druhé světové války a následná občanská válka v Číně, která vyvrcholila v roce 1949 ústupem obrovského množství vojáků a civilistů na Tchaj-wan. Tato masivní migrace s sebou přinesla naprosto unikátní koncentraci dobových mistrů a slavných učitelů tradičních severních stylů. Vytvořilo se tak prostředí s nevídaným potenciálem pro uchování a rozvoj těchto umění.

Srážka s realitou této komunity však byla a pro mnohé stále je zdrcující. Namísto ušlechtilých mistrů z románů se zájemce o skutečné umění často setkává s prostředím, které je protkáno pokrytectvím, arogancí, žárlivostí a sobectvím. Zjištění, kolik uznávaných učitelů a stylů staví svou existenci na prázdných mýtech, je šokující a těžko uvěřitelné. Tito lidé využívají romantické představivosti svých žáků, aby je otupili a zmanipulovali. Zneužívají naivní mladé milovníky bojových umění – přesně ty jedince, na kterých závisí samotná budoucnost a přežití tohoto oboru. A to vše jen pro dosažení velmi omezené osobní slávy a finančního zisku.

Výsledkem je, že tradiční umění, která již tak balancují na pokraji vymření, dostávají další, mnohdy smrtelné rány zevnitř vlastní komunity. Odmítnutí této reality a procitnutí ze slepého následování vyžaduje odvahu přejít k postoji založenému na neustálé kritice a podezřívavosti. Znamená to odmítnout nově vymyšlené nesmysly a odvrhnout to, co je staré a zkažené. Vyžaduje to zvolit si správnou, i když nesmírně trnitou cestu, držet se jí, tvrdě trénovat a usilovat o dokonalost. Je to nikdy nekončící proces osobní kultivace, který přináší těžké fyzické i emocionální utrpení. Po spolknutí této hořkosti však přichází nepopsatelně sladká chuť skutečného mistrovství – a s ní i absolutní, hluboká osamělost, neboť lidí, kteří jsou ochotni tuto cenu zaplatit, je naprosté minimum.

2. Bojová umění: Věda, nebo čarodějnictví?

Abychom pochopili, proč dnešní praxe tak často selhává, musíme se podívat na samotnou podstatu a účel bojových umění. Pokud se podíváme na komunitu bojových umění dnes, zjistíme děsivou skutečnost: drtivá většina praktikantů nedělá bojová umění, ale věnuje se něčemu, co lze nejlépe popsat jako “čarodějnictví”.

Před zhruba sto lety utrpěla bojová umění definitivní porážku od palných zbraní a musela trvale opustit bitevní pole. Ztratila tak svou primární funkci – již nebyla potřebná k obraně domoviny před nájezdníky ani nepomáhala slabým bránit se nespravedlnosti ve společnosti, která začala být řízena zákony. Tímto okamžikem ztratila bojová umění svou hlavní, exaktní hodnotu a stala se pro mnohé pouhým rituálem k uctívání.

Zde narážíme na fundamentální propast mezi náboženstvím a vědou:

• Náboženství: Jeho podstatou je víra. Vyžaduje přístup: “Pouze věř, nepochybuj“. Náboženství poskytuje duchovní oporu a hraje v lidském životě nezastupitelnou roli, ovšem absence pochybností a kritického myšlení z něj dělá nástroj nevhodný pro zdokonalování fyzických technik.
• Věda: Zásadním požadavkem vědy je naopak experimentální ověřování, testování a validace. Vědecký přístup počítá s tím, že selhání experimentu je nevyhnutelné, ale právě toto selhání představuje nesmírně cennou lekci pro další zlepšení.

Bojová umění v sobě historicky nesla schopnost chránit lidský život nebo jej ukončit. Z tohoto prostého důvodu spadají zcela nekompromisně do kategorie vědy. Přesto se z nich dnes stal náboženský kult. Učitelé a studenti se neustále chvástají velikostí svých stylů, opěvují své dávné velmistry a provádějí pohyby bez jakéhokoliv reálného porozumění.

Důsledek slepé víry: Pokud systém postrádá prostor pro pochybnosti, neexistuje v něm ani prostor pro zlepšení. Pověra, která postrádá korekci a vylepšování, není ani dobrým náboženstvím – stává se prachsprostým čarodějnictvím.

Tento úpadek do pověrčivosti je pochopitelný, i když neomluvitelný. Jak lidstvo přistupuje k nevysvětlitelným záhadám? Existuje obrovská touha řešit tyto záhady pomocí vědy, ale samotný pocit tajemna je naopak hnacím motorem pro šíření náboženství a kultů. V dnešní demokratické éře má každý právo vybrat si náboženství, kterému bude věřit. Ostatní jsou pouze přihlížející. Síla takové víry je obrovská a bezbřehá, a proto je téměř nemožné kohokoliv přesvědčit o opaku, pokud se sám rozhodne slepě věřit. Mnozí lidé – a nejsou hloupí, naopak, jsou až příliš chytří – velmi dobře vědí, že se bojová umění smrskla na pouhá představení bez reálného testování v boji. A protože už jim nehrozí reálný střet, raději využijí mýty a magii k vlastnímu uspokojení a pobavení.

3. Zkáza a spása: Problematika Sestav (Taolu)

Nejvýraznějším symptomem této “čarodějnické” praxe je způsob, jakým moderní komunita přistupuje k tréninku sestav (tzv. taolu). Sestavy samotné nejsou špatné. Naopak, představují to absolutně nejlepší dílo, které naši dávní mistři vytvořili, a jsou tím nejcennějším dědictvím, které nám předkové zanechali.

Moderní přístup k nim je ovšem tragický. Cvičení sestav se stalo čistě náboženským rituálem. Každý kop, úder, pohyb či postoj je prováděn s posvátnou úctou, jako by šlo o pokleknutí, úklonu nebo pálení vonných tyčinek na oltáři božstev. Zavedlo se nepsané dogma: daný styl je vždy nadřazený všem ostatním, učitel má vždy naprostou pravdu a sestavy jsou za všech okolností dokonalé. Nikdo se neodváží zapochybovat. A pokud se člověk neporovnává s ostatními a netestuje své schopnosti, jeho vize zůstane navždy omezená a krátkozraká.

Hora pokladů vs. Povrchní krása

Abychom pochopili skutečnou hodnotu sestav, musíme si je představit jako obrovskou horu pokladů. Na povrchu je tato hora pokryta nádhernými, barevnými květinami a vzrostlými, majestátními stromy. To jsou ladné pohyby a estetické vnější pozice, které tak rádi obdivujeme. Je to ovšem pouhé pozlátko, pouhý povrchní vzhled.

Skutečná hodnota této hory se skrývá hluboko pod zemí, v nitru odlehlých a nehostinných skal. Jsou to drahé minerály a nevyčíslitelné poklady, které představují skryté základy pro osobní zdokonalení a reálné bojové aplikace (použití) pro poražení nepřítele.

Proč o těchto pokladech většina cvičenců neví? Zde narážíme na zhoubnou historickou tradici. Staří mistři často záměrně tajili své skutečné dovednosti a odmítali je předávat dál. Pečlivě skrývali ty nejdůležitější základy a reálné bojové využití, a své žáky učili sestavy pouze na oné naprosto povrchní, vizuální úrovni.

Syndrom věčného žáka základní školy

Dnešní komunita na tuto historickou chybu navázala tím nejhorším možným způsobem. Současným trendem je učit se výhradně sestavy bez jakékoliv znalosti základů a aplikací. Cvičenec se naučí jednu formu. Má pocit, že to nestačí? Jde a naučí se další sestavu. Stále má pocit prázdnoty? Najde si jiný styl a nabifluje se další řadu prázdných sestav jen pro potěchu oka.

Tento přístup je z podstaty naprosto absurdní a odsouzený k neúspěchu. Dovolte mi dvě jasné analogie:

1. Dítě, které tloustne, ale neroste: Sbírání sestav bez pochopení vnitřní mechaniky je jako krmení dítěte, které sice nabírá na váze a objemu, ale nikdy nevyroste do výšky a nedosáhne dospělosti.
2. Opakování základní školy: Představte si dítě, které nastoupí do základní školy. Projde všemi ročníky a exceluje. Poté, místo aby postoupilo na střední školu, se vrátí do první třídy. Tuto základní školu absolvuje desetkrát, nebo klidně stokrát za sebou. Pokaždé odpromuje jako nejlepší žák ve třídě. Ale protože nikdy neudělá krok vpřed na střední školu, nemá absolutně žádnou naději, že by kdy dosáhlo univerzitního vzdělání. Může se takové dítě někdy stát skutečně vzdělaným člověkem? Odpověď je zřejmá: Nikdy.

Sestavy lze pouhým opakováním pouze lépe znát a být v nich plynulejší; je však naprosto nemožné se skrze pouhé opakování formy bez základů stát lepším bojovníkem a posunout svou kvalitu na vyšší úroveň.

4. Filosofie Znovuzrození: Odhození přirozenosti

Základním kamenem nepochopení čínských bojových umění je ignorování jejich naprosté unikátnosti ve srovnání s jakoukoliv jinou lidskou fyzickou aktivitou. Všechny národy a rasy na světě mají svá vlastní domorodá bojová umění. Vyvinula se z historické nutnosti – ze zkušeností nasbíraných při bojích s divokými zvířaty nebo nepřátelskými kmeny. V těchto “běžných” bojových uměních platí, že pokud vezmete mladého, silného a zdravého člověka, můžete jej snadno vycvičit tak, aby využíval své tělo a končetiny k velmi zuřivému a efektivnímu boji. V minulosti z takových lidí rostli hrdinští válečníci, dnes se z nich stávají hvězdy akčních kung-fu filmů.

Čínská bojová umění však stojí v této globální rodině naprosto osamoceně a tvoří kategorii samu pro sebe. Skutečná, tradiční čínská bojová umění jsou umělým, lidmi vytvořeným produktem. Nestačí zde pouhý hrubý trénink k vybudování silného těla. Vyžadují absolutní a úzkou spolupráci těla a mysli, dokonalou a synchronizovanou koordinaci mozku a končetin.

Tento požadavek vychází ze základního principu čínské kultury, z propojení těla a mysli. Je to výchozí bod celého tréninku: vnitřní “cirkulace” (mysl) a vnější “pohyb” (tělo) musí neustále pracovat ruku v ruce. Oproti tomu západní přístup k pohybu a cvičení operuje výhradně s vnějším “pohybem” a zcela postrádá koncept vnitřní “cirkulace”. Západní svět s tímto odděleným přístupem dosáhl fenomenálních úspěchů – vyvinul atletiku, míčové hry, vodní sporty, gymnastiku i soutěžní disciplíny, které jsou celosvětově neuvěřitelně populární a obdivuhodné. Jde však o fundamentálně odlišný systém, který nelze na tradiční čínské učení aplikovat.

Opuštění těla daného rodiči

Z tohoto důvodu je počátek studia čínských bojových umění spojen s brutálním mentálním i fyzickým zlomem. Pokud se chcete toto umění skutečně naučit, musíte se naprosto a bezpodmínečně vzdát všech přirozených lidských pohybů a zvyklostí. Musíte se vzdát svého přirozeně silného těla a naučit se chovat a hýbat od naprosté nuly, výhradně podle specifických principů a požadavků tohoto umění.

Je to proces, který lze přirovnat k naprostému znovuzrození. Stáváte se de facto novým člověkem. Žádná lidská bytost na této planetě nedokáže použít to přirozené tělo, které dostala od svých rodičů, k tomu, aby si osvojila skutečné bojové dovednosti čínských umění. Musí se z ní stát někdo jiný; nově vytvořené “já”, které si cvičenec musí sám a bolestivě vybudovat.

V optice tradičních čínských bojových umění jsme na začátku všichni bez výjimky “cizinci” – a je naprosto lhostejné, jakou máme národnost, rasu, pohlaví, věk nebo profesi. Každý musí projít fází destrukce starých návyků.

5. Zboření mýtů o Vnitřních a Vnějších stylech

S nedostatkem reálného boje a nárůstem ezoterických pověr úzce souvisí i obrovské nepochopení konceptu tzv. “vnitřních” a “vnějších” stylů. Toto dělení je dnes zdrojem těch nejbizarnějších omylů.

Mnozí se ptají, zda jsou vůbec vnitřní a vnější styly skutečnými bojovými uměními. Odpověď zní: Ano, oba existují a oba jsou skutečnými bojovými uměními, ale jejich vztah je moderní komunitou fatálně dezinterpretován.

Rozdělení na “vnitřní” a “vnější” styl není jako volba oboru na univerzitě, kde se svobodně rozhodnete, zda chcete studovat na katedře čínské literatury, nebo na katedře cizích jazyků. Tyto styly nepředstavují dvě rovnocenné, paralelní cesty, z nichž byste si mohli jednu prostě vybrat podle nálady.

Vztah mezi nimi funguje naopak jako vzdělávací hierarchie – od základní školy přes střední až po univerzitu.

• Vnější styl: Představuje absolutní základ. Je to vstupní úroveň, praxe pro začátečníky, která je zcela nezbytná. Zde si cvičenec buduje novou tělesnou strukturu.
• Vnitřní styl: Představuje velmi vysokou, pokročilou úroveň bojových umění. Nelze k němu dojít jinak, než že se člověk učí od nejnižší úrovně a postupně, od jednoduššího k nesmírně sofistikovanému, stoupá výš.

Mýty, které obestírají tzv. vnitřní styly, dosáhly úrovně absurdity. Zkuste se zeptat jakéhokoliv dítěte v předškolním věku na následující otázku: Je možné se naučit mystické bojové umění, aniž byste se museli převlékat do cvičebního úboru a obuvi, aniž byste uronili jedinou kapku potu, aniž by vás někdy bolely svaly, aniž byste museli zrychlovat pohyb nebo použít jakoukoliv sílu, a přesto byste se stali superčlověkem schopným zlikvidovat deset protivníků holýma rukama?.

Odpověď i malého dítěte bude jasné “ne“. Přesto obrovské množství dospělých lidí těmto nesmyslům věří. A znovu se musíme ptát: Jsou tito lidé opravdu tak hloupí? Ne, nejsou. Jak už bylo řečeno, jsou naopak až příliš chytří. Uvědomují si, že bojová umění se zredukovala na pouhé předvádění sestav a nikdo je už v reálném boji neotestuje. Pokud tedy odpadla hrozba fyzické konfrontace, proč by nevyužili těchto sladkých mýtů a magických lží k oklamání sebe i svého okolí? Proč si ten falešný pocit výjimečnosti jednoduše neužít?.

Lidé, kteří nedisponují žádnými reálnými bojovými dovednostmi, navenek předstírají obrovskou úctu ke svým učitelům. Jejich skutečným motivem je ale čiré chvástání a snaha zviditelnit se. Zneužívají jména svých stylů a svých předků čistě pro svůj osobní prospěch, čímž tyto styly a učitele ve skutečnosti hluboce urážejí. Existuje totiž pouze jeden jediný platný způsob, jak projevit úctu svým učitelům a předkům: trénovat s maximálním nasazením to, co nás naučili, a usilovat o to nejlepší, čeho jsme vůbec schopni dosáhnout. Vykládat si bojová umění skrze prizma tajuplného, zkresleného a přehnaného náboženství je naprosto fatální chyba. Co je však ještě horší a naprosto neomluvitelné: používat tyto mystické pověry ke klamání a svádění mladé generace cvičenců ze správné cesty. Právě v těchto mladých lidech leží naděje na přežití bojových umění a je zločinem tuto jejich světlou budoucnost ničit.

6. Zábava a média vs. Tradiční praxe

Dalším zdrojem obrovského nedorozumění je vliv populární kultury. Mnoho cvičenců bere bojová umění jako formu pouhé zábavy. Zhlédnou se v kung-fu filmech a stanou se fanatickými obdivovateli filmových hvězd. Musíme si ale uvědomit krutou pravdu: kung-fu filmy jsou plné vizuálně atraktivních iluzí a efektních, oku lahodících triků, které jsou v naprostém a ostrém rozporu s principy skutečného bojového umění. Navzdory tomu miliony lidí po celém světě slepě věří, že to, co vidí na plátně, je realita.

Práce ve filmovém průmyslu – ať už v roli plánovače, scenáristy nebo choreografa bojových scén – přináší tvrdé vystřízlivění. Přestože můžete do natáčení zapojit skutečné mistry a spolupracovat s nejslavnějšími herci a režiséry, brzy zjistíte nevyhnutelný fakt: filmy slouží výhradně k pobavení diváka. Není fyzicky ani koncepčně možné provádět ve filmu skutečná, funkční čínská bojová umění. Realita boje je totiž vizuálně nenápadná, efektivní a rychlá, což neodpovídá potřebám filmového dramatu.

K pochopení tohoto kulturního pokřivení musíme nahlédnout i do samotné čínské historie. Čínská kultura byla po tisíciletí zatížena silným sociálním předsudkem: společnost vzhlížela k učencům, zatímco na válečníky pohlížela s despektem. Bojová umění nebyla respektována a postrádala jakoukoliv formální, seriózní dokumentaci. Dodnes bohužel nedosáhla adekvátního statusu pro seriózní akademické studium a chybí objektivní metody jejich předávání. Není proto divu, že se do chápání bojového využití přimíchalo obrovské množství náboženských mýtů, romantických fantazií, chyb a komerčního smetí – od pověr přes jevištní dramata až po akrobatická vystoupení.

7. Opuštěný důl: Cesta vpřed

Pokud se dnes rozhodnete studovat tradiční čínské kung-fu, nečekejte procházku růžovým sadem. Není to jako jít nakupovat do moderního supermarketu nebo obdivovat výlohy v obchodním domě, kde jsou potraviny i oblečení krásně naaranžované, úhledně srovnané v regálech a jejich jediným cílem je upoutat vaši pozornost a přimět vás k nákupu.

Tradiční bojová umění dnes ze všeho nejvíce připomínají dávno opuštěný důl. Na povrchu nevidíte nic než vyschlé křoví, zvadlý plevel a prach. Ten nevyčíslitelný poklad je však stále tam – ukrytý hluboko v zemi, přímo pod vašima nohama. Pokud do tohoto dolu nesestoupíme, pokud do kopání a čištění nevložíme veškeré své úsilí a celé své srdce, je naprosto nemožné si plně vychutnat ten skutečný kulturní klenot a nadčasovou krásu bojových umění.

Tato cesta je extrémně dlouhá a náročná. Je to cesta nebezpečná, promáčená hustým deštěm a posetá nesčetnými překážkami. Každý cvičenec musí vážit každý jeden krok a kráčet po této kluzké a blátivé silnici s maximální opatrností. A co je nejdůležitější: jakmile zjistíte, že jste zahnuli na špatnou stezku a učíte se nefunkční iluze, musíte mít odvahu se okamžitě otočit a vrátit se zpět na začátek.

Vědecký přístup v moderní éře vyžaduje validaci a neustálé kritické testování. Koncept, který se v ortodoxním buddhismu nazývá “kultivací”, můžeme do moderního jazyka přeložit zcela prostě jako “opravování a vylepšování”. Znamená to neustále modifikovat, korigovat své chyby a posouvat se vpřed. Je to tvrdá práce, jejímž cílem je neustálý vzestup do vyšších pater kvality. Je to nekonečná, ale jediná smysluplná cesta.

Stojíme na prahu jednadvacátého století. Naším společným cílem a absolutní povinností musí být setřást z tradičních čínských bojových umění staleté nánosy prachu, zbavit je nánosu pověr, mýtů a komerčního “čarodějnictví” a pozvednout je na zcela novou úroveň. Úroveň, která bude přísně vědecká, plně odpovídající moderní době a s pevným akademickým základem. Jen tak může tento poklad lidstva přežít pro další generace.

ZDROJ: Life Is Too Short For Bad Kung Fu