Od vražedné čepele k životodárnému meči

Být dokonalým válečníkem neznamená umět dokonale zabíjet. Skutečným paradoxem těch nejlepších bojovníků historie je fakt, že čím více rozuměli boji a čím smrtelnějšími se stávali, tím více se boji vyhýbali. Ponoříme-li se do psychologie japonských samurajů, zjistíme, že trénink bojových umění (budó) nebyl primárně návodem k destrukci, ale naopak složitým nástrojem k pochopení vlastní mysli, k ochraně života a k zachování celospolečenského míru.

Když v Japonsku v sedmnáctém století zavládl po dlouhých občanských válkách mír, ocitli se samurajové ve zvláštním vzduchoprázdnu. Jaký je smysl válečníka ve světě, kde se neválčí? Tato nová éra si vyžádala naprostou redefinici toho, co znamená ovládat válečné umění. Meč se již neměl používat výhradně k prolévání krve, ale k budování charakteru. Klíčovou postavou v této transformaci byl Jagjú Munenori, osobní učitel šermu samotných vojenských vládců – druhého a třetího šóguna z rodu Tokugawa. Tento mistr dokázal mistrně propojit pragmatismus boje s principy zenového buddhismu, s konfuciánskou morálkou a dokonce i s estetikou tradičního divadla Nó.

Výsledkem jeho učení je filozofie, která rozděluje vývoj válečníka do několika fází: od smrtící čepele, která bere životy, až po životodárný meč, jenž konflikty urovnává, aniž by musel být vůbec tasen. Tato doktrína přinesla samurajům intelektuální základ, jak si zachovat válečnickou identitu, i když museli válku zcela odmítnout.

Anatomie zdrženlivosti: Umění nenechat se zabít

Fyzický střet je až tím posledním, co v boji rozhoduje. Podle starých mistrů je o vítězství či porážce rozhodnuto mnohem dříve, než se zbraně vůbec zkříží. Veškerá mentální a psychologická příprava, rovnováha a správné pochopení situace jsou podstatou úspěchu. Lze si to představit podobně jako u dnešních vrcholových sportovců – psychologické nastavení je často důležitější než samotná fyzická síla.

Nejvyšší forma vojenské připravenosti nespočívá v hrubé síle, ale ve schopnosti předcházet nečekaným událostem a zmírňovat nutnost použití síly. Čínský filozof Lao-c’ kdysi prohlásil, že zbraně jsou nešťastné nástroje a nebeská cesta je nenávidí. Proto platí, že čím lépe se dokáže bojovník násilí vyhnout, tím vyšší je jeho úroveň a jeho lidská ctnost. Vyhnout se konfliktu totiž nevyžaduje zbabělost, ale naopak to nejhlubší mistrovství.

V praxi to znamená ovládnout neuvěřitelně jemnou a nebezpečnou hru. Představte si, že se na vás řítí ozbrojený protivník. Nejsnazší reakcí by bylo rovnou zaútočit a srazit ho. Vyhnutí se útoku je ovšem mnohem náročnější disciplína. Vyžaduje to zachovat naprostý klid, umožnit útočníkovi, aby započal svůj výpad, ale přitom si s milimetrovou přesností hlídat vzdálenost (interval). Musíte být dostatečně blízko, aby útočník nabyl dojmu, že vás spolehlivě zasáhne, ale zároveň o ten nepatrný kousek dál, aby jeho rána dopadla naprázdno. Jakmile protivník vyčerpá svou hybnou sílu a jeho útok mine cíl, jeho zbraň je v ten moment neškodná a vy můžete zcela převzít kontrolu nad situací. V tento okamžik je však nutné zachovat si bdělost (zanshin) a nenechat svou mysl „zastavit“ u úspěšně odraženého útoku, jinak by protivník mohl získat šanci na druhý úder.

Koncept “Bez meče” (Mutó): Fyzické odzbrojení jako psychologická zbraň

Nejzákladnější pud každého bojovníka velí: „Zabij, nebo budeš zabit.“ S přibývajícími zkušenostmi a věkem však zocelení veteráni často dospívali k prozření, že válčení a konflikt přinášejí pouze špatnou karmu a zmar. Odtud se zrodil jeden z nejpozoruhodnějších konceptů japonských bojových umění – technika zvaná Mutó, tedy „bez meče“.

Tento princip učí, jak překonat ozbrojeného soupeře i v případě, že vy sami máte pouze holé ruce. Ruce jsou přirozeně kratší než meč, což z ústupu činí nevýhodnou strategii. Pokud ovšem vstoupíte do bojové vzdálenosti, riskujete rozseknutí. Tajemství spočívá v dokonalém odhadu, načasování a anticipaci. V okamžiku, kdy zbraň sviští kolem vašeho těla, musíte chytit rukojeť nepřítelova meče. Je to ten nejtěsnější možný kontakt se smrtí.

Pravá podstata tohoto odebírání zbraně však není fyzická, nýbrž psychologická. V momentě, kdy pevně chytíte soupeřův meč, jeho mysl zpanikaří. Veškerá jeho pozornost se upne na jedinou myšlenku: „Nesmím o svou zbraň přijít!“ Tím, že se jeho mysl takto upoutá k obraně nástroje, zcela zapomene na to, že chtěl vlastně útočit a zasáhnout vás. Soupeřova mysl ustrne na mrtvém bodě. Vaším hlavním cílem tedy není fyzická krádež zbraně jako takové, nýbrž psychologická manipulace. Pokud tohle dokážete, můžete ozbrojeného protivníka porazit i s pomocí obyčejného papírového vějíře. Mistr, který s holýma rukama předstoupí před tasený meč, může působit jako naprostý šílenec, ale ve skutečnosti je k obraně připraven lépe než kdokoli jiný.

Zakladatelem tohoto mistrovského učení byl Jagjú Sekišúsai Munejoši. Jeho věhlas se donesl až k samotnému Tokugawovi Iejasuovi, mocnému sjednotiteli Japonska. Šógun se rozhodl Munejošiho vyzkoušet a postavil se proti němu s dřevěným mečem. Stárnoucí Munejoši stál naproti němu neozbrojen. Třikrát po sobě dokázal Iejasua s naprostou lehkostí odzbrojit. Šóguna to nijak neponížilo, naopak v tomto aktu viděl dokonalou metaforu pro politiku a vládnutí.

Aplikace techniky Mutó ve vedení státu znamená mít dokonalý přehled o skrytých plánech úředníků, guvernérů či povstalců dříve, než stačí zničit zemi. Stejně jako bojovník čte pohyby soupeře v aréně, musí vládce číst společenské napětí. Mír nelze udržovat v naivní nevědomosti. V dobách míru nesmí člověk nikdy zapomenout na chaos války.

Tato politická prevence nese někdy i podobu drastických rozhodnutí: „Zabijte jednoho člověka plného zla, aby mohlo deset tisíc jiných lidí žít v míru.“ Smrtící čepel se tak mění v meč, který dává život. Toto morální a strategické dilema rezonuje napříč celou lidskou historií, podobně jako se moderní velmoci občas snaží ospravedlnit odstranění konkrétního diktátora zásahem, který má chránit globální bezpečnost.

Vyšší stupeň pacifismu: Ainuke a výhra bez boje

V průběhu staletí se objevovali mistři meče, kteří posunuli pochopení zdrženlivosti na hranici tehdejšího vnímání světa. Extrémně zruční šermíři, jako byl Harigaja Sekiun a jeho žák Odagiri Ičiun, představili tezi takzvaného Ainuke. V klasickém pojetí boje, kdy se střetnou dva zcela rovnocenní protivníci, souboj končí formou aiuči – tedy vzájemným zabitím. Znamená to, že oba dva bojovníci se současně protnou a oba zemřou. Ainuke naopak znamená „hladké minutí“ či „procházení skrz“.

V praxi to znamenalo, že oba mistři šli přímo do útoku s plným vědomím a záměrem, bez jakéhokoli uhýbání. Pokud přežijí dostatečně dlouho, dosáhnou stavu mudrců. Kdyby se střetli dva takoví osvícení mistři, oba by okamžitě poznali, že jakýkoli výpad povede jen ke vzájemné zkáze. Proto kolem sebe projdou, aniž by kdokoli vytáhl meč a byl zraněn. V moderním kontextu to až mrazivě připomíná doktrínu “vzájemně zaručeného zničení” (Mutually Assured Destruction – MAD), jež udržovala jaderný mír během studené války. Jistota absolutní likvidace na obou stranách funguje jako nejlepší záruka toho, že ani jedna strana zbraně nepoužije.

Samotné vyhnutí se boji se stalo nejvyšším cílem mnoha tradičních škol. Mistr Iizasa Čóisai Ienao, zakladatel jedné z nejstarších japonských šermířských tradic, razil heslo, že cesta bojových umění je cestou k míru. Protože byl slavný, neustále přitahoval vyzyvatele toužící po slávě. Aby oddělil skutečné bojovníky od arogantních hlupáků, vymyslel „Lekci na křehkém bambusu“. Vyzyvatele prý nejprve civilně pohostil čajem a následně je vzal na zahradu, kde si sám sedl na extrémně tenký a ohebný druh bambusu. Pod jeho váhou se bambus vůbec neprohnul, mistr vypadal, jako by levitoval. Když pak vyzyvatele vyzval, aby se k němu přidali, všichni do jednoho se vyděsili a utekli pryč. I když můžeme brát doslovnost levitace jako pouhý mýtus nebo fyzikální trik, smysl této legendy je zcela zřejmý: šlo o demonstraci natolik drtivé psychologické a spirituální převahy, že oponent sám poznal svou nedokonalost a boj vzdal. Ten nejsilnější mistr je schopen polknout vlastní pýchu a vzdát se násilí s plným vědomím, že by jeho dovednosti způsobily pouze nenapravitelné škody. Nemá už totiž absolutně komu a co dokazovat.

Načasování (Sen) a boj jako komunikace beze slov

Budó a šerm nepředstavují pouhé tupé máchání zbraněmi, ale jde o vysoce sofistikovanou hru s načasováním, pro kterou Japonci používají termín sen (iniciativa). Lze ji rozdělit do tří úrovní, které vyžadují odlišné nastavení mysli.

První z nich je sen-sen-no-sen, tedy předběhnutí iniciativy. Spočívá v tom, že aktivně vniknete do soupeřova obranného perimetru a zaútočíte ve zlomku vteřiny předtím, než stihne úder provést on. Vylákáte z něj útok, a ten potlačíte ještě v samotném zárodku.

Druhým typem je sen-no-sen, kdy z protivníkova pohybu, změny jeho postoje nebo i z drobných změn v jeho dýchání okamžitě poznáte, o co se snaží. Vaše zbraň jej zasáhne přesně v okamžiku, kdy on sám přechází do útoku a na malou chvíli odkrývá své slabiny.

Nejsložitější formou je go-no-sen (často označováno jako hjóri neboli „přední a zadní strana / obojakost“). Na této úrovni bojovník záměrně otevírá svou obranu a nabízí nepříteli snadný cíl. Dovolí mu, aby naplno rozvinul svůj útok, a ve chvíli, kdy oponent věří v jisté vítězství a padá do pasti, je mu v posledním stadiu jeho vlastního úderu uštědřena zničující prohra.

Hjóri neboli tvář a rub je kořenem veškeré pokročilé strategie. Můžete nastražit past. A i když si chytrý protivník uvědomí, že jde o léčku a váš první trik prohlédne, vy okamžitě přidáte další úroveň klamu. Soupeř, který nepadl do první pasti, často s jistotou spadne do té druhé. Mistr Munenori popisoval tuto obojakost jako zcela přirozenou součást světa – používá ji i buddhismus (pomocí prozatímních pravd a účelných prostředků zvaných hóben pomalu vede věřící k nejvyšší pravdě) a náboženství šintó zase využívá auru záhad a mystiky (šinpi), aby probudilo ve lidech víru. Jde o skrytou manipulaci a ovlivňování.

Zápas dvou takových expertů pak připomíná mlčenlivou konverzaci vedenou špičkami mečů. Nevidíte do obličeje, neznáte věk ani historii svého soka. Pouhý jeho postoj, způsob, jakým otevírá či neotevírá svůj prostor, na vás může působit jako nedobytná pevnost. Přitom vás možná jen svádí k pošetilému výpadu. V zápalu tohoto boje se oba stávají naprosto zranitelnými, ego je obnaženo a veškerý strach je cítit i z pouhého pohnutí svalů. Kdo tuto mimoslovní konverzaci a obojakost ovládne v bojovém umění, umí ji velmi snadno přenést do diplomacie, obchodu či managementu.

Voda v srdci: Krocení emocí a čtyři nemoci mysli

Číst dokonale v protivníkovi vyžaduje v první řadě umění neprozradit vůbec nic o sobě. Samurajové byli proslulí svou takzvanou „pokerovou tváří“. Nebyl to výsledek necitlivosti nebo potlačených emocí, ale výsledek pěstování specifických mentálních stavů zvaných heidžóšin (každodenní, přirozená mysl) a fudóšin (neochvějné srdce).

Legendární Mijamoto Musaši zdůrazňoval, že mysl nesmí ani v těch nejvypjatějších situacích kolísat a musí zůstat stejná jako v jakýkoli obyčejný den. Bojovník se nesmí nechat unést přehnaným vzrušením, ani nesmí upadnout do laxnosti. Ztráta takového klidu je považována za přímou pozvánku k porážce. Existuje dokonce staré úsloví: „Když ti v hrudi plápolá oheň, uhas ho pomocí rezervoáru vody, který máš ve svém srdci.“

„Oheň v hrudi“ představuje naše touhy, hořící ego, úzkost z neúspěchu nebo chorobnou ambicióznost. Člověk, který myslí jen na hmatatelný výsledek, peníze nebo slávu, nakonec ztratí soudnost a vrhne se do impulzivních či dokonce nemorálních rozhodnutí. Voda v srdci je proto metaforou pro zchlazení vlastního ega, pro schopnost stáhnout se o krok zpět a přistoupit k jakékoli hrozbě zcela racionálně a odevzdaně.

Ztráta tohoto stavu je v šermířské škole Ittó-rjú charakterizována jako nemoci lidského srdce. Zúžily se na čtyři nejdůležitější blokátory, shrnuté pod termínem kjó-ku-gi-waku. Tyto „čtyři nemoci“ tvoří překvapení, strach, pochybnosti a váhání.

• Překvapení: Nastane-li cokoli nečekaného, člověk ztuhne jako laň oslněná reflektory auta. Ztratí svou uvolněnou přirozenost.
• Strach: Postavíte-li se před mohutnějšího nebo věhlasnějšího oponenta, váš duch se scvrkne a vaše tělo nedokáže vyvinout plnou sílu.
• Pochybnost: Trýznivá úzkost z toho, co na vás nepřítel chystá. Začnete zpochybňovat vlastní schopnosti a váš úsudek se zamlží.
• Váhání: Ztráta schopnosti plynule reagovat. Zastanete, abyste vymysleli, co oponent svými podvody zamýšlí, a přesně v tom okamžiku zastavení budete tvrdě zasaženi.

Vypudit tyto čtyři elementární mentální handicapy je celoživotní proces tréninku. Nelze je vymazat přes noc, ale skrze tvrdou disciplínu se bojovník učí minimalizovat jejich dopady. Voda v srdci se čistí tím, že ze sebe potíte stagnující kal a nahrazujete ho vděčností a pokorou.

Od starověkých bojišť k moderní neurovědě: Stav Flow

Pokud se adept bojových umění nenaučí udržet si správný postoj mysli, jeho srdce se při sebemenším náznaku ohrožení doslova „zastaví“. Běžný člověk v moderní společnosti jen stěží zažívá situace na hranici života a smrti, ale o to nebezpečnější je jakákoli přírodní katastrofa nebo nečekaný zvrat, při kterém propadáme smrtelné panice. Trénink bojových umění a ochota položit obrazně (a pro samuraje často i doslovně) život, fungovaly jako trenažér těchto krizových situací. Tréninkem se válečník mentálně připravoval na to nejhorší a učil se zachovat absolutní klid.

Tento fenomén dnes s ohromným zájmem studují vědci. Antropolog Richard Hayes se například zabýval tím, jak lidé psychologicky reagují na nebezpečí, jak si zachovávají sebekontrolu a jak tyto faktory ovlivňuje právě cvičení bojových umění. Z vědeckého a neurologického hlediska vyzařuje lidský mozek uvolněné alfa vlny, když se nacházíme v relaxovaném stavu, a rychlé beta vlny ve stavu ostražitosti. Příliš dlouhé působení beta vln však způsobuje úzkost. Trénink, jakým je budó, umožňuje mozku optimalizovat tyto vzorce. Způsoby využití jsou rozmanité – americká armáda například využívá neurofeedback při léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD) nebo k navození lepších kognitivních výkonů vojáků v boji zvyšováním alfa vln. Stará moudrost a moderní věda si zde naprosto podávají ruce.

Sportovní odvětví i moderní psychologie to nazývají stavem “flow”, což je koncept, se kterým přišel psycholog Mihály Csíkszentmihályi. Jedná se o tak hluboké pohlcení prováděnou aktivitou, že si člověk přestane uvědomovat sám sebe, své ego i tok času. Děje se tak v momentech plného soustředění, pocitů euforie a zvýšené smyslové ostrosti. Na rozdíl od běžných sportů, které jsou plné přestávek nebo bezpečných bariér, budó je bezprostředním a drsným střetem tváří v tvář, při kterém si oba aktéři sahají na samé dno. Jde o nepřetržitý, vyčerpávající a divoký kolotoč akcí, díky kterému dochází k emancipaci ducha a k navození tohoto hypnotického stavu prolnutí mysli a těla.

Jako dokonalý příklad může sloužit příběh starého japonského velmistra. V dusivém a vlhkém japonském létě, kdy jsou teploty nesnesitelné, přijal v tréninku výzvu několika desítek mladých šermířů. Jeden po druhém na něj po celých devadesát minut neustále a freneticky doráželi s touhou zasadit mu alespoň jeden šťastný úder. Zatímco mladí muži padali po několika minutách naprostým vyčerpáním a lapali po dechu jako ryby na suchu, dech starého muže byl celou hodinu a půl zcela vyrovnaný. Útokům mladíků, plných ega a čtyř nemocí mysli, se zcela uvolněně bránil a jejich rány propouštěl do prázdna. Na konci tohoto neuvěřitelného výkonu byly kožené ochranné rukavice starého mistra naprosto suché. Žádný pot, žádný stres. Takto vypadá naprosté ukotvení ve stavu flow a zosobnění stavu heidžóšin.

Závěr: Osvobození ducha skrze „Každodenní mysl“

V knize Heiho-kadensho je zdůrazněno, že pokud myslíte na to, že střílíte z luku, nikdy přesně nezasáhnete. Pokud myslíte na to, jak mácháte mečem, váš úder ztratí plynulost. Stejně tak nejde krásně hrát na hudební nástroj koto nebo psát kaligrafii, pokud se soustředíte na samotný proces vašeho vlastního konání. Dokonalosti dosáhnete jedině tehdy, když do všech těchto činností vnesete onu obyčejnou, nezatíženou „každodenní mysl“.

Čím více se přibližujete opravdovému mistrovství v jakékoli oblasti, tím více se osvobozujete od rigidních pravidel daného systému. Tím, že samuraj přijal myšlenku vlastní smrtelnosti a zbavil se strachu ze ztráty života, paradoxně nabyl schopnost žít mnohem svobodněji a jednat efektivně a spontánně.

To je poselství, které přesahuje hranice japonských arén. Člověk je jako zrcadlo – jeho tělo i mysl musí být zcela čisté a jasné, nezasažené lpěním na egu a úspěchu. Mysl je prázdná, avšak nechybí jí vůbec nic. Je úchvatným a nadčasovým paradoxem, že muži, jejichž životní cestou se stala ta nejdokonalejší příprava na zabíjení, nakonec dospěli ke zjištění, že násilí je hrubě nežádoucí. Nestali se pouhými vojáky, nýbrž spirituálními vůdci, kteří dokázali proměnit boj o přežití na sofistikovaný nástroj osobního sebezdokonalování. Věděli totiž, že opravdové vítězství nevyžaduje destrukci oponenta, ale destrukci našeho vlastního strachu.

ZDROJ: Bushido and the Art of Living: An Inquiry into Samurai Values