Mezi spouští a mečem

✍ Jarda Kolcun 📅 16. března 2026 ⏱ 23 min čtení 👁 110 🔄 Aktualizováno 23. 3. 2026

Počet zhlédnutí: 110

Co nás moderní střelecký výcvik učí o bojových uměních

Úvod: Kurz, který rozproudil staré myšlenky

Je o mně známo, že se rád učím novým věcem. A ještě raději se snažím nacházet v nich podobnosti s tím, co již znám, protože právě při nich mi většinou docvaknou další detaily. I proto se mimochodem nyní více zaměřuji nejen na (čínské) vnitřní styly (jak lépe generovat sílu do úderu), ale i na skutečně původní metody výuky tak, jak jsou aplikované v některých japonských tradičních školách (tzv. korjú). A “mezi námi děvčaty”…můžeme se od nich fakt hodně naučit.

Ani nedávný kurz práce s dlouhou střelnou zbraní (Dynamic rifle 1) mne nezklamal. Hlavně v tom, v kolika ohledech mi připadal až zarážejícím způsobem povědomý. I právě proto jsem na střelnici pečlivě naslouchal instruktorům a znovu a znovu si říkal: Tohle přece znám. To je přesně to, co i já říkám svým studentům skoro od prvního dne výuky…

Jenže pak přišel moment, kdy podobnosti přestaly. Kdy se mi v hlavě naopak rozsvítilo červené světlo. Kdy jsem si uvědomil, že to, co je ve střeleckém výcviku samozřejmostí, je v (moderních) bojových uměních systematicky opomíjeno. A že toto opomenutí již má vážné, a potenciálně nebezpečné, důsledky.

Tento článek je pokusem o upřímnou (především sebe)reflexi. Nejde o útok na tradiční ani moderní systémy, ba dokonce ani ne takové, které o sobě arogantně a hloupě v různých formách prohlašují, že “jsou to nejlepší z nejlepších“. K většině přesto chovám hluboký respekt, protože vím, že je studují a vyučují lidé, kteří jsou skutečnými srdcaři. V tomto článku mi jde spíše o to pojmenovat slepé místo, které se v současné době stalo již tak normálním, že ho už prakticky nikdo nevidí. Anebo alespoň já mám takový pocit….

Část I: Společný základ – překvapivé paralely

Postoj jako základ všeho

První věc, kterou nás instruktoři na kurzu učili, byl postoj. Chodidla celá na zemi, těžiště pod sebou, kolena lehce pokrčená, váha rovnoměrně rozložená. Postoj co nejvíce neutrální a univerzální – připravený k pohybu do všech stran, schopný rychlého úhybu bez ztráty rovnováhy.

Pro každého, kdo trénuje džúdó, džúdžucu, karate, kendó, eskrimu nebo třeba krav magu, je tohle přesný popis kamae – základního postoje zbraňových systémů. V japonských tradičních školách se tomu říká šizentai neboli přirozený postoj: nejde o žádnou dramatickou bojovou pózu á la Karate Kid, ale funkční neutrální postoj, z něhož je možný pohyb kamkoli. Filipínské eskrima/arnis to nazývá depensibo – obranný postoj, který je zároveň výchozí pozicí pro útok. Princip je však identický: nestát tak, abys byl “zapikolován” na jednom místě, ale stát tak, abys byl připraven na cokoli.

Moderní taktický výcvik a starověká bojová moudrost se zde setkávají v jednom bodu: postoj není pózou pro fotografii. Je to funkční architektura těla.

Zbraň jako prodloužení těla

Instruktoři nám vysvětlovali, jak se pozice střelné zbraně mění s pohybem těla: jakmile je pažba pevně usazena v rameni, náklon těla automaticky mění i mířený bod. Zbraň a tělo tvoří jeden systém. Není to „tělo tady, zbraň tam” – je to jedno tělo.

Toto je jeden z nejhlubších principů například japonského kendžucu, ale také čínského meče, tedy bojových systémů kde zbraň není jen nějakým nástrojem drženým v ruce, je to prodloužením těla. A (nejen) v iaidó se hovoří o ki-ken-tai no iči – jednotě ducha, meče a těla. Rory Miller ve své práci Meditations on Violence (2008) popisuje tuto integraci jako klíčový rozdíl mezi cvičeným a necvičeným bojovníkem: zkušený praktikant nevnímá zbraň jako předmět, který drží, ale jako součást sebe sama.

Ve filipínské eskrimě se tento princip učí od prvních lekcí: hůl není v ruce, hůl je (prodlouženou) rukou. Pohyb těla generuje sílu, zbraň ji pouze přenáší. Střelecký výcvik to formuluje jinak, ale fakticky říká totéž.

Stále stejné umístění zbraně

Instruktoři také opakovaně zdůrazňovali jedno pravidlo: zbraň vždy na stejném místě na těle. Stejná poloha, stejný úchop, stejný pohyb při vytažení. Žádné improvizace, žádné „tentokrát to udělám trochu jinak.”

V tradičních zbraňových systémech se tomuto říká saja no uči – meč v pochvě. Vemte si například japonský systém iaidó, který je prakticky celý postaven na jediném pohybu: vytažení meče z pochvy. Cvičenci tráví roky tím, že tento pohyb opakují do dokonalosti – aby byl v momentě potřeby automatický, okamžitý a spolehlivý. Eskrima pracuje s principem defanging the snake – odzbrojením protivníka – a každý praktikant ví, kde přesně v jakémkoliv okamžiku jeho zbraň je a jak ji okamžitě dostat do hry.

Neurověda to potvrzuje: automatizované motorické programy uložené v bazálních gangliích jsou rychlejší a spolehlivější než vědomé rozhodování (ostatně o tom jsem psal v nedávném cyklu Jak zkrotit vnitřního hada). Výcvik se zbraní musí být naprogramován do svalové paměti tak hluboko, aby uživatel nepotřeboval vědomou pozornost. A to beze zbtyku platí pro pušku i pro nůž.

Bezpečnost jako filozofie, ne jako seznam pravidel

Možná nejdůležitější lekce kurzu přišla hned na začátku: nejdříve bezpečnostní pravidla, teprve pak techniky. A tato pravidla nejsou jen seznamem „nedělej to a to” – jsou filozofií, která prostupuje celým výcvikem. Vždy považuj zbraň za akceschopnou, i když víš, že je prázdná. Vždy ji zajisti, pokud zrovna nepoužíváš. Nikdy nemiř na nikoho, na koho nechceš zaútočit – ani v legraci. Když míjíš partnera, zbraň vždy odkloníš, aby ani náhodou nedošlo ke kontaktu. A teď si jen tak pro kontrolu uvědomte, jak zacházíte se zbraní vy na tréninku….už víte, o čem hovořím?

V japonských korjú (staré školy bojových umění) existuje pojem zanšin – „přetrvávající vědomí.” Je to stav bdělosti, který nekončí po provedení techniky. Klasické texty varují: mnozí bojovníci přišli o život poté, co porazili protivníka, protože ztratili zanšin – přestali být ostražití ve chvíli, kdy si mysleli, že boj je již u konce. Střelecký výcvik tuto intuici perfektně zapracovává do konkrétních protokolů: kontrola prostředí po akci, pečlivá péče o zbraň, disciplína při manipulaci. Nejde o formalitu – jde fakt o to, aby bezpečnostní myšlení bylo přítomno vždy, nikoli jen „když je to nutné.”

Méně je více: Univerzálnost techniky

Analogie počtu střeleckých technik s bojovými uměními je také zřetelná: například japonská škola Jagju šinkage-rjú ve svých starých textech varuje před heihó ni oborete – utopením se v taktice. Příliš mnoho technik, příliš mnoho stylů, příliš mnoho variant. Mistři jako Mijamoto Musaši v Go Rin No Šo (Knize pěti kruhů) opakovaně zdůrazňují: hledej principy, ne katalog pohybů. Filipínská eskrima/arnis pracuje s pojmem ekonomie pohybu – jeden pohyb, který vyřeší více situací, je cennější než dvacet specializovaných pohybů.

Na kurzu také zazněla jedna moudrá poznámka: na zbraň lze teoreticky navěsit 150 různých doplňků. Ale kdo se s tím bude celý den tahat? Nemluvě o tom, že kvalita doplňků je úměrná jejich ceně – a přidávání zbytečných věcí snižuje spolehlivost a zvyšuje hmotnost….a zvyšuje i vaši únavu. stačí se podívat na tradiční zbraně dávných věků – ty skutečně válečné byly jednoduché, co do výbavy i výzdoby. Až teprve postupem času, kdy války ubývaly, začaly být zbraně více zdobené a časem připomínaly spíše drahý klenot, než nástroj k zabíjení.

I současné srovnání kvality holí je platné: ratanová hůl ve výcviku je investicí do kvality pohybového vzorce (a vlastního zdraví), zatímco mnohem levnější například smrková hůl se při prvním skutečném kontaktu zlomí a s ní se zlomí i iluze, že výcvik byl skutečný, protože na rozdíl od ratanu se smrk láme i při relativně malém úderu. A to nezmiňuji bezpečnost cvičení, kdy ze zlomené smrkové hole často odlétají třísky všemi směry…ano…například i vám do oka…. Podobně jako neuměle přebíjené náboje, které často mohou poškodit zbraň a zranit střelce. Zkrátka kvalitní zbraň vám zajistí kvalitní trénink.

Část II: Kde moderní bojová umění selhávají

Maketa jako past

A tady se dostáváme k jádru problému.

Ve střeleckém výcviku se střílí z ostré zbraně. Zbraň je skutečná. Projektily jsou skutečné. Nebezpečí je skutečné. To není něco, co by instruktor mohl simulovat s dřevěnou maketou. Tato realita prostupuje celým výcvikem – každý pohyb, každé rozhodnutí, každá chyba má váhu, protože zbraň v ruce JE zbraní.

V současných bojových uměních se dnes většina výcviku se zbraněmi odehrává POUZE (!!!) s maketami. Dřevěný bokken místo ostrého meče, gumový nůž místo ocelové čepele, plastová pistole místo nabitého kusu kovu. To není samo o sobě špatně – výcvik s ostrými zbraněmi je nebezpečný a musí mít svou strukturu a vzrůstající náročnost. Problém nastává tehdy, když maketa přestane být pedagogickým nástrojem pro začátečníky a stane se 100% náhradou za realitu. Kdy i na úrovni mistrů se stále cvičí s tou samou gumovou/dřevěnou maketou a titíž lidé pak hrdě hovoří o tom, že “umí s nožem či holí“….je to podobně absurdní a směšné, jako kdyby střelec říkal, že umí se střelnou zbraní i když dosud cvičil jen s kuličkovou verzí střelné zbraně.

Rory Miller, autor Meditations on Violence a Facing Violence (2011), popisuje vlemi diplomaticky tento fenomén jako „zkušenostní vakuum.” Výcvik v bezpečném prostředí sice buduje motorické vzorce, ale neposkytuje postupné očkování stresem, tedy zkušenost pohybu těla pod skutečným tlakem, se skutečnou hrozbou. Marc MacYoung, jeden z předních autorů v oblasti reílné sebeobrany, jde dokonce ještě dál: označuje systematické cvičení proti spolupracujícím partnerům bez skutečného odporu za jeden z nejnebezpečnějších aspektů výcviku, protože buduje sebedůvěru bez odpovídající kompetence.

Problém spolupracujícího partnera

Klasický scénář tradičního zbraňového výcviku: dva praktikanti stojí naproti sobě, jeden útočí předepsanou technikou, druhý ji předepsaným způsobem odráží. Provedou to pětkrát, pak si role vymění. Obě strany vědí, co přijde. Oba spolupracují. Oba sledují, zda technika „vypadá správně.”

Toto je pedagogicky smysluplné pro výuku pohybového vzorce – stejně jako střelecký instruktor nechá studenta nejprve opakovaně provést techniku střelby bez nábojů (tedy tzv. metoda “sušení”). Ale na střelnici přijde okamžik, kdy musíte zamířit a stisknout spoušť na terč, který neplánuje spolupracovat (ve smyslu, že by přišel blíže, zastavil se v pohybu, apod.).

Výzkumy v oblasti očkování stresem ve vojenském a policejním výcviku (viz práce Dave Grossmana, zejména On Combat, 2004) konzistentně ukazují, že motorické dovednosti nacvičené pouze v klidném prostředí poté pod stresem dramaticky degradují. Dochází k zúžení pozornosti, zhoršení jemné motoriky, snížení kognitivní flexibility. Výcvik, který na tuto realitu nepřipravuje, nepřipravuje na nic.

Vybavuji si, jak jsem v rámci Hodnocených střeleb pro dokončení Základní aprobace Stanovených záloh MVČR byl překvapen, jak moc se mi třásla ruka, když jsem měl v relativním klidu zasáhnout předem známé terče v časovém limitu (to byl jediný stresor). Měl jsem na pistoli kolimátor, vzdálenost byla kolem 5-7 metrů, takže pokud člověk nebyl úplně levý, pak terče zasáhl…jediné, co jej mohlo vystresovat byl skutečně jen ten časový limit. A přitom, když se peru na zemi anebo v postoji, jsem mnohem více klidnější a tu “výměnu energií” se soupeřem 😉 si skutečně užívám…asi proto, že se těmto systémům boje věnuji od svých deseti let, zatímco se střelbou jsem vážněji začal až v minulém roce.

Systémy sebeobrany se skutečně realistickým zaměřením – Urban Combatives, Kalah, FAST či SPEAR System Tonyho Blauera – tuto lekci vzaly vážně a zapracovaly do svých metodik prvky nespolupracujícího partnera, konfliktní scénáře a postupně se zvyšujícímu vystavení stresu. Moderní bojová umění se k tomu, až na výjimky, teprve velmi pomalu a často až neochotně dostávají až nyní. Proč je tomu tak? Uvědomme si, že by to znamenalo často až výrazné přepracování metodiky i zkušebního řádu. A pokud jsou instruktoři skutečně svědomití, pak si tím nejprve musí projít sami, aby sdíleli vlastní zkušenosti a nikoliv jen vyčtené znalosti.

Falešná kompetence jako největší hrozba

Ale nejzávažnější problém je jiný. Je psychologický.

Člověk, který nikdy netrénoval bojové umění, ví, že v konfliktu bude zranitelný. Nemá iluze. Ale člověk, který strávil roky na tatami s dřevěným mečem v ruce, získal něco nebezpečného: (falešné) přesvědčení o své připravenosti bez odpovídající (skutečné) kompetence pro realitu.

Geoff Thompson, britský vyhazovač a instruktor bojových umění, který prošel stovkami skutečných konfliktů, ve svých knihách opakovaně popisuje toto slepé místo: „Trénoval jsem katy po dobu osmi let a myslel si, že jsem připraven. Při prvním skutečném střetu mě ochromil šok a zapomněl jsem všechno.” Tato fenomén – mezera mezi tréninkovou sebedůvěrou a výkonností pod tlakem – je dobře zdokumentována a systematicky podceňována.

Zkoušky jako divadlo

Problém se projevuje možná nejviditelněji na mistrovských zkouškách. V mnoha moderních bojových uměních jsou zkoušky se zbraněmi prováděny stále s maketami, ve striktně předepsaných sekvencích, před zkušebními komisaři, kteří hodnotí především přesnost provedení katy nebo přesně definovanou aplikaci. Zkoušený zná tuto sekvenci technik. Partner samozřejmě spolupracuje. Prostředí je čisté, dobře osvětlené a celkově neutrální, tedy bez jakýchkoliv rušivých elementů. Tento formát zkoušek hodnotí disciplínu, pečlivost a schopnost zapamatovat si pohybové sekvence. To jsou legitimní hodnoty. Ale nehodnotí to, k čemu byl systém původně určen: schopnost přežít setkání se skutečnou ozbrojenou hrozbou.

Ve střeleckém prostředí by přitom nikdo nepovažoval za zkušeného a pokročilého střelce někoho, kdo absolvoval “střelbu” pouze na nepohyblivém terči a v perfektně osvětlené a klimatizované tělocvičně, kde by byla navíc povolena pouze střelba plastovými kuličkami. Skutečné střelecké testy pracují s pohyblivými cíli, časovým tlakem, změnami pozice, přepínáním mezi cíli. Proč bychom tedy měli akceptovat nižší standard pro výcvik se zbraněmi v bojových uměních? Doplatí na to jen studenti, kteří, jak jsme si již řekli, získají falešně sebevědomí, že “zbraň nejen že umí ovládat, ale také ví, jak se proti ní bránit“. A nebudou ani tušit, jak daleko jsou od pravdy….

Část III: Cesta vpřed

Jsem si samozřejmě vědom, že kritika bez konstruktivního návrhu je jen stížností a prostým remcáním. Co tedy může moderní bojové umění udělat lépe?

1. Integrace nespolupracujícího partnera do výcviku

Nejzásadnější krok: zavedení pravidelných cvičení, kde útočník nezná obrannou reakci dopředu a nebyl instruován, aby spolupracoval. Nemusí jít hned o plný kontakt – i randori / sparring (volný zápas) s dřevenými zbraněmi v chráničích přináší radikálně odlišnou zkušenost než předepsané katy. Ale opět jsem si více než jistý, že současné chápání párových kat je na míle vzdálené od toho, jak a proč se cvičily v Japonsku v dobách válečných. O tom však více naleznete v knihách Ellise Amdura, které by měly v horizontu několika měsíců vyjít i v češtině. Proto tu toto rozebírat teď záměrně nebudu.

Zpět k chráničům – například japonské kendó i filipínská padded arnis (zápas v chráničích s ratanem) nabízejí pro toto inspirativní rámce. Nicméně i to má své slabé stránky, protože buď studenta “obalíte” do chráničů, aby útočník mohl útočit kamkoliv (jako v realitě), ale pak bude vypadat jako neohrabaný panáček Michelin, anebo chrániče omezí jen na ty nejdůležitější části těla, ale pak bude (často spolupracující) útočník instinktivně útočit jen tam, kde je obránce chráněn (klasický příklad tohoto případu je kendó). Je potřeba najít rozumný kompromis a místo snahy o celkovou eliminaci rizika zranění, se spíše snažit snížit riziko trvalého zranění a smířit se současně s tím, že to pravděpodobně může, a bude, občas i bolet, pokud se člověk nebude dobře krýt. Na druhou stranu je však bolest velmi dobrým učitelem, což mohu potvrdit na základě vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti studentů v našem džúdžucu klubu.

2. Očkování stresem jako metodická součást výcviku

Očkování stresem neznamená sadismus nebo hned od počátku bolest a psychické zlomení studenta. Znamená to systematické vystavování studenta tlaku: fyzická únava před technikou, překvapivé podmínky, volba ze dvou špatných možností, časový limit. Vojenské a policejní výcvikové metodiky, ale právě i civilní střelecké metodiky jsou v tomto daleko napřed a moderní bojová umění by z nich mohla čerpat inspiraci a to i bez ztráty své kulturní identity.

3. Pravidelná konfrontace s realitou hrozby

Pokud trénuji obranu proti noži, měl bych alespoň příležitostně vidět a cítit, co skutečný nůž v ruce agresivního člověka znamená – byť v potenciálně bezpečném simulačním prostředí (nože vydávající elektrické šoky, zvukové signály, anebo nože barvící při zásahu, force-on-force konfliktní scénáře, apod.). Ne proto, abychom si hráli na vojenské operátory, ale abychom měli kalibrovanou představu o tom, co naše obranná technika musí zvládnout.

Často se při tom zjistí, že technika tak, jak je postavená, zkrátka nefunguje a musí se upravit. Tohle jedokonce mnohem častější, než se vám může stát, protože techniky byly vymýšleny a následně předávány lidmi, kteří ji nikdy nemuseli použít a ačkoliv mohli mít ty nejlepší úmysly, tak pokud neměli šanci techniku prověřit v reálném boji, pak tvrdit o ní, že je 100% funkční je následně přinejmenším odvážné…

4. Přehodnocení zkušebního systému

Zkušební komise by měla mít odvahu zahrnout do hodnocení výcviku se zbraněmi alespoň jeden prvek, kde zkoušený neví přesně, co přijde. Nemusí to být úplný chaos (ačkoliv ten by byl ideální a například na pokročilých střeleckých kurzech je toto běžné) – může to být i jednoduchý konlfiktní scénář s volbou ze dvou variant. Ale musí to být chvíle, kdy člověk skutečně rozhoduje, ne jen reprodukuje. A zvláště na mistrovské stupně je již nutné používat co nejreálnější zbraně, protože mistr by již měl prokázat, že mu technika skutečně funguje a ne že mu funguje pouze proti maketě, která když “mistra” zasáhne, tak se zase tolik nic nestalo. Při zkouškách navíc často chybí emoce – STRACH (ze zranění či dokonce smrti), který je běžná při střetu na ulici.

5. Uchování tradice, nikoli uctívání formy

Toto je možná nejdůležitější bod. Moderní systémy mají obrovskou hodnotu: zděděnou hlubokou technickou kulturu, promyšlenou metodiku, filozofický kontext a moderní poznatky z neurovědy a biomechaniky. Nic z toho není nutné zahodit. Je třeba pouze odmítnout záměnu formy za obsah – odmítnout situaci, kdy předem jasná sestava (kata) nahradí skutečný boj, kdy maketa nahradí zbraň a kdy zkoušková sebedůvěra nahradí reálnou připravenost.

Skutečně staří mistři v dobách častých konfliktů, jejichž jménem cvičíme, to věděli. Cvičili s ostrými zbraněmi, bojovali ve skutečných soubojích, testovali své znalosti na reálných hrozbách. Respektovat jejich odkaz neznamená dělat přesně to, co dělali oni. Znamená dělat přesně to, co dělali, avšak stále funkčně.

Závěr: Střelba, která mě vrátila k základům

Opouštěl jsem střelnici s pocitem, který pro mne byl maličko nepříjemný: pocitem, že jsem se naučil něco, co jsem měl vědět už dávno. Nikoli o střelných zbraních, ale o výcviku boje/sebeobrany jako takové.

Moderní taktický střelecký výcvik a bojová umění sdílejí hluboké principy: postoj, integraci zbraně a těla, konzistenci, bezpečnostní kulturu, ekonomii techniky. V těchto bodech jsou si vzácně blízké. Ale liší se v jednom klíčovém aspektu: střelecký výcvik nikdy neztratil kontakt s realitou, pro niž existuje.

Zbraň je skutečná.

Tlak je skutečný.

Výsledek je skutečný.

Bohužel bojová umění tento kontakt v mnoha případech ztratila – nikoli ze zlého úmyslu, ale postupně, generaci po generaci, jak se přesunovala z bojišť do dódžó, z reálných hrozeb do bezpečných tělocvičen. Výsledkem jsu systémy, který mohou být hluboce hodnotné jako pohybová praxe, jako filozofie, jako kulturní tradice – ale které selhávají ve chvíli, kdy jeho studenti věří, že je připravují na to, pro co byly původně určeny.

Znovu však opakuji, tato kritika není voláním po zničení tradice. Je voláním po její záchraně – záchraně před tím nejhorším osudem: stát se divadlem bez skutečné funkčnosti.

Mezi spouští a mečem je překvapivě mnoho společného. Ale jedno nás střelný výcvik učí víc: realita je nejlepší zkouška. A té bychom se neměli bát…..ale systematicky se na ní připravovat a během studia boje se k ní postupně blížit.