Přečteno: 202

CLL = hra

Tahle metoda není fakticky nic jiného než návrat ke hře…ke způsobu, kterým jsme k učení před mnoha stovkami let přistupovali i my…a který zvířata využívají dodnes, když učí své mladé lovit i bojovat. Na toto téma existuje vynikající kniha vydaná již roku 1938, kterou napsal Johan Huizinga. Jmenuje se Homo ludens: A study of the play element in culture (Člověk hrající si: Studie o herním prvku v kultuře). Huizinga definuje hru jako dobrovolnou aktivitu, která se od té běžné liší v následujících věcech:

Vnitřně motivovaná. Je dobrovolná a kdo chce, může ji hrát.
Zábavná
Není to běžný život nebo realita
Má jasná pravidla. Hraje se v přesně vymezeném čase a prostoru. Má začátek a konec. Vytváří jistou formu pořádku vyžaduje jeho dodržování.
Je klíčová pro společné soužití, protože posiluje vytváření sociálních skupin a utužuje mezilidské vztahy

Je to něco jako alternativní svět, kde platí jiná pravidla než v běžném světě. A právě tento systém hraní je skvěle využitelný i v reálném životě, například:

Právníci, kteří si v rámci studia tohoto oboru hrají na obhájce a žalobce a snaží se postupně získávat zkušenosti, které se jim jednou budou hodit i ve skutečných kauzách.
Vojáci, kteří mají vojenská cvičení, kde sice nepoužívají ostré střelivo, ale vše ostatní je velmi blízké reálnému konfliktu. Učí se spolupracovat nejen v týmu, ale i na úrovni armád.
Umění a literatura, kde se zvláště zpočátku učí malíři, herci i spisovatelé „jen hrát“. Díky tomu se učí ovládat štětec, pero nebo umění slova a sladit jej i s řečí těla, aby postava byla uvěřitelná.
Náboženství, které je plné rituálů, což jsou takové hry, jenž mají člověku připomenout jeho smrtelnost.

Využití v bojových uměních

Bylo by chybou se domnívat, že teď musíte zahodit všechny způsoby, kterými jste doteď předávali své znalosti a plně přejít na CLL. Tak to zcela jistě není. Nejprve si vyzkoušejte CLL metodu a hledejte to, co vám pomůže zvýšit efektivitu výuky. Kombinujte a aplikujte. Hlavně však „nezůstávejte na pláži“ v domnění, že metodě rozumíte a někdy v budoucnu ji možná použijete. Nepoužijete, protože člověk se zcela přirozeně drží toho, co mu již funguje a má evolučně zakódovaný odpor ke změně. Nalezněte odvahu a zkuste již příště něco naučit pomocí drilu s omezením. Funguje? Super, máte další nástroj výuky. Nefunguje? Zkontrolujte, jestli jste jej správně použili a pokud ano, zahoďte jej a zkuste jiný. I pro vás bude učení cestou objevováním a třeba právě to osobně považují za skvělé.

Víte, k něčemu se přiznám: je to více jak 13 letech výuky, kdy jsem již začínal být znuděný. Věděl jsem „CO“, věděl jsem „JAK“ a věděl jsem, že to takto budu učit i tento rok, příští rok a pak i příští…asi stále stejně. Studenti budou odhcázet, ale i přicházet. Tohle mi však dalo novou energii do žil, protože se díky tomu mohu rozvíjet a učit i já. A pokud jste v tomhle stejní, garantuji vám, že vás to bude bavit.

Však se zamyslete, jak učíte vy, nebo vaši učitelé:

Někdo vám dá vysvětlení do toho nejposlednějšího detailu z čehož více jak 2/3 sdělovaných informací stejně zapomenete.
Jiný se považuje za jakéhosi strážce vědění a snaží se předávat dědictví přesně tak, jak mu bylo předáváno bez toho, aby reagoval, že se doba posunula a lidé vnímají informace maličko jiným způsobem. Nicméně základní myšlenka přesto zůstává a často se na ní zapomíná.
Jiní zase věří, že to musí učit přesně tak, jak je to učil jejich mistr, protože v tom způsobu i obsahu je zcela jistě skryto nějaké tajemství, které se jim odhalí až po mnoha letech cvičení. _A že jejich mistr byl geniální, které přesně pochytil podstatu…i když nikdy nebojoval, ani se nerval…ale přesto nějak záhadně vědí, jak se to má dělat.

Nebudu tu teď vyvracet ani jeden z těchto stylů a důvodů učení. Místo toho bych rád povzbudil čtenáře, aby otevřeli sovu mysl a zkusili i jiné formy. Nijak se tím nezpronevěříte svým předkům a jediné, co bude trpět, je velmi pravděpodobně vaše ego.

Uvedu příklad – často se ve filipínských školách vyučují dlouhé kombinace úderů a krytů s tím, že to pak člověk dokáže použít i v reálném boje. Jaká je však hodnota memorování a drilování 10 úderů, klidně i pod časovým limitem, když tam chybí hlavní element a tím jsou emoce? Když cvičíte buď polstrovanými holemi, nebo v chráničích a s přilbou, takže zde zcela chybí obava ze zranění, která však v reálném konfliktu naopak je. Když se podíváte například na skupinu Dog Brothers, kteří často v rámci tréninku pořádali plnokontaktní sparringy prakticky bez chráničů, tam jasně vidíte skutečné obavy, ale i zranění. Ale to k tomu patří, pokud se člověk učí BOJOVÉ umění. A pak to porovnejte tuším, že s Arnis sparingy, kde jsou oba soutěžící v tlustém prošívaném kabátci (vypadají jako postavička michelin) s rukavicemi i helmou a kde do sebe tlučou doslova „jak hluchý do vrat“, protože ví, že si neublíží. Který z těch dvou přístupů je blíže realitě?

S tím souvisí ještě jeden důležitý aspekt – občas někteří učitelé pod dojmem, že výuku zlepší, vymyslí nějaký způsob, který na první pohled může vypadat dobře, ale…klasickým příkladem je číslování úderů v boxu. Číslo jedna je přední direkt, číslo dvě zadní direkt, číslo tři přední hák, číslo čtyři zadní hák atd. A pak již jen stačí říkat studenti 1,2,3,4 a student ví, že musí nejdříve dát direkty z přední a zadní a hned poté háky z přední a zadní. Dává je rychle, přesně i tvrdě. Ale učí ho to reagovat na reálný konflikt? Nefunguje pak takový student spíše jako Pavlovův pes na zacinkání zvonečku? Prosím nechápejte mě špatně. Číslování je super na rozvoj kombinací, ALE nesmí to být aplikováno i do sebeobrany, protože tam není cílem provést kombinaci 1,2,3,4, ale reagovat na to, jak se hýbe a reaguje útočník. Takže po 1 (přední direkt) může následovat znovu 1 a teprve pak 2 na dokončení útočníka. Proto je klíčové mít na paměti finální cíl výuky a neustále se ptát sám sebe, jestli k němu tímto drilem směřujeme. A pokud ne…najít v sobě odvahu si to přiznat a upravit jej.

Změna nastavení

Už jsme si vysvětlili, jak se metoda dá využít ve výuce, pojďme se nyní podívat na pár důležitých chyb, kterých se možná můžete dopustit. Většinou lidi vytvářejí drily s omezeními na oblast Student či Úkol, ale méně už na Prostředí a toto rozhodnutí obhajují tím, že prostředí, kde cvičí (tj. tělocvična) moc měnit nemohou, anebo to zabere příliš mnoho času a ten oni nemají, „protože musí učit / protože se bojí zranění / apod.“. Dovolím si nesouhlasit a uvedu hned několik příkladů:

Využijte zdi jako velmi jednoduché omezení. V jedné z předchozích kapitol jsme psal o drilu, kdy se obránce/útočník musí neustále dotýkat nohou/zády zdi a přitom být stále schopen bojovat. Někdy se tomuto drilu říká „pes na řetězu“ (junkyard dog drill). Jde o výborný dril na kontrolu vzdálenosti a vstupu do technik. Navíc to umožňuje studentovi „vstoupit“ do rizikové oblasti, až bude připraven. To jim také umožňuje mnohem lépe pochopit, kdy jsou v bezpečí a kdy již ne.
Podobný dril s využitím stěny je, když se musí student neustále jednou rukou dotýkat zdi, zatímco cvičí údery, obranu proti noži či boj na velmi blízkou vzdálenost. Ruka „připoutaná“ ke zdi slouží jako jakési „vodítko“, které omezuje obránce/útočníka v provedení některých technik, případně v lepším zapojení boků a práce nohou. V reálu taková ruka může být zraněná a tedy nepoužitelná.
Pokud se obránce například musí neustále dotýkat zády stěny, umožňuje mu to lépe zapracovat na svých technikách obrany a zároveň i zlepšit sílu úderu, kterou nemůže vygenerovat nápřahem. Rotace boků se zde také rozvíjí mnohem lépe.
Anebo omezit pohyb dvou studentů jen na jedno tatami (nebo jednu řadu tatami), jako kdyby byli v úzké chodbě. Nějaké rozmáchlé techniky zde nelze použít a učí je hladce se adaptovat na malé prostory bez zbytečného panikaření.
Svázání dvou studentů páskem za jejich kotníky jim umožní zlepšit techniky úhybů, rotaci, přesun těžiště apod. Variantou tohoto drilu je nechat je vstoupit do standartní automobilové pneumatiky s tím, že odtud nesmí vytáhnout nohu…a musí se snažit jeden druhého zasáhnout.
Pokud nemáte tatami, zkuste lepicí páskou rychle vyznačit omezený prostor. A pokud máte pásku ve více barvách, můžete vyznačit různé zóny – bezpečné místo / riziková zóna, anebo zóna, kde studenti mohou jen kopat, jinde jen útočit rukama a jinde jen zápasit. To studenty učí použít různé strategie, jak se se svým sparring partnerem dostat do zóny, která jim jde co nejlépe.
Měnit intenzitu osvětlení, což například v našem klubu využíváme v zimě, kdy je již brzo tma, docela často (a když to chceme využít i v jiném ročním období, rozdáme jim pásky přes oči). Cílem takového omezení je přestat spoléhat pouze na oči a rozvíjet i fyzickou kontrolu protivníka pomocí cítění tahu, tlaku i změny těžiště.
Stroboskop je další možností, ačkoliv s tím opatrně, abyste nespustili epileptickou reakci u některých studentů. Zažil jsem ho osobně při semináři KFM, kde jsme se mlátili na diskotéce a musím říci, že to bylo extrémně náročné, protože jste viděli soupeře se napřahovat a ve druhé chvíli jste již inkasovali, pokud jste se dostatečně rychle nekryli nebo neuhnuli…. Velice silný zážitek.
Rozmístění po tělocvičně různé překážky od malých/středních/velkých lap až po švédskou bednu, lavičky apod.
Hluk je překvapivě velmi účinným prostředkem, jak ztížit soustředění se na techniku či zvolenou strategii boje. Když vám do uší valí hlasitý metal 2 hodiny v kuse, garantuji vám, že na konci budete vyšťavení jako kdybyste absolvovali maraton s velkou činkou….
Prostorové omezení je možné simulovat i tím, že soustředíte studenty na malý prostor a pak to bude boj v davu. Samozřejmě je potřeba to více hlídat a omezit boj pouze na zápasové techniky (tj. žádné kopy a údery), aby nedošlo k nechtěnému zranění.
Mezi další „prostorová omezení“ patří i snížení nebo zvýšení teploty (stačí vypnout/zapnout klimatizaci, zavřít/otevřít okna) a najednou musí studenti upravit svoje jednání tak, aby zvládli vedro, či naopak zimu.
Anebo v rámci her na konci roku rozdejte studentům žvýkačky ve tvaru cigarety a jejich úkolem bude sparring s tím, že nesmí cigaretu upustit ze rtů. Stejně jako legendární filmový hrdina Jon McLane ve Smrtonosné pasti 1 😊

Zkrátka hrajte si a nebojte se vymýšlet nové a nové drily. Důležité jen je, vědět, co tím chcete dosáhnout. Není to o vymýšlení drilů jen proto, že „to je dobrý, bude legrace“, ale „naučíme tím studenty dovednost XY“.

Tvořivost je bez hranic.

Doporučuji také shlédnout toto video, kde Kevin Secours vysvětluje další možné příklady práce s omezeními.

A jsme na konci našeho povídání. Jsem si vědom, že teorie této metody není příliš atraktivní čtení, ale přesto, pokud jste dočetli až sem, pak možná, podobně jako já, jste rozhodnutí to zkusit. Jak jsem psal v předchozích kapitolách, leccos jsem již vyzkoušel bez toho, abych tušil, že to tato metoda nějak popisuje. A ukázalo se to jako velmi přínosný dril, který jednak zlepšil to, co jsem potřeboval a jednak i studenty moc bavil. A o tom to asi i je….

Pojďme si to tedy shrnout:

Záměr nestačí jen studentům vykládat, že to podporuje ta či ona vědecká studie. Je potřeba i říci jim, PROČ a následně i ukázat i JAK a CO tím, kterým drilem chceme dosáhnout. Jinak budou tápat a zkoušet uhádnout, co se tím vlastně mají naučit. Tohoto je ušetřete, ať se mohou soustředit na to, JAK to (tj. konkrétní omezení) vyřeší právě oni.
Omezení nám slouží k tomu, abychom simulovali nevýhodnou situaci, ve které se student může ocitnout i ve skutečném životě, kde nebude vždy krásně osvětlený prostor, s dokonale hladkou a čistou podlahou a bude čelit pouze jednomu, neozbrojenému protivníkovi, který navíc bude hrát férově. Pamatujte, že je zcela v pořádku dělat chyby i přiznat chyby.

„Co jsi se naučil poslechem jiných, zapomeneš velice rychle. Co jsi se naučil svým tělem, si budeš pamatovat do konce života.“

Gičin Funakoši

Ač to může některé senseie pobouřit, čím více o této metodě vím, že tím více si myslím, že byste ji měli využít. Stačí si totiž uvědomit, co je cílem. Pokud kočkování v krásně klimatizované a osvětlené tělocvičně, pak není co řešit. Pokud sebeobrana v temné uličce, pak omezení, která budete postupně do výuky zavádět, a která se budou blížit omezením oné temné uličky, mohou jednou vašemu studentovi zachránit život….

Použité zdroje:

Unconstrained – The constraint-led approach to learning martial arts and beyond (Kevin Secours)

Dynamics of Skill Acquisition a Constraints-Led Approach (Keith Davids, Chris Button, Simon Bennett)

How We Learn to Move: A Revolution in the Way We Coach & Practice Sports Skills (Rob Gray)

Dynamics of Skill Acquisition: A Constraints-Led Approach

Motor learning in practice a constraints-led approach (Renshaw, Ian Savelsbergh, Geert J. P. Davids etc.)

The Constraints-Led Approach Principles for Sports Coaching and Practice Design (etc.)

Martial Praxis Episode 6 – Constraints Led Judo – Cal Jones

What is the Ecological Approach?

Constraint Led Learning in the Martial Arts and Beyond