Vzkaz Pokojným bojovníkům od Dana Millmana

Přečteno: 78

Uvědomění si problému je polovina řešení. Podívejme se tedy na současné problémy lidstva – regionální konflikty, politické rozpory, popírání role lidstva ve změně klimatu, výrazná ekonomická nerovnost, kmenové soužití a sociální média, která živí extrém na pravici i levici, abychom jmenovali jen některé z nich. Nebo si jen přečtěte denní zprávy. Kromě 200 let trvajícího Pax Romana (římského míru), který zdokumentoval historik Edward Gibbon, je v zaznamenané historii jen málo období bez válek a koloniálních okupací, kdy mocný národ nebo skupina použila sílu k ovládnutí jiných národů.

“Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“
-Neznámý (avšak běžně nesprávně připisovaný Albertu Einsteinovi)

Navzdory lidskému vývoji a úspěchům jsme se dosud ani nepřiblížili svému potenciálu. Máme vyspělé a stále výkonnější technologie, ale zachováváme si neandrtálské emoce. Moc bez moudrosti nás všechny ohrožuje. Lidský experiment na planetě Zemi je právě tím – experimentem, možností.

Myslím, že by to byl dobrý nápad.
-Mahátma Gándhí na otázku, co si myslí o západní civilizaci

Abychom přežili a skutečně vzkvétali, bude náš druh vyzván k zásadnímu duchovnímu posunu. Než však nabídnu toto duchovní řešení problémů lidstva – tento hluboký a zásadní záchytný bod, nabízím následující: Jak řekl jeden duchovní mudrc: „Než se staneme duchovními, musíme se stát [plně] lidskými.“ Jak je vidět na naší politice a každodenních zprávách, většina lidstva ještě ani nepochopila, natož aby se přiblížila tomu, co znamená stát se plně člověkem. Jen považte:

Průměr největší světové civilizace byl 200 let.
Národy postupují od otroctví k duchovní víře;
od duchovní víry k odvaze, od odvahy ke svobodě;
od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví;
od sobectví k samolibosti; od samolibosti k apatii;
od apatie k závislosti a zpět k otroctví.
-Fraser Tyler

Někteří lidé se domnívají, že planetě Zemi by bylo lépe bez lidí; že náš druh je rakovinou tohoto planetárního těla. Jsme sobečtí, zlí, vykořisťovatelé, rozdělující, chybující, náchylní ke konspiračním teoriím a nevázaným přesvědčením a trpíme.

Takoví lidé mohou ve svých nejtemnějších hodinách věřit, že naše politické a sociální zásahy jsou jen “uspořádáním lehátek na Titaniku”. Pokud neprovedeme zásadní posun ve vědomí, pak náš osud skutečně může odrážet osud onoho velkého zaoceánského parníku.

Nutně si potřebujeme připomínat podobné věci, jako je tato parafráze slavného citátu Johna F. Kennedyho: „Neptejte se, co může vaše planeta udělat pro vás; ptejte se, co můžete udělat vy pro svou planetu.

Nejsem pesimista ani optimista – jsem realista. Vedle nelidského přístupu člověka k člověku vidím také neuvěřitelný potenciál, protože jsme zároveň i tvůrci krásy a nositeli laskavosti; průzkumníky a hledači vyšší Cesty, našeho lidského potenciálu. Kde by tedy tento zásadní posun mohl začít?

“Lidé, chci jen říct… můžeme spolu všichni vycházet?”
-Rodney King

Proč spolu nemůžeme vycházet? Opravdu se musíme se snažit vládnout, ovládat jiné národy, skupiny nebo rodiny? Mnohem inteligentnější lidé než já uvedli vědecké důvody naší svízelné situace – psychologické, sociologické a ekonomické. Někteří odborníci uvádějí, že za to může  „sobecký gen“ – přežití nejsilnějších a soupeření o zdroje, přičemž vycházejí z Darwinova monumentálního díla “Původ druhů přírodním výběrem”.

Darwin však nehlásal přežití „zuby nehty“. Jeho zásadní dílo zdůrazňovalo hodnotu spolupráce a kooperace pro přežití. Jeho „konkurence“ se netýkala jednotlivých příslušníků druhu, ale spíše schopnosti každého druhu přizpůsobit se, přežít a předávat své geny, což následně vedlo k evoluci.
Co nás tedy může zachránit? Jaká moudrost, jaká jednotná vize nebo osvícené poznání nám může pomoci skočit na další úroveň naší evoluce?

“V našem spánku, bolesti, která nemůže zapomenout
padá kapku po kapce na srdce, dokud,
v našem vlastním zoufalství, proti naší vůli,
přichází moudrost skrze strašlivou Boží milost.”
-Aischylos

Tím se dostáváme k posunu: od konkurence ke spolupráci. Tato jediná změna, založená na poznání, že jsme v tom všichni společně, může, pokud bude realizována v praxi, naprosto změnit naši planetu (i každodenní zpravodajství). Znamená tento posun, že se musíme vzdát sportovního soutěžení? Vůbec ne! Všimněte si však, že jednou z nejlepších věcí na sportovním soutěžení, a dokonce i na smrtícím válečném soutěžení, je oddaná spolupráce mezi členy týmu. Jak řekl mudrc Lao-c’:

Nejlepší sportovec chce, aby byl jeho soupeř co nejlepší.
Nejlepší generál vstupuje do mysli svého protivníka.
Nejlepší obchodník slouží společnému dobru.
Nejlepší vůdce se řídí vůlí lidu.
Všichni z nich ztělesňují ctnost nesoutěživosti.
Ne že by neradi soutěžili,
ale dělají to v duchu hry.
Jsou tedy jako děti v souladu s Tao.
Cestou mudrce je tak jednat bez soupeření.

Problémem není soutěživost ve sportu – problémem je soutěživá mysl. Odkazuji vás na knihu No Contest: The Case Against Competition (“Žádné soutěžení: Případ proti soutěžení”) od doktora Alfieho Kohna.
Abych pomohl objasnit, jak se lze věnovat vysoce soutěživému sportu, ale bez soutěživé mysli, uvedu příklad tenisu: Když hraji tenis, nevnímám člověka na druhé straně sítě jako soupeře nebo protivníka; vnímám ho jako svého učitele. Protože tento „učitel“ odhaluje mé slabiny, abych se mohl zlepšit. Bez něj nebo bez ní mohu míčkem pouze mlátit o zeď. Můj spoluhráč je také mým žákem, protože i já odhalím jeho nebo její slabinu. Pokud hrajete tenis, představte si, jak se díky tomuto posunu vnímání sníží napětí nebo nevraživost (například při těsných soubojích u lajny). Může to přispět k obratnější hře, když se do této vysoce soutěživé hry vnese „duch hry“.
Což nás přivádí k tomuto jednoduchému, ale obtížnému evolučnímu posunu, který musí nastat, aby nám pomohl přežít i prosperovat: Musíme se ve všech oblastech života, společenských i politických, posunout od soutěživého myšlení k myšlení spolupracujícímu. Jinými slovy, přejít od „Co z toho mám já?“ k „Co je pro nejvyšší dobro všech zúčastněných?“.

Představte si, že by se tento přístup uplatnil v politice, našem právním systému a dalších aspektech společnosti! Vzhledem k současnému stavu našeho vědomí, kdy převládá soupeření mezi jednotlivci, podniky a národy, je to ale idealistická představa.

A jak se nám to daří?

V našich současných politických systémech bojuje jedna strana a jeden národ proti druhému o nadvládu, zatímco všichni lidé na světě se chtějí jen uživit, cítit se bezpečně; cítit se pochopeni a oceněni. Šílenost našeho současného postavení by se mohla ukázat, kdyby najednou všechny naše oddělené části těla a orgány začaly mezi sebou soupeřit o nadvládu stejně jako my lidé.

Možná by to bylo dostatečné osvícení:
Vědět, že mysl nemá místo posledního odpočinku;
žádný okamžik samolibé jasnosti.
Možná moudrost… je uvědomění si, jak jsem malý,
a nemoudrý a jak daleko ještě musím dojít.
-Anthony Bourdain

Bez ohledu na to, jak úhledně jsou ta lehátka na palubě srovnána (prostřednictvím politických náplastí té či oné strany), a navzdory našim dobrým úmyslům – našim politickým, ekonomickým a sociálním „řešením“ – lidstvo (náš Titanic) směřuje k tragickému osudu. Ještě však není pozdě změnit kurz.

K vyřešení našich problémů bude zapotřebí onen skok na vyšší úroveň uvědomění. Při psaní Cesty pokojného bojovníka jsem se snažil čtenářům nabídnout záblesk naděje. Tím, že jsem se připojil ke svému vlastnímu vývoji od samolibého (i když úspěšného) mladého sportovce, přičemž „Sokrates“ mi sloužil jako „nelítostná Boží milost“, kdy jsem prošel ponížením, zoufalstvím a nakonec i probuzením – moji čtenáři tento záblesk možností se mnou prožívají alespoň takto zprostředkovaně.

Možná se ptáte, co mám dělat. Nejprve je třeba se zaměřit na to, co můžeme ovlivnit, a to jsme my sami. Každý z nás se může snažit být změnou, kterou by chtěl ve světě vidět. Každý z nás může pěstovat myšlenku spolupracující mysli a udělat skok za hranice „vítězů a poražených“. (Všichni buď vyhrajeme, nebo prohrajeme.)

Zakončím připomínkou napsanou v úvodu významné knihy Vasilije Grossmana Život a osud:

Dějiny lidstva nejsou bojem dobra, které se snaží zvítězit nad zlem.
Je to bitva, kterou svádí velké zlo, jež se snaží, aby rozdrtilo malé jádro lidské laskavosti.

Možná proto spisovatel Aldous Huxley, když v posledních dnech svého života ležel v hospici, na otázku svého přítele Houstona Smithe, zda by mohl nějak shrnout vše, co se za svůj život naučil, profesor Huxley odpověděl: „Mohu to všechno shrnout do pěti slov: Snažte se být trochu laskavější.“

Trochu více lidské laskavosti by nás mohlo všechny zachránit.

 

Zdroj: Peaceful Warrior Newsletter – October 2024 (Dan Millman)

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *