Pokud jako učitel bojových umění opravíte studentovi jedinou chybu a na dalším tréninku zjistíte, že stále provádí techniku s tou samou chybou, a ani nejeví známky snahy o změnu, je to jeho chyba.
Student neposlouchá, anebo neslyší, co mu říkáte. A pokud očekává, že ve svém studiu bojového umění udělá nějaký pokrok, jakýkoliv, musí svůj přístup upravit.
Na druhou stranu, pokud jste studentovi opravili pět nebo šest chyb a student žádnou z nich v příští hodině nezlepšil, je chyba na vaší straně. Především vy musíte zrevidovat svůj přístup a chování a zavést určité změny.
Celkově je otázka efektivní výuky jednou z největších problémů v dójó, a musím říci, že často přehlíženou a nedoceněnou. V příliš mnoha školách bojových umění panuje představa, že k výuce stačí jen technická způsobilost, tedy že umí techniku výborně předvést. Je mi ale záhadou, proč se tato představa ujala. Uvažujme: Kolik skvělých nebo dokonce velmi talentovaných boxerů pracuje jako trenéři v boxerské tělocvičně? Spousta lidí umí mluvit plynně rusky, ale dělá to z nich automaticky dobré učitele tohoto jazyka? Nikdo by to nepředpokládal, přesto je to v bojových uměních hodně rozšířená mylná představa, že černý pásek omotaný kolem pasu je najednou automaticky známkou toho, že jeho nositel je nyní zároveň i učitel.
Jste-li dobrým učitelem, pak v okamžiku, kdy již uvažujete o výcviku studenta, který by mohl být dobrým kandidátem na to, aby se sám stal učitelem, pečlivě začněte takového studenta učit, jak učit. Je zde totiž skutečně mnoho věcí, které se takový student musí ještě naučit, mnoho jemností.
A pokud takový student, jednou potenciální učitel, automaticky předpokládá, že se svým páskem (zázračně) získal dovednost i učit tak dobře jako jeho mistr, rychle ho „srazte na kolena“. Sledujte, jak učí – a okamžitě ho před ostatními zkritizujte a ukažte mu, kolik chyb udělal a kolik se toho proto musí ještě naučit.
A učitel, který řekne jednomu ze svých studentů, aby „učil třídu“, a pak odejde do své kanceláře anebo dokonce opustí dójó, fakticky okrádá o znalosti jak svého kandidáta na budoucího učitele, tak i třídu.
Když student dosáhne ve svém studiu bodu, kdy si již myslíte, že je připraven učit, musíte svou pozornost ještě více zvýšit. To, co musíte pak u kandidáta hledat nejvíce, je tendence „machrovat“. Myslím tím touhu vysvětlit novému studentovi při představování nové techniky (nebo konceptu) vše co pokročilý student již o technice zná. Někdy k tomu dochází kvůli egu: pokročilý student (a kandidát na učitele) chce studentovi ukázat, jak moc toho ví. Jindy je to upřímná touha pomoci: „Vzpomínám si, jak těžké pro mě bylo naučit se tohle – hele ukážu ti, jak jsem se to naučil já a na co vše si teď musíš dát pozor.“
Tato snaha je pochopitelná, ale téměř jistě zbytečná. Opravdu. Student se totiž nakonec jednou naučí přesně to, co se naučil i náš kandidát na učitele: ale bude to pomalu, dlouhým a odevzdaným opakováním. A tak je to dobře. Žádná zkratka neexistuje, stejně jako neexistovala ani pro vás. Proto je přehnané učení (ve smyslu zahlcení detaily) nejen zbytečné, ale může být pro studenty kontraproduktivní.
Je také důležité pochopit, že takový přístup může být kontraproduktivní i pro vás, zkušeného učitele. Vaším úkolem je studenty vést, ukazovat jim cestu – ne však tím, že je budete držet za ruku a vysvětlovat každý detail, ale tím, že je budete jemně usměrňovat, nabízet rady ve správný čas a správným způsobem.
Mimochodem, vím, že slovo „jemný“ si nespojujeme s tradičním dójó, a jistě se najdou čtenáři, kteří se při vzpomínce na svůj vlastní drsný trénink tomuto slovu nahlas zasmějí. Zde ale „jemný“ j emíněn ve smyslu „nepřímo“. Navzdory tvrdému tréninku není nikdy záměrem tvrdě zasáhnout; spíše jde o to trpělivě vštěpovat studentům správné myšlení i určitý typ osobnosti, aby byli schopni osvojit si techniky tohoto umění.
Při vedení svých studentů na této Cestě musíte být uvážliví. A kriticky uvažovat. Ano, vidíte půl tuctu chyb, které dělají. Jako jejich učitel můžete sice každou z nich opravit – což je zdlouhavé a pravděpodobně je to jen ještě více zmate a frustruje. Nebo můžete problémy analyzovat a určit, za prvé, který z nich je v tuto chvíli nejdůležitější, a za druhé, jak a jestli by mohly všechny další souviset. A pak i účinněji je napravit, když budete věnovat pozornost právě tomu faktoru, který je jim společný. Můžete se pokusit zalepit tucet různých děr v zahradní hadici, nebo můžete zavřít vodu u kohoutku. Najít tento kohoutek z hlediska problémů žáka je jádrem dobré výuky.
Neustále při výuce provádět podobné analýzy vyžaduje u studentů intenzivní soustředění. Často se stává, že i zkušený učitel se podívá na studenta a vidí něco, co se mu nezdá, ale nedokáže přesně pojmenovat, co to je. Tehdy si možná budete chtít zavolat staršího studenta a zeptat se ho: „Nevidíš tady něco špatně? Co to je?“ Díky tomuto přístupu se na studenta podíváte novýma očima. A připravujete zároveň i staršího studenta na jeho vlastní budoucnost učitele.
V každém případě musíte být opatrní, jak a kdy opravujete. Špatný učitel se domnívá, že četné opravy, které provádí, jsou důkazem jeho talentu a porozumění. Dobrý učitel chápe, že daleko lepší je pouhé slovo, dobře načasované a pečlivě zvolené.
Zdroj: The Challenge of Teaching Martial Arts
