Napsal: Meik Skoss
Rád bych se v tomto článku věnoval původu japonského kobudo a podal stručný přehled tohoto oboru lidského konání. Ačkoli systematický výcvik v používání zbraní a metody jejich použití v boji existovaly již dlouho předtím, obecně se má za to, že rozvoj bojových tradic, škol či stylů (ryu-ha) vznikl až po konci období Heian (794-1185). Ústředním bodem tohoto výcviku bylo studium luku (yumi), meče (tachi) a kopí (yari). Zpočátku se však tyto zbraně nestudovaly v samostatných uměních, protože bylo třeba připravit se na boj na bojišti. Vyučovalo se proto mnoho různých zbraní i strategických a taktických dovedností jako součást komplexních systémů (sogo bujutsu).
Od poloviny období Muromachi (cca 1480) do začátku období Tokugawa (cca 1605) se lidé postupně začali specializovat na určitou zbraň nebo systém, zejména na luk, kopí, meč, zápasení a jezdectví. Válečníci se sdružovali do rodinných skupin nebo trénovali s ostatními členy svých místních domén.
Jak se techniky a metody těchto skupin stále více individualizovaly nebo jak učitelé získávali hlubší znalosti o základní povaze a principech boje, vznikaly samostatné bojové „tradice“ nebo „styly“ či „školy“ (bujutsu ryu-ha). To se začalo dít na počátku éry Keicho (cca 1600), nabralo poté na síle v průběhu období Tokugawa (1600-1868) a pokračovalo i ve dvacátém století.
Oblasti, které se nejvíce proslavily rozvojem klasických bojových tradic (koryu), se nacházejí v oblasti Kanto, dle rčení „Heiho wa Togoku kara“ (兵法は東国から) což v překladu znamená „Vojenské umění pochází z Východní země“ nebo „Vojenské strategie přicházejí z Východu“. Odkazuje právě na oblast Kanto blízko Tokia a heiho znamená bojové nebo vojenské umění; strategie.
Svatyně Kashima a Katori leží na opačných březích řeky Tone v prefekturách Ibaraki a Chiba. Jsou v nich svatořečena dvě nejvýznamnější šintoistická válečná božstva: Takemikazuchi no Mikoto (Kashima Jingu) a Futsunushi no Kami (Katori Jingu). Spolu s buddhistickou bohyní Marishiten slouží jako ochranná a patronátní božstva mnoha japonských bojových tradic. Historické záznamy zcela jasně ukazují, že mladí bojovníci se shromažďovali, nebo byli svými mistry posíláni na pokročilý výcvik, právě do těchto svatyní, které se po skončení éry Heian staly centry bojových umění. To nakonec vedlo i k založení nejstarších známých formálních tradic bojových umění, Kashima shinto-ryu a Katori shinto-ryu.
V období Muromachi (1333-1568), kdy se postupně začaly formovat bujutsu ryu-ha, působili takoví slavní bojovníci jako Aisu Ikkosai a Kamiizumi Isenokami Hidetsuna (později známý jako Nobutsuna) z Kage-ryu, Chujo Hyogonosuke z Chujo-ryu, Lizasa Choisai lenao z Katori Shinto-ryu, a Tsukahara Bokuden z Kashima shinto-ryu, kteří cestovali po celém Japonsku, aby se zdokonalili ve svém umění boje (musha shugyó), zlepšili své dovednosti a porozumění a také aby učili své styly a systémy místní bojovníky a ty, které učili již dříve ve své kariéře. Postupem času tak vznikly pobočné školy (bunryu) nebo skupiny (bumpa), které se následně staly základem stovek dalších škol založených v jednotlivých feudálních doménách (han).
Ve druhé polovině období Tokugawa a pevném ustavení jeho vojenské feudální vlády (bakuhan seido) se páni velkých a menších domén (daimyó, shomyó) předháněli v získávání bojovníků, kteří vynikali svými bojovými dovednostmi, a jmenovali je instruktory v oficiálních školách. Tito muži vyučovali pány a jejich dědičné podřízené již jako profesionálové, sloužili zde po určitou dobu a poté přešli jinam. Bylo i vcelku běžné, že se určitá škola usadila v určité oblasti a stala se poté trvalou součástí jejího výukového bojového programu. V některých případech byl bojový systém dokonce označen za „oficiální“ školu (otome ryu), která byla schválena a sponzorována místním pánem. Tento oficiální status doslova znamenal, že styl nemohli studovat bojovníci mimo danou oblast. V několika vzácných případech to znamenalo, že instruktoři školy měli dokonce zakázáno opouštět území domény, anebo že umění nemohlo být předváděno cizincům. Nejnovější výzkumy však naznačují, že tento zákaz pro bojovníky z jiných domén, nebo pro učitele opouštějící klanové oblasti, nebyl nikdy absolutní a téměř jistě byl spíše výjimkou než pravidlem. Vzhledem k tomu, že se válečníci neustále pohybovali mezi Edo (dnešní Tokio) a svými i jinými doménami za úředními záležitostmi, byl zákaz spíše formální.
Soudobé záznamy také ukazují, že nebylo vůbec neobvyklé, že se bushi hlásil nebo byl vyslán na výcvik v tradicích jiných bojových umění nebo ve školách jiných klanů. Daimyóové tehdy zakládali doménové školy (hanko), kde jejich bojovníci mohli studovat jak akademické, tak vojenské předměty, včetně místních stylů boje, které praktikovali pouze bojovníci dané domény, ale i slavnějších škol, které měly celonárodní působnost.
Tímto způsobem se bujutsu-ryu významně rozšířilo a podle slov jedné autority „rostly jako houby po dešti“. Na konci období Edo (1603-1867) existovalo podle Nihon Kobudo Sokan (Přehled japonských klasických bojových umění) asi 52 kyujutsu (lukostřelba), 718 kenjutsu (šerm), 148 sojutsu (kopí) a 179 jujutsu (zápas, boj zblízka) ryu-ha.
Společenské, ekonomické a kulturní změny, k nimž v Japonsku došlo během posledních sto třiceti pěti let (od reforem Meiji v roce 1868), však způsobily, že mnoho kobudo ryu a/nebo jejich přidružených systémů (bunryu, bumpa) zaniklo a zůstaly po nich již jen názvy.
A z toho obrovského množství klasických bojových škol, které si stále zachovaly své technické osnovy, pravděpodobně do současnosti zůstalo jen několik málo stovek, spolu s písemnými dokumenty popisujícími jejich původ a tradice.
Klasická bojová umění v Japonsku mají v dnešní společnosti nelehké postavení. Japonci ani cizinci jim příliš nerozumějí a nestudují je, což situaci dále komplikuje. Na bujutsu lze pohlížet (z jednoho úhlu pohledu oprávněně) jako na anachronismus zcela postrádající význam pro moderní život.
Stejně oprávněně je však lze vnímat jako důležité kulturní dědictví, které nás všechny může obohatit, bez ohledu na to, co děláme, odkud pocházíme nebo kdo jsme. Snad právě fakt, že v hektickém prostředí života na konci dvacátého století stále existují, svědčí o jejich životaschopnosti a přizpůsobivosti.
ZDROJ: A bit of background (koryu.com)
