Setsuninto – Katsujinken

Meč, který bere život – meč, který dává život

Napsal: Ellis Amdur

„…Zaslouží si smrt! Zaslouží si ji! Troufám si říct, že ano. Mnozí, kteří žijí, si zaslouží smrt. A někteří, kteří zemřou, si zaslouží život. Můžete jim ho dát? Pak se příliš neohánějte tím, že budete soudit smrt. Vždyť ani velmi moudrý člověk nevidí všechny konce….”.

J.R.R.Tolkien, Společenstvo prstenu

„Každou minutou se moje radost zvětšovala… protože jsem se ocitla ve výjimečném stavu nejúplnější nezranitelnosti, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Nic mě nemohlo zmást, rozčílit ani unavit. Ať už si ti muži, živě rozmlouvající v jiném koutě místnosti, mysleli na cokoli, já jsem na ně pohlížela klidně, ze vzdálenosti, kterou nemohli překročit.“

Vera Zasulicková, po atentátu na generála Trepova, petrohradského gubernátora

Japonský meč nikdy nebyl pouhým kusem vyleštěné a nabroušené oceli. V kontrastu čepele a pochvy existuje jakási symbolika dynamické souhry muže a ženy, pronikání a zadržování, moci závislé stejně tak na jejím udržení jako na jejím projevu. Meč sám o sobě byl ztělesněním principu práva založeného na hierarchii. Moc vládnoucích bojovníků byla zakořeněna v jejich podřízení se síti povinností a loajality vůči nadřízeným, jejich zbraně byly spíše nástrojem služby než svobody.

V náboženské ikonografii taoistický meč protíná chaos, vnáší do vesmíru řád, vytváří tmu a světlo, jin a jang, pozitivní a negativní a z této duality se rodí nesčetné formy vesmíru. Buddhistický meč je meč, který protíná iluzi, jasné chladné ostří vědomého vědomí, které vyžaduje, aby člověk čelil realitě s otevřenýma očima a odvážným srdcem.

Setsuninto (殺人刀) (meč, který bere život) označuje destruktivní, smrtící použití zbraně a katsujinken (活人剣) (meč, který dává život) symbolizuje obranné a morálně správné použití síly. Jedná se o pojmy, které se snaží rozlišit mezi použitím meče k vražedným účelům v protikladu k jeho použití k ochraně lidí nebo k zachování řádu společnosti.

Tyto dva výrazy dávají podnět k různým výkladům. Nejnaivnější je představa, že člověk, který má moc, se může rozhodnout, zda ji použije k tomu, aby druhým ublížil, nebo je naopak svedl ze špatných cest. To je častá fantazie některých vyznavačů aikidó: že při napadení se obratný cvičenec, který by mohl útočníka snadno zničit, pohybuje tak, že nejenže je útok neutralizován, ale útočník si uvědomí chybnost svého jednání a odvrátí se od násilí. Nazývám to naivním, protože i když je to někdy možné, předpokládá to, že útočník bude vždy mnohem horší v dovednostech, a co je ještě nepravděpodobnější, že by útočník, pokořen a dokonce zahanben někým mnohem lepším, pravděpodobně prošel hlubokou změnou osobnosti.

Druhým konceptem je koncept chirurgického cíleného násilí, který je zvláště rozšířený mezi japonskou pravicí, jejíž ideologie má v mnoha ohledech nejblíže k ideologii třídy válečníků v předmoderním Japonsku. Toto je nejlépe vyjádřeno frází „Jeden život pro záchranu tisíce“, která se používá k ospravedlnění různých politických atentátů. V tomto konceptu by nejen vražda, ale i nečinnost, která umožní vypuknutí války nebo jiné katastrofy, byla setsunintō. Katsujinken by pak znamenalo „useknout hadovi hlavu“, aby válka vůbec nemohla začít.

Někteří pseudo-buddhističtí učenci meče si představují stav plynulé dokonalosti, nazývaný „osvícení“, v němž člověk může jednat v každém okamžiku bez přemýšlení či pochybností, přičemž spontánní čin je tím jediným vhodným pro daný moment. Osvícený jedinec by tak mohl skolit člověka bez vražedného úmyslu, protože v rámci svého intuitivního, všeobjímajícího pochopení propletené sítě vesmíru by rozpoznal, že nejlepší cestou pro tento řád je smrt onoho jednotlivce. Život usmrceného by tím dosáhl svého naplnění a ve skutečnosti by „vyžadoval“ smrt v tomto okamžiku, aby mohl být správně završen.

Čí život je zachován v katsujinken? Vlastní? Nepřítelův? Přihlížejících?

Čí život je odebrán v setsunintō?

Je to problém pouze daného okamžiku, týkající se dvou jednotlivců v konfliktu, nebo zahrnuje všechny, jejichž životy jsou zasaženy násilím, zdánlivým zlem?

Je to problém pouze přítomnosti, nebo se rozšiřuje i do minulosti a budoucnosti?

Jsou důvody, které vedly nepřítele k násilí, relevantní pro způsob, jakým se s tím vypořádáš?

Jsou možné důsledky různých způsobů řešení násilí podstatné pro úvahu o tom, jak musíš jednat?

Někdy si myslím, že odpovědi na tyto otázky znám. Jindy vím, že nemám absolutně žádné tušení.

Ve státě Washington existují domy, kterým se říká Krizová odpočinková centra (Crisis Respite Centers). Pracují v nich specializovaní pomocníci, kteří jsou zkušení v jednání s problémovou a agresivní mládeží. Do těchto domů jsou umisťovány děti, obvykle dospívající, které jsou svěřenci státu a které nelze umístit do náhradní rodiny.

Střediska krizové pomoci musí přijmout každého. Mají také odemčené dveře. Šest lůžek může být například zaplněno třemi násilnickými šestnáctiletými mladíky z konkurenčních „gangů“ spolu se „sexuálně reaktivní“ dívkou s opožděným vývojem, třináctiletým chlapcem, který je chronický útěkář a nesmírně otravným obtloustlým dvanáctiletým chlapcem, který se gangsterům posmívá a pak se utíká schovat za zaměstnance, když ho jeden z nich pronásleduje, aby ho rozmáčkl jako švába. Nároky na personál, který musí zajistit bezpečnost každého z nich, jsou díky tomu obrovské.

Jednou brzy ráno mi zavolal ředitel jednoho takového centra krizové pomoci. „Ellisi, máme tu jedno dítě a nevíme, co s ním. Ohrožuje personál a má prudkou povahu. Strávil několik let v Allister House (zařízení pro psychicky narušené děti) a vyšlo najevo, že systematicky znásilňoval mladší děti a děsil je tak, že je jisté, že mnohé z nich znásilnění nikdy nehlásily. Je v systému pěstounské péče. Domů ke své rodině se vrátit nemůže, to je nemožné; v mládí ho tam strašlivě zneužívali. Dělá nám starosti, že je tady, a také, jakou léčbu potřebuje. Je to dost děsivý kluk a je těžké zjistit, co je z jeho strany pouhé zastrašování a co je opravdu nebezpečné. Mohl byste ho přijít posoudit?“

O povaze zla toho bylo v průběhu tisíciletí napsáno mnoho. Kdy vlastně muž nebo žena překročí hranici, pokud taková hranice vůbec existuje, kdy jsme oprávněni odsoudit už nikoliv pouze jejich činy, ale i samotnou osobu? Kdy, pokud vůbec, je zlý čin projevem zkažené duše, onoho dobrovolného objetí se zlem?

V průběhu let jsem se setkal s mnoha násilnickými mladými muži a ženami. Často jsou velmi líní. Jeden chlapec mi dokonce řekl: „Zločin je ta nejjednodušší práce, jaká existuje.“ Často tolik touží po přijetí do smečky, že cokoli dělají jejich kamarádi, budou dělat také, navzdory obavám z následného trestu. Často mají zhoršený úsudek. Užívají drogy nebo alkohol a jejich emoce jsou pak poháněny jak chemickými látkami tak i něčím vrozeným. Často jsou to lidé s nízkou tolerancí k jakémukoli druhu frustrace. Mezi touhou a činem u nich zdánlivě není žádný prostor. Existuje v nich jakýsi pocit oprávněnosti: když to chci, tak si to zasloužím. Všechny tyto rysy jsou však jen zdůrazněním té či oné temnější vlastnosti celého lidstva. Takovému člověku nelze věřit, ba ani ho mít rád…ale není nepochopitelný. Jsou stejného druhu jako my.

Mezi námi existují lidé, kteří se zdají mít za svůj životní úkol potlačit bolestivé výkřiky vlastního svědomí. Někteří z těchto lidí se zároveň sadisticky vyžívají v bolesti druhých. Existují výzkumy, které naznačují, že schopnost distancovat se od traumatu z násilí, zejména od traumatu vzniklého při páchání násilí, je zčásti pevně geneticky daná. Existují lidé, kterým násilí dokonce vyhovuje.

Existují také výzkumy, které naznačují, že těžká traumata, zejména v raném dětství, vedou k nepředvídatelným neurologickým změnám – z některých dětí se vyvinou bázliví a bojácní dospělí, zatímco jiné jsou odolné a soucitné. Z jiných se stávají vykořisťovatelské, manipulativní, nebo dokonce i jakési divoké bytosti bez svědomí, které jako by zmizely z civilizovaného společenství mužů a žen. Ostatní lidé jsou pro ně pouhé objekty užitku, které se pohybují v jejich vnímacím poli a mimo něj. Jejich schopnost vytvářet si vazby k druhým lidem je minimální nebo dokonce zcela chybí.

Když v nich kontakt s jinou lidskou bytostí vyvolá pocit citlivosti nebo zranitelnosti, je jejich reakcí často hluboká bolest, bolest, podobnou té, kterou pociťuje vyhnanec, když ve větru ucítí vůni domova, bolest tak hluboká, že se mohou snažit reagovat tím, že se pokusí „umlčet“ to, co tento pocit vyvolává, což je obvykle schopnost citlivosti, nebo dokonce v nejextrémnějších případech člověka, který tuto reakci vyvolává.

Nikdo vlastně neví, jak a proč někteří lidé migrují k oné temné hvězdě a opouštějí svět lásky a svědomí. Většina zločinců má do jisté míry schopnost tento soucit a empatii vědomě vypínat a zapínat. Jiní ji mohou v omezené míře pociťovat, ale pouze k lidem ve svém vlastním okruhu. Jednou jsem v průběhu rozsáhlého rozhovoru vyprávěl jednomu mladému muži ve vězení o pocitu obrovské zranitelnosti, který jsem pociťoval, když mi vykradli dům. Jeho čelo se svraštilo soucitem a on spontánně řekl: „Jo, to je, jako by tě někdo znásilnil nebo tak něco.“ Byl, pokud jsem to mohl posoudit, skutečně rozhořčený kvůli mně – a přitom on byl ten zloděj, který mne vykradl!

Existuje pár lidí, kteří se vycvičili tak, aby neměli žádná slabá místa, vůbec žádné pocity zranitelnosti, aby reagovali s jistým odstupem na to, co cítí, že musí nebo chtějí udělat. Pokud vám to zní až nebezpečně blízko k obrazu, který máme o dokonalém bojovníkovi, pak je to dobře! A je to rozhodně námět k zamyšlení, že?

Když onen chlapec přišel, už jsem seděl v pokoji a čekal na něj. Byl to šlachovitý kluk, s úzkými rysy, překvapivě plnými, smyslnými rty a špinavě blond vlasy. Jakmile mě spatřil, začal napodobovat různé rádoby pohyby karate a kopy s překvapivou přesností se na mě hrnuly jako velká voda. Nevím, jestli to byla jen snaha ukázat, že je drsný a že si mám raději držet odstup, nebo jestli v neuvěřitelné intuici divocha a dravce nějak „věděl“, že jsem vycvičený v bojových uměních. Dravci mají často důvěrný přístup ke svému strachu i vzteku a možná mě tímto způsobem chtěl na dálku vyděsit, a tím nám umožnit začít za „rovných“ podmínek.

Nepohnul jsem se ze židle, když jeho nohy prořízly vzduch – dával si pozor, aby nekopal příliš blízko. Po minutě nebo dvou jsem gestem ukázal směrem k pohovce: „Proč se neposadíš, Jarede?“ navrhnul jsem mu. Vrhl se na židli, zhroutil se a řekl: „Trénuji karate už sedm let! Jednou někoho roztrhám. Třeba někoho z těch zkurvenejch vedoucích v centru,“ a jako by jím trhl elektrický proud, vyskočil zpátky na nohy a uprostřed místnosti se znovu pustil do stínového boxu a kopů. Díval se na mě s jakousi elektrizující radostí, skotačil jako skřet v uhlících ohně. Na mou opětovnou žádost se znovu posadil a pak se opět sesunul, ztuhlý jako ještěrka na skále. Vypadalo to, jako by jeho nehybnost byla stejným dílem vůle jako jeho pohyb – nikdy se nedalo říct, že by byl uvolněný.

Mluvili jsme o místě, kde pobýval, které se mu nelíbilo, a o jeho rodině, kterou si idealizoval, přestože ho zneužívala a opouštěla. Vyprávěl mi, jak je tvrdý a jak si je navzdory našemu rozdílu ve velikosti jistý, že by mě dokázal dostat, kdyby vážně chtěl. Byl velmi náladový – nikdy neodpovídal na mé otázky přímo, odbíhal do té či oné odbočky a snažil se mě vyvést z rovnováhy výhrůžkami, stížnostmi a hloupostmi. Bylo mu jedno, jestli ho mám rád, nebo ho nenávidím, nebo dokonce jestli zůstanu naživu ještě minutu. Byl jsem jen „věc“, se kterou si musel promluvit.

Zeptal jsem se ho na dobře zdokumentované zprávy o jeho znásilňování jiných a on se usmál a řekl: „Jo, to jsem udělal. Ale už bych to nikdy neudělal.“

„Proč ne?“ Zeptal jsem se.

„Protože je to špatné,“ řekl a ani v nejmenším se nesnažil vložit do svého hlasu tón upřímnosti.

„Tak to je mi tě líto,“ řekl jsem. To vyvolalo reakci – vzplanutí emocí, které se vynořily zpoza ploché clony jeho očí; zahořel oheň.

„Proč?“ zeptal se.

Pak jsem řekl něco, co nemusí být nutně pravda, protože sexuální deviace je mnohem složitější, ale chtěl jsem zjistit, kdo je, a snad v něm vyvolat nějakou pravdu. „No, každý ví, že kluci, kteří mají rádi sex s malými dětmi, nemohou mít sex s lidmi svého věku. Prostě to nedokážou. Takže když už nehodláš znásilňovat děti, tak asi už nikdy nebudeš mít s nikým sex po zbytek tvého života. Je mi tě líto.“ V poslední větě můj hlas změkl soucitem, který byl opravdový; navzdory mé nenávisti k tomu, co udělal, byl pořád jen o málo víc než dítě a já s ním mohl soucítit stejně jako s týraným pitbulem, byť děsivým a nebezpečným.

Rozzlobeně se na mě vrhl. „Já taky můžu mít sex s lidmi mého věku!“ Řekl pak ještě několik dalších vět, aby to patřičně „doložil“, ale zatímco mluvil, zvedl plyšového medvídka, který ležel na gauči v pokoji, a nevědomky, téměř bez viditelného úsilí, mu utrhl packy. Všiml si, že můj pohled přešel na jeho ruce, a když se podíval dolů, uviděl, co udělal, usmál se na mě a libozvučným hlasem řekl: „Aach, už je to zlomené.“ Pak položil paže zpátky na tělo: „A už je to všechno spravené!“ Odtáhl je od sebe: „Zase zlomené.“ Znovu dohromady. „Znovu opravené. Zase zlomené. Znovu opravené. Rozbité. Opravené. Rozbité…” Zastavil se a dál se usmíval, když medvídka bezstarostně odhazoval od sebe na podlahu i s utrženýma packama. Brzy poté náš rozhovor skončil. Dotkl jsem se jádra bolesti, od které se tak usilovně snažil distancovat. Výsledek. Vztek. Byl jsem si jistý, že kdyby to dokázal, rozčtvrtil by mě stejně jako toho plyšáka.

Moje doporučení znělo, že musí nějak začít znovu – naučit se od začátku chovat jako člověk, dostat se do určité závislé situace, aby se musel vázat na pečovatele jako malé dítě. Musel by být nějak umístěn do prostředí s omezeným přístupem 24 hodin denně, které by ho alespoň naučilo, že jeho vlastní zájem spočívá v tom, aby se „choval“ jako ostatní lidé. Několik takových programů existuje a na základě tohoto doporučení byl do jednoho z nich umístěn. Vydržel v něm šest měsíců.

Jakkoli to zní jako intenzivní postup, dotyčný musí mít zásadní touhu vrátit se k lidskosti, podobně jako musí mít narkoman do morku kostí touhu přestat brát drogy, má-li mít léčba nějaký efekt.

„Návrat“ znamená prožít všechnu bolest, kterou člověk v sobě uzavřel, když se stal bytostí bez vědomí. Jared už na to neměl odvahu. Už vnitřně přijal chladné primitivní bezpečí osamělé nenávisti a čistého sobectví. Fyzicky napadal personál i ostatní mladé lidi a byl vyloučen. Jeho slova na rozloučenou zněla: „Byl jsem zrozen znásilňovat a nikdo s tím nic nenadělá“.

Vzhledem k tomu, jak jsou špatně napsány naše zákony, byl po vyloučení z tohoto zabezpečeného zařízení vrácen zpět do péče pěstounů – svých „rodičů“, kteří již neměli povinnost ho zavírat…aby se po nějakém čase opět vrátil do stejného Centra krizové pomoci jako na počátku našeho příběhu.

Byl tam asi jen asi týden, když náhle vybuchl vzteky vůči personálu, když po něm chtěli, aby si vyzvedl nějaké oblečení. Kopem udělal díru do zdi a zdemoloval nábytek. Když zavolali policii, Jared vyběhl ze dveří a dvě zaměstnankyně ho pronásledovaly. Onen mladý muž je nechal za sebou, vstoupil na blízký školní pozemek a narazil na dvě dvanáctileté dívky. Na jednu z nich se vrhl a za bílého dne, uprostřed chodníku, ji začal znásilňovat. O několik okamžiků později ho našli zaměstnanci školy a podařilo se jim ho od ní odtrhnout. Ve věku 16 let byl souzen jako dospělý a odsedí si, tuším, 15 let ve vězení.

O několik měsíců později, těsně před vynesením rozsudku, jsem ho zpovzdálí viděl ve vazbě. Ačkoli byl v otevřené hale, byl izolován od ostatních chlapců, ne kvůli svému zločinu, ale kvůli svému chování plném nenávisti ke všem kolem něj. A po 15 letech strávených v „gladiátorských školách“ našeho moderního trestního systému nám všem pomáhej Bůh, až se dostane ven.

Filozof Derrida hovoří o „otázce komunity“. Všichni, kdo žijeme ve světě bojových umění, ať už díky své profesi, nebo díky své zálibě v bojových uměních, čelíme podobným otázkám, pokud jde o odpovědnost, kterou na sebe bereme nabytím moci založené na znalosti velmi účinných technik boje. Proto tu nyní pokládám následující otázku, ne proto, abych od vás dostal odpověď, ale možná proto, abych ve vás tuto otázku vyvolal: Jsem morálně chybující, když jsem ho nezabil?

Když jsem s tím chlapcem vedl rozhovor, věděl jsem, čeho je schopen. Neočekával jsem, že mu léčba pomůže, ale byl to nejlepší návrh, který mě napadl. Věděl jsem však, že dříve nebo později provede nějakému nebohému dítěti něco strašného.

Je tedy mou povinností nabídnout terapii pouze těm, kterým mohu skutečně pomoci, anebo třeba naučit co nejvíce lidí, jak se chránit před podobným násilím?Anebo se soustředit na výchovu svých synů, a nějak se tímto způsobem omluvit sám před sebou před následky toho, co jsem věděl, že se stane?

Mohl jsem dítěti, které znásilnil, ušetřit nepředstavitelné bolesti? A vlastně pravděpodobně i dalším dětem, až se konečně dostane z vězení?

Kdybyste se dozvěděli, že jsem ho zabil pouze na základě své intuice a odhadu, jak byste reagovali?

Má odpověď na tuto otázku je volba, kterou jsem učinil, ale až do smrti mě bude pronásledovat myšlenka na onu dívku, na její zubožené ležící tělo na chodníku, na ty vyděšené zoufalé oči plné bolesti v kontrastu s lhostejným chladným až výsměšným pohledem násilníka…

Co tedy v reálném životě znamená „meč, který dává život“?

ZDROJ: Setsuninto – Katsujinken (koryu.com)