Samurajský kód Bušidō je lež (a je ve vašem dōdžō)

napsal: Dave Lowry

Představte si, že by nějaký politický vůdce přijel do Duluthu a řekl toto obyvatelům Minnesoty: „Jste potomky Vikingů. V žilách vám koluje krev válečníků. Vaši předkové byli obávaní po většině tehdy známého světa. Je tedy naprosto logické, že jste neporazitelní, že ovládáte území, které vaši předkové ovládli, je také logické, že si užíváte odměn, které oni měli, a že vás v odvaze a smělosti nemůže nikdo jiný překonat.“ Je skutečně těžké si představit, že by tomu nějaký obyvatel Minnesoty věřil.

Ale představte si, že by kromě politických funkcí byli tito lidé také velmi mocnými — opravdu velmi mocnými — vojenskými vůdci.
A představte si, že by lidé, kteří by s nimi nesouhlasili, byli vystaveni velkému nepohodlí.
A představte si, že by se toto poselství neustále objevovalo v médiích, ve školách, v populární hudbě i v kostelích po celé Minnesotě.

Ano, i tak je těžké si něco takového představit. Musíte si ale uvědomit, že Japonsko na počátku 20. století bylo, stejně jako celý svět, místem velmi odlišným od toho současného. Japonsko bylo tehdy fakticky méně než 50 let po feudalismu. Teprve se začínalo objevovat na světové scéně a ukazovat svou sílu. A bylo hluboce rozhořčené tím, co vnímalo jako četné urážky ze strany západního světa.

Japonsko proto potřebovalo způsob, jak své obyvatelstvo povzbudit, jak je vtáhnout do snu o dobývání a expanzi, poháněného žhnoucími uhlíky jejich vlastní spravedlivosti a „výjimečnosti“.

A benzínem na tento oheň bylo Bušidō.

Za ta léta, co jsem trávil se svým japonským senseiem, si nevzpomínám, že bych ho někdy slyšel toto slovo použít. V klasických bojových uměních se nikdy nezmiňuje. Z velké části proto, že Bušidō ve skutečnosti nic konkrétního neznamená. Je to vágní pojem, podobný například „vlastenectví“ — má sice nějakou emocionální hodnotu, ale postrádá racionální definici.

Japonci v období Taišó (1912–1926) byli již celou generaci vzdálení od dob samurajů. Samurajové pro ně nebyli o moc reálnější než Vikingové pro moderní obyvatele Minnesoty: postavy z mlhavé minulosti.
Japonská vláda a mocenské struktury využívaly obrazy samurajů — romantizované a pečlivě vytvořené — aby Japonce přesvědčily, že jejich předky hnala téměř fanatická úcta k císaři, naprostá poslušnost vládcům a ochota obětovat vše pro nějakou věc.

Pravdou ale je, že před polovinou 19. století měl císař v životě Japonců — ať už samurajů či běžných lidí — asi takovou roli, jakou má pro nás Ježíšek. Věděli o císaři, věřili, že je potomkem bohů, ale v jejich životech nehrál žádnou skutečnou roli. Modlili se ke svým místním nebo rodinným božstvům. Dokonce i ve starém Japonsku byl císař především figurkou, manipulovanou a někdy dokonce volenou mocnými válečnými rody. „Uctívání císaře“ se stalo velkou věcí až ve chvíli, kdy bylo užitečné, aby měla armáda a vláda vůdce, kolem něhož by se mohla země semknout.

I když dnes vnímáme Japonsko jako „stát“, až do moderních časů to byl ve skutečnosti soubor značně samostatných knížectví a provincií, kde se obyvatelé, podobně jako ve Spojených státech před občanskou válkou, ztotožňovali spíše se svou vesnicí či regionem než s celou zemí.

Myšlenka, že věrnost znamená naprostou poslušnost autoritě, nebyla v Japonsku historickým konceptem. Ano, od samurajů se očekávalo, že položí život za svého pána, ale běžní lidé tuto povinnost neměli. Naopak, běžní lidé často pořádali stávky, a dokonce i povstání — obvykle kvůli daním. A když došlo na násilí, s hráběmi a motykami téměř vždy samuraje přemohli.

Navíc i u samurajů byla věrnost obousměrnou záležitostí. Stejně jako se od samuraje očekávalo, že se plně oddá potřebám svého pána, měl pán povinnost pečovat o své lidi — jak o samuraje, tak i o běžné poddané.

Císařská vláda to ignorovala a požadovala od japonského obyvatelstva oběti pro válečné úsilí, zatímco jejich potřeby zřídkakdy brala v potaz. Konfuciánská představa, že věrnost znamená vzájemnou závislost, byla hodně překroucena.

Když se nad tím zamyslíte, tak v jistém smyslu císařské síly podvedly Japonce, nebo jim předkládaly mýty a propagandu založenou na zcela falešné historii. A jak to ovlivňuje vás, karateku nebo Budóku ve 21. století?

Pro mnohé z vás platí, že vaši učitelé nebo učitelé vašich učitelů byli kdysi mladí muži, kteří vyrůstali v Japonsku předválečném a později i válečném. Každý den vstřebávali tuto propagandu. Dospívali s „pravdou“, že Japonsko je jedinečné, že jeho společnost je v každém ohledu nadřazená ostatním. Byli prodchnuti myšlenkou, že autoritu nelze nikdy zpochybnit. Vyrůstali s téměř náboženským přesvědčením, že Japonci jsou předurčeni vládnout světu.

Přenesení těchto přesvědčení a postojů do dōdžō na Západě mělo jasně hluboký dopad na vývoj budó zde. Rozdíl mezi cestou bojových umění a zásadami expanzionistického Japonska se často stíral.
Studentům zde bylo řečeno, že chování jejich učitelů je odrazem „ducha Bušidō“. Byli povzbuzováni, aby věřili, že to, co dělají, je propojuje se samurajskou minulostí Japonska. Ve skutečnosti má ale mnohem více duch dōdžō společného s imperialistickou šíleností japonské fanatické armády 20. století. Taková nedorozumění zastřela velkou část skutečného ducha Budó.

Moderní karateka někdy odmítá historii svého umění jako něco nepodstatného. Není tomu tak. A ani historie Japonska není při studiu a cvičení karate bez významu.

Naopak: my všichni v dōdžō ji prožíváme každý den.

ZDROJ: The Bušido Code Is a Lie (And It’s in Your Dódžó)