Posun ve vnímání fyzického rozvoje

Je zajímavé, jak se člověk v průběhu času mění. Respektive, kam postupně směřuje jeho zájem spolu s narůstajícím věkem.

Před více jak 30 lety jsem začal se sebeobranou, abych pak krátce přešel na sportovní formu bojových umění (tedy bojových sportů). Zde jsem zjistil, že mě jednak nebaví soutěžit s jinými a jednak mi tam „něco“ chybělo.

Přešel jsem tedy na tradiční formu bojových umění a následně zjistil, že mé představy o bělovlasém mistrovi se notně liší od reality. Naštěstí jsem pak potkal člověka, se kterým jsme následně fakticky více jak dvanáct let rekonstruovali a navraceli jujutsu do podoby fungující sebeobrany. A byla to zajímavá Cesta po všech stránkách 🙂

Po 12 letech jsem však začal vnitřně cítit, že sebeobranná forma jujutsu mne přestává zajímat. Čím více jsem totiž pronikal do problematiky sebeobrany, tím více jsem si uvědomoval, jak je výuka sebeobrany ve světě pokřivená, neúplná, málo či naopak až příliš agresivní a…jak vaše srdce a duši vnitřně….znečišťuje. Výuka sebeobrany totiž není jen legrace s kamarády v tělocvičně, kde se mlátí do lapy v různé intenzitě, to nejsou ani tahanice na tatami. A jakkoliv se člověk u takových věcí tvářil drsně, ve skutečnosti si jen „hrál na vojáčky“.

Postupně jsem vnitřně cítil stále silněji, že výuka sebeobrany, skutečné sebeobrany, je o násilí i kultivaci vlastní agresivity. Pokud chcete umět sebeobranu, musíte v sobě probudit to ošklivé, černé, které opravdu ušpiní vaši duši…. Možná právě proto mnoho opravdových mistrů boje se na sklonku svého života věnovalo duchovnímu životu, aby….já vlastně ani nevím proč….. Možná proto, že se snažili onu agresivitu ve svém nitru nějak pochopit a transformovat.

Každopádně mi došlo, že nechci svůj život trávit tím, že budu učit jiné lidi být agresivní a paranoidní, protože tím, že je učíme se bránit, je zároveň učíme se i něčeho/někoho bát. Je mi jasné, že s tím hromada lidí nebude souhlasit, ale popravdě řečeno, je mi úplně jedno, co si o tom ostatní myslí.

Proto jsem se začal více zajímat o samotné kořeny pohybu. A tady to začíná být velmi zajímavé. Zjistil jsem, že na počátku lidstva byla potřeba být v co nejlepší kondici úzce spojena se schopností ulovit si jídlo, případně ubránit se nepřátelům, ať už je to příroda (sopka, povodeň, požár, zemětřesení…), zvířata či jiní (pra)lidé.

Později ve starověkých civilizacích dokonce existovala povinnost, aby muž (a v některých civilizacích i žena) byl v co nejlepší fyzické kondici, protože takový člověk pak dokázal ubránit svou vesnici, město, či svou zem proti nepřátelům. To platilo zvláště v těch případech, kdy země neměla profesionální vojsko.

Například znalost úpolových disciplín se ve starověkém Řecku (Sparta je asi nejznámějším případem) považovala za standardní součást vzdělání. Ale i ve středověké Evropě bylo dokonce ustanoveno tzv. sedm ctností skutečného rytíře, mezi něž se řadily tyto aktivity:

1. Jízda na koni
2. Plavání
3. Lukostřelba
4. Zápas a šerm (tedy neozbrojený a ozbrojený boj)
5. Lov
6. Šach
7. Veršování a rétorika, včetně společenského vychování

Všimněte si zvláště posledních dvou disciplín. Ačkoliv míra a intenzita násilí byla ve středověku nepoměrně větší, přesto lidé už tehdy věděli, že se musí věnovat i jiným disciplínám, než boji, pokud nechtějí mít ze života peklo….dnes se na to zapomíná a výsledkem jsou často závažné psychické problémy.

Velice podobné aktivity bychom našli i u japonských samurajů, severoamerických indiánů Siouxů a věřím, že například i severští Vikingové měli propracovaný svůj systém celkového rozvoje tak, aby v dospělosti byl muž již plně připraven se připojit k ostatním bojovníkům a nebyl jen „tupou mlátičkou“. V tomhle ohledu jsou seriály a filmy na toto téma více než zavádějící.

Spolu s tím, jak civilizace budovala stále bezpečnější prostředí k životu, naše potřeby, velmi dobře popsané Maslowovou pyramidou potřeby, se posouvaly od budování dokonalejšího vojáka více k zábavě a tím i ke sportu. Vznikly první olympijské hry a s tím související i rozvoj atletických disciplín. Velký rozvoj přišel až v posledních 200-300 letech, kdy se objevilo mnoho dalších sportovních disciplín, jež by se velmi pravděpodobně daly zpět vystopovat až k dovednostem válečnickým. Spolu s nimi vznikaly poté i kondiční systémy, které měly člověka na ony sportovní disciplíny více připravit. A z mého pohledu se to pokazilo právě v této fázi.

Na jedné straně jsme se, dle autora vynikajících knih On Combat a On Killing Davea Grossmana, za posledních 50 let dozvěděli o umění válečnictví daleko více než v uplynulých 500 letech. A na druhé straně jsme degradovali fyzický rozvoj člověka na primárně estetickou záležitost. Příjemně mne proto překvapila například reakce Alberta Gallazzi, hlavního zástupce systému TacFit v Evropě, který na facebooku nedávno napsal, že cílem kondičního systému má být připravit tělo na všestrannou zátěž a nikoliv na „výstavu svalů“. Proto třeba i smazal všechny své fotky, kde je vyfocený při nějaké technice bez trička, protože jak sám říká „jsem posílal špatnou zprávu směrem k mým studentům“. Není to tedy o hezky vypracovaném těle, ale o dokonale sladěných fyzických dovednostech (síla, rychlost, vytrvalost, obratnost a ohebnost) díky nimž je tělo souměrné, přirozeně svalnaté a připravené čelit prakticky čemukoliv. V tomto přístupu je asi nejdále Ido Portal, který už i u nás má několik svých studentů.

Od konce devatenáctého století se rozdělovaly pohybové aktivity na, řekněme funkční a na ty zábavné, či chcete-li volnočasové. Mezi ony funkční aktivity se ještě počátkem dvacátého století řadilo:

• Jízda na koni a řízení kočáru
• Veslování a řízení lodi
• Střelba a zacházení se střelnými zbraněmi
• Šerm a zacházení s mečem či šavlí
• Sebeobrana za využití tyče nebo vycházkové hole
• Zacházení a řízení dopravních prostředků jako je kolo, automobil, apod.
• Atd.

Díky tomu, že jídlo se stávalo dostupnější a prostředí pro člověka méně nebezpečné, se i některé aktivity postupně dostávaly do druhé skupiny. Mezi ty volnočasové aktivity se tak řadilo například i tyto aktivity:

• Lov
• Rybaření
• Turistika všech forem
• Lezení po skalách
• Jízda na lyžích a saních (zvláště v některých severských zemích)
• Dostihy a závody
• Tanec všeho druhu
• Atd.

Pro úplnost uvádím ještě třetí skupinu pohybových aktivit, které bychom mohli souhrnně nazvat pracovní aktivity a mezi ně se řadily například tyto aktivity:

• Zahradničení a zemědělské práce. Zacházení s lopatou, vidlemi, krumpáčem, hráběmi, rýčem, apod.
• Tesařství a s tím související zacházení s pilou, kladivem, apod.
• Kovářství a s tím související zacházení s kladivem, kleštěmi, apod.
• Atd.

Postupně se tak začalo zvedat závaží nikoliv proto, aby člověk následně uzvedl například těžký kmen (na to měl koně), či odvalil těžký kámen na poli (na to měl také koně nebo buvola), ale jen pro samotný cvik (powerlifting, vzpírání). Začalo se soutěžit, kdo kolik zvedne, kam dohodí, doskočí, doběhne… a nějak se postupně zapomínalo, proč se vlastně ony cviky dělaly. Pomalu nám tak začínala unikat pointa pohybu díky tomu, že nám mizel samotný kontext, kde se takový pohyb dal v praxi využít…

Navíc se vše ještě dále specializovalo, takže postupně vznikaly další atletické disciplíny, které se specializují pouze na skok (daleký, do výšky, o tyči), běh (sprint, vytrvalostní běh, střední tratě…), plavání (různé styly, vytrvalostní plavání), atd. atd. atd. V současnosti se už tyto aktivity učí odděleně, beze snahy spojit vše opět do jednoho harmonického celku. Nicméně abychom nebyli úplně pesimisté, stále tu jsou takové disciplíny, jako je biatlon, triatlon, pentatlon, apod.

A až v posledních letech začíná všestranný pohyb opět zažívat svou renesanci. Jedním z prvních nesmělých pokusů byl systém Crossfit, který vrátil mnoho lidí ke cvičení a co je důležitější, ukázal jim, že ke cvičení nepotřebují komplikované a drahé stroje. Nicméně je primárně soustředěn na rozvoj silových dovedností, jak mohu posoudit z vlastního pozorování lidí, jež se CF věnují.

Z mého pohledu o krok dál šel systém TacFit, který ukázal, že se cvičí nejen kvůli kondici, ale co je ještě důležitější, cvičí se proto, abychom byli schopni zvládnout i intenzivní všestrannou zátěž a to opakovaně. Jeho cílem primárně není krásně vypracované tělo, ale připravit se na opakovanou intenzivní zátěž jak po stránce fyzické, tak i psychické. A pokud jste byli na některém z TacFit seminářů, pak jste zcela jistě viděli, jak instruktor ukazuje prakticky u všech cviků jejich aplikace do běžného života a/nebo i do sebeobrany (proto je mimochodem tento systém hojně využíván ozbrojenými složkami i lidmi věnujícím se sebeobraně). Ale abychom byli spravedliví, i tento systém ještě nejde úplně k jádru věci.

Již nějakou dobu se věnuji dalšímu systému – MovNat jak po stránce teoretické (tj. studuji historické písemné zdroje, na kterých je tento systém postaven), tak aj praktické (nedávno jsem úspěšně dokončil instruktorskou certifikaci). Nechte prosím opět stranou samotný název i fakt, že jde o komerci (na druhou stranu, co v současnosti komercí není…) a soustřeďte se na myšlenku a na vlastní principy, viz mé předchozí řádky. Systém MovNat se dá rozdělit na několik hlavních skupin:

• Průpravné drily, které připraví člověka na všestranný pohyb
• Cviky zlepšující rovnováhu
• Cviky zlepšující chůzi a běh (střední rychlost a sprint)
• Cviky zlepšující skoky, ať už se jedná o výskoky, seskoky, přeskoky, apod.
• Cviky zlepšující lezení
• Cviky zlepšující šplhání po laně i tyči/větvi/skále/…
• Cviky zlepšující zvedání a nošení jednou i oběma rukama (vč. různých forem transportu zraněného partnera)
• Cviky zlepšující házení a chytání lehkých i těžkých objektů
• Cviky zlepšující plavání zahrnující i záchranu tonoucího
• Cviky zlepšující dovednost se bránit (dříve se jednalo o mix zápasu, Jujutsu a Savate, nyní je sebeobranný systém podobně flexibilní)

Co na to říkáte? Mě to připadá jako systém, který je daleko bližší reálnému využití, než systémy preferující jeden typ aktivity, případně jednoho typu tréninkové pomůcky. Prosím nechápejte mě špatně, je skutečně jedno, jestli se to jmenuje MovNat, TacFit nebo Rumcajs systém.

Myšlenka rozvíjet všestranný pohyb tak, abych byl schopen vylézt na strom si utrhnout jablko, přeplavat řeku, zachránit tonoucího, případně se pohybovat i v hustém lese a třeba po čtyřech, či naopak vysoko ve větvích beze strachu, že se neudržím a spadnu, to mi připadá jako skutečný systém fyzického pohybu. Právě proto mi termín „funkční kondiční systém“, kterým se pyšní mnoho současný systémů, dává zcela jiný smysl. 

To všechno neznamená, že bychom se nyní měli přestat věnovat formám cvičení, které v současnosti provozujeme. Jde spíše o to se zamyslet, jestli skutečně dostáváme to, co od toho kterého systému chceme…co z toho jsou marketingové řeči a…jestli nám přeci jenom neuniká skutečná pointa fyzického cvičení…