Mistr, nebo manipulátor? Temná stránka důvěry ve vašeho senseie

Napsal: Dave Lowry

Mám pro vás něco, nad čím se můžete s kamarády z dódžó zamyslet, až třeba budete po tréninku odpočívat.

Stalo se to v 60. letech, tedy v době, kdy Japonci zcela jednoznačně dominovali mezinárodní soutěžní scéně v karate.

Po mnoho let si japonští karateka se západními soupeři doslova pohrávali a bodovali, fakticky kdykoli se jim zachtělo. Velká část jejich nadvlády byla hlavně psychologická. Karate přece bylo „japonské“. Pro mnoho nejaponských karateků bylo zastrašující se už jen japonskému soupeři postavit – a to jen kvůli jeho národnosti.

Japonská dominance poté nepadla nějakým dramatickým jednorázovým zlomem, ale jak desetiletí postupovalo, začala se prosazovat hrstka Američanů. Všechno to začalo v roce 1967, kdy americký tým karateků poprvé porazil japonský tým na mezinárodním turnaji přátelství.

Tato událost měla obrovský dopad v kruzích japonského karate. Američané začali technicky růst. Začali porážet japonské soupeře a celá ta aura neporazitelného japonského mistra – jen kvůli svému původu – se rychle začala rozplývat.

A právě v té době se na scéně objevoval jeden z nejtalentovanějších a nejnebezpečnějších amerických karateků…

Říkejme mu Bob. (Jedná se o skutečného člověka, který stále žije a já mu nechci dopřát pozornost, o kterou sám možná ani nestojí.) Trénoval pod vedením japonského senseie a trénoval tvrdě. Byl fyzicky velký, impozantní a neuvěřitelně silný.

Přesto to nebyla síla, ale jeho mimořádná technická preciznost, co mu v kruzích karate získalo uznání. Jednou například získal bod pomocí úderu kolenem – představte si, jak těžké to muselo být takový bod získat.

Bob trénoval s téměř chorobnou posedlostí. Byl vždy první v dódžó a často zůstával dlouho po odchodu ostatních, aby hodiny spároval s hostujícími japonskými karatisty.

Karate zasvětil celý svůj život.

Rok co rok vyhrával národní šampionáty. Ba co víc – vyhrával i proti japonským soupeřům. Ne vždy, ale čím dál častěji. A některé z těch vítězství byly i proti vysoce postaveným japonským karatekům.

Porážel muže, kteří byli profesionálními instruktory karate, a proto byli vysláni svými organizacemi do celého světa, aby tam vyučovali.

Bob vyhrával tak často, že se zdálo, že by mohl být tím, kdo přepíše dějiny karate.

Pak se začalo blížit jedno konkrétní mezinárodní mistrovství. Bob trénoval pravidelně a byl díky tomu ve vrcholné formě. Měl cestovat do Japonska, aby se tam utkal s některými z nejzkušenějších karateků na světě. Těšil se, protože to měl být okamžik, kdy se mohl předvést, kdy mohl potvrdit svou cestu i svého učitele – dramaticky a veřejně.

Jednoho večera přišel Bob do dódžó a byl zavolán do kanceláře svého učitele. Tento učitel mimochodem patřil k nejváženějším a nejstarším senseiům karate na světě. A ačkoli mu v té době bylo teprve něco přes čtyřicet, už byl legendou. Byl Japonec.

Proslul tím, že své studenty tlačil na samou hranici vyčerpání, a ještě dál – piloval jejich techniku, brousil jejich ducha.

Pro své studenty – včetně Boba – byl mnohem víc než jen učitel. Byl jako reinkarnovaný samuraj, respektovaný, ba přímo zbožňovaný jako přísný, ale pečující otcovský vzor.

Pro většinu svých studentů ztělesňoval ducha karate.

„Nezúčastníš se toho mezinárodního turnaje v Japonsku,“ učitel mu řekl. „Není pro tvůj rozvoj dobré, abys kladl takový důraz na soutěže. Teď se musíš zaměřit na karate jako umění, ne jako sport.“

A tím to skončilo. Po letech dřiny a obětí byla Bobova soutěžní kariéra u konce.

Boba osobně neznám. Ale mám podezření, že v tu chvíli se v něm odehrávaly různé zcela protichůdné pocity.

Musel si zcela jistě položit otázku: zakázal mu učitel účast opravdu proto, že ho chtěl nasměrovat k hlubším aspektům karate mimo turnajové dění?

Nebo sensei ustoupil tlaku od svých japonských kolegů, kteří chtěli Boba odstranit ze soutěže, protože jejich pozice mohla být ohrožena?

Zkoušel ho jeho sensei?

Chtěl vědět, zda mu Bob natolik důvěřuje, že bez výhrad poslechne příkaz vzdát se něčeho, co je pro něj tak důležité?

Chtěl mu dát lekci a ukázat mu, že je příliš fixovaný na soutěžení?

Nebo snad chtěl ocenit Bobovu vyspělost a v podstatě mu říct: „Jsi už tak dobrý, že nemusíš nikomu nic dokazovat“?

Anebo – po všech těch letech důvěry a oddanosti – se Bobovi konečně otevřely oči a on uviděl pravý charakter muže, kterého tak dlouho obdivoval? Muže, jenž si ten respekt vlastně nezasloužil?

Neříkal mu tím vlastně jeho učitel, že i přes všechno mistrovství je on sám ve skutečnosti jen malicherný člověk, jehož pokřivené a možná i rasistické názory převažují nad jeho odpovědností vůči studentům?

Nevím.

Nevím, jak Bob tyto otázky vyřešil, anebo jestli se jimi vůbec zabýval. Možná prostě dál slepě věřil svému učiteli a neřešil to.

Ale věřím, že je to něco, nad čím by se měl zamyslet každý student – zvláště ten, kdo má se svým senseiem dlouhodobý a hluboký vztah.

Nakolik mu důvěřujete? Dost na to, abyste jeho rozhodnutí následovali bez zaváhání?

Možná pak ta pravá otázka nezní, nakolik mu důvěřujete – ale zda byste mu měli vůbec důvěřovat…

ZDROJ: Master or Manipulator: The Dark Side of Trusting Your Karate Sensei