Ken Ki Tai Iči: Jak dát dokonalý úder

Napsal: Dave Lowry

Mnoha čtenářům časopisu Black Belt může být znám japonský výraz ken ki tai iči. Znamená to, že zbraň (ken – což může označovat meč, pěst, ale v zásadě jakoukoli zbraň), duchovní energie (ki) a tělo (tai) musí být iči – tedy „jedno“. Všechny tři složky musejí být jednak v dokonalé souhře a jednak působit současně.

Pokud tedy vaše zbraň zasáhne cíl, ale vaše pozice těla je špatná, úder pravděpodobně nebude okamžitě ani přesvědčivě účinný. Máte-li silného ducha, ale nedokážete pevně sevřít pěst, je šance na selhání také opět vysoká. U méně zkušených karateků bývá běžné, že při sparringu jen šťouchají nebo poplácávají soupeře. Vysílají sice „zbraně“, ale jejich tělo zůstává nepropojené, takže to celé vypadá spíš jako fackovaná než skutečný souboj.

Všechny tři složky musejí být přítomné a fungovat společně.

Podívejme se však na druhou stranu mince tohoto principu ken ki tai iči. Tato druhá strana spočívá v tom, že nejenže váš útok musí obsahovat všechny tři složky, ale zároveň vy musíte tyto tři prvky u protivníka zničit.

Stojí za to nad tímto skutečně přemýšlet, protože to má celou řadu důsledků.

Jedním z problémů, kterým čelili samurajové jak v soubojích, tak mnohem častěji předtím v bitvách, byl společný všem předmoderním bojovníkům: tehdejší zbraně neměly takovou zastavovací sílu jako ty dnešní. Nepřítel, poháněný adrenalinem, mohl klidně schytat půl tuctu šípů a stále útočit dál. Bodnutí kopím nebo seknutí mečem mohlo být hrozivé a vést ke smrti – ale ne dřív, než zraněný dokázal ještě zaútočit proti vám.

Samurajové byli po většinu své historie jako společenská kasta profesionálními bojovníky. Byli obávaní. Ani silná rána mezi oči jim často nezabránila, aby postupovali dál. I když se jejich úmysl útočit zastavil, setrvačnost jejich zbraně pokračovala. (Je zajímavé, že podobnému problému dnes čelí i příslušníci policie při střetu s násilníky pod vlivem drog. Násilníci někdy nereagují na bolest ani na znehybňující chvaty.)

Aby samurajové proto dokázali účinně zastavit protivníka, snažili se zasáhnout a okamžitě zničit jeho zbraň (ať už skutečnou, nebo ruce, které ji ovládaly), jeho vůli i energii k boji, a samozřejmě i tělo, které tento útok vedlo. A vzpomeňte si – nestačilo vytvořit dokonalou souhru vlastního ken ki tai – bylo třeba ty samé prvky rozbít i u nepřítele.

Ne všechna bojová umění však tuto filozofii sdílejí. Příkladem může být pojem „vytrhnout hadí zuby“ (defanging the snake), který se objevuje v některých bojových systémech. Obvykle to znamená udeřit do ruky se zbraní, aby již útočník nebyl schopen tuto zbraň znovu držet. Pokud držím v ruce nůž a vy mi prudce uhodíte do ruky – ať už mě udeříte tak, že to bolí, nebo dojde dokonce i k poranění – mohu nůž upustit, nebo mne to alespoň odradí od dalšího útoku.

Otázka zde však není, zda je tato taktika účinná. Jde o to, že se zásadně liší od přístupu, který je vlastní japonským bojovým uměním. V budó, zvláště v klasickém budó samurajů, nejde o „vytržení hadích zubů“. Cílem tu je hada zabít.

Tento rozdíl je zásadní pro pochopení odlišných cílů, na nichž jsou jednotlivá bojová umění postavena. Například dvojité půlměsícové čepele neboli jelení parohy, které používají praktikující kung-fu, mají svůj původ ve zbraních, jež se používaly na místech, kde bylo prolévání krve společensky nepřijatelné. Sloužily k přitlačení protivníka ke zdi nebo k zemi, kde bylo možné jej mít plně pod kontrolou.

Podobně i některé tradiční japonské zbraně – například dlouhé tyče s háky – sloužily k zachycení rukávů protivníka či jeho znehybnění. Tyto nástroje však byly určeny pro policejní pořádkové síly, nikoliv pro vojáky na bojišti. Podíváte-li se však na arzenál samurajů, najdete tam jen málo zbraní, které byly určeny k zadržení nebo omezení protivníka. Naopak – jejich zbraně byly určeny především k zabíjení. Měly svému nositeli umožnit zasadit dokonalý úder – takový, který nejen, že zničí nepřítelův fyzický útok, ale i jeho vůli bojovat a samozřejmě i fyzickou schopnost tak učinit.

Z toho všeho však není správné si vyvozovat, že jedno kulturní bojové umění je lepší než jiné. Ani není správné si myslet, že japonská bojová umění jsou „opravdovější“ jen proto, že směřují ke kompletnímu zničení protivníka. Různá umění vznikala v různých kulturách, zemích, podmínkách a historických obdobích. Skutečně nemá smysl je srovnávat.

Co ale stojí za úvahu, je to, jak se tento klasický koncept uplatňuje – nebo naopak neuplatňuje – v bojovém umění, jako je třeba karate.

Jak jsme už dříve rozebírali, karate totiž není bojové umění v pravém slova smyslu.  Nepraktikovala ho válečnická kasta. Nebylo vytvořeno s cílem zabít nebo okamžitě zničit. Mělo jiné cíle a jiný přístup.

Když bylo karate představeno na japonské pevnině, jeho první průkopníci usilovali o to, aby bylo uznáno a respektováno. A to znamenalo, že muselo být „pojaponštěno“. Tak vznikla i myšlenka ikken hissacu – „zabít jedním úderem“ – která ale nebyla součástí původního okinawského karate. Byly tyto snahy úspěšné? Nebo naopak přinesly karate víc problémů než užitku? I nad tím se vyplatí přemýšlet – zejména když zvažujete, co vlastně znamená „dokonalý úder“.

ZDROJ: Ken Ki Tai Ichi: How to Have a Perfect Strike in Japanese Martial Arts