Autor: Ian A. Cyrus
Plně si uvědomuji, že když se pouštím do úkolu napsat historický pohled na vznik hapkida, že jde o úkol velmi pravděpodobně již předem odsouzený k neúspěchu. A říkám to i přesto, že s výjimkou několika málo lidí (Choi Yong Sool, Myung Jae Nam a Bong Soo Han) je většina osobností, které formovaly podobu současného hapkida, dosud stále naživu. Ale ani tak neexistuje jediná společná a jednotná verze jeho historie. Jeden by čekal, že se všichni klíčoví představitelé sejdou a dohodnou se na jediné verzi, která pak bude předávána budoucím generacím praktikujících. Místo toho předkládají historii založenou na falešném vlastenectví, národních předsudcích a osobních i politických agendách, které se navzájem velmi liší.
Klíčoví lidé, kteří nějak figurovali v historii hapkida, byli /jsou dle mého názoru tito:
- Choi Yong Sool (Yawara/Dae Dong Ryu Hap Ki Yu Sool)
- Suh Bok Sup (Yawara/Dae Dong Ryu Hap Ki Yu Sool)
- Ji Han Jae (moderní Hapkido/Sin Moo Hapkido)
- Kim Moo Woong (Hapkido Shin Moo Kwan)
- Suh In Hyuk (Kuk Sool Won Hapkido)
- Suh (Seo) In Sun (Kuk Sool Hapkido)
- Joo Bang Lee (Hwa Rang Do Hapkido)
- Kim Jung Yoon
- Won Wha Kwang (Hapkido Moo Sul Kwan)
- Sea Oh Choi
- Kwang Sik Myung
- Bong Soo Han
A zatímco existuje jen malé množství faktů, které zůstávají v průběhu času beze změny, existuje bohužel ještě mnohem větší množství informací, které jsou spíše polopravdami, lžemi či přikrášlením. Pryč jsou již doby, kdy praktikující prostě jen cvičili bojové umění, aniž by zpochybňovali jeho legitimitu. Tehdy stačilo, že dostali příležitost „dotknout“ se asijského mysticismu. Asijci o tom věděli a využívali toho. Dnešní praktikující jsou však zvědavější a náročnější, ptají se na věci, na které se dříve nikdo neptal. Výsledkem toho je, že rozpory, polopravdy a lži jsou nyní mnohem viditelnější. Proto je potřeba dosáhnout jednotného popisu posledních šedesáti let historie korejských bojových umění. To se mi zde velmi pravděpodobně nepodaří splnit. Mohu však alespoň zahájit proces očištění historie od nánosů mýtů a legend anebo trochu osvětlit tuto bažinu různorodých a často protichůdných historických údajů.
Zpracování historie hapkida v rámci tohoto článku vychází z dostupných písemných pramenů i z osobních rozhovorů, které jsem vedl. Kde to uznám za vhodné, vložím svůj osobní komentář, protože může pomoci bystrému čtenáři oddělit fakta od fikce. Nakonec je na každém jednotlivci, aby se rozhodl, co považuje za pravdu.
Bez ohledu na svou složitou historii i kontroverze se hapkido stalo jedním z nejoblíbenějších bojových umění 21. století. Je to dáno jak těmi pozitivními, tak i negativními okolnostmi. Protože hapkido, jak si někteří myslí, postrádá jisté unikátní charakteristické dovednosti, objevují se často varianty “hapkida”, které nejsou ničím jiným než pouhým slepencem špatně sestavených technik. To v kombinaci s nafukováním technických stupňů vedlo k tomu, že toto korejské umění boje ve světové komunitě bojových umění získalo velice špatnou pověst. Přesto uprostřed všech těch kontroverzí dokázaly klíčové osobnosti, jako Ji Han Jae a další, toto umění posunout kupředu natolik, že dnes představuje sílu, se kterou je třeba počítat.
Omezím mé povídání na Choi Yong sul, Ji Han Jae, Suh In Huyk, Suh (Seo) In Sun, Joo Bang Lee a Joo Sang Lee, ale byli tu i další, jako Kin Moo Hyun (Woong), Kim Jong Yun a Woong Wha Kwon, jejichž přínos k ranému rozvoji hapkida by v žádném případě neměl být zlehčován. A proto si zaslouží stejný prostor.
Choi Yong Sul (1904–1986), otec hapkida
Z toho, co mohu zjistit, a co se jeví jako nejpravděpodobnější fakt, je zřejmé, že počátek hapkida stojí u Choi Yong Sula. Podle všech dostupných zpráv se Choi narodil v provincii Čchungbok v Koreji. Údajně – a podle většiny verzí – pocházela Choiova rodina z velké chudoby a žila poblíž továrny na cukrovinky, kterou vlastnil a provozoval japonský pár, manželé Morimotovi. Tito dva si prý mladého Choie oblíbili, a jelikož si jeho rodiče nemohli dovolit ho vychovávat, dovolili jim, aby ho vzali do Japonska. Choi měl tehdy asi devět let. Pro Morimotovy nebyl problém vzít Choie do Japonska, protože byli japonští občané a on byl jejich poddaným.
Jiná verze tvrdí, že Choie Morimotovi unesli. Každopádně, po příjezdu do Japonska nechali chlapce v buddhistickém chrámu, protože chtěli cestovat a nechtěli, aby je zdržoval. Další verze uvádí, že ho do chrámu dali ve skutečnosti proto, aby zde získal vzdělání. To však příliš nedává smysl. Proč by japonský pár, který měl chlapce údajně rád, odvedl dítě do Japonska, jen aby ho odložil do chrámu a už se k němu nikdy nevrátil? Tato verze se zdá přitažená za vlasy. Choi měl být z chrámu vyhozen, protože neměl zájem o vzdělání, chyběla mu disciplína a byl rušivým elementem. Je však těžko uvěřitelné, že by chrámové autority vyhodily malého korejského chlapce v cizí zemi.
Další verze uvádí, že Morimotovi Choie opustili krátce po příjezdu do Moidži v Japonsku, protože byl těžko zvladatelný. Ať tak či onak, jeden z mnichů, Kintaró Watanabi, předal Choie svému příteli, Sokaku Takedovi (1859–1946).
Podle vyprávění měl Choi pracovat jako poslíček v domácnosti a později i jako správce dódžó, než mu bylo dovoleno studovat Daitórjú aikidžucu. Tato historka však nemůže být přesná, protože Takeda nikdy skutečné dódžó nevlastnil. Navíc Takeda trávil jen minimum času se svou vlastní rodinou; většinu života totiž cestoval po zemi, vyučoval a testoval své dovednosti. Byla období, obvykle ne delší než rok, kdy pobýval u svého nejslavnějšího žáka, Moriheiho Uešiby (1883–1969), zakladatele aikidó, a jeho rodiny. Je spíše pravděpodobné, že Choi byl spíše zaměstnanec, nikoliv sluha Takedy, když uvážíme tehdejší socio-politické poměry. A je zcela jisté, že nebyl jeho adoptivní syn, jak občas tvrdil.
Rozhovory s Tokimune Takedou (1916–1993), synem Sokaku Takedy, jenž zdědil jeho odkaz Daitó rjú, a s Kiššómaruem Uešibou (1921–1991), synem Moriheiho Uešiby a zároveň i druhého dóšú aikidó, které s nimi vedl Stanly Pranin, editor Aikido Journal, nepřinášejí téměř žádné potvrzení jakýchkoliv Choiových tvrzení. Ani jeden si na Choie nevzpomíná. Oba však uvedli, že si vybavují Takedovy semináře, jichž se účastnil buď jeden Korejec nebo malá skupina Korejců. Existovaly také vojenské jednotky panství Sendai složené jenom z Korejců. Říká se, že prý Choi vedl pro tyto armádní jednotky semináře boje školy Daito rjú.
Takeda však byl pověstný pečlivou evidencí (eimeiroku) všech, které učil, včetně těch na seminářích. A podle Stanlyho Pranina, ale i dalších nepřinesl rozbor Takedových eimeiroku žádné důkazy o tom, že by Choi u Takedy někdy studoval. Chong Bae Rim z Rim hapkida tvrdí, že část záznamů shořela při požáru a že zapsat Čchea by narušilo japonský charakter Daitó rjú. Toto tvrzení je však málo uvěřitelné, protože zároveň je znám nejméně jeden Korejec, který v Takedově eimeiroku zaznamenán byl. Nemluvě o tom, že pokud by Choi hrál v Takedově životě tak významnou roli, jak sám tvrdil, někdo by si jej zcela jistě pamatoval…
Zřejmě nejpádnějším argumentem, který Choiova tvrzení zpochybňuje, je skutečnost, že Takeda byl známý tím, že byl zarytý japonský nacionalista. Preferoval výuku státních a vysoce postavených armádních činitelů. Ostatní museli být doporučeni a formálně přivedeni, podobně jako to třeba bylo v případě Uešiby, kterého Takedovi představil Kotaro Jošida (1883–1966). Jošida byl ve své době poněkud kontroverzní postavou: novinář, člen ultranacionalistické Společnosti černého draka a zároveň intelektuál s velmi liberálními názory.
Přijde mi také velmi nepravděpodobné, že by Choiovým japonským jménem mělo být právě Jošida. Dále jsem spekuloval, zda nebyl Choiovým skutečným učitelem právě tento Jošida. Nebylo totiž neobvyklé, že praktikující jako Choi tvrdili, že jejich učitelem byl přímo Takeda, pokud sdíleli stejnou linii učitelů. Ale ani tato varianta není úplně pravděpodobná.
Další příklad: Jang In Mok (1912–), je jediný Korejec, o němž máme skutečně doložený přímý rodokmen Daitó rjú. Jeho učitelem byl Tošimi (Hosaku) Macuda, žák Takedy. Macuda byl skutečně znám tím, že několik Korejců vyučoval. Avšak podle všech dalších důkazů Jang ve skutečnosti studoval Daitó rjú jen velmi málo. Místo toho se více věnoval spíše své profesi lékaře orientální medicíny.
V jednom rozhovoru, který Choi poskytl během své návštěvy Spojených států v červnu 1982, uvedl, že prý Takeda spáchal sebevraždu tím, že držel hladovku na protest proti tomu, že Japonsko prohrálo válku. Podle jeho syna Tokimuneho však Takeda nečekaně zemřel na mrtvici při výuce v Aomori na pstrově Hokkaido už v roce 1943. To se tedy stalo ještě před koncem války, takže Takeda nemohl vědět, jak dopadne a tím pádem Choiův příběh s hladovkou je bohapustý výmysl.
Po Takedově smrti se prý Choi někdy v roce 1945 vrátil do Koreje. Nejvíce rozšířená legenda říká, že na vlakovém nádraží (Jong Son) v jeho rodném městě Jongdong mu bylo ukradeno zavazadlo s jeho osobními věcmi i dokumenty potvrzující jeho trénink Daitó rjú v Japonsku. Tahle událost se možná skutečně stala, ale není nijak doložená. A když člověk zváží celkový obraz důvěryhodnosti (či spíše nedůvěryhodnosti) všech dalších Choiových tvrzení, tahle historka do něj bohužel zapadá spíše také jako výmysl.
V každém případě se Choi rozhodl usadit v Tegu. Během osobního rozhovoru se Suh Bok Supem, který proběhl v dubnu 2004, zopakoval příběh Choie. Měl jsem však silný dojem, že jen papouškuje to, co sám slyšel, nikoli že by odpovídal z vlastní zkušenosti.
Po návratu do Koreje se Choi živil prodejem rýžových koláčků, dokud nenašetřil dost peněz na několik prasat. Choi byl negramotný a podle všech, kteří u něj přímo trénovali, i značně hrubým člověkem. Panuje také všeobecný názor, že byl motivován hlavně penězi. Za výuku si účtoval vysoké poplatky a od žáků vyžadoval opravdu hodně. Jen málo lidí tak mělo tu „čest“ dostat jeho čas a energii. To mi potvrdil při našem rozhovoru i Ji Han Jae.
V roce 1982 Choi podnikl historickou návštěvu Spojených států ve snaze sjednotit všechny frakce hapkida. Jako svého nástupce jmenoval Chin Il Chang a doufal, že dokáže naplnit jeho vizi. Chang však o tuhle zodpovědnost vůbec nestál — a tak Choiův plán nakonec padl.
Choi zemřel v roce 1986 ve věku 82 let a byl pohřben v Tegu v Jižní Koreji.
Dokončení příště
ZDROJ: History of Hapkido
