Napsal v roce 1950: Gunji Koizumi
Historie Jujutsu a Judo v Anglii je záležitostí posledních 50 let, nicméně informace o sledu událostí jsou rozporuplné, a to i výpovědi těch, kterých se to skutečně týkalo. Uvádím je zde tak, jak mi byly poskytnuty, s nadějí, že se mi časem podaří získat i dokumentární důkazy, které by historické události beze sporu potvrdily.
Před několika lety jsem se zeptal pana Yukio Tani, který byl nepochybně jedním z těch, kdož se zasloužili o zavedení Jujutsu do této země a Evropy, na záležitosti spojené zejména s jeho příchodem. V odpovědi uvedl, že sem přijel 26. září 1899 se svým bratrem. Jeho bratr se však po krátkém pobytu vrátil do Japonska, protože se nemohl dohodnout na návrhu s jistým E. W. Barton-Wrightem o způsobu uvedení jeho a Jujutsu na scénu. Asi o šest měsíců později přijel pan Yamamoto, o rok později S. K. Uyenishi, a v roce 1905 Taro Miyake. Tani pak uvedl, že v roce 1901 zahájil kariéru veřejného umělce a v roce 1907 otevřel školu na Oxford Street, kde spolupracoval s dalšími.
Byl však zdrženlivý, pokud jde o podrobnosti, a také se zdálo, že je pro něj poněkud obtížné vzpomenout si na události chronologicky. Taniho migraci do UK sponzoroval pan E. W. Barton-Wright, o němž jsem často slyšel, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Když jsem se náhodou dozvěděl jeho adresu, nedávno jsem jej navštívil v jeho domě v Kingstonu. Byl jsem uveden do jeho ordinace nad obchodem v Surbiton Park Terrace. Když skončila obvyklá výměna pozdravů, zeptal se mě s vědomím člověka, který si plně uvědomuje své tělo: „Kolik si myslíte, že je mi let?“. Studoval jsem jeho drobnou, ale přitom i pěstěnou, vzpřímenou a dobře stavěnou postavu – hlavu s čistě bílými, na temeni mírně prořídlými vlasy, dobře střižený modrobílý pruhovaný oblek, který nejevil žádné známky uvolněnosti, jak tomu u starých mužů často bývá; pleť, plnou, načervenalou a svěží; chování, klidné, lehké a čilé. Zdvořile jsem odpověděl: „75?“ „Ne, je mi devadesát,“ odpověděl. Hrdost a spokojenost, které se mu zračily ve tváři a v tónu hlasu, byly jistě oprávněné. Pak stál celou dobu po boku přístroje, který mi později vysvětlil a předvedl jako svůj vlastní vynález, jakýsi elektrický masážní přístroj pro léčbu artritidy a revmatismu, a sdělil mi následující informace. Atmosféra místnosti byla viktoriánská, obklopená nábytkem, ornamenty a obrazy charakteristickými pro toto období.
„Jsem inženýr,“ řekl, “ale vždy mě zajímalo umění sebeobrany. Učil jsem se proto různým metodám, včetně boxu, zápasu, šermu, savate, používání stiletta u uznávaných mistrů, a pravidelným zapojováním ´drsňáků´ jsem se cvičil, dokud jsem nebyl spokojen v praktickém použití.
Když jsem pak odjel do Japonska, během svého tříletého pobytu jsem v Kóbe studoval Jujutsu u místního učitele, který se specializoval na výuku ve formě kata. Poté jsem se seznámil s profesorem J. Kano, který mi také dal několik lekcí. Po návratu do Anglie jsem založil instituci, v níž se člověk mohl pod vedením specializovaných instruktorů učit všem formám sportovních a bojových umění.
O učitele Jujutsu jsem požádal své přátele v Japonsku a profesora Kano, aby mi je vybrali a poslali. V roce 1899 přijeli Tani a Uyenishi. Poté jsem vypracoval systém sebeobrany spojením toho nejlepšího ze všech naučených umění a nazval jsem ho Bartitsu. Můj článek o Jujutsu a Bartitsu vyšel v Pear’s Magazine v roce 1899 (článek přeložený do češtiny zde, pozn. překladatele).“
Pokračoval: „Jednoho dne jsem předvedl ukázku Bartitsu v St. James’ Hall, pravidelném místě, kde se tehdy scházeli sportovci a které stálo na místě, kde dnes stojí hotel Piccadilly. A vyzval jsem kohokoli, aby na mě zaútočil jakoukoli formou. Během tří minut jsem jich postupně přemohl sedm; všichni měli přes 90 kilo. Díky tomuto výkonu jsem obdržel královské vyznamenání od krále Eduarda VI. Také jsem byl poctěn mimořádnou poctou, že jsem byl jmenován členem Bath Clubu, nejexkluzivnějšího ze všech klubů, bez vstupního poplatku a bez předplatného po dobu tří let.
Jednou jsem dostal výzvu za 100 liber od jednoho více jak 100 kilového muže, aby mohl zápasit s Tanim s tím, že jej do jedné minuty porazí. Sázku jsme s Tanim přijali. Učil jsem Taniho zápasit, v čemž se stal také velmi dobrým. Učil jsem ho také boxovat, ale v tom mu to moc nešlo. Věděl tedy něco o tom (zápas a box), co lze od britského vyzyvatele očekávat. Ale dva dny před stanoveným termínem za mnou Tani přišel a řekl: „Nemůžu zápasit, mám velký vřed.“ Byl to velký šok, protože jsem mohl přijít nejen o peníze, ale i o svou pověst. Při prohlídce jsem zjistil, že má skutečně na břiše velký zanícený vřed. Bolest musela být nesnesitelná. Okamžitě jsem na něm začal pracovat pomocí obkladů a masáží a podařilo se mi do rána zlepšit jeho zdravotní stav a celý vřed od hnisu vyčistit. Já jsem sice pochyboval, že může jít do souboje, ale Tani si byl jistý svým vítězstvím a skutečně, za 45 vteřin vyzyvatele porazil.“
„Tani však měl problémy s dodržováním schůzek. Navrhl jsem, že mu budu provádět srážky ze mzdy. Jednoho dne se kvůli tomu rozzuřil a vyhrožoval mi násilím. V konfliktu, který následoval, se ukázalo, že mé Bartitsu je lepší než jeho Jujutsu. To byl konec našeho přátelství. Později se ho ujal ‘Apollo’, silák z Music Halls, a pomohl mu proslavit se spolu s ním.“
ZDROJ: Judo Quarterly Bulletin Vol. 6-2 by Budokwai
