napsal: Noel Plaugher
“Až mi dokážeš vzít kamínek z dlaně, nastane čas, abys odešel.” To říká mistr Kan (Philip Ahn) mladému Kwai Chang Cainovi (Radames Pera) v televizním seriálu o bojovém umění Kung Fu (1972). Přestože seriál popisoval putování Cainea (David Carradine) po starém Divokém Západě, právě flashbacky do jeho výcviku mě vždycky zajímaly. Prostřednictvím lekcí Caineových učitelů jsme nahlédli do toho, co všechno je třeba studovat, dokud vás jednou někdo neprohlásí za mistra. Ačkoli stále nejsem mistr, měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat u několika z nich, a často jsem se nad touto otázkou zamýšlel: Co to vlastně znamená být “mistrem”?
Student
Vzpomínám si, jak jsem svůj první den v hodině karate prohlížel řady ostatních studentů a všímal si, kolik je tam jakých držitelů barevných pásků. Bylo tam mnoho bílých pásků, jako jsem měl v té době já, a pravděpodobně stejně tolik i žlutých pásků. Když jsem pokračoval ve sčítání vyšších stupňů, začalo jich být stále méně a méně. To mě přimělo k zamyšlení: “Kolik bílých pásků se nakonec dostane až k černému pásku?”
Pravdou je, že bez ohledu na styl bojového umění bude vždy existovat velké množství studentů, kteří začnou, ale po nějaké době již z nějakého důvodu nepokračují, aby se dostali technicky i mentálně na nejvyšší úroveň (úrovně). Proč tomu tak je? Vybavuje se mi citát ze Ztraceného ráje od Johna Miltona: “Dlouhá a těžká je cesta, která z pekla vede ke světlu.” To je výstižné. Možná se to zdá trochu dramatické, ale nikdy jsem nebyl fyzicky ani psychicky více zkoušen než během své Cesty v bojových uměních. Vsadím se, že mnoho čtenářů má podobné zkušenosti a pravděpodobně by se mnou v tomto proto souhlasili. Z těchto zkušeností jsem si odnesl poznatek, že klíčovým prvkem úspěšného studenta je především sebekázeň.
Ať už šlo o namáhání se proti silné gravitaci při posledním kliku, snášení třesoucích se nohou při tréninku nějakého postoje anebo o tvrdé pády při dobře provedeném hodu partnera, vždy to bylo nesrovnatelně náročnější než například firemní večírek po práci v kanceláři, který jsem vynechal, abych mohl jít na lekci. Spolupracovníci, udivení mou volbou pro večerní aktivitu, říkali: “Můžeš přece vynechat jen jednou, ne? Zase tolik se přeci nestane.” A já jsem si vždy říkal: “Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.” Mohl jsem, ale nikdy jsem to neudělal. Těžká rozhodnutí při uplatňování sebekázně jsou tím, co je potřeba k tomu, abyste se dostali na vyšší úroveň.
Instruktor
Říká se, že studium ve skutečnosti začíná až s černým páskem. Tehdy je student nejlépe připraven skutečně chápat koncepty a učení vyšší úrovně, protože zvládl základy a může tak začít rozumět lekcím svého učitele neboli mistra.
To je doba, kdy čerstvý držitel černého pásu své bojové umění vyučuje a zároveň i do hloubky studuje. Je oddán danému stylu a nyní je již více než pravděpodobné, že u něj zůstane.
Věřím, že právě výuka je nejlepší způsob, jak se něco naučit. Myslím také, že je i klíčem k dosažení vyšší úrovně chápání bojových umění. Když jsem něco učil, stále jsem přitom měl nastavení mysli stejné jako student.
Výuka často vyžaduje podívat se na něco jiným způsobem, než o jakém člověk dosud uvažoval. Obvykle to obnáší vyřešit nějaký problém nebo vymyslet cvik, který by napravil studentovu unikátní chybu. Bylo překvapivé, kolik zcela unikátních chyb mohou studenti udělat, se kterými jste se ve své vlastní výuce nesetkali. Ale pak je to právě na vás to napravit. A někdy stačí jen připomenutí si nějaké moudrosti, která byla předána vám, a ta je pak předána vašemu studentovi, který ji také předá svému studentovi, a tak je zajištěno nekonečné učení generací. Proto, pokud se chcete v něčem zdokonalit, učte.
Mistr
Co to znamená být mistrem? Okamžitě mě napadají postavy jako Han (Kien Shih) z filmu Enter the Dragon, nebo Feng (Christopher Walken) z filmu Balls of Fury. Mistrovství tedy asi musí obnášet zcela jiné oblečení, ideálně také velký trůn, odměřený postoj a to, že už se nikdy nebudete muset nic učit, protože přeci všechno již víte, že? Pokud jde o skutečné mistrovství, pak tato představa je zcela mylná.
Mistři, od kterých jsem měl to štěstí se učit, na mě vždy působili především svou skromnou povahou a neukojitelnou touhou učit se a zdokonalovat. Jednou jsem po lekci s jedním mistrem poděkoval a byl jsem překvapen jeho reakcí. “Děkuji!” řekl s úsměvem. Když si všiml mého překvapení, řekl: “Neučím pro vás. Učím pro sebe.”
Tato zásada není v bojových uměních ojedinělá. Ať už jde o hudbu, prodej, přečalounění nábytku nebo cokoli jiného, co vyžaduje specializované dovednosti, platí zde stejná filozofie. Stejně jako mistr šermíř udržuje svou čepel stále ostrou, mistrovství vyžaduje neustálou snahu učit se a zlepšovat se.
Zdroj: The Way of Mastery
