Do Colorada jsem odjížděl s vcelku smíšenými pocity. Na jedné straně jsem se těšil, že konečně uvidím na vlastní oči jak Billa Kippa, který celý systém FAST Defense vytvořil, ale i Mikea Buchschatze a samozřejmě opět i Dika Chance, který nás před několika lety v Praze certifikoval a nyní již je hlavní osobou, která zastupuje tento systém po celém světě.
Měl jsem předtím možnost vidět záznam této akce z předchozího roku a popravdě řečeno jsem z toho měl smíšené pocity. Některé techniky sebeobrany byly…řekněme…diskutabilní a tak jsem se modlil, aby to za to skutečně stálo. Maličko předběhnu děj a mohu s čistým svědomím potvrdit, že tento seminář patřil k těm nejpodařenějším, co jsem zažil…a o sebeobraně to paradoxně vůbec nebylo 🙂 Vezměme to však hezky popořadě…
Abych maximálně ušetřil, měl jsem letenku do Denveru s mezipřistáním v Paříži a poté v New Yorku (JFK). Pár dní před odletem jsem měl tušení, že let asi neproběhne úplně hladce, ale přikládal jsem to své lehké cestovní nervozitě. No a pak to začalo – odlet do Paříže měl již v Praze hodinové zpoždění. V Paříži jsem tak měl asi 20 minut, abych „nažhavil tenisky“ a přeběhl k odletové bráně k letadlu do New Yorku. V New Yorku jsem pak přestoupil do letadla do Denveru a po přibližně hodinové jízdě letadlem po JFK letišti nám oznámili, že současná posádka bohužel naplnila denní limit pro létání a Delta Airlines teď shání náhradní posádku. Kolem půlnoci nám pak oznámili, že posádku nesehnali, dali nám voucher na taxíka a ať se jedeme vyspat do hotelu, že je vše dohodnuté. V hotelu mi řekli, že již nemají volné pokoje a ať se vrátím zpět na letiště a dohodnu si nový hotel. Zavolal jsem si tedy taxíka, přesvědčil ho, že voucher Delta Airlines mu určitě proplatí a nechal se zpět odvézt na letiště. Tam jsem již nikoho nenašel, tedy kromě ostrahy a uklízečů, tak jsem si lehnul na zem a snažil se aspoň trochu zabrat. Problém však byl, že jsem měl na večer v Denveru již zamluvený hotel a hlavně pronájem auta a obával jsem se, že mi rezervaci zruší. Zavolal jsem tedy na obě místa a s nějakým indickým operátorem se po více jak půl hodině domluvil, že dorazím „o něco“ později (netuším přesně o kolik hodin, protože to netuší ani Delta). Abych to zkrátil, nakonec jsem odletěl v osm ráno následujícího dne, takže v Denveru jsem přistál kolem oběda. Což bylo vlastně docela dobře – nemusel jsem tak řídit v noci a pokud by mi nefungovala má TomTom navigace, mohl jsem v klidu využít plán B – tištěnou mapu. Během celé té „legrační příhody z natačení“ mě však pobavilo několik věcí:
- Amíci se vztekali jak malé děti.
- Češi si z toho všeho dělali legraci.
- Já zjistil, že po více jak 36 hodinách, kdy jsem se pořádně nevyspal, jsem na sobě pozoroval podobné symptomy, jako po asi třech pivech – byl jsem pozoruhodně veselý a flegmatický, nedokázal jsem se soustředit na psaný (český) text a měl jsem problém dobře slyšet cizí řeč. Jako bych měl v uších ucpávky, či co. Bral jsem to tedy jako perfektní přípravu na akci, na kterou jsem vlastně přijel – „48 hodin adrenalinu“ 😉
Naštěstí po příletu do Denveru pro mě měli jak auto, tak i hotelový pokoj. Poslechl jsem však doporučení svých zkušenějších kolegů a nešel hned spát. Místo toho jsem si zajel do rodinné mexické restaurace na oběd. Mimochodem, překvapilo mě, kolik je tam fast foodu a s tím související i množství obézních lidí. Když jsem se v této mexické restauraci zmínil, že nechcu žádný fast food, ale poctivý oběd, s radostí se mě ujala taková vitální Mexičanka, která mi nejdříve přinesla místní rodinnou specialitu – polévku. Už si přesně nevybavuji, jak se jmenovala, ale vím, že jako příloha k tomu bylo něco zeleného a pak něco, co připomínalo sušená rajčata. Bez toho, abych to předem ochutnal, jsem si to do polévky nasypal pořádnou porci a když jsem se pak naklonil nad talíř… v okamžiku mi vyhrkly slzy do očí….a rozhodně to nebylo dojetím…zjistil jsem totiž, že ta červená pasta je z jalapeňos….A jelikož Mexičanka kolem mě neustále poletovala a kontrolovala, jestli mi chutná, bylo mi trapné polévku vrátit a tak jsem ji, slzící a potící se až na…řekněme všude, dojedl. Uznale pokývala hlavou a zeptala se, jestli budu chtít hned další porci. Poté, co se mi opět podařilo zaostřit, jsem nenuceně setřel slzy i pot a nabídku odmítnul s tím, že teď bych si dal velké, hodně velké pivo a chci si nyní užít atmosféru rodinného restaurantu.
A když jsem mohl opět začít dýchat, zaplatil jsem a vyrazil za Billem Kippem na ranč. Jednak jsem se potřeboval provětrat a jednak jsem chtěl vědět, kam mám následující ráno vlastně přijet. A samozřejmě jsem se netěšil na večer protože jsem měl takové tušení, že to nebylo naposledy, co si na jalapeňos vzpomenu 😉
Cestu jsem našel vcelku snadno (díky TomTome ;-), takže jsem se přivítal s Billem, jeho ženou Deb i Mikem Buchschatzem, který již také dorazil. Dik byl vyzvedávat další lidi na letišti. Hovořili jsme o rozvoji FD v Čechách, co se nám dosud podařilo dosáhnout, i o současném týmu. Měl velkou radost, že se nám daří a opět potvrdil svou maximální pomoc i do budoucna. Byl také velmi rád, že jsem osobně dorazil, protože do té doby jsme byli v (relativně častém) kontaktu hlavně přes Facebook či email. Dali jsme si pivko, Bill mě ubezpečil, že tahle akce mě posune hodně dopředu a já se pak již rozloučil, protože spánek se začal neodbytně hlásit.
Instruktorská část
Druhý den ráno v osm jsem již byl nastoupen i s Predator oblekem a dalšími cca 40 instruktory na Billově ranči, kde jsme čekali na detaily k programu. Postupně jsme pak procházeli celým systémem, který se v budoucnu velmi pravděpodobně přejmenuje na ADRENALINE STRESS RESPONSE TRAINING, jelikož původní název (FAST Defense) až příliš evokuje představu, že se jedná o sebeobranný systém. Jak jsem se však v následujících dnech sám přesvědčil, se sebeobranou to (naštěstí) moc společného nemá.
Instruktorská část byla VELMI intenzivní. Pilovali jsme detaily štěkání, verbální i fyzické agrese v Predator obleku i jak se správně hýbat a reagovat v obleku. Samozřejmě jsme při tom získávali hromadu teorie tak, abychom věděli nejen JAK „aktivovat“ studenta, ale i „PROČ“ a „CO“ se vlastně děje v jeho hlavě i těle po „aktivaci“. A poté jak následně vědomě „snížit množství“ adrenalinu v krvi, aby student mohl začít jednat a myslet racionálně a nikoliv instinktivně. Právě tehdy jsem si začal uvědomovat, že sebeobranné techniky jsou zde pouze prostředkem k „aktivaci“ studenta, kdy se již začne projevovat instinktivní reakce „Fight or Flight“. Cílem tedy není jej primárně naučit se bránit, ale „aktivovat“ jej a následně pomocí „modulace“ mu umožnit překalibrovat reakce svého těla a hlavy tak, aby dokázal příště konfliktní stresovou situaci zvládnout lépe. Pomocí této metody tedy dochází k tzv. „očkování vůči negativním účinkům psychického zatížení“, čímž se student stává psychicky odolnějším a dokáže konfliktní situace řešit daleko efektivněji (tedy prostřednictvím svého “racionálního” předního mozku a nikoliv “instinktivní” amygdalou)
Ostatně právě proto je tento systém hojně využívaný (nejen) v mnoha klubech bojových umění a/nebo sebeobranných systémech, protože je jakousi nadstavbou/metodou, která umožní (pravidelně) testovat, že student dokáže aplikovat naučené techniky i pod intenzivním psychickým zatížením.
Mimochodem, právě tam jsem si znovu uvědomil, že to skutečně není o tom, že se agresor navlékne do (jakéhokoliv) protiúderového obleku a fakticky spáruje s obráncem, zatímco jej hlasitě a vulgárně uráží, jak je často vidět v různých videích na Youtube. To nemá s konfliktním scénářem či dokonce modelovou situací vůbec nic společného. Záměrně nebudu zacházet do podrobností, protože v současnosti spolu s odborníky z řad policie, armády, ale například i hasičů, stavím tým, který vám tuto metodu již brzo představí. A bude na co se těšit, to mi věřte.
Zpět k instruktorské části – konfliktní scénáře se odehrávaly ve stodole, které se říkalo gauntlet, což v překladu znamená “trestná ulička”. Každý instruktor si tím musel projít a prokázat, že například dokáže pod intenzivním psychickým zatížením rozlišovat taktiku verbální komunikace proti ozbrojenému i neozbrojenému agresorovi. Je v tom dosti zásadní rozdíl. Nebo že plně kontroluje situaci. Měl jsem tak zde možnost například (vy)řešit konflikty s hodně naštvaným Italoameričanem, „počmáraným“ od hlavy k patě a hlasem Stalloneho, kterého bych v noci potkat skutečně nechtěl. Ale také s typickým britským rowdies, mexickým členem gangu, německým neonacistou, atd. atd. Těch rolí tam bylo skutečně dost. Jak mužských, tak i ženských (musím přiznat, že agresivní ženská mě docela zaskočila. Mám silně vyvinutý ochranitelský pud žen a tady jsem opakovaně musel řešit agresivní a pravděpodobně i zfetovanou babu…chvíli mi trvalo, než jsem vnitřně akceptoval fakt, že i ženská může být v konfliktu „pěknej parchant“).
I já jsem však měl také možnost přispět svou „troškou do mlýna“ a zahrát si například agresivního transvestitu, dotěrného feťáka, či neodbytného realitního agenta. Zvláště má agresivní „transka“ vyvolala u instruktora, který byl právě v roli studenta, potřebnou „aktivaci“ velmi rychle 😉 A nejen u něj, jak jsem pak slyšel četné reakce ostatních instruktorů typu „what the fu.k“ 😉
Praxe tak byla prokládána teorií, takže jakmile zazněl nějaký zajimavý fakt ohledně „aktivace, modulace a následné rekalibrace“ (blíže tento koncept vysvětlím až na semináři, zde na to není místo), hned jsme měli možnost si to i sami vyzkoušet. A vzhledem k tomu, že mnoho instruktorů sloužilo, či dosud slouží, v ozbrojených složkách USA jako vojáci, či policisté, mohli také ihned poskytnout vlastní zkušenosti ze své praxe, které vykládanou teorii perfektně dokreslovaly. Mnohokrát zaznělo, jak při své službě skutečně zažili a následně (vy)řešili konfliktní situaci právě pomocí této metody.
Ostatně právě proto tento systém bude již brzo používán například v celé USAF (US Air Force), o což se úspěšně snaží právě Lt. Col. Woody Boyd, který se na naší akci také objevil. Mimochodem, v současnosti je to již standardní součástí přípravy pilotů USAF státu Colorado.
Cvičili jsme od osmi ráno do půl desáté večer, takže večer jsem se jen osprchoval a „padl za vlast“. Bylo to hodně intenzivní, protože jsme se museli během několika dnů všichni sladit, abychom byli připraveni na veřejnou část. Očekávalo se totiž více jak 70 účastníků z celých Států….
Jarda Kolcun
Senior FAST Defense Instructor
