Stará škola: Skutečné životní lekce z 60 let studia bojových umění

Přečteno: 157

napsal: Michael Finn
Studium bojového umění vyžaduje především vytrvalost i bojovného ducha, které dále rozvíjí. Výhody tohoto studia pak využijete nejen na tatami, ale i v každodenním životě – proto jsou tato bojová umění tak oblíbená i po staletích či dokonce tisíciletích od jejich vzniku. Vím to, protože jsem strávil posledních 60 let studiem Cesty boje.

Svou Cestu jsem začal v roce 1955 v Londýnské společnosti juda, a poté jsem se věnoval i aikidó, kendó a karate. Vstoupil jsem k britské policii a následně jsem sloužil jako preventista problémů ve špatné části Londýna, což mělo za následek, že jsem se vyválel ve více kanálech než většina lidí. Byla to však ta křivka učení, která oddělovala můj trénink v dojo od skutečné praxe.
V roce 1967 mě vítězství na národním policejním mistrovství v judu inspirovalo k návštěvě Japonska, abych se zde dále vzdělával. Protože jsem neměl dostatek peněz, byl jsem nucen se tam vydat transsibiřskou magistrálou šestitýdenním přechodem v době studené války. A to byl jen začátek mého dobrodružství.

Toto historické období také znamenalo konec éry, která byla zcela odlišná od toho, co vidíme v bojových uměních dnes. Z tohoto důvodu stojí za to se podívat zpět a podívat se blíže na to, jak se výuka bojových umění postupně změnila.

V Japonsku 60. let 20. století pobyt v dojo spíše ego studenta zadupával, než aby jej rozvíjel či jakkoliv jinak podporoval. Ale to bylo záměrné. Účelem bylo podpořit učení prostřednictvím kompletní pokory. Součástí tohoto procesu bylo vyžadovat od všech studentů naprostou oddanost.

Vzpomínám si, že během jednoho cvičení aikidó, kterého jsem se zúčastnil na univerzitě Waseda v Tokiu, se jednou instruktor obrátil na svého sempaie a řekl: “Nemyslím si, že tam ten student je upřímný. Cvičte s ním, zlomte mu ruku a uvidíme.” Krátce poté jsem uslyšel něco, co znělo jako zlomení suché větve stromu. Několik následujících měsíců na to student sice navštěvoval lekce, ale mohl se jen dívat, protože měl ruku v sádře. Když mu sádru sundali a mohl opět trénovat, byl konečně oficiálně přijat do dojo.

Během let, které jsem strávil v Japonsku, studenti v dojo občas umírali. To se dělo relativně často v důsledku kázeňských trestů, které jim byly uděleny poté, co zameškali příliš mnoho lekcí. doslova každá lekce nás stavěla před tuto hrozivou možnost a díky tomu jsme si uvědomovali, že to, co děláme, musíme brát vážně.

A další metody výcviku tuto myšlenku posilovaly. Vzpomínám si na speciální kurz, který vedl Sumiyuki Kotani, držitel černého pásu 10. stupně v judu. Tématem kurzu byly techniky škrcení a resuscitace. Když nastal čas procvičit si to, co nám předvedl, předstírali jsme, že se navzájem škrtíme. V tu chvíli Kotani popadl jednoho studenta a uškrtil ho do bezvědomí – a pak ho i přivedl nazpět k vědomí.
Když to neuděláte doopravdy, nebudete vědět, jestli to funguje,” napomenul nás. Následující půlhodinu jsme pak dělali přesně to, co on, navzájem jsme se (u)škrtili a pak jsme i zahájili naučenou resuscitaci.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl trénovat pod vedením největších japonských mistrů. Lekce ale nebyly jen o tom, jak zdokonalovat své techniky; byly o tom, jak techniky rozvíjely vás. Jak se student zlepšoval, aplikace technik se stávala silnější a důraznější.

Právě tuto lekci o osobním rozvoji jsem uplatnil, když jsem reprezentoval Británii na prvním mistrovství světa v kendó v Ósace. Nevyhrál jsem, ale v té době jsem se již naučil bojovému duchu dost na to, abych věděl, že se člověk nemá vymlouvat a obviňovat ostatní ze svých vlastních nedostatků. Bylo třeba vyhodnotit své slabiny, analyzovat taktiku a pak trénovat tak, abych příště byl lepší.

Měl jsem také to štěstí, že jsem se stal žákem Takaji Shimitsu, posledního velmistra shindó muso-ryú jódó. Byl to jedinečný učitel, který dával přednost starému způsobu výuky isshin denshin, což znamená přímé předávání znalostí.

To je hlavní rozdíl mezi Východem a Západem. Na Západě předává učitel znalosti studentovi. Na Východě podle “isshin denshin” principu student přijímá znalosti od učitele. První pojetí je převážně učení levou hemisférou mozku, zatímco druhé je učení pravou hemisférou mozku. Je to samozřejmě složitější, ale tento stručný popis postačí k tomu, aby někteří studenti pochopili rozdíl.

Během svého pobytu jsem se dostal do kontaktu i s takovými osobnostmi, jako jsou Masaaki Hatsumi, Risuke Otake a další japonské legendy. Americký badatel v oblasti bojových umění Donn F. Draeger mi byl vynikajícím mentorem a později i dobrým přítelem. Jednou jsme s Draegerem trénovali v Otakeho hřebčíně v Naritě. Otakeho “dojo” nebylo nic jiného než celta rozprostřená před stájí. Ve chvíli volna mi Draeger vyprávěl, že během tréninku, kterého se tam zúčastnil, si Otake ošklivě pořezal spodní část nohy. Jeho ošetření spočívalo pouze v tom, že vešel do stáje, vytáhl z ohně rozžhavené železo, ránu zacelil a vrátil se na hodinu, jako by se nic nestalo.

Je zřejmé, že tehdejší výcvik se od toho dnešního velmi lišil. Považuji se za šťastného člověka, který se naučil každou techniku od jejího zdroje, a zachoval jsem si svůj soubor dovedností tak, jak jsem se je naučil. Bojová umění, která vidím dnes, jsou výsledkem letitých technických změn, a to způsobilo, že se některé věci velmi již liší od toho, jaké byly dříve. Neříkám, že jeden způsob je správný a druhý špatný, jen jsou po tolika letech jiné.

Také obraz bojových umění na veřejnosti je jiný. V dnešní době se často stává, že pokud nemáte správný (rozuměj drsňácký) přístup a netvrdíte, že dokážete zabít člověka smrtícím dotykem, v očích mnohých ve skutečnosti neděláte bojové umění. To poukazuje na základní rozdíl mezi tréninkem tehdy a dnes. Všichni mistři, pod jejichž vedením jsem studoval, věřili, že primárním účelem tréninku bojových umění je rozvoj jedince a že teprve potom budou techniky pro zmíněného jedince životaschopné.
Cílem tréninku bojových umění je vytvořit sociálně vyspělého člověka, který bude hrát užitečnou roli ve společnosti,” často zaznívalo v dojo. Další zajímavý názor zazněl v rozhovoru se senseiem Kotani. Když jsem se ho zeptal na užitečnost juda v sebeobraně, Kotani jednoduše řekl: “Ano, předpokládám, že by se k tomu dalo použít – nikdy jsem o tom však nepřemýšlel.

Zdroj: Old School: Real Life Lessons from 60 Years of Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *