Tajemství přístupu k nekonečnému rezervoáru energie se možná jmenuje…cíl….Pokud máme jasno, čeho chceme dosáhnout, pak naši mysl neruší myšlenky na jiné cíle a jediné, s čím se musí člověk vypořádat jsou pochyby o sobě samém.
Již staří filozofové věděli, že „každý je kapitánem své duše“, anebo také „jestliže nevíme, ke kterému přístavu míříme, žádný vítr není příznivý.“ Vytyčení cíle však není tak jednoduchý úkon, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud se pro něco člověk již rozhodne, a je jedno jestli jde o zvládnutí cizího jazyka, nebo světový rekord v ultra maratonu, pak do toho musí dát skutečně vše. Vím, že podobná slova asi člověk čte vcelku často, ale věřím, že drtivá většina čtenářů vsi e skutečnosti neuvědomuje, co se za tím skrývá. Vezměte si příklad z Jaromíra Jágra, který měl cíl a tomu obětoval každý den svůj čas….čas, který mohl jinak obětovat něčemu úplně odlišnému, něčemu, kde by se nemusel tak dřít…mohl sledovat filmy místo trávení času na stadionu a pilováním technik bruslení (či co hokejisté vlastně trénují ;-). Mohl dělat cokoliv jiného, a přesto se rozhodl svůj život zasvětit hokeji. To je velice vážné rozhodnutí, když si uvědomíte, že život, ten produktivní, má jen nějakých 20-25 let, pokud se skutečně zadaří. Skutečně byste chtěli vašemu cíli zasvětit tak velký kus života? Pokud je vaše odpověď jasné „ano“, pak máte svůj cíl. Hokejový brankář Petr Bříza říká: „Kdo si myslí, že půjde do něčeho velkého, s malými problémy, se prostě mýlí. Cestou za velkými věcmi musíme překonat velké problémy, a to zvládne pouze silná osobnost, která to vezme jako výzvu dosáhnout něčeho výjimečného.“
Jakou úlohu v tom všem hraje talent? Asi vás překvapí, když řeknu, že talent má kdekdo. Co je však vzácné, tím rozhodujícím momentem, je odvaha jej následovat. Každý má talent na něco jiného, a pokud nemá talent zrovna na to, čemu by se chtěl věnovat, pak je to a) jen jeho mylné vnímání jeho samého na základě kompletně chybných komentářů okolí, b) výmluva proto, aby nemusel tolik trénovat jako ostatní. V dějinách lidstva nalezneme desítky a stovky lidí, kteří takzvaně „neměli talent“ a následně dosáhly neuvěřitelných výkonů na poli vědy, techniky, či sportu (například právě výše zmíněný Jaromír Jágr). Mít talent a nemít talent je pouze otázka nastavení mysli. To, co odlišuje „talentované“ od ostatních lidí je vůle jít po zvolené cestě k vysněnému cíli.
V indických upanišadách je jeden velice výstižný verš: „Tat wam asi. Bůh jsi ty.“ Ve všech hlavních náboženských textech opakovaně naleznete zmínky o tom, že jediné, co člověk musí vykonat k dosažení cíle, je mít víru. Ať už se jedná o Bibli, Korán či Bhagavadgítu. Všude to tam je. Vím to, protože jsem tyto knihy přečetl, abych se sám přesvědčil. A překvapilo mne, kolikrát se tam tato rada zmiňovala v různých podobách. Na první pohled vcelku jednoduchý úkon a přitom ve skutečnosti jedna z nejtěžších věcí, které člověk musí kdy vykonat. V prvním díle jsem zmínil test s Janem K., který se pokusil nejprve úspěšně, a poté neúspěšně, zastavit lopatku Crookesova radiometru. Vybavíte si ještě, proč nedokázal napodruhé zopakovat svůj úspěch? Právě proto, že ztratil víru v sebe sama. Víra v sebe sama a ve své schopnosti je klíč k otevření rezervoáru nekonečné energie. Druhým důležitým aspektem je motivace. A pokud se víra dá přirovnat k prostředku, který nás doveze tam, kam toužíme, pak motivace jsou zcela jistě pohonné hmoty. Jedno bez druhého sice může existovat, ale výsledku nebude dosaženo tak rychle, jako v případě maximálního využití jak víry, tak motivace.
Tento rezervoár energie je nejčastěji k vidění u špičkových sportovců, ale jsou zaznamenány případy i u obyčejných lidí, kteří se dostali do krizové situace a přesto ji přežili. Například během druhé světové války při obléhání Sevastopolu se stal případ, kdy tři vojáci Rudé armády, kteří obsluhovali protitankové dělo, se ocitli v obklíčení několika německých tanků. V zoufalé chvíli, kdy jim hrozila prakticky jistá smrt, se jim podařilo vytáhnout dělo na vrchol kopce a odtud německé tanky zlikvidovat. Po bitvě se jejich veliteli něco nezdálo a tak nechal udělat rekonstrukci jejich činu. Zjistili, že dělo do kopce museli vytáhnout s 10 koňmi, než se jim to podařilo….. A všichni pravděpodobně znají případ matky, která nazvedla auto, pod kterou leželo její dítě. Podobných případů můžeme zaznamenat po celém světě desítky. Psychologové tento stav vysvětlují tím, že v okamžiku, kdy lidský strach dosáhne nejvyššího stupně, se člověk dostane do jiného stavu vědomí, kde přestávají platit (nejen) Newtonovy fyzikální zákony.
Vědci však identifikovali ještě jeden důležitý aspekt, který je nezbytný pro probuzení této síly. Člověk si musí být vědom, proč vlastně celou aktivitu dělá, musí to pro něj patřit mezi nejvyšší priority na jeho žebříčku životních hodnot. Zajímavé je, že mniši, kteří tráví roky meditováním a prací s myslí obecně, mohou tento přístup mít kdykoliv potřebují. Vzpomeňte si na tibetské chodce, které jsem zmínil v předchozím díle. Jde tedy o schopnost, která lze naučit, což je dobrá zpráva.
Často jen prostá logika „my ještě můžeme vyhrát“ spouští rezervoár určitých sil, které jsou v úplném rozporu se všemi fyzikálními zákony, které jsme se dosud ve škole učili. Psychologové radí sportovcům, aby se vždy, za jakýchkoliv okolností dívali na situaci pozitivně. Je jedna mince a dvě strany. Buď na situaci pohlížíme negativně, a pak prohrajeme zápas, anebo nebudeme ztrácet víru a místo toho se na vzniklou situaci budeme dívat jako na výzvu – až se to povede, až to vyhraju, pak budu slavnější, získám konečně vysněný titul, apod. Zde dokonce psychologové radí, aby se sportovec díval na situaci v minulém čase, tedy – vyhrál jsem, dal jsem to, dokázal jsem to. Mozek prý funguje v těchto případech jako jakýsi fyziologický servomechanismus a vykonává vnitřní příkazy víry. Jinými slovy mozek udělá vše proto, aby sjednotil realitu s příkazy, které dostává. A ačkoliv je zde rozdíl mezi myslí sportovce, který musí v kritickém momentu zabodovat a myslí člověka, který musí přežít v životně důležité situaci, princip je stejný – víra, motivace a pozitivní pohled na situaci.
„Všechny zdi, o které si rozbíjíš hlavu, jsou ve tvé hlavě.“ Milan Calábek: Dvanáct podob Probuzeného
Sportovní psychologové tomuto rezervoáru energie říkají „zóna“. Jde o jakýsi stav bez myšlenek, který je například jedním z hlavních finálních stavů i v bojových uměních. Vrcholoví sportovci přirovnávají „zónu“, k nadpřirozeně hluboké koncentraci, která odfiltruje veškeré zvuky a jiné šumy okolí. Absolutní totální koncentrace, kdy se zostří vidění a člověk ví přesně, kdy má střelit branku, hodit koš, či přihrát. Sám jsem něco podobného zažil při zkoušce na 2.kyu jujutsu, kdy jsem se po chvíli dostal do stavu, ve kterém jsem netušil, jakou techniku obrany použiji, jak se budu bránit. Jen jsem reagoval na přicházející útoky a se správným načasováním aplikoval techniky obrany. V tu chvíli jsem nevnímal okolí kromě mých soupeřů. Reagoval jsem uvolněně, bez námahy, techniky byly hladké, plynulé, vykonávané bez jakékoliv fyzické námahy. A ačkoliv zkouška trvala asi 20 minut, na konci jsem necítil žádnou únavu, jen vnitřní úžas, co se mi to vlastně před chvílí stalo. Byl to neskutečný zážitek, a u dalších zkoušek se mi již nepodařilo do podobného stavu opět dostat. Pro mne však je od té doby důležité, že tohoto stavu vědomí je možné dosáhnout, a nemusím roky meditovat případně odjet do Tibetu běhat po tamních horách 😉
Skryté rezervy v člověku – díl 1.
Skryté rezervy v člověku – díl 3.
Zdroj: Poznej sám sebe – Tajemství těla, duše a mysli (Marian Jelínek a Jiří Kuchař), vydalo nakladatelství Eminent v roce 2006
Daniel Wolpert: skutečný důvod, proč máme mozek
Jarda Kolcun
