Čím to je, že člověk v sobě dokáže najít sílu, i když ještě před okamžikem měl pocit, že dál už nemůže? Čím to je, že sportovec v jednom okamžiku vypadá jako v poslední tažení a v následujícím dá rozhodující branku? Co přesně se stane, že člověk v sobě takový rezervoár energie a síly najde? A hlavně, jaká událost člověku umožní přístup k této síle?
Abychom na toto vše přišli, uvedeme si nejprve skutečný příběh, který se udál začátkem osmdesátých let minulého století v Čechách. Vlašimský pošťák Jan K. byl pozván vědci na pokusy s vědomím. Jan K. byl známý tím, že opakovaně demonstroval různé paranormální schopnosti, jako je telestézie (proutkaření), apod. Netušil o co v pokusu půjde, ani jak bude probíhat. Přišel do zatemněné místnosti, sednul si na židli a poté vědci spustili speciální přístroj, jehož lopatky se dokázaly rozpohybovat pouhým světelným paprskem (Crookesův radiometr). Po Janu K se pouze chtělo, aby silou mysli, respektive svým pohledem dokázal přístroj zastavit. Zprvu se nic nedělo, ale po chvíli se lopatky zpomalovaly, až se zastavily úplně. A nejen to, lopatky v přístroji, které byly poháněné pohým světlem, se dokonce začaly otáčet v opačném směru. To bylo jednoznačné popření fyzikálních zákonů. Jinými slovy, to nemělo být možné. Poté nastala pauza, kdy si vědci otestovali přístroj, jestli je skutečně v pořádku a Jan K si šel zatím ven zakouřit. Druhý pokus však již dopadl naprosto katastrofálně. Jan K. nejen, že nedokázal roztočit lopatky přístroje do opačného směru, on je nedokázal ani zpomalit. Vědci následně zpětně prozkoumali, co se během těch cca 10 minut změnilo? Teplota v místnosti? Jiné umístění přístroje? Čas konání? Nakonec zjistili, že změna byla daleko jednodušší. „Když jsem vyšel ven na chodbu, všichni byli nadšeni. Prožil jsem závratný moment obdivu k tomu, co jsem sám v sobě znal. Potom mě najednou napadlo: Člověče, co to vlastně bylo? Udělals to vůbec ty? To přece není možný, abys to dokázal…Ne…to jsi nemohl být ty.“ Na závěr je důležité zmínit, že již nikdy se Janu K. tento úspěch nepodařilo zopakovat. Proč? Protože o sobě začal pochybovat….
Víru v sebe a své schopnosti znali však již v dávné historii například poslové Inků Chasquís, kteří předávali zprávy štafetovým způsobem. A když byl běžec se zprávou zabit či zraněn, musel ten následující uběhnout i dvojnásobnou vzdálenost. V tomto případě se jednalo o 80 kilometrů. Nemusíme však chodit do historie, neboť i nyní nalezneme arizonský kmen indiánů Tarahamura, o kterých napsal Christopher McDougall v knize Zrozeni k běhu (Born to run). Pro tento kmen je běh životní přirozenost. Indiáni uběhnou denně i sto až sto padesát kilometrů a přesto nejeví známky extrémního vyčerpání. Anebo africké běžce, kteří dominují na světových maratonech. Není možné, aby jejich výkony byly založeny pouze na fyziologických přednostech.
Stav „sportovní formy“, respektive spíše její prapůvod, bychom zřejmě našli v Tibetu. Lunggomové jsou běžci, kteří se pohybují v horách Tibetu neobyčejně rychle a vytrvale. Slovo běže však přesně nevystihuje jejich pohyb, jelikož se nejedná o běh, ba dokonce ani o rychlou chůzi, jak ji známe ze současnosti, ale zvláštní způsob pohybu, který jim umožňuje se rychle dostat z jednoho místa na druhý a přitom nezemřít totálním vyčerpáním organismu. Jejich název se skládá ze dvou slov – „Lung“, což je jak základní stav „vzduchu“, tak i jemná životní či psychická síla a „gom“, což znamená meditaci, koncentraci mysli a duše na určitý předmět, a zároveň i určité vyprázdnění mysli od všech rušivých vjemů okolí. Volně by se tak termín „lunggom“ dal přeložit jako „hmota ovládaná myslí“. Lunggomové se pohybují krajinou velice snadno a přitom nemají na nohách sebemenší oděrky či jiná zranění. Lunggom nesmí během své cesty komunikovat se svým okolím a soustředí se jen a pouze na cíl své cesty. Podle některých cestovatelů hrozí i jejich smrt, pokud byste je „probudili“ do bdělého stavu vědomí.
Jak je to tedy možné, že je člověk schopen dosahovat takových výkonů? Co je tedy oním spouštěčem? Je známo, že každý pohyb v těle je řízen centrálním nervovým systémem (CNS), tedy mozkem a míchou. Z toho také vyplývá, že dojde-li k nějakému „rušení signálu“ mezi CNS a odpovídajícími svaly, je pohyb nedokonalý, případně vyžaduje více energie, než v případě, že signál je „čistý“. V případě sportovců pak selhání v rozhodující chvíli jen komentujeme lakonickým „nevydržel to psychicky“. Ve skutečnosti to však znamená, že CNS byl zaplaven takovým rušením (tréma, pochybnosti o sobě samém, osobní/pracovní starosti, apod.), že tělo zkrátka neporozumělo, co po něm CNS vlastně chce. A to je celé tajemství perfektního výkonu. Samozřejmě, že určitou roli v něm hraje fyzická připravenost sportovce, ale daleko důležitější je stav mysli během samotného výkonu. Tento fakt již znali například výjimeční šermíři (nejen) japonských bojových umění. Moderní verze japonských bojových umění (kyudo, judo, kendo, iaido,…) zdůrazňují právě onu jednotu těla a mysli, protože vědí, že k perfektní technice nedojde, pokud mysl zaměstnává i něco jiného než samotná technika. Dokonce se tvrdí, že skutečnému mistrovství překáží i samotná technika, která by neměla zatěžovat mysl bojovníka a nechat mysl reagovat tak, jak nejlépe umí bez vědomého ovlivňování.
Tento stav však popisují i někteří z našich nejlepších sportovců. Například Tomáš Berdych o něm hovoří: „V Davisově poháru s Německem jsem v roce 2005 prohrával 0:2 na sety, a navíc jsem byl mínus tři mečboly. Už jsem byl skoro, jak se říká, v rakvi. Potom se to zlomilo jedním balónem a najednou jsem to v sobě „někde“ našel. Je to hlavně psychická záležitost: v člověku je prostě vždycky „něco“ schovaného. Důležité je, zda je na to „něco“ mentálně připraven – jestli chce bojovat dál a vyhrát, anebo jestli únava, ať už psychická nebo fyzická, zvítězí a vy si najednou řeknete: “ Jsem unavený, dál už prostě nemůžu…“ Potom to ztratí.“ V mysli člověka existuje jakýsi spínač skrytých rezerv, které člověk zapojí v rozhodujících okamžicích…a vyhraje. Zde nastupuje jiná logika, než na jakou jsme normálně zvyklí. Hráč, který několik hodin v kuse hraje, padá již logicky únavou na ústa…a najednou se „něco“ stane a on začne hrát jako by právě přišel například na kurt. Tohle zkrátka není logicky vysvětlitelné. Jediný rozdíl mezi výhrou a prohrou tak je neochvějná víra „tohle ještě můžeme vyhrát“. Petr Czudek, reprezentant v basketbalu a mnohonásobný mistr republiky o tomto jevu hovoří takto: „Ano, takové situace dobře znám. V jednom téměř ztraceném zápase jsme už měli hlavy dole, každý opřený o kolena v předklonu lapal po dechu, prostě jsme mleli z posledního. Náhodou se nám povedl dát kuriózní koš, téměř z půlky, a najednou se nezvedl ne jeden, ale hned tři čtyři hráči, začalo se dařit a my začali lítat. Chytili jsme třetí dech. Ale kde se to vzalo, vážně nevím.“
Skryté rezervy v člověku – díl 2.
Skryté rezervy v člověku – díl 3.
Zdroj: Poznej sám sebe – Tajemství těla, duše a mysli (Marian Jelínek a Jiří Kuchař), vydalo nakladatelství Eminent v roce 2006
Daniel Wolpert: skutečný důvod, proč máme mozek
Jarda Kolcun
