Od Jujutsu přes Judo k Brazilskému jiu-jitsu 2

Přečteno: 73

Jujutsu v období Edo

Byl velký rozdíl mezi Jujutsu před a formou Jujutsu v období Edo. Zatímco předtím šlo o všestranný systém, který neupřednostňoval v různých bojových situacích jednu strategii, či jednu zbraň na úkor druhé, v období Edo se jednotlivé školy začaly postupně specializovat.

Původně byl také systém Jujutsu předáván prakticky tajně (aby se nepřítel neměl, jak dozvědět techniky a nemohl se na ně připravit, protože i současný spojenec mohl být zítra nepřítelem) a většinou jediné osobě, která patřila k válečnické elitě. Tak byla zachována vysoká kvalita a hlavně funkčnost systému (každá chyba znamenala zranění či dokonce smrt válečníka). V té době nebyly školy Jujutsu příliš početné a cvičitelé zastávali většinou pozici instruktora v dané provincii, anebo byl takový instruktor zcela nezávislý a nevázal se na jednoho pána a jednu provincii. Šíření Jujutsu přesto bylo velmi omezené a zůstávalo široké veřejnosti neznámé.

Nastupující relativně mírumilovná společnost v období Edo vedla ke vzniku nových škol. Tyto již byly přístupné širokému předávání znalostí pro různé společenské vrstvy, které původně nepatřily k bojovníkům. Proč? Protože tito bývalí válečníci nějak museli uživit sebe a svou rodinu, a tak se cenné a vysoce funkční techniky předávali i obchodníkům, řemeslníkům a prakticky komukoliv, kdo měl zájem, a hlavně dokázal instruktora zaplatit. Tato změna společenského prostředí tak dala vzniknout i nové podobě Jujutsu, která se však čím dál více oddalovala od té funkční válečnické verze, protože cílem nebyla smrt protivníka, ale jeho kontrola.

V tomto období bylo sice cvičení Jujutsu (tj. především neozbrojeného boje) velmi rozšířené, ale nebylo tak prestižní a žádané v porovnání s dovednostmi boje s mečem nebo kopím. Mnoho bojovníků považovalo Jujutsu za aktivity vhodné převážně pro nízko postavené válečníky, často “venkovské bojovníky”, a příslušníky policie, kteří jej využívali k výkonu svých funkcí.

Pro vysoce postavené válečníky byl boj ze své definice založen především na používání zbraní, z nichž nejušlechtilejší byl samozřejmě meč.

Většina válečnické společnosti považovala boj otevřenou rukou za vulgární a nedůstojnou formu boje (ušpiníte se krví svou i protivníkovou, dochází zde snadno ke zranění apod). Válečníci z léna Asano v Mihaře v provincii Bingo prý kdysi o Jujutsu řekli: “Jen když Jujutsu vidíme, oči se nám plní hnusem“. Byl to však jen důkaz toho, že tito válečnici již mnoho let nestáli v boji a místo praktických zkušeností již měli „své představy“, jak by to asi vypadalo.

Naštěstí tento pohled na Jujutsu neměli všichni válečníci. Mnozí mistři vysoké úrovně měli k tomuto umění velký respekt, protože věděli, že dokonalý bojovník musí umět bojovat, jakkoliv a čímkoliv. Šlo například o některé klasické školy, které pokračovaly v nezměněné podobě i v období Edo, jako bylo Takeuchi-ryu, Hokki-ryu, Shosho-ryu, které se těšily velké úctě válečnické elity.

Kito-ryu založil na počátku 17. století Ibaragi Toshifusa. Ten později učil šóguna lemitsu Tokugawu (1604-1651) ve stejném období, kdy byl šógunovým učitelem zbraní i velmi slavný Yagyu Munenori z Yagyu Shinkage-ryu. Oba učitelé zůstali ve službách šóguna až do konce bakufu (šógunátu). Yagyu Munenori i Ibaragi Toshifusa měli za učitele zenového mnicha Takuana. Takuan nepochybně sehrál převažující roli při volbě názvu školy Kito, kde Ki, znamená “vstát, vytvořit“, a To, “padnout, převrátit“.

Právě v období Edo klasické válečnické Jujutsu pomalu ztrácelo své místo na úkor jiných forem boje, které již neřešily otázku přežití, přizpůsobení se všem situacím a používání různých zbraní. Zakládání dalších škol a dójó (tréninkových hal) a vzdělávání mas na úkor původně tajného předávání postupně odstraňovalo z Jujutsu jeho původní technickou podstatu založenou na netechnickém omezování a univerzálním používání zbraně (mimochodem jde o podobný přístup, který v šedesátých letech zdůrazňoval i Bruce Lee, tj. nemít konkrétní jasně definovatelnou formu boje, protože pak soupeř nepřítel dokáže odhadnout její slabé a silné stránky. Pozn. překladatele).

Naštěstí však můžeme říci, že předávání i toho klasického válečnického Jujutsu zůstalo i přesto zachováno souběžně s nově vzniklými školami. Počet žáků se sice významně snížil, protože mistra těchto škol nezajímala kvantita, ale kvalita. Ale co je důležité – takové školy dokázaly přežít až dodnes.

Období Meiji: Zapomenuté klasické Jujutsu

Se zrušením společenských tříd, což znamenalo také zánik třídy bojovníků, a zákazem nošení meče, jak to nařizoval císařský výnos Haito-rei vydaný v roce 1876, se zdálo, že cvičení bojových umění, včetně Jujutsu, které sloužilo vládě k udržení předchozího feudálního společenského systému, ztratilo svůj smysl. Většina současných autorů proto předpokládá, že velmi mnoho bojových umění, včetně Jujutsu, byla v období Meiji (1868-1912) zapomenuta. Toto je však třeba upřesnit – ačkoli veřejnost na většinu škol zapomněla, jejich předávání se ve skutečnosti udržovalo i během četných společenských, politických a technických proměn, k nimž v období Meiji došlo.

A i přesto, že některé školy Jujutsu byly v tomto období stále aktivní, intelektuálové ani buržoazie jim nevěnovali žádný zájem. Pro ně bylo Jujutsu zastaralé, brutální a zbytečné.

Po intenzivní poptávce po bojových technikách během nepokojů na konci období Edo bylo období Meiji pro několik učitelů velmi špatné. Například Fukuda Hachinosuke, mistr Shinyó-ryu tenshi, a likubo Tsunetoshi, mistr Kito-ryu, vyučovali v Kobusho, výcvikovém středisku bojových umění, které v roce 1855 vytvořil shogunát Tokugawa v reakci na hrozbu, kterou představoval příjezd cizích lodí do blízkosti japonských břehů.

V době, kdy se jejich žákem stal Kano Jigoro, byli sice uznávanými mistry, ale přesto nebyli schopni se výukou Jujutsu zcela uživit. Fukuda měl dójó s osmi tatami přeplněným různým harampádím. Tento prostor sloužil i jako čekárna pro jeho kliniku, kde pracoval jako chiropraktik, stejně jako několik jiných mistrů Jujutsu té doby.

Iikubo Tsunetoshi zase pracoval jako zaměstnanec pošty. Tito muži neměli vůli ani ochotu přizpůsobit se nové době. Proto mistři klasických škol často umírali, aniž by zanechali nástupce. Například zmíněné školy Kito-ryu a Tenshin shinyó-ryu dnes již nemají oficiální představitele.

Navzdory naprostému opovržení ke všemu starému, které projevovala velká většina japonské společnosti v období Meiji, dokázali někteří mistři bojových umění zaujmout v nové společnost velmi dobré postavení. Například v roce 1928, v článku tokijského časopisu Nichinichi Shinbun, Kano uvedl jméno Yamaoka Tesshu (1836-1888), který se ve stejném období jako on vážně zajímal o bojová umění. Jeho pověst byla skutečně prestižní. Yamaoka Tesshu byl politik, kaligraf a muž, jenž uměl zacházet se zbraněmi. Od svého raného mládí byl zasvěcen do umění Kenjutsu i dalších klasických Bujutsu disciplín. Založil si vlastní školu Itto Shoden Muto-ryu, která byla mimochodem velmi ovlivněna zenovou praxí. Pracoval pro vládu Meiji a zpočátku měl na starosti propagaci města Shizuoky, kde se mimo jiné zabýval i rozvojem a prodejem čaje. Nakonec byl Yamaoka Tesshu dokonce jmenován císařským komořím.

Právě v tomto společenském kontextu, kdy byly veškeré znalosti a válečnická kultura přehlíženy jako něco nepotřebné a zastaralé v porovnání se skvělými západními technikami válčení i průmyslovými inovacemi, vyvinul Kano Jigoro (1860-1938) nový model odkazující na pojem Do (To) a vyvinutý právě z původní válečnické kultury. Tento nový model dovedně kombinoval poznatky západní filozofie s akčností japonských válečníků. A tak se z Jujutsu „umění jemnosti/pružnosti“ zrodilo Judo „cesta jemnosti/pružnosti”.

Kano Jigoro: geniální modernizátor

Jigoro Kano se narodil v roce 1860 a nebyl jen geniálním zakladatelem juda, ale současně zastával i různě vysoké funkce na prestižních japonských školách a univerzitách. Z přehledu jeho kariéry je patrný úspěch jako učitele a jeho neutuchající touha přimět západní svět, aby uznal Japonsko jako sobě rovnou zemi. Kano pracoval nejprve jako profesor politologie a ekonomie na univerzitě Gakushuin, velmi slavném zařízení, pak se stal o čtyři roky později asistentem ředitele téže školy. Poté se stal ředitelem národní univerzity v Kumamoto. Ve 33 letech byl ředitelem střední školy v Tokiu a o tři měsíce později pak vysoké školy v Tokiu. Několikrát byl poradcem ministerstva školství, v roce 1909 se jako první Asiat stal členem olympijského výboru a v roce 1912 vedl první japonskou reprezentaci na olympijských hrách ve Stockholmu. Sportovci, kteří ho doprovázeli, necvičili judo, ale byli to atleti. Na žádost ministerstva školství podnikl řadu cest do zahraničí, aby prostudoval různé západní vzdělávací systémy. Dalším cílem bylo rozšiřování juda po celém světě a stále zůstávat v kontaktu s olympijským hnutím. Zemřel na moři, když se vracel zpět do Japonska v roce 1938 ve věku 78 let. Svůj život strávil studiem a propagací juda po celém světě.

Všichni autoři se shodují na tom, že první motivace Kano Jigoro k cvičení judo byla původně velmi prostá a zcela osobní: Kano, malý vzrůstem a slabé konstituce, jistě trpěl šikanou ze strany svých spolužáků. Než našel mistra Jujutsu, musel hledat opravdu dlouho. Jak jsme si uvedli již dříve, Jujutsu v té době nebylo zrovna žádané pro své napojení na minulost a násilnou povahu.

V roce 1877 se setkal s Fukudou Hachinosukem, sokem Tenshin Shinyo-ryu, což bylo ve stejném roce, kdy nastoupil na univerzitu. Mezi cvičiteli tohoto ryu byl i Iso Masatomo, s nímž Kano také cvičil, než v roce 1879 zemřel. Sensei Masamoto zemřel o dva roky později a Kano našel jinou školu, Kito-ryu, jejímž mistrem byl likubo Tsunetoshi.

Je velmi důležité si uvědomit, že Kano studoval Jujutsu systém pouze ve dvou tradičních školách v (je nutné zmínit – mírovém) období Edo, a to školu Tenshin Shinyo-ryu a Kito-ryu. Díky svým znalostem západních metod tělesné výchovy došel k názoru, že Jujutsu je ze všech metod boje nejúčinnější a nejvyváženější. Soustředil se především na výchovný aspekt Jujutsu. Odstranil z něj techniky, a dokonce i celé kategorie technik, které považoval za nebezpečné, a poté založil v roce 1882 svou vlastní školu Kodokan judo, v níž se věnoval „novému“ způsobu výuky bojových umění. Tehdy vyvinul judo, disciplínu založenou na fyzickém cvičení a morálce přizpůsobené modernímu (rozuměj západnímu) světu. Judo se i proto stalo rychle velmi populárním mezi modernizovanou japonskou veřejností. Japonci paradoxně mnohem lépe přijímali vše západní, než, aby studovali své původní, tradiční hodnoty a kulturu, které vnímali jako zbytečné a zastaralé.

Kano, na rozdíl od jiných lidí své doby, svůj zájem o sebevzdělání neuspokojoval pouze tím, že by se věnoval pouze intelektuální činnosti.  Preferoval také odpovídající fyzický trénink. Věřil, že prostřednictvím fyzického tréninku (cvičení juda) bude rozvíjet i duchovní vzdělávání studenta.

Kano po celý svůj život propagoval Kodokan Judo jako fyzickou metodu tréninku „pouze“ odvozenou od klasického Jujutsu. Udělal to proto, aby nikdo omylem nepovažoval judo za bojové umění nebo válečné umění určené k použití ve válce tak, jako byly považovány klasické disciplíny Bujutsu. Po Kanově smrti se však judo postupně militarizovalo a armáda ho poté dokonce začlenila do svých výcvikových osnov. To vedlo k chybnému úsudku, že se jedná o původní Bujutsu: což ale není pravda, jak jsme si vysvětlili již dříve.

Tomu omylu přispělo i vydání knihy Tomity Tsunea – „Sugata Sanshiró“ (ve světě později známé díky stejnojmenné filmové adaptaci od Akiry Kurosawy) v roce 1942. Právě její obrovská popularita, která po vydání knihy a natočení filmu následovala, stála u zrodu mýtu, jemuž občas i v současnosti věří někteří současní studenti juda, kteří judo omylem považují za původní (rozuměj klasické) a plně funkční válečnické umění.

Podle samotného Kana “judo není pouhé bojové umění, je to velká Cesta (do), jejíž principy platí pro všechno.” Cílem této Cesty je “optimální využití životní energie k dosažení dokonalosti, a tedy úspěchu pro sebe i společnost.” Uvažovaná dokonalost vzniká studiem, při němž se “člověk zcela oddá důvěře ve vlastní síly“, což vede k “velkému budoucímu úspěchu“, který následně umožní stát se “pilířem státu schopným pomoci zemi v rozvoji“.

Jeho myšlenky úzce spojovaly jednotlivce se skupinou, kterou je v tomto případě japonský stát ve vývoji. Pojem “cesta” (michi neboli do), který je pro Kana zásadní, má své kořeny v taoismu a buddhismu. Znamená zkoumání harmonie mezi člověkem a vesmírem.

Myšlenka, že člověk se může zdokonalit tím, že bude žít v harmonii s vesmírem prostřednictvím cvičení určitých technik, je běžná pro bojová umění již z konce období Edo, ale Kano ji jako první formuloval tak, aby respektovala požadavky moderní japonské společnosti. Hledaná harmonie odpovídá kolektivnímu dobru, tedy dobru nového státu.

Vznik Kosen juda

Souběžně se vznikem juda vznikla i jeho další forma, která je odvozená od (Kodokan) juda: Kosen judo. Jedná se o zkratku Koto Senmon Judo, která vznikla v Kjótu v rámci instituce Nihon Butokukai, založené v roce 1895. Kosen Judo se od Kodokan juda liší ve velmi důležitém aspektu: techniky se soustředí především na Ne-Waza: techniky v boji na zemi. Soutěž není časově omezena, neexistují zde váhové kategorie a zápasy se obvykle odehrávají převážně na zemi. První soutěž Kosen Judo se konala v roce 1926 v provincii Kansai. Kosen judo bylo pro své zakladatele zhmotněním konceptu Seiryoku zenyo (“maximálně efektivní využití energie“), který byl Kanovi tak blízký.

Pro vysoce postavené členy Butokukai bylo Kosen Judo čistým a dokonalým Kodokan judem. Krása a racionalita jeho pohybů pro ně byly poctou Kodokan judo. Nevyužívali fyzickou sílu, používali pouze ohebnost a promyšlený systém pák k osvobození nebo k uplatnění různých škrtících technik, stejně jako kontroly soupeřových svalů a kloubů.

Techniky na zemi byly na rozdíl od Kodokan judo dotaženy do dokonalosti a byly plně funkční. Na hodinách Kosen Judo se používalo a studovalo velké množství škrcení, pák na kotníky či zápěstí atd., které se v Kodokan Judo neučily. A díky otevřeným turnajům měli možnost aplikovat je na různé typy protivníků…

Další inspirace

Poté, co Gichin Funakoshi (1870-1957) světu představil okinawské Tote, z něhož se později stalo Karate-do, na počátku dvacátého století, i co Morihei Ueshiba vytvořil novou školu Ueshiba-ryu, z něhož se později stane Aikido, a klasická bojová umění se transformovaly do moderních disciplín „dó“, jako například Kendo, Iaido, Kyudo, se tyto původní klasická bojová umění, včetně Jujutsu, stávají spíše „undergroundovými“ styly, které se navenek nijak nepropagovaly a vyučovaly se (stále) pouze ve velmi úzkém kruhu studentů. Bylo to částečně tím, že v Japonsku té doby bylo považováno vše staré za nefunkční, zbytečně násilné a zkrátka něco, co již patří do propadliště dějin.

Jigoro Kano pomáhal Funakoshimu a Ueshibovi zakládat a propagovat jejich školy. První ukázku karate v Tokiu předvedl Funakoshi. Uskutečnila se v Kodokanu právě na pozvání Kana. Funakoshi si Kana velmi vážil a tento respekt byl oboustranný.

Kano poslal své nejlepší černé pásky studovat právě tato nová bojová umění, aby zpětně obohatily Kodokan judo. Zajímavé je, že většina z nich, jako například Kenji Tomiki, Yoshio Sugino, Minoru Mochizuki a další, dokonce přestali dále studovat judo, aby se mohli věnovat novým školám boje.

Všechny (Budó) disciplíny, které v Japonsku v tomto období vznikly, převzaly systém hodnocení z Kodokanu. Kanův přínos v tomto období je neocenitelný a bohužel mnoho lidí na to zapomnělo.

Kanovo dílo a jeho vize juda nejsou západnímu světu stále příliš známé. Dokonce i v Japonsku zůstávají znalosti o tomto muži a jeho vizi juda velmi kusé, neřkuli neexistující. Kromě jedné práce o Kanovi, kterou napsal vynikající francouzský badatel Yves Cadot a která vychází z původních textů napsaných samotným Kanem, neexistují v literatuře žádné dobře zdokumentované publikace, které by se věnovaly jeho vizi a judu.

Modernizované Jujutsu?

A co se navzdory všemu výše uvedenému stalo s klasickým Jujutsu, tedy s tím, které je předáváno jedinému dědici? Co se stalo s tímto válečnickým uměním, které používalo zbraně, údery a bloky? Uveďme si klíčové body, které jsou pro zodpovězení těchto otázek důležité.

Za prvé, Kano nestudoval Jujutsu po dlouhou dobu, přestože byl velmi talentovaný. Na rozdíl od jiných si byl dobře vědom rozsáhlého pokrytí v různých oblastech válčení, kterou Jujutsu nabízí, ale ve skutečnosti neměl možnost se potkávat dlouhodobě s uznávanými mistry klasického Jujutsu.

Ačkoli Kano prostudoval značné množství historických rukopisů, jeho praktický trénink Jujutsu se omezoval pouze na školy Kito-ryu a Tenshin Shinyo-ryu. Tyto dvě ryu byly založeny v (mírovém) období Edo, a proto pohyb těla i používání zbraní již byly změněny (z původního cíle zlikvidovat protivníka na nový cíl – plně jej kontrolovat) nebo nebyly předány vůbec, protože mistr nenašel vhodného nástupce, a tak škola zanikla s jeho smrtí.

Proto Jujutsu, které studoval Jigoro Kano, není stejné Jujutsu, jako to z klasických škol: Asayama Ichiden-ryu, Yagyu Shingan-ryu atd., které umožňovaly řešit všemožné situace na bojišti, používat (jakékoliv) zbraně atd.

Důležité je také zdůraznit skutečnost, že Kano nezískal ani kompletní předání obsahu těch škol Jujutsu, které studoval. I to byl důvod, včetně jeho velké úcty a obdivu ke klasickým stylům, který jej přiměl k tomu, aby některé své žáky poslal studovat další klasické školy Bujutsu, jako je například Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu, která je jednou z prvních odnoží japonského Kenjutsu a Jujutsu.

Takže pokud tento velký vizionář s mimořádnými pedagogickými schopnostmi, jakým zcela jistě Kano byl, tvůrce vynikajícího Kodokan juda, měl jen malé anebo neúplné (praktické) znalosti klasického válečnického Jujutsu, co pak lze říci o jeho žácích z tohoto období?

Je nutné si přiznat, že většina studentů Kodokan Judo, stejně jako dnešní studenti, nevěděla o klasickém Jujutsu téměř nic. Pro velkou většinu z nich bylo Kodokan Judo „nejúčinnější Jujutsu školou“, protože většina z nich nikdy neviděla skutečné Jujutsu. Samozřejmě existovaly výjimky, například mistři jako Sanbo Toku, Kyuzo Mifune atd., kteří měli možnost setkat se s mistry klasického Jujutsu, jež byli opravdu výjimeční. V té době studium klasických škol Bujutsu bylo prováděno spíše v tajnosti a dostat se k nim vyžadovalo osobní doporučení jiného respektovaného mistra, v tomto případě Jigoro Kano.

Navíc rychlý rozvoj Kosen Judo, jehož techniky vycházely z technického základu Kodokan Judo, vedl několik pokročilých studentů Kodokan Judo k přehodnocení významu technik boje na zemi. Je však nutné zdůraznit, že tato kategorie technik je zajímavá (tj. takticky vhodná) hlavně na tatami nebo podobném povrchu, ale ve skutečném boji, například na ulici nebo na bojišti, je to úplně jinak: na zem se nechodí, protože člověk většinou čelí několika protivníkům a země prostě není (pružné, rovné, čisté) tatami.

A teď si uvědomte další fakt – jestliže znalosti japonských studentů o Jujutsu v rámci Kodokanu byly neúplné, co můžeme říci o Jujutsu znalostech studentů z jiných zemí…?

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Zdroj: Budó & Koryu (Articles and Interviews); Dr. Kacem Zoughari; 1.edition; Bu Shi Shuppan GbR, Eberswalde, Germany; ISBN: 978-3-9822305-3-5

 

přeložil Jarda Kolcun

Series Navigation<< Od Jujutsu přes Judo k Brazilskému jiu-jitsu 1Od Jujutsu přes Judo k Brazilskému jiu-jitsu 3 >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *