Napsal: Hayward Nišioka
Jedním z problémů stáří je kromě zapomínání, paradoxně i vzpomínání. „Pamatuju si, když stála káva deset centů.“ „Pamatuju si, když byl benzín za dvacet pět centů za galon.“
A po několika takových poznámkách se mě jeden mladý student zeptal: „A co džúdó? Jaké to tehdy bylo?“
Takto jsem historii džúda prožil já.
DEKÁDA – 40. LÉTA
Kontext doby: Propukne druhá světová válka a končí porážkou Německa a Japonska. Vzniká Organizace spojených národů. Do kin míří Casablanca a Občan Kane, stejně jako Disneyho Dumbo a Pinocchio.
V džúdu: Umění japonského zápasu je v USA téměř neznámé a působí tajuplně. Národní organizace prakticky neexistuje. Několik regionálních klubů se spojí a nazve se Judo Black Belt Federation. Umění se cvičí hlavně v oblastech s vysokou koncentrací obyvatel japonského původu — na Havaji, v Los Angeles, Seattlu a San Francisku.
Džúdo je považováno především za kulturní aktivitu, podobně jako aranžování květin, čajový obřad nebo sumó. Japonští rodiče vodí své děti na džúdó, aby v nich pěstovali hrdost, disciplínu a respekt — hodnoty důležité v každé kultuře, obzvlášť však pro první generaci žijící daleko od vlasti. Zápasy probíhají v systému kohaku, tedy „vítěz zůstává na žíněnce“. Pokračujete tak dlouho, dokud získáváte alespoň půlbod, nebo dokud vám nedojde dech. Džúdista s nejvíce výhrami vítězí. Ceny jsou skromné: pytle rýže, sójová omáčka nebo — pro seniory — láhev saké. Trofeje tehdy ještě neexistují.
DEKÁDA – 50. LÉTA
Kontext doby: Vypukne korejská válka, proběhne kubánská revoluce a svět sevře studená válka. USA se stávají ekonomickou mocností. Přichází tranzistor, rádio má každý člověk i každé auto, znějí Frank Sinatra, Nat King Cole a Chuck Berry. Vzniká NASA a obrna ustupuje.
V džúdu: Na turnajích, které nabývají na popularitě, sedíte v kleku seiza kolem tatami třeba celé hodiny. Když vás zavolají, postavíte se a cítíte, jak vám krev po „mravenčení“ znovu proudí do nohou.
Příjemnou součástí turnajů je vždy zdarma oběd: tuňákový sendvič, šunka, nebo arašídové máslo s marmeládou. Nejen komerce — spíše parta.
Vzkaz pro džúdisty zní: „Jste součástí komunity.“ U převážně japonských studentů to posiluje pocit kulturní identity.
Tady vzniká zárodek charakterové výchovy a šíření dobré vůle, které k modernímu džúdó neodmyslitelně patří. Dodnes kluby pěstují úctu: uklonění se soupeři, učiteli i samotné místnosti. Bez těchto prvků by nebyl možný pokrok. Bez partnera není s kým cvičit. Bez učitele není, od koho se učit. Bez bezpečné tělocvičny se nenaučíte padat a házet.
Když se ukláníte, často si všímáte „nohou starých mazáků“ — pokroucených prstů od let zakopávání o nerovné povrchy, koňské žíně v žíněnkách a zvrásněná plátna.
Myslím, že pár takových dódžó by se dalo najít i dnes.
DEKÁDA – 60. LÉTA
Kontext doby: Probíhá válka ve Vietnamu, Beatles ovládají hudbu. Prezident i jeho bratr jsou zavražděni. Los Angeles zažije nepokoje ve Wattsu. Člověk se projde po Měsíci.
V džúdu: Činnost, kterou dlouho ovládali Japonci, už není jen jejich doménou. Nizozemec Anton Geesink boří mýtus, když vyhraje mistrovství světa 1961 a 1965, a mezi tím i olympiádu v Tokiu 1964, kde poráží nejlepší japonské těžké váhy.
Porážky zasáhnou japonskou hrdost, ale světu dodají naději: Japonci nejsou neporazitelní. Džúdó se mění z kulturní aktivity na mezinárodní sport.
Dnes se cvičí ve více než 180 zemích a co do počtu účastníků je hned za fotbalem.
V USA se mezi první ne-japonské hvězdy řadí Roy Moore starší, později Roy Moore mladší a jejich adoptovaný bratr Mel Bruno.
Bruno později trénuje tým SAC (Strategic Air Command), kde jsou George Harris, Lynwood Williams, Tosh Seino a Paul Maruyama. Umění popularizují i vojáci vracející se z Japonska — Hal Sharp, Phil Porter, Donn Draeger či Ben „Nighthorse“ Campbell, budoucí senátor.
S Campbellem má autor osobní zážitek: Campbell vede Sacramento Judo Club, který trpí nedostatkem peněz. Autor tohoto článku se v roce 1965 kvalifikuje na mistrovství světa, ale nemá prostředky na cestu do Brazílie. Campbell mu slíbí: „Dostanu tě tam. Jak bychom mohli neposlat naše nejlepší?“ Celý klub se zapojí — prodávají sladkosti, sbírají dary.
V Riu autor končí na děleném pátém místě. Bez Campbella a komunity by tam ale nikdy nebyl. Odnáší si hluboké poselství džúda: vracet světu to, co nám džúdó dává.
Tento Campbellův styl vedení ho provází celou jeho kariérou.
DEKÁDA – 70. LÉTA
Kontext doby: Nixon rezignuje, Elvis zpívá naposledy vsedě. Patty Hearst a Paul Getty jsou uneseni, Bill Gates zakládá Microsoft. Na scénu přichází videorekordér. Star Wars se stává fenoménem.
V džúdu: Na skupinových fotkách před rokem 1972 vidíte téměř jenom muže. Změní to zákon zvaný Title IX, který požaduje rovné příležitosti pro ženy.
Zpočátku se týká jen institucí financovaných státem, ale duch zákona pronikne i do džúda. Do té doby byly ženy na tatami nežádoucí. Mohly soutěžit jen v kata a nosily tzv. „skunk belt“ — černý pás s bílým pruhem uprostřed.
To se mění.
Mezi první šampionky patří Diane Pierce, Bonnie Korte, Maureen Braziel, Lynn Lewis a samozřejmě Rena „Rusty“ Kanokogi. Ta dokonce soutěží v mužské kategorii v YMCA, ale po odhalení pohlaví ji diskvalifikují.
Kanokogi, židovsko-americká džúdistka z Brooklynu, posléze na mezinárodní úrovni prosadí myšlenku ženského olympijského džúda. Snad žádný Američan neovlivnil podobu džúda tolik jako ona. Pro jedny výstřední, pro druhé symbol odvahy a neústupnosti. Každá olympijská medailistka v džúdu jí dluží vděk.
DEKÁDA – 80. LÉTA
Kontext doby: Vybuchne Mount St. Helens. Challenger se rozpadá v oblacích. Gorbačov zahajuje glasnosť a perestrojku. Padá berlínská zeď.
V džúdu: Amateur Athletic Union ztrácí kontrolu nad olympijskými sporty. Nový zákon vyžaduje, aby USOC jednal přímo s národními svazy, včetně džúda. Prvním vyvoleným lídrem je Frank Fullerton — právník a džúdista.
Pod jeho vedením vzniká zastřešující organizace, zahrnující USJA, USJF, státní svazy, skauty, Boys & Girls Clubs a armádu. Původní název je United States Judo Inc., dnes USA Judo.
Po 14 let Fullerton přináší USA nejvíce mezinárodních medailí v historii. První americký titul mistryně světa získává AnnMaria De Mars (1984), další Mike Swain (1987).
Za jeho éry vyráží do zahraničí týmy nejčastěji v historii; získané zkušenosti pak přinášejí zpět do výuky doma.
USJF je tradiční a největší, USJA progresivnější. Seriózní džúdista obvykle vstupuje do tří organizací — každá nabízí jiné služby. USA Judo obsluhuje špičkové sportovce.
USJF a USJA se věnují rekreačním džúdistům — těm, kdo hledají kondici, kulturu, disciplínu, sebeobranu a osobní růst.
DEKÁDA – 90. LÉTA
Kontext doby: Rodí se mobilní telefony, notebooky a World Wide Web. Objevuje se klonovaná ovečka Dolly, Monica Lewinská, O. J. Simpson. Nepokoje související s Rodney Kingem. Zaniká Sovětský svaz.
V džúdu: Po éře Fullertona se střídají prezidenti, kteří musejí reagovat na měnící se podmínky včetně klesající podpory sportovců. USA Judo dříve posílalo do světa i tři reprezentační týmy, ale tato praxe mizí — a s ní i medaile.
Nastupuje „self-funding“ — samofinancování.
Kdo chce na olympiádu, potřebuje talent i peníze. Musí sbírat body na národních turnajích a pak si zaplatit cesty na mezinárodní akce. Pokud nejlepší hráč nemá prostředky na cestu, místo dostane další hráč v pořadí pod ním, který ovšem peníze má.
Dobrou zprávou jsou dvě mezinárodní akce v USA — U.S. Open a New York Open — s nižšími náklady na cestování.
Mezitím se mění mezinárodní pravidla. Mizí některé techniky: kani basami (nůžky), morote gari, kibicu daši, kata guruma a obecně jakékoli techniky, kdy se soupeř musí dotknout nohou.
DEKÁDA – 2000-2009
Kontext doby: Velká událost je zároveň temná — 11. září 2001. Mění náš způsob života a připomíná, že terorismus může udeřit kdekoliv. Dokončuje se Projekt lidského genomu. Hurikán Katrina zasahuje New Orleans a Saddám Husajn je popraven. iPhone mění svět. Spojené státy volí svého prvního afroamerického prezidenta.
V džúdu: V roce 2006 vyzývá USOC v rámci snahy zefektivnit politický proces mnoho olympijských sportů ke zmenšení svých struktur. Některé to odmítnou, ale jiné, jako džúdó, souhlasí. Vedení grapplingového sportu těsnou většinou hlasů schvaluje zmenšení své správní rady ze 120 členů na 10. Fakticky přechází od demokratického systému k aristokratickému — a ztrácí kontakt s americkou džúdistickou komunitou.
25.června 2008 nás navždy opouští Frank Fullerton, ale zanechává za sebou dědictví excelence v podpoře amerických džúdistů. Jednou z jeho vášní bylo poskytování finanční podpory sportovním týmům, které ji potřebovaly, což dělal po 14 let počínaje rokem 1980. Podporoval ho výkonný ředitel Em Rosenberg, který se místo pobírání odměny za svou práci rozhodl věnovat svůj plat americkým džúdó týmům cestujícím do zahraničí.
Jejich společné úsilí pomohlo sportovcům pochopit, že aby v džúdu uspěli, musí dělat to, co dělají úspěšní džúdisté — a ještě něco navíc. Jak říká japonské přísloví: „Chceš-li lvíče, musíš vstoupit do lvího doupěte.“ Díky Fullertonovi a Rosenbergovi si to začíná uvědomovat stále více bojovníků.
Bohužel je to stále finančně náročné. Pro představu stačí podívat se na cestovatelský rozvrh jedné z elitních sportovkyň této éry: Rondy Rousey, která v roce 2008 získává na olympiádě bronz.
V období čtyř let před hrami v Pekingu zahrnuje její džúdistická dráha účast na U.S. Open, Panamerických hrách a na četných turnajích v Řecku, Kanadě, Belgii, Maďarsku, Švédsku, Finsku, Brazílii, Německu a Velké Británii. Nezapočítáme-li kontinentální, světové a olympijské šampionáty, stojí džúdistu účast na jednom turnaji často kolem 1 500 dolarů z vlastní kapsy. Američtí sportovci navíc nesou břemeno cest přes oceán do Evropy či Asie, kde se mnoho soutěží koná. Říká se, že Travis Stevens, americký džúdista a stříbrný medailista z olympiády v Riu 2016, utratil za cestování přes 70 000 dolarů ročně — a to bez započtení volna z práce.
DEKÁDA – 2010 – 2019
Kontext doby: Objevuje se iPad. Japonsko zasahuje zemětřesení o síle 9.0, které vyvolá tsunami, a nakonec i jadernou katastrofu. Světová populace dosahuje 7 miliard, ale o jednoho klesá, když je Usáma bin Ládin zastřelen týmem SEAL Team Six v Pákistánu. Vyjde Windows 8 a mayský kalendář končí svůj cyklus, ale svět i džúdó pokračují dál.
V džúdu: Na olympiádě v roce 2012 panuje radost a úleva — Kayla Harrison se stává první Američankou, která získala v džúdu zlatou olympijskou medaili. (Nepochybně bude mít za pár dekád spoustu vlastních historek „to tenkrát…“.)
Podíl na jejím úspěchu mají trenér James Pedro Sr. a jeho syn Jimmy Pedro Jr., bronzový olympijský medailista z roku 1996 a mistr světa z roku 1999. Zkušenosti, které během let nashromáždili, pomohly Harrisonové najít cestu až na vrchol olympijského stupně vítězů v Londýně.
Zpočátku má americká džúdistická komunita velkou naději, že olympijské zlato zvýší popularitu džúda a členskou základnu, ale to se nenaplní. Místo toho džúdó surfuje na vlně, kterou rozpoutala jiná džúdistka: Ronda Rousey — s podporou své matky AnnMarie De Mars a džúdistického/pionýrského MMA veterána Gena LeBella.
Rousey, pravděpodobně proto, aby její matka nemusela dál financovat její džúdistické cesty za vidinou další olympiády, se rozhoduje vzít věci do vlastních rukou a vstoupit do světa MMA. Zůstává neporažená ve 12 zápasech a je považována za nejlepší sportovkyni světa až do listopadu 2015. Navzdory svým pozdějším porážkám v oktagonu je stále obdivována džúdisty i fanoušky MMA po celém světě.
Jak je vidět, každá éra každého oboru má své „to tenkrát…“ příběhy. Zůstanete-li i vy v bojových uměních dost dlouho, získáte své vlastní.
Autorem je Hayward Nišioka, mimo jiné zlatý medailista Panamerických her 1967, Džúdista roku časopisu Black Belt z roku 1968 a Instruktor roku 1977.
ZDROJ: The untold history of judo in America: How it went from unknown to iconic
