Přečteno: 67

napsal: Eric Dominy

Organizace jakýchkoliv sportovních aktivit v německých zajateckých táborech představovalo velké obtíže, především kvůli dlouhé pracovní době, kterou si museli vězni každý den odpracovat, a samozřejmě i kvůli naprostému nedostatku vybavení. Ještě větší překážky byly kladeny jakékoliv formě výuky sebeobrany, protože to bylo považováno za potenciální nebezpečí pro německé dozorce a tedy zcela pochopitelně zakazováno. Později však byla tato nařízení uvolněna a box, a v některých táborech dokonce i zápas ve volném stylu, byly povoleny. Judo a jujutsu však i nadále zůstávalo přísně zakázáno.

Až v září 1942 se situace změnila. V Bavorsku byl otevřen zvláštní tábor pro důstojníky a poddůstojníky, kteří odmítli pracovat, a tam byl naštěstí velmi vstřícný a ochotný velitel tábora. Poměrně brzy po založení tábora byly zajatcům poskytnuty nevyužívané bývalé stáje, abychom si zde vytvořili tělocvičnu. Současně s tím proběhla schůzka, kde jsme probírali otázku různých halových sportů. Percy Sekine byl zvolen do táborového výboru s cílem založit zde skupinu praktikující judo.

Zatím šlo tedy všechno dobře, ale nyní bylo třeba zajistit potřebné vybavení. Boxerské rukavice nám dodávala Y.M.C.A. a protože muži v „Catch as catch“ a „Free style“ zápasu zápasili nazí, museli jsme vyřešit pouze oblečení na judo – a to nehovořím o tom, že bylo nutné někde sehnat i zápasnickou žíněnku, která by byla vhodná pro judistický trénink!

První potíž spočívala v tom, že jsme měli cihlovou podlahu, která logicky nebyla příliš vhodná na dopady po hodech. Proto na ní byly položeny tenké dřevěné latě a přes ně ještě dřevěné prkna. Na tento prkenný základ byly poté položeny asi tři vrstvy kartonů z potravinových balíčků Červeného kříže a na ně ještě dvě vrstvy prázdných plátěných matrací, které se nám podařilo ukrást z německých skladů v táboře.

Dále jsme po táboře rozhlásili, aby každý, kdo má zájem o judo, dodal deku. Díky tomu se nám nakonec podařilo získat dostatek materiálu, aby bylo možné vytvořit dvojnásobnou tloušťku pro žíněnku o rozměrech 3,7 x 6 metrů. Vrchní plochu tvořila plachta z kvalitních, těžko dostupných německých matrací, které se nám také podařilo sehnat „šikovným podvůdkem“. Na jejich sešití byli povoláni dobrovolníci, a nakonec jsme měli hotovou plachtu s hladkými švy a všitými oky po celém obvodu, aby se dal celý prostor pokrytý žíněnkami pevně stáhnout šňůrami a naše zápasiště tak bylo kompletní – pro „Catch as catch“ a „Free style“ zápas i pro judo. Později se plocha zápasiště dokonce zdvojnásobila a měřila asi 6 x 7,3m.

Nyní k judistickému oblečení! Bylo opět „získáno“ další plátno z německých matrací a v táboře se hledali krejčí, kteří by vytvořili judistické kabátce z vojenských uniforem, ale bez jakýchkoliv knoflíků a kapes. Později si Sekine nechal z Anglie poslat jedno japonské judogi a všechny budoucí kabátce pak vycházely právě z tohoto vzoru. Místo kalhot se nosily trenky a Sekine jediný měl i kalhoty na judo. Další dva kabátce byly zhotoveny z poštovních pytlů, které však byly dosti hrubé a nepříliš šetrné k naší kůži. Tyto dva kabátce měly na zádech nápisy „Royal Mail“‚ a ten druhý „Deutche Reich Post“.

Je důležité zmínit, že výroba a nošení těchto kabátců z německých armádních věcí a poštovních pytlů s sebou nesla riziko vojenského soudu a následného odsouzení za sabotáž a možný trest až deseti let odnětí svobody, pokud by některý německý důstojník bral věc vážně. K tomu však naštěstí nikdy nedošlo.

Nyní bylo vše připraveno k zahájení činnosti judistické skupiny, ale odkud se měli brát první zájemci? Řešením byly odvody! Prvními žáky tak bylo několik nedobrovolných obětí, většinou příslušníků R.A.F. ze Sekinova baráku v táboře, a právě jim patří poděkování, protože byli první třídou juda v německém zajateckém táboře Stalag 383. Třídě byl přidělen čas na žíněnce každý den od 12 do 15 hodin odpoledne a pak ještě tři večery v týdnu.

Jakmile se začalo skutečně cvičit, zájem se rychle probudil v celém táboře a brzo se hlásili noví rekruti. Během několika měsíců čítala skupina až třicet lidí, a protože jsme často cvičili, pokroky členů byly poměrně rychlé a brzy jeden nebo dva z nich pomáhali instruktorovi Sekinemu s nováčky, učili je pády a další průpravné cviky.

Začátkem roku 1943 se konala soutěž jednotlivců, která sice vzbudila velký zájem z řad skupiny, ale čistě z hlediska filozofie juda byla neúspěšná, protože judisti, spoléhající se na techniku, byli poráženi těmi, kteří se spoléhali na svou fyzickou sílu. Z tohoto důvodu se jednalo o jedinou soutěž, která se kdy konala. Později se pak konala soutěž šestičlenných družstev, kde Sekine působil jako rozhodčí, a ta již byla úspěšnější.

V té době se však objevila další potíž. Naše kabátce nevydržely tu enormní zátěž a musel se najít dobrovolník, který by je pomáhal udržovat v pořádku, což byla práce na plný úvazek. Také se musely často prát, protože po pár trénincích dost páchly.

Bylo vyrobeno i druhé plátno pokrývající žíněnku, aby se mezitím mohlo vyčistit to původní. To jsme provedli a plátno vyvěsili ven, aby uschlo. Druhý den ráno jsme však zjistili, že bylo ukradeno – hodiny práce byly pryč. Později se zjistilo, že se v táborovém divadle objevila krásná nová plátěná opona přibližně stejné velikosti jako naše chybějící plátno…

Když bylo vše zorganizováno, vznikl „Klub čtyř sloupků“. Jeho název byl odvozen od čtyř rohových sloupků boxerského ringu a tvořili ho všichni členové skupin, které využívaly tělocvičnu. Výbor klubu pak začal organizovat představení, které sestávaly z boxerských zápasů, „catch as catch can“ zápasů, volného stylu, vzpírání, gymnastiky a juda. Judo zde bylo prezentováno pouze formou ukázek a exhibicí, nikoliv soutěží. Díky těmto vystoupením se judo v táboře brzo stalo ještě populárnějším a získalo si tak další příznivce.

Později Percy Sekine a jeho pomocný instruktor Harold Bennet předvedli veřejnosti teoretickou přednášku toho, jak se mají provádět hody, a později v rámci boxerského představení se dva nejlepší žáci zúčastnili soutěže, kde bylo bohužel jasně vidět, že zde byl významný rozdíl mezí tím, jak Sekine říkal, že „by se to mělo dělat“ a tím „jak se to dělalo“ ve skutečnosti…

Studium juda však probíhalo relativně hladce, snad jen s jednou poznámkou, kdy byl většinou problém dostat hlavního instruktora z postele, když nastal čas cvičení.

V červenci 1944 pak byla malá skupina britského letectva poslána do jiného zajateckého tábora, který byl vyhrazen pouze pro piloty R.A.F. Tím jsme přišli jak o Percy Sekineho, tak i o pomocného instruktora Benneta. Klub přesto dále pokračoval pod vedením dvou nejzkušenějších žáků.

„Klub čtyř sloupků“ se rozhodl díky velkému zájmu celého tábora o tělocvičnu pořádat každou sobotu večer tělocvičné vystoupení pro různé sekce tábora. Bylo to nutné rozdělit, protože tréninková hala pojala pouze dvě až tři stovky lidí a tábor přitom čítal pět tisíc lidí. Na každé z těchto ukázek byla požadována i ukázka judo a proto zde zbývající dva „instruktoři“ každý týden předváděli pětiminutovou exhibici.

V září 1944 byla již situace s potravinami natolik vážná, že britští zdravotníci tělocvičnu uzavřeli a přestože tři obzvláště zapálení nadšenci i nadále pokračovali převážně v teoretické formě tréninku v jedné místnosti, byl to fakticky konec juda ve vězeňských táborech v Německu.

Velkým přáním Percy Sekineho bylo přivézt judistický tým ze Stalagu 383 do Anglie, aby se zde utkal s týmem Budokwai, ale jeho přesunutí do jiného tábora mu v realizaci nakonec zabránilo. Nicméně až se bývalí vězni po návratu domů opět usadí, lze doufat, že se většina z nich objeví na adrese 15, Lower Grosvenor Place, kde Budokwai nyní sídlí.