DžúDŌ…JÓDÓ

Tak, jak to Donnu F. Draegerovi vyprávěl sensei Takaji Shimizu
Džúdō není třeba nijak zvlášť představovat. Dosáhlo značné mezinárodní pověsti, o kterou se zasloužil především jeho zakladatel Džigoró Kanó i dlouhá řada oddaných studentů, kteří zvěčňují velkolepé učení této duševní i fyzické disciplíny.

Naproti tomu JÓDÓ je sotva známé, a to i v Japonsku. Při prvním setkání s takto napsaným slovem si džúdista může pomyslet, že došlo k tiskové chybě. To však není případ JÓDÓ. „Cesta hole“ je něco jiného a odděleného od Džúdō, ačkoli obojí vychází ze společné historické kulturní minulosti a z japonských bojových umění. Navíc je mezi Džúdō a JÓDÓ větší příbuznost a blízkost, než naznačují i oba názvy. V tomto zajímavém rozhovoru se dozvíte historicky pravdivá fakta takříkajíc přímo „od zdroje“.

Řekneme si o pokusu začlenit JÓDÓ do Kodokanu, se kterým by dle Džigoró Kanó měl být obeznámen každý seriózní džúdista. Tento příběh vypráví Takaji Shimizu, legitimní 25. velmistr a současný soke Shindó Musó ryú (založeného v 16. století), nejzkušenější a nejuznávanější odborník na techniky boje holí na světě a dlouholetý přítel a spolupracovník zesnulého Džigoró Kanó.

Takaji Shimizu se po tréninku posadil na postranní lavici a vyzval mě, abych se k němu připojil v kleku seiza. Právě jsme dokončili trénink jōdžucu v dōjo tokijské pořádkové policie. Pečlivě si otřel obličej, který byl zalitý potem nahromaděným z právě ukončených dvou hodin soustavné intenzivní akce.
Soke Shimizu je mnohem aktivnější, než by se dalo očekávat od muže, který již překročil sedmdesátku. Ti, kdo ho vidí poprvé, nemohou než žasnout nad jeho velkými dovednostmi. Při pohledu na něj v běžném oblečení je nevýrazný a mohli by si jej splést například s učitelem hudby, tedy dokud by člověk nezahlédl jeho obrovská zápěstí.
Já toho muže dobře znám. Byl mým učitelem více než deset let. Slíbil mi, že mi poví o svém vztahu ke Kodokanu. O Kodokan Džúdō a géniovi, který za ním stojí, Džigoró Kanó. Náhodou jsem se totiž dozvěděl, že tu takový vztah existuje.

Na výše uvedené staré vzácné fotografii pořízené v období Taishó (1920) je zachyceno původní jádro učitelů jōdžucu, kteří se zasloužili o vybudování dōjo. Na krajní levé straně sedí tehdy mladičký Takaji Shimizu. Třetí zprava je také Džigoró Kanó.

Během svého výzkumu týkajícího se japonských bojových umění (bugei) jsem totiž narazil v osobních zápiscích Šihana Kanó na zmínky, které se zmiňovaly o jōdžucu a jistém Shimizuovi, učiteli jōdžucu. To vzbudilo můj zájem jako praktikujícího judisty a současně i jako studenta bojového umění jōdžucu.
Moje zvědavost byla ještě více probuzena, když jsem si náhodou všimnul obrazu, který byl vyvěšený v dōjo senseie Shimizu, v Renbukanu v Tokiu. Na té fotografii byl sensei Shimizu jako mladík (držící kusari gamu) spolu se staršími učiteli jōdžucu a dalšími učiteli bojových umění. A tam uprostřed první řady seděl Džigoró Kanó! Nyní jsem se tedy měl dozvědět důvod.

„Poprvé jsem se s Džigoró Kanem setkal,“ řekl Shimizu sensei, který se mezitím osušil a byl už dostatečně uvolněný, aby mohl mluvit, “na demonstraci bojových umění sponzorované ústředím Dai Nihon Butokukai (Japonská asociace bojových ctností) v Kyótu 4. května 1920.“
Soke Shimizu naznačil, že si na tuto událost dobře vzpomíná a že obraz, který jsem viděl v jeho dōjo, je právě z této události. „Zúčastnil jsem se jí na žádost svého učitele Hanjira Shiraishiho a předvedl jsem jak jōdžucu, tak kusarigama džucu.“
„Po ukázce mě můj učitel představil Džigoró Kanóvi z Kodokanu. Znal jsem dobře jeho jméno i jeho dobrou pověst, která jej a jeho Kodokan Džúdō obklopovala. Profesor Kanó mě přímo oslovil s tím, že to bylo poprvé, co byl svědkem jōdžucu. Byl nesmírně ohromen a myslel si, že je to vynikající umění.
Měl dále upřímný zájem dozvědět se o něm více. Aby tak mohl učinit, zeptal se mě, jestli bych přijel do Tokia učit jōdžucu v Kodokanu? Musím se přiznat, že mě jeho žádost docela překvapila.
Profesor Kanó mi řekl: „Džúdō není vhodné, na rozdíl od jōdžucu, v situacích, kdy má nepřítel nůž nebo jinou zbraň a snaží se na vás zaútočit. Bylo by velmi nebezpečné snažit se bránit pouze holýma rukama. A přitom v každé domácnosti nebo i na ulici najdete alespoň jednu hůl nebo klacek. S tímto nástrojem, pokud jste náležitě zkušení, jste schopni nepřítelovu zbraň odrazit, či dokonce vyrazit z jeho rukou, a pakliže se k vám bude i nadále přibližovat, můžete, pokud si to přejete, použít Džúdō. Souhlasil jsem s profesorem Kanó, protože jsem dobře věděl, že čelit ozbrojenému útočníkovi a přitom být sám neozbrojený, je situace, které je třeba se pokud možno vyhnout.“
Shimizu pokračoval. „Proto jsem se po souhlasu svého učitele vydal do Kodokanu a založil tam tréninkový program pro judisty vysokého stupně. Od ledna 1931 až do poloviny roku 1945 jsem v Kodokanu zastával oficiální funkci koši (učitele).
Během svého pobytu v Kodokanu jsem každoročně vyučoval jōdžucu v kurzu pro yudansha (pokročilé učitele džúda). Profesor Kanó poté, co viděl jōdžucu a sám si ho vyzkoušel, věřil, že by ho měli studovat všichni Džúdō yudansha. Byl ohromen jeho dynamickými pohyby a možná našel velkou podobnost mezi ním a džúdem.“

Sensei Shimizu také naznačil, že popularita jōdžucu na masové bázi původně nebyla nikdy cílem. Od svého vzniku v 16. století bylo do značné míry tajnou technikou a po rozpadu feudálního Japonska se stalo „majetkem“ státní policie.
Jeho techniky směli studovat pouze vybraní studenti a teprve po přeměně jōdžucu na JÓDÓ v roce 1955 se mnohé bariéry uvolnily.
Ale i dnes jsou ke studiu přijímáni pouze vybraní studenti, kteří musí být předtím schváleni příslušným orgánem pro výuku JÓDÓ.

Soke Shimizu vzpomíná na radu profesora Kanó. „Zdálo se, že mu na rozvoji jōdžucu záleží stejně jako na jeho vlastním milovaném judu. Dal mi pokyn, abych šířil učení jōdžucu po celém světě, a přirovnal tento proces k ‘zapalování ohňů’ tady, tam a všude, tedy k výuce jōdžucu na mnoha různých místech a k neustálé snaze rozvíjet na těchto místech vážné zájemce, kteří by napomáhali pokroku.“

Dnes, jako by soke Shimizu naplňoval rady a naděje, které Džigoró Kanó vkládal do JÓDÓ, přivedl JÓDÓ před japonskou veřejnost, kde se rychle stává součástí učebních plánů tělesné výchovy na různých univerzitách.
Sensei Shimizu přivedl JÓDÓ také na mezinárodní úroveň. Studenti z patnácti zemí světa v současné době usilovně studují jeho fascinující historii a technické složitosti a mnozí z nich možná před návratem do své vlasti získají kvalifikaci učitele (menkjó), neboť pouze kvalifikovaní učitelé mohou JÓDÓ vyučovat.

Čtyři Američané, kteří jsou všichni Džúdō yudansha, jsou již držiteli menkjó. Právě tomuto malému jádru učitelů JÓDÓ dal sensei Shimizu přímou pravomoc zorganizovat Federaci JÓDÓ v USA a pověřil tento orgán rozvojem a supervizí veškerého JÓDÓ ve Spojených státech.
Tento orgán získal další pravomoci a kompetence tím, že je jediným orgánem pro JÓDÓ, který má povolení All Japan Federation Džúdō a All Japan Federation JÓDÓ, aby řídil rozvoj JÓDÓ v USA.
Technické standardy a formálnost JÓDÓ jsou kulturním dědictvím a řídí je soke Shimizu, který očekává, že student se přizpůsobí této tradici, nikoli tradice studentovi. Poznamenal, „protože Džigoró Kanó by to také tak chtěl.“

zdroj: Džúdō Illustrated, November/December, 1968