Tak, jak to Donnu F. Draegerovi vyprávěl sensei Takaji Shimizu
Jūdō není třeba nijak zvlášť představovat. Dosáhlo značné mezinárodní pověsti, o kterou se zasloužil především jeho zakladatel Jigoro Kano i dlouhá řada oddaných studentů, kteří zvěčňují velkolepé učení této duševní i fyzické disciplíny.
Naproti tomu jōdō je sotva známé, a to i v Japonsku. Při prvním setkání s takto napsaným slovem si judista může pomyslet, že došlo k tiskové chybě. To však není případ jōdō. „Cesta hole“ je něco jiného a odděleného od jūdō, ačkoli obojí vychází ze společné historické kulturní minulosti a z japonských bojových umění. Navíc je mezi jūdō a jōdō větší příbuznost a blízkost, než naznačují i oba názvy. V tomto zajímavém rozhovoru se dozvíte historicky pravdivá fakta takříkajíc přímo „od zdroje“.
Řekneme si o pokusu začlenit jōdō do Kodokanu, se kterým by dle Jigoro Kano měl být obeznámen každý seriózní judista. Tento příběh vypráví Takaji Shimizu, legitimní 25. velmistr a současný soke Shindó Musó ryú (založeného v 16. století), nejzkušenější a nejuznávanější odborník na techniky boje holí na světě a dlouholetý přítel a spolupracovník zesnulého Jigoro Kano.
Takaji Shimizu se po tréninku posadil na postranní lavici a vyzval mě, abych se k němu připojil v kleku seiza. Právě jsme dokončili trénink jōjutsu v dōjo tokijské pořádkové policie. Pečlivě si otřel obličej, který byl zalitý potem nahromaděným z právě ukončených dvou hodin soustavné intenzivní akce.
Soke Shimizu je mnohem aktivnější, než by se dalo očekávat od muže, který již překročil sedmdesátku. Ti, kdo ho vidí poprvé, nemohou než žasnout nad jeho velkými dovednostmi. Při pohledu na něj v běžném oblečení je nevýrazný a mohli by si jej splést například s učitelem hudby, tedy dokud by člověk nezahlédl jeho obrovská zápěstí.
Já toho muže dobře znám. Byl mým učitelem více než deset let. Slíbil mi, že mi poví o svém vztahu ke Kodokanu. O Kodokan jūdō a géniovi, který za ním stojí, Jigoro Kano. Náhodou jsem se totiž dozvěděl, že tu takový vztah existuje.
Na výše uvedené staré vzácné fotografii pořízené v období Taishó (1920) je zachyceno původní jádro učitelů jōjutsu, kteří se zasloužili o vybudování dōjo. Na krajní levé straně sedí tehdy mladičký Takaji Shimizu. Třetí zprava je také Jigoro Kanó.
Během svého výzkumu týkajícího se japonských bojových umění (bugei) jsem totiž narazil v osobních zápiscích shihana Kano na zmínky, které se zmiňovaly o jōjutsu a jistém Shimizuovi, učiteli jōjutsu. To vzbudilo můj zájem jako praktikujícího judisty a současně i jako studenta bojového umění jōjutsu.
Moje zvědavost byla ještě více probuzena, když jsem si náhodou všimnul obrazu, který byl vyvěšený v dōjo senseie Shimizu, v Renbukanu v Tokiu. Na té fotografii byl sensei Shimizu jako mladík (držící kusari gamu) spolu se staršími učiteli jōjutsu a dalšími učiteli bojových umění. A tam uprostřed první řady seděl Jigoro Kano! Nyní jsem se tedy měl dozvědět důvod.
„Poprvé jsem se s Jigoro Kanem setkal,“ řekl Shimizu sensei, který se mezitím osušil a byl už dostatečně uvolněný, aby mohl mluvit, “na demonstraci bojových umění sponzorované ústředím Dai Nihon Butokukai (Japonská asociace bojových ctností) v Kyótu 4. května 1920.“
Soke Shimizu naznačil, že si na tuto událost dobře vzpomíná a že obraz, který jsem viděl v jeho dōjo, je právě z této události. „Zúčastnil jsem se jí na žádost svého učitele Hanjira Shiraishiho a předvedl jsem jak jōjutsu, tak kusarigama jutsu.“
„Po ukázce mě můj učitel představil Jigoro Kanovi z Kodokanu. Znal jsem dobře jeho jméno i jeho dobrou pověst, která jej a jeho Kodokan jūdō obklopovala. Profesor Kano mě přímo oslovil s tím, že to bylo poprvé, co byl svědkem jōjutsu. Byl nesmírně ohromen a myslel si, že je to vynikající umění.
Měl dále upřímný zájem dozvědět se o něm více. Aby tak mohl učinit, zeptal se mě, jestli bych přijel do Tokia učit jōjutsu v Kodokanu? Musím se přiznat, že mě jeho žádost docela překvapila.
Profesor Kano mi řekl: „Jūdō není vhodné, na rozdíl od jōjutsu, v situacích, kdy má nepřítel nůž nebo jinou zbraň a snaží se na vás zaútočit. Bylo by velmi nebezpečné snažit se bránit pouze holýma rukama. A přitom v každé domácnosti nebo i na ulici najdete alespoň jednu hůl nebo klacek. S tímto nástrojem, pokud jste náležitě zkušení, jste schopni nepřítelovu zbraň odrazit, či dokonce vyrazit z jeho rukou, a pakliže se k vám bude i nadále přibližovat, můžete, pokud si to přejete, použít jūdō. Souhlasil jsem s profesorem Kano, protože jsem dobře věděl, že čelit ozbrojenému útočníkovi a přitom být sám neozbrojený, je situace, které je třeba se pokud možno vyhnout.“
Shimizu pokračoval. „Proto jsem se po souhlasu svého učitele vydal do Kodokanu a založil tam tréninkový program pro judisty vysokého stupně. Od ledna 1931 až do poloviny roku 1945 jsem v Kodokanu zastával oficiální funkci koshi (učitele).
Během svého pobytu v Kodokanu jsem každoročně vyučoval jōjutsu v kurzu pro yudansha (pokročilé učitele juda). Profesor Kano poté, co viděl jōjutsu a sám si ho vyzkoušel, věřil, že by ho měli studovat všichni jūdō yudansha. Byl ohromen jeho dynamickými pohyby a možná našel velkou podobnost mezi ním a judem.“
Sensei Shimizu také naznačil, že popularita jōjutsu na masové bázi původně nebyla nikdy cílem. Od svého vzniku v 16. století bylo do značné míry tajnou technikou a po rozpadu feudálního Japonska se stalo „majetkem“ státní policie.
Jeho techniky směli studovat pouze vybraní studenti a teprve po přeměně jōjutsu na jōdō v roce 1955 se mnohé bariéry uvolnily.
Ale i dnes jsou ke studiu přijímáni pouze vybraní studenti, kteří musí být předtím schváleni příslušným orgánem pro výuku jōdō.
Soke Shimizu vzpomíná na radu profesora Kano. „Zdálo se, že mu na rozvoji jōjutsu záleží stejně jako na jeho vlastním milovaném judu. Dal mi pokyn, abych šířil učení jōjutsu po celém světě, a přirovnal tento proces k ‘zapalování ohňů’ tady, tam a všude, tedy k výuce jōjutsu na mnoha různých místech a k neustálé snaze rozvíjet na těchto místech vážné zájemce, kteří by napomáhali pokroku.“
Dnes, jako by soke Shimizu naplňoval rady a naděje, které Jigoro Kano vkládal do jōdō, přivedl jōdō před japonskou veřejnost, kde se rychle stává součástí učebních plánů tělesné výchovy na různých univerzitách.
Sensei Shimizu přivedl jōdō také na mezinárodní úroveň. Studenti z patnácti zemí světa v současné době usilovně studují jeho fascinující historii a technické složitosti a mnozí z nich možná před návratem do své vlasti získají kvalifikaci učitele (menkyo), neboť pouze kvalifikovaní učitelé mohou jōdō vyučovat.
Čtyři Američané, kteří jsou všichni jūdō yudansha, jsou již držiteli menkyo. Právě tomuto malému jádru učitelů jōdō dal sensei Shimizu přímou pravomoc zorganizovat Federaci jōdō v USA a pověřil tento orgán rozvojem a supervizí veškerého jōdō ve Spojených státech.
Tento orgán získal další pravomoci a kompetence tím, že je jediným orgánem pro jōdō, který má povolení All Japan Federation Jūdō a All Japan Federation jōdō, aby řídil rozvoj jōdō v USA.
Technické standardy a formálnost jōdō jsou kulturním dědictvím a řídí je soke Shimizu, který očekává, že student se přizpůsobí této tradici, nikoli tradice studentovi. Poznamenal, „protože Jigoro Kano by to také tak chtěl.“
zdroj: Jūdō Illustrated, November/December, 1968
