Džúdó a olympijské hry
napsal v roce 1947: Gunji Koizumi
Myšlenka zařazení džúda na olympijské hry je mezi judisty již dlouho předmětem diskusí. Když bylo v roce 1940 vybráno Tokio jako místo konání olympijských her, obrátil jsem se tehdy v této věci na dnes již zesnulého profesora J. Kana, který zde v Británii byl na návštěvě cestou na zasedání Mezinárodního výboru pro olympijské hry. Jeho názor, který mi tehdy sdělil, byl v podstatě následující: „Lidé z různých sekcí se mě ptali, zda je rozumné a možné, aby se džúdó na olympijských hrách představilo společně s jinými hrami a sporty. Můj názor na tuto záležitost je v současné době spíše pasivní. Bude-li to přáním ostatních členských zemí, nemám námitek. Necítím se však nakloněn tomu, abych vyvíjel nějakou iniciativu. Za prvé, džúdó ve skutečnosti není pouhý sport nebo hra. Považuji ho za princip života, umění i vědy. Ve skutečnosti je to prostředek k dosažení osobní kultury. Pouze jednu z forem tréninku džúda, takzvané randori neboli volné cvičení, lze klasifikovat jako formu sportu. Jistě, do jisté míry lze totéž říci o boxu a šermu, ale dnes se cvičí a provozují hlavně jako sport.
Olympijské hry pak mají tak silnou příchuť nacionalismu, že je možné se jím nechat ovlivnit a rozvíjet soutěžní džúdó, což je stejně zpátečnická forma, jakou bylo džúdžucu před založením Kodokan džúda. Džúdó by mělo být jako umění a věda osvobozeno od jakýchkoli vnějších vlivů, politických, národnostních, rasových, finančních či jiných organizovaných zájmů. A vše, co s ním souvisí, by mělo směřovat k jeho konečnému cíli, k ´prospěchu lidstva´. Lidské oběti jsou záležitostí dávné historie.
Dalším bodem je význam profesionality. U džúda nemáme profesionály ve stejném smyslu jako u jiných sportů. Nikdo se nesmí účastnit veřejné zábavy pro osobní prospěch. Učitelé jistě dostávají za své služby odměnu, ale tato forma není v žádném případě ponižující. Profesionál je vysoce vážený stejně jako funkcionáři náboženské organizace nebo profesor ve školství. Džúdó samo o sobě je námi všemi považováno za místo vysokých nároků. Sladit tento pohled s představou Západu je obtížné. Úspěch nebo uspokojivý výsledek připojení k olympijským hrám by hodně závisel na míře pochopení džúda ostatními zúčastněnými zeměmi.“
Rozhovor se uskutečnil, tuším, v roce 1936. Od té doby zakořenila znalost džúda mnohem hlouběji a šířeji. Dnes je těžké najít nějaké významné město na světě, kde by nebylo žádné dójó. Jistě, v některých případech není činnost ve velkém měřítku, ale duch, který za nimi všemi stojí, naznačuje slibný stupeň vysokého potenciálu rozvoje. A všichni vyjadřují silné přání mít možnost společného setkávání a výměny technických znalostí a také vytvoření mezinárodní organizace a všeobecné spolupráce.
Ideální příležitostí by bylo nadcházející setkání v rámci olympijských her v Londýně v příštím roce. Program však není pouze dokončen, ale k získání uznání ze strany mezinárodního orgánu potřebuje značně dlouhou dobu a spolupráci všech ostatních zemí.
Proto zde navrhuji, aby v zájmu uskutečnění takového projektu spolupracovali všichni, kdo mají zájem, nejprve na organizaci hnutí džúdó na národní bázi a na získání zájmu reprezentativních osob nebo orgánů v každé zemi tím, že je seznámí s fakty o hnutí a znalostmi o judu. Současně by se mělo podporovat mezinárodní porozumění, pokud jde o pravidla soutěží a způsob tréninku.
Průkopnická práce vyžaduje čas, trpělivost a přemýšlení. A tento úkol je často nevděčný, ale v duchu filozofie džúda je třeba se snažit celým svým srdcem, svědomím čistým a myslí přesvědčenou, že cesta je správná a pokroková. Výsledek je třeba ponechat působení Prozřetelnosti neboli zákonu příčiny a následku, podle kterého se člověk má naučit řídit své budoucí směřování.
Příští setkání olympioniků se uskuteční v roce 1952, věřím, že v USA. Udělejme si nyní čtyřletý plán, abychom vypracovali způsob, jak do té doby myšlenku připojení se k olympijským hrám zhmotnit. Velmi nám pomůže, když nám čtenáři pošlou své názory a praktické návrhy k této věci.
ZDROJ: Džúdó Quarterly Bulletin Vol. 03-1, 1947
