Džúdó vs. Zápas: Který styl je lepší?

Napsal: Hayward Nishioka

Článek poprvé vyšel v lednovém čísle (1970) časopisu Black Belt Magazine

Zápasník, poté, co bleskově vyřídil své první čtyři soupeře, se nyní postavil proti pátému soupeři a zíral na něj jako divoké zvíře těsně před útokem. „Buuuuu!“ bučel dav. „Tohle není džúdó!“ „Ukaž džúdó a ne zápas!“ volal jiný hlas. Žena sedící opodál poznamenala: „Proč takové lidi vůbec pouští na turnaje? Vždyť nemají žádnou techniku.“ Diváci na tribunách začínali být rozhořčení. Na tatami právě zápasník v džúdogi porazil čtyři džúdisty a stále měl dost sil.

Myron Miller stál připravený proti pátému soupeři. Ten se na něj opatrně podíval přes žíněnku a začal se třást strachy. Myron na něj zíral jako šelma chystající se ke skoku. Sehnul své zavalité tělo — 90 kilo na 170 centimetrů — ruce natažené před sebou v postoji, který spíše připomínal zápas než džúdó, zuby zatnuté, a mezi nimi byla jasně viditelná mezera po vyraženém zubu. A v jeho očích byl zřetelný jediný vzkaz: Zničit!

Oba borci se uklonili a setkali se uprostřed tatami. Myron svého soupeře sevřel jako do svěráku a poté jej zvedl ze země. Soupeř ztuhl hrůzou, když na sobě ucítil natěsno přitisknutou Myronovu chlupatou, zpocenou hruď. A zcela proti své vůli najednou visel ve vzduchu.

Před zápasem dostal Myron instrukce, že pokud zvedne soupeře nad ramena, získá celý bod. A právě to udělal: jednu ruku měl kolem jeho krku, druhou mezi nohama. Myron držel svého kopajícího a všelijak se kroutícího protivníka, poté se otočil k rozhodčímu a dožadoval se bodu. Rozhodčí však měl za to, že soupeř není dostatečně vysoko. Myron měl ale rozhodčích už dost. Začal se proto spouštět dolů jako těžký bombardér při náletu — Bác! Uf! Rozhodčí konečně zahlásil ippon.

Když bylo po všem, měl Myron na kontě deset poražených držitelů bílých pásků a s jedenáctým remizoval. Celkový čas: 17 minut a 45 sekund.

Navzdory tomuto výkonu si Myron sympatie publika přesto nezískal. Pro diváky to bylo, jako ledová sprcha — jako by jim někdo řekl, že hrubá síla prostě a jednoduše zvítězila nad technikou. A bučeli by pravděpodobně ještě víc, kdyby věděli, že Myron před turnajem absolvoval jen jediný trénink džúdó. Bylo více než zřejmé, že Myronův styl boje měl s džúdó pramálo společného. Kimono měl překřížené obráceně a pásek uvázaný špatně.

Tvrdé metody

Renzo Šibata, národní šampion v kategorii do 70 kg z roku 1964, při pohledu na některé techniky jen opakoval: „Tohle by přece nemělo fungovat… tohle by fakt nemělo fungovat.“ Ale ono to fungovalo. A velmi dobře. Zároveň byl hluboce ohromen Myronovou silou. Mezi jednotlivými výkřiky nevěřícného úžasu pokaždé přidal i japonské „čikara cujói ne!“ — „Ten je teda fakt silný.“ Jeden z diváků poznamenal: „Počkejte, až se tihle zápasníci naučí techniku. To bude jako armáda trénovaných golemů.“

A přitom Myronův případ není ojedinělý — podobné zkušenosti mají i jeho týmoví kolegové a další zápasníci, kteří si chtějí džúdó vyzkoušet. Zápasníci bývají často na okraji zájmu, považovaní za hrubé a neotesané muže. Nevole publika pramení z oddanosti estetické kráse plynulých džúdó technik, která však ostře kontrastuje s tím, co lidé vnímají jako drsnou a „hulvátskou“ zápasnickou taktiku. Divákům tak v hlavě běží stále stejná otázka: Který styl je tedy lepší — zápas, nebo džúdó? Zápasník má ale v hlavě jasno, lepší je sport… a vítězství!

A jen ti nejvnímavější džúdisté dokázali rozeznat obrovský potenciál, který se ve světě zápasu skrývá. Jsou to lidé, kteří se dlouhodobě věnují sportu plnému fyzického kontaktu, lidé, kteří prošli náročným tréninkem, získali sílu a vytrvalost — a mají v sobě onu vnitřní motivaci, kterou chce každý trenér v každém sportu: vítězit, vítězit, vítězit! Pak tedy zbývá jediné — energii těchto zápasníků nasměrovat k technikám a principům džúdó.

Kenneth KuniJuki k tomu říká: „Zápasníci jsou fyzicky velmi silní a pravděpodobně se z nich po osvojení techniky stanou výborní džúdisté. Oba sporty — zápas i džúdó — mají své silné stránky. Zápasníci, kteří přijdou do džúdó, by se je měli snažit pochopit a naučit. Myslím, že hlavní obava trenérů z obou táborů je ta, že by se z jejich kombinace mohl zrodit nějaký nový třetí sport.“

S příchodem zápasníků do džúdó se začala vynořovat celá řada otázek:
Je to dobrý, nebo špatný krok?
A pokud dobrý, tak proč?
A pokud špatný, tak proč?

Z pohledu autora tohoto textu je vstup zápasníků do světa džúdó dlouho potřebná injekce energie. Následující řádky se nesnaží rozhodnout, který sport je „lepší“, ale pochopit rozdíly mezi nimi a zjistit, jak bychom mohli z každého z nich něco získat.

Jak to výstižně shrnul Hal Simonek, hlavní trenér zápasu na Cerritos Junior College, když byl dotázán, zda je lepší zápas, nebo džúdó: „Nemyslím si, že se to dá takhle říct. Oba sporty mají podobnosti i rozdíly. V konkrétním zápase by záleželo na tom, podle jakých pravidel se bude hrát a v jaké kondici budou soupeři. Ale dle mého názoru bychom se měli soustředit spíše na to, jak se navzájem můžou doplňovat, než který z nich je lepší.“

Systém udělování stupňů

Jednou se jednoho džúdistu zeptali, jaký technický stupeň by podle něj měl dostat zápasník sumó, pokud by přešel k džúdó. Ten odpověděl: „Jestli je z vyšších divizí (maku-uči), měl by dostat minimálně čtvrtý dan. A dokonce by nebylo nijak zvláštní, kdyby někteří sumó zápasníci začínali rovnou na šestém.“

A i když se to může na první pohled zdát absurdní, ve skutečnosti to má svou logiku. Představte si obrovského, svalnatého a otřískaného zápasníka sumó o váze 110 kilo, jak v džúdógi nosí bílý pásek. A ještě podivněji by to vypadalo, když by šel do zápasu a popořadě porážel držitele bílého, hnědého a dokonce i černého pásku. A ať už to mnozí neradi přiznávají, jen málokterý džudista, a myslím i takového, který je na úrovni světové soutěže, by se dokázal postavit profesionálnímu zápasníkovi sumó. Nu a podobná situace nastává i ve vztahu mezi zápasem a džúdó. Zápasník na národní úrovni dostane po příchodu do dódžó džúdistický bílý pásek a je poslán soutěžit proti jiným bílým páskům, kteří často mají jen velmi malou, nebo dokonce žádnou, zkušenost ani se zápasem, ani s džúdó. Je pak samozřejmé, že zápasník s pěti až deseti lety zkušeností bude mít obrovskou výhodu, a to nejen proti bílým, ale troufnu si říci, že i proti řadě hnědých a černých pásků.

Ve spolupráci zápasnického týmu Cerritos College, vedeného Halem Simonekem, a džúdó klubu Hollywood Welcome Mat Dódžó, který vede Mickey Crouch, byl dne 23. března 1969 zahájen program testující adaptabilitu zápasníků na džúdó. Tabulka výher a proher níže ukazuje, jak úspěšný tento program byl:

Skóre výher a proher

Tato tabulka pochází ze šestiměsíční studie o zápasnících, kteří se přeorientovávali na džúdó.

Program začal v březnu 1969 a skončil v srpnu téhož roku. Během této doby (projekt probíhal pod hlavičkou Nanka – Jižní Kalifornské federace džúdó) obzvláště vynikli tři zápasníci, kteří dosáhli mimořádných výsledků:

• MYRON MILLER, který ve svém prvním týmovém turnaji nastoupil s bílým páskem a doslova honil po tatami držitele druhého danu, s nímž pak nakonec vybojoval remízu. Myron byl druhý na olympijské kvalifikaci v roce 1967 a zároveň hráčem i národního výběru v ragby. Má magisterský titul z tělesné výchovy a ve studiu měl samé jedničky.
• BOB SHEPPARD, pravděpodobně nejtechničtější z této trojice, neustále piluje uči-komi (nácvik nástupů na techniky) a sám o sobě říká, že chce být „mazaný“. Po čtyřech měsících tréninku v džúdó získal Gerrie Merit Trophy, udělovanou nejlepšímu technikovi na turnajích pořádaných Nanka federací, a zároveň i hnědý pásek třetího stupně (sankjú). Během studií získal v roce 1961 titul šampiona univerzitní konference „Big Eight“ a v současnosti je postgraduálním studentem na California State College v Los Angeles.
• JIM WEST, největší nadšenec ze všech tří — džúdó a zápasem žije, mluví o nich, jí s nimi a spí. V zápase si vedl výborně: vyhrál šampionát jižní Kalifornie a skončil třetí na olympijské kvalifikaci v roce 1967. Stále studuje na California State College v Los Angeles, kde se pravidelně objevuje na děKanóvě listině nejlepších studentů. V džúdó za pět měsíců postoupil na druhý stupeň hnědého pásku (nikjú).

BATSUGUN - Povýšení za výjimečný výkon

Je velmi pravděpodobné, že tito tři zápasníci — a vlastně všichni, kdo by se ze zápasu rozhodli přejít na džúdó — získají černý pásek během dvou let, možná dokonce už za jeden rok. Zápasníci se jednoznačně osvědčili po fyzické stránce, a navíc mají i mentální výbavu a schopnost překonat kulturní rozdíly, které někdy vstupu do džúdó brání.

Kulturní konzervatismus japonských Američanů

Jeden japonský návštěvník kdysi poznamenal: „Je ohromující, jak dobře je japonská kultura v USA uchovávána. Zatímco Japonci v Japonsku se stále více přizpůsobují Západu, Japonci v Americe jsou hrdí na své kořeny a s náboženskou pečlivostí se snaží udržovat staré kulturní zvyky. Mám dojem, že mnoho Japonců první a druhé generace žijících v USA je „japonštější“ než samotní Japonci v Japonsku.“

Toto tvrzení lze dobře vztáhnout i na současnou situaci v americkém džúdó. Zatímco Japonci v Japonsku své džúdó modernizovali a posunuli dál, japonští Američané ustrnuli ve snaze udržet tradiční džúdó z dob Džigoróa Kanó. Ačkoliv je důležité zachovávat tradice, které z nás dělají lepší lidi, je stejně tak nutné přehodnotit či opustit ty ideje, které by mohly bránit dalšímu rozvoji džúdó.

V Japonsku prošel tréninkový systém v džúdó výraznou proměnou. Výrazy jako „posilování“ a „sambo“ dnes patří do běžné slovní zásoby japonského džúdisty. Naproti tomu američtí džúdisté o silovém tréninku a sambu většinou nechtějí ani slyšet. Přitom to byl právě Američan, kdo jako první prosazoval posilování jako způsob, jak zlepšit turnajové výsledky. Tvrdil, že silný, dobře osvalený džúdista porazí jiného silného, ale postavou menšího. Zásluhu na zavedení silového tréninku a zřízení speciální posilovny přímo v Kódokanu má Donn Draeger.

Američtí džúdisté se o ruském sambu poprvé dozvěděli díky jinému Američanovi, který popsal neuvěřitelnou hbitost a přizpůsobivost sambistů v džúdó. Andy Adams ve vydání časopisu Black Belt z února 1967 vysvětloval, jak byli Japonci málem poraženi skupinou ruských sambistů. Japonci si rychle uvědomili hodnotu tohoto stylu, a dnes má Japonsko vlastní sambo federaci, v níž se džúdisté aktivně účastní a je třeba je třeba říci, že si vedou velmi dobře. Příkladem může být Nobujuki Sató, mistr světa v lehkotěžké váze z roku 1967.

V Americe však ani posilování, ani sambo nejsou běžnou součástí přípravy džúdistů. Některé dódžó dokonce na posilování pohlížejí s despektem a sambo či zápas odmítají se slovy: „Tohle není džúdó.“

Jenže právě kvůli přehnanému lpění na tradičních postupech ztrácí americké džúdó svou pozici na světové scéně. Major Philip Porter nedávno oznámil, že Spojené státy se propadly v žebříčku džúdistických velmocí z šestého místa na deváté. Potvrdilo se to i na světovém šampionátu, kde žádný z amerických závodníků nezískal umístění v žádné ze šesti váhových kategorií. Možná je načase si nechat trochu pomoct — odkudkoli.

Převzaté myšlenky

Myšlenka přejímání technik z jiných sportů není nijak nová. Profesor Kanó si neustále půjčoval prvky z jiných disciplín a začleňoval je do džúdó. Robert Smith ve své knize A Complete Guide to Džúdó píše, jak Kanó studoval západní formu zápasu a s úspěchem použil techniku kataguruma proti svému protivníkovi. Kataguruma je v zápasu známá jako Fireman’s Carry (doslova „nosič hasiče“). Je velmi pravděpodobné, že i další techniky — jako morote-gari (Double Leg Takedown (útok na obě nohy)) nebo uširomae-goši (Suplex) — byly do džúdó převzaty z jiných stylů.

Na rozdíl od tradičního amerického pojetí džúdó bylo Kanóovo džúdó sportem v neustálém vývoji. Profesor Kanó, který byl především pedagogem, neustále hledal způsoby, jak své umění zdokonalit tím, že do něj začleňoval to nejlepší z jiných disciplín. Možná právě proto vyslal držitele desátých danů Mifuneho a Nagaoku k senseiovi Uešibovi, aby se seznámili s aikidó a získali širší vhled do světa bojových umění. Roku 1933 také přesvědčil senseie Kótaniho (dnes držitele 9. danu), aby se naučil zápasit a v tomto sportu i nastoupil na olympijských hrách. Po pouhém měsíci tréninku pod vedením Popa Moora a jeho dvou synů — Roye a Mela Bruna, kteří byli zároveň zápasníky i džúdisty — se Kótani umístil na vynikajícím šestém místě. Profesor Kanó také čerpal inspiraci od profesora Gičina Funakošiho, kterého pozval, aby předváděl a vyučoval karate studenty v Kódokanu. Není divu, že se džúdó mohlo takto rozvíjet. Díky své schopnosti přijímat nové podněty a nikoli jim vzdorovat, Kanó dokázal ze všech ostatních bojových umění vytěžit to užitečné. Kdyby dnes profesor Kanó žil, pravděpodobně by si stále půjčoval nápady z jiných sportů. Říci „chci se od tebe učit“ vyžaduje velkou osobnost — zvlášť pokud se jmenujete Kanó. Ale on velkým člověkem byl. A měl i velké myšlenky.

Psychologické rozdíly

Zápasníci přicházející do džúdó bývají velcí muži a šampioni ve svém vlastním sportu — a přesto mají odvahu otestovat své schopnosti i v jiném systému, a to i za cenu posměchu, pískání a nesouhlasu diváků. Část neshod a neporozumění mezi zápasníky a publikem vychází právě z psychologických rozdílů mezi těmito dvěma přístupy. Když se zápasník stane džúdistou, je konfrontován s odlišným myšlenkovým světem. V zápasu nejsou techniky posuzovány podle estetické krásy, ale výhradně podle své účelnosti.
Jednoho mistra v zápasu, Jeffa Smithe, se po vítězství v zápase zeptali, jakou technikou vyhrál. Odpověděl: „Nevím jistě, ale myslím, že někdo říkal něco jako ‘hair-goš’ nebo tak nějak!“ Technika, o které mluvil, byla harai-goši. Kdyby se stejně krásným hodem prosadil džúdista, určitě by si název techniky zjistil a pamatoval si ji po celý život spolu se vzpomínkou na tento moment. Ačkoli všichni v hale obdivovali estetickou krásu Jeffova hodu, jemu na tom nezáleželo. Věděl jediné — že vyhrál.

Jeden slavný americký džúdista vyjádřil podobný postoj, když řekl: „Je mi jedno, jestli vyhraju kontumačně nebo jakkoliv jinak. Za dvacet let si stejně nikdo nebude pamatovat jméno poraženého. A nikdo se vás nebude ptát, jak jste vyhráli. Bude je zajímat jen, že jste vyhráli.“

Frank Lloyd Wright kdysi řekl: „Velmi brzy v životě jsem si musel vybrat mezi pokryteckou pokorou a čestnou arogancí.“ Stejně jako Cassius Clay si vybral čestnou aroganci — a i zápasníci jsou do určité míry stejní. Hrdě říkají: „Porazil jsem ho.“

Džúdista si naopak už v rané fázi výcviku zvyká na mlčenlivost a pokoru — o svých vítězstvích mluví pouze tehdy, když je k tomu vyzván. Tento přístup vychází z východní moudrosti: „Ti, kdo mluví, nevědí; ti, kdo vědí, nemluví.“ Tento postoj — vítěze, který zůstává pokorný — je nám kulturně přijatelnější. Ale někde hluboko uvnitř často toužíme prožít životy, které sami nemůžeme žít. Je to jako kritizovat úřad prezidenta a současně říkat: „Kdybych já byl prezidentem, dělal bych to jinak!“ Těžko říct, který způsob myšlení je lepší. Ale ve sportu ti nejlepší často následují zásadu Theodora Roosevelta: „Mluv tiše a nes velkou hůl; dojdeš daleko.“

Největší rozdíl mezi džúdó a zápasem však vychází z jejich filozofie. Oba sporty mají kořeny v bojovém tréninku. Zápas však vznikl jako prostředek přímého boje, jehož hlavním cílem je vítězství. Džúdó naproti tomu vytvořil pedagog, jehož záměrem bylo, aby se praktikující skrze cvičení zdokonaloval jako člověk. V této souvislosti se hodí zmínit japonské rčení: „Mada ningen ga dekitenai.“ Doslovně: „Ještě není člověkem.“ a ve smyslu západního myšlení: „Ještě nedosáhl úplnosti jako lidská bytost.“ V Orientu je kladen velký důraz na zdokonalení charakteru a Kanó tuto myšlenku začlenil do samotné podstaty džúdó. Věřil, že člověk by se měl snažit dosáhnout:

1. Sebezdokonalování (jiko no kansei)
2. Vzájemného dobra a prospěchu (jita kjóei)
3. Maximální účinnosti při minimálním úsilí (seirjoku zenjó)

Fyzické rozdíly

Na americké scéně bývají zápasníci obvykle mnohem lépe fyzicky připraveni než džúdisté. Dale O. Thomas, vynikající americký zápasník a trenér, uvádí, že pro zápas je třeba rozvíjet čtyři základní oblasti:

1. Svalová síla
2. Svalová vytrvalost
3. Vytrvalost srdečně-cévního systému
4. Neuromuskulární koordinace

Aby tyto oblasti rozvíjel, používá trenér Thomas všechny dostupné prostředky: běh, běh do schodů, intervalový trénink, samotný zápas a posilování. A kolik z těchto metod se však používá v americkém džúdó?
Kdyby se provedl průzkum tréninkových metod, které se uplatňují při přípravě na turnaje v místních oddílech, jen málokteré dódžó by jako doplněk ke klasickému tréninku využívalo jakoukoliv z výše zmíněných metod. Není tedy těžké pochopit, proč zápasníci často silově převyšují své soupeře z řad džúdistů.

Jednou z mála záchranných brzd amerického džúdó je úroveň vyšších danů, tj. černé pásy vyšších stupňů. V těchto kategoriích je pro špičkové zápasníky stále těžší vítězit bez skutečných džúdó technik.
Dobří džúdisté obvykle doplňují svůj trénink o běh, posilování, a dokonce i zápas — trénují tedy naplno. V nižších kategoriích — bílých a hnědých pásů — se však většinou nikdo s tímto druhem přípravy neobtěžuje. Ti, kdo chtějí skutečně vyhrávat, se najdou až mezi soutěžní elitou černých pásů.

Pokud má tedy americké džúdó postupovat vpřed, je nezbytné pochopit a přijmout ty prvky z jiných sportů, které lze smysluplně uplatnit i v našem vlastním systému. Nesmíme také zapomenout, že džúdó je určeno pro každého — a to zahrnuje i zápasníky, od kterých se zcela jasně máme mnoho co učit.

ZDROJ: Džúdó vs. Wrestling: Which Style Is Better?