napsal v roce 1950: H. Stafford-Hill
[Pan Stafford-Hill je inženýr, který sloužil v Královském ženijním sboru za první světové války v Itálii, Řecku a Albánii. V roce 1923 nastoupil do Oddělení veřejných prací šanghajské městské rady, kde zůstal až do bitvy o Šanghaj, která následovala po japonské invazi do Číny. Nyní pracuje v Nottinghamu. Pan Stafford-Hill studoval judo v japonské čtvrti Šanghaje i v Japonsku, kde získal 2. dan přímo v Kodokanu. Jeho zkušenosti ze Šanghaje a Japonska i lekce, které tam získal, jsou předmětem této série článků. Poznámka vydavatele.]
Poprvé na tréninku juda
S Japonci jsem se seznámil během své služby na šanghajském odboru veřejných prací a časem jsem byl přijat za člena oficiálního klubu jujutsu na Boone Road ve velké japonské čtvrti. Teď, po těch mnoha letech, si jako by to bylo dnes, vzpomínám na ty první dny a týdny, jak jsem chodil temnou a úzkou chodbou u hlavních budov klubu, zpočátku nervózní, ale zároveň i pevně odhodlaný zjistit o tomhle Jujutsu všechno, i kdyby mě to mělo zabít (a byly chvíle, kdy jsem si myslel, že mě to fakt zabije). Vzpomínám si, že když jsem tam zašel poprvé, jak mi začalo srdce tlouct o něco rychleji, protože budu jediným bělochem v klubu, cizím ďáblem pro všechny ostatní a zároveň i velmi osamělým ďáblem bez přátel. Jak jsem se přibližoval k dojo, za chvíli jsem začal slyšet hluk dopadů těl na žíněnky, což bylo pro začátečníka jako jsem v té době byl já, velmi znepokojivý zvuk. U vchodu na vaše chřípí zaútočí štiplavý pach potu a páry. Náhlé výkřiky, létající těla…ach, jaká to úžasná scéna!
Vstoupil jsem do místnosti, vyzul si boty a nazul si japonské pantofle s plochou podrážkou, sundal si judistické kimono ze stojanů u stropu, oblékl si tento „bojový úbor“ a rychle se rozhlédl po přítomných. Skoro vždycky se našel i jeden nebo dva cizinci, ne stálí členové klubu, ale tvrďáci, zarostlí a ošuntělí, kteří se tu zastavili z konkurenčních dójó anebo z nějakých lodí v přístavu z Japonska. Často jsem si myslel, že přišli spíš kvůli horké koupeli zdarma.
Sotva jsem se na žíněnkách rozcvičil, přišel ke mně jeden ze studentů, obvyklým způsobem si přede mnou kleknul, uklonil se a vyzval mě, abych si s ním „zahrál“. Podle toho, jak se mě někteří z těch chlapů snažili srazit k zemi a utrhnout hlavu, jsem usoudil, že cizí ďábly nemají v lásce. Nicméně jak šel čas a já jsem zmoudřel, ne vždycky se to týkalo jen mě.
Zkoušky juda
Později jsem poznal další čtyři cizince, kteří byli světlými výjimkami v porovnání s mnoha dalšími, kteří zpočátku usilovali o to stát se zdatnými v judu, ale většinou to po prvním jen trochu drsnějším pádu zabalili. Nicméně tito čtyři byli stejně jako já odhodláni vydržet a ukázat, že i cizinci se za to umí vzít. Judo nás spojovalo zvláště proto, že jsme byli jediní cizinci, kteří u toho rok co rok zůstávali, a opakovaně jsme se přesvědčili, že tituly z Tokia, které jsme časem dostali na základě doporučení některého ze vzdálených venkovských klubů, nejsou vždy to pravé. Proto jsme všichni byli odhodláni navštívit Kodokan v Tokiu, přihlásit se do soutěží a zkoušek pro celé Japonsko a absolvovat tam, pokud možno, otevřenou soutěž. Zjistili jsme, že mnoho Japonců získalo své stupně prostřednictvím malých klubů i díky místnímu vlivu, a přitom se nikdy nezúčastnili zkoušek v Tokiu. Někteří z nich byli samozřejmě dobří a opravdoví, ale většina z nich nedosahovala ani zdaleka standardů Tokia.
Brzy jsem se také dozvěděl, že skuteční japonští odborníci na jujutsu si tento stav dobře uvědomují, protože se ptali: „Jaký máš pás? Černý pás? Kde jsi ho získal?„ A když jste odpověděli: „Tokio“, obvykle řekli: „Ach! Velmi dobře“ a chovali se k vám poté s úctou. Každý rok jsem měl povolenou měsíční místní dovolenou, kterou jsem si kvůli judu zařídil v Japonsku. Nakonec jsem v Japonsku získal černý pás i další stupeň výše.
Nejtěžší částí mého tréninku jujutsu v Japonsku byla letní a zimní cvičení. Zimní cvičení se konala v šest hodin ráno v nejchladnější části ročního období a letní v nejteplejším období večer. Trvala vždy 30 dní a byla skutečně zocelením; účastníkům se poté vydávala forma osvědčení o sebekázni.
Setkání se skutečným mistrem juda
Při své návštěvě Kodokanu v Tokiu v roce 1938, poté co jsem získal stupeň vyšší než černý pás, jsem seděl na žíněnkách v hlavní posluchárně a cítil se spokojený sám se sebou. Víte, takový ten pocit, jak to člověk má ve zvyku, když dosáhne něčeho, co si vyžádalo léta studia, když tu ke mně přišel malý stařík, aby se se mnou utkal. Neměl o moc víc než asi 50 kilogramů, měl jen jeden nebo dva zuby vpředu, na hubených nohách několik obvazů a řídké, rozcuchané černé vlasy zbarvené šedinami. Jeho věk byl asi šedesát let a výška 5 stop 2 palce nebo 5 stop 3 palce a byl dost sehnutý stářím. “Ano,“ pomyslel jsem si, tady je jeden z těch starých dobrých tradičních instruktorů. Musím proto dávat uctivý pozor a nedělat žádné začátečnické chyby, a tak jsem zkusil jeden nebo dva hody schváleným ortodoxním stylem, abych ukázal, jak dokonale jsem se je naučil, ale nějak mi nevyšly. Tenhle človíček věděl stejně dobře jako já, co přijde. Přešlapoval sem a tam, tu zatlačil, tu zatáhl, ani v nejmenším se nenamáhal, takže jsem vypadal dost amatérsky. „Tohle vůbec nefunguje“, pomyslel jsem si, „dobrá tedy, ukážu tomu dědkovi zač je toho loket; padat určitě umí“, a připravil jsem se, že se pokusím o co nejlepší soutěžní hod. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem ho vyvedl z rovnováhy, jsem udělal krásnou rychlou otočku, abych dokončil nástup do hodu. Ten malý prcek! Opět se zdálo, že mi jen asi o dva centimetry ustoupil z cesty. Pak se usmál a dokonalou angličtinou řekl: „Ne! Tudy ne, tudy!„ A já se hned poté s lehkostí proletěl vzduchem! Ze samého překvapení jsem se chvíli nemohl zvednout. Když se mi to podařilo, věděl jsem, že mám před sebou skutečného mistra, vrchol juda, kterého stojí za to poslouchat. Zeptal jsem se studentů kolem, kdo to vlastně je. „Aha, to je velký Mifune-San, někdejší mistr Japonska, který i ve svých šedesáti letech přehazuje všechny soupeře pouhým uměním hry.“
Zápas, box a judo
Nyní mi dovolte popsat svůj pohled na vztah mezi zápasem, boxem a judem. Zápas je asi nejbližší svým přístupem k judu. Profesionální zápasníci, kteří byli v judu hozeni nebo uškrceni, mi často říkali: „Ach! Ale bez kabátce je judo k ničemu a navíc mnoho judistických hodů se učí i u nás v zápase“. Moje odpověď na tuto jejich poznámku zní: „Lidé nechodí do rvačky svlečení; z praktického hlediska by většina protivníků měla při útoku na sobě oblečení. Proč tedy nevyužít dodatečných hodů, chvatů a škrcení, které oblečení poskytne – kromě toho, že je to výrazná pomoc při použití páky?”
V zápase se člověk učí obranu na každý hod, užitečnou pouze v soutěži – v reálném životě na vás nepřítel nezaútočí podle pravidel. Učení se pouze obraně proti hodům v prvním roce v judu kazí veškerý pokrok a vede k tomu, že člověk ztuhne dříve, než si důkladně osvojí pružnost a rychlost. V judu nejste dokonalí, pokud sami přemýšlíte, co uděláte. Přemýšlet o tom je stejně dobré jako říkat to chytrému soupeři. Učebnice zápasu neustále říkají, že se má člověk zvedat, když je v pozici, a spoléhat na sílu; v judu je to naopak především páka a rovnováha, přičemž se používá jen minimum síly.
Souboje mezi boxery a vyznavači juda jsou nežádoucí, protože pravdivý odhad jejich praktických hodnot lze provést pouze ve vážném boji. V soutěžích tohoto druhu, jichž jsem byl svědkem v Šanghaji, boxer udeřil a potrestal judistu, který se neuměl krýt, anebo přišelse dostal s boxerem do těsné blízkosti. Judista poté nese následky takového potrestání, ale na druhou stranu mu není dovoleno zlomit boxerovi ruku, uplatnit devastující hod nebo jej uškrtit, což všechno je součástí jujutsu.
Boxer prostě jen odplácá držení a nic se mu přitom nestane. To je stěží spravedlivé, protože judista nemá dovoleno využít judistické techniky v plné míře, jak by tomu bylo ve vážném boji. Boxer v rukavicích však může svého protivníka knokautovat a také to dělá, stejně jako ve vážném boji. Boxer také nechce nosit judistický kabátec, který by pouze nahradil jeho běžné oblečení. To je pro judistu další nevýhoda. Naučte judistu pořádně se krýt vůči úderům, dejte mu povolení soupeřem házet, lámat ruku nebo škrtit, a ať jeho soupeř nosí kabátec, a pak uvidíme výsledky!
V boxu jsou mládí a síla nepostradatelné. V pozdějším věku už boxerské schopnosti proti mládí a síle moc nezmohou. Boxer vážící 120 liber nemá proti mladšímu, řekněme dvousetkilovému boxerovi mnoho šancí, ať už je lehčí a starší muž jakkoli obratný. V judu si však obratný a zkušený 120lb muž bez ohledu na věk snadno poradí se svým 200lb zkušeným protivníkem, a to i přes jeho mládí a vyšší sílu. Úder holou pěstí do obličeje, které nemusí být knokautující, často vyvolá v tom druhém neovladatelné agresivní reakce s fatálními následky. Také v každodenní praxi může být zapotřebí hned několik úderů, aby byl agresivně naladěný člověk přemožený, a starší nebo slabý člověk na to nemusí mít sílu ani dech.
Na druhou stranu je zajímavé, že šok z obratného sražení na zem má obvykle za následek rozptýlení hněvu rozzuřeného útočníka a ten, když se z prudkého pádu vzpamatuje, obvykle neprojevuje velkou touhu pokračovat v boji. Judo tedy pohotově ukončuje nepříjemnou situaci díky dovednosti, která nevyžaduje mnoho síly ani dechu. Pokud však judista, což se může stát, obdrží hned na začátku knokautový úder, není již třeba nic řešit a judista jde k zemi.
Ale čtenáři by si měli uvědomit, že knokautující údery se nerozdávají tak snadno, jak je to zobrazováno v kině, a ani ne tak snadno jako v ringu, kde se to zadaří jen překvapivě malému počtu zkušených boxerů. V této souvislosti bych proto všem žákům juda doporučil, aby se naučili a procvičovali základní zásady boxu, které učí, jak se chránit a krýt, jak se skrčit nebo se vyhnout knokautovému úderu a jak přijmout úder tam, kde způsobí nejmenší škodu, a jak se po tomto úkonu dostat do těsné blízkosti protivníka. Judista má pak veškerou výhodu a judo zůstává jistým prostředkem sebeobrany pro malé a slabé lidi i dlouho po dosažení věku, kdy už boxerské zkušenosti nemají praktickou hodnotu.
ZDROJ:
Judo Quarterly Bulletin Vol. 5-4 by Budokwai (part 1)
Judo Quarterly Bulletin Vol. 6-2 by Budokwai (part 2)
